ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.21.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 21/2021-358
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) E. B. , narozeného XY, b) M. B., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. K. , narozenému XY, 2) J. K., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Labská louka 650, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 3/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2020, č. j. 20 Co 47/2020-330, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2020, č. j. 20 Co 47/2020-330, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 C 3/2014-299, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 7 C 3/2014-299, ve výrocích I a II určil, že každý ze žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci uzavřeli dne 28. 9. 1995 (v té době manželé) jako kupující s E. T. jakožto prodávající kupní smlouvu, na základě které měli nabýt vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Do doby rozhodnutí soudu však nebylo vlastnické právo žalobců vloženo do katastru nemovitostí. Dne 21. 12. 2013 uzavřeli žalovaní jako kupující s E. T. jako prodávající kupní smlouvu, na základě které měli žalovaní taktéž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Vlastnické právo žalovaných bylo následně vloženo do katastru nemovitostí. Dne 13. 3. 2014 žalovaní od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili.
Nalézací soud uzavřel, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří. Žalobci platili od roku 1996 do roku 2012 daň z nemovitosti z těchto pozemků a rovněž na tyto pozemky občas docházeli. Jelikož byli držiteli oprávněnými po dobu více než 10 let, nabyli ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě vydržení (poznamenal, že došlo-li následně k zániku jejich společného jmění a tyto nemovitosti nebyly vypořádány, jsou v rovnodílném spoluvlastnictví žalobců).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 4. 2020, č. j. 20 Co 47/2020-330, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Poznamenal, že žalovaní od kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 odstoupili dne 13. 3. 2014, a „pokud by mělo být vůbec uvažováno o střetu vlastnického práva žalobců a žalovaných, tak je třeba vyjít ve prospěch žalobců z důvodů výše podrobně rozvedených týkajících se vydržení.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci mohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí a nabyli k nim vlastnické právo na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., jestliže vlastnické právo žalobců podle kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 nebylo zapsáno do katastru nemovitostí. Podle žalovaných se taková držba nemovitostí nemohla zakládat na omluvitelném omylu žalobců, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a proto se nejednalo o držbu oprávněnou ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. (odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Poznamenávají také, že došlo-li na základě kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013 ke vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí, zanikly práva a povinnosti smluvních stran založené kupní smlouvou ze dne 28. 9. 1995 pro nemožnost plnění ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., nebylo-li vlastnické právo žalobců, které měli nabýt prostřednictvím příslušné smlouvy, zapsáno do katastru nemovitostí ve smyslu §133 odst. 2 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastat před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Zákon stanoví, že držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, aby byl držitelem oprávněným. Tuto podmínku vykládá judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587).
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000).
Omluvitelným může být omyl skutkový a výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku účinného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
V rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že držitel, který se chopil držby nemovitosti na základě smlouvy, podle které měl nabýt vlastnické právo, jež však nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, nemohl být v omluvitelném omylu (a to ani skutkovém ani právním), že mu nemovité věci patří. V této věci Nejvyšší soud vyložil, že „tvrzení dovolatele, že byl uveden v omyl a spoléhal se při celém prodeji na právničku prodávajícího, není významné. Pokud dovolatel usilující o nabytí nemovitosti nepodal návrh na vklad ani se nepřesvědčil, že tento návrh podala druhá smluvní strana, tak nezachoval běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost tohoto právního úkonu po každém požadovat.“ V této věci Nejvyšší soud uzavřel, že takový držitel není držitelem oprávněným podle §130 odst. 1 obč. zák. a nemohl tak nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 672/2019). To platí, pokud nejsou zjištěny výjimečné okolnosti umožňující omyl držitele označit za omluvitelný; takové okolnosti však v této věci zjištěny nebyly.
V posuzované věci považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci byli oprávněními držiteli předmětných nemovitostí, a to i když nebylo jejich vlastnické právo, které měli nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995, zapsáno do katastru nemovitostí. Vzhledem ke zcela jasné a nepochybné právní úpravě obsažené v §133 odst. 2 obč. zák. (podle kterého převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak) nemohli být žalobci v omluvitelném právním omylu, že došlo k převodu vlastnického práva pouze na základě uzavřené smlouvy bez nutnosti vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Žalobci rovněž nemohli být v omluvitelném skutkovém omylu, že ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí došlo. Pokud žalobci usilující o nabytí nemovitosti návrh na vklad do katastru nemovitostí nepodali ani se nepřesvědčili, že tento návrh podala druhá smluvní strana, nezachovali tak běžnou opatrnost, kterou lze s ohledem na závažnost takového právního úkonu po každém požadovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011). Z uvedeného plyne, že žalobci nemohli být oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí podle §130 odst. 1 obč. zák., a proto k nim nemohli nabýt vlastnické právo vydržením ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání je proto přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí přiměřeně i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu