ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2780.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2780/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce F. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého tř. 801, proti žalované M. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Helenou Humlovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, J. Hory 33, o vyklizení nemovitostí a o vzájemné žalobě o omezení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 189/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2022, č. j. 26 Co 55/2022-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 16 C 189/2020-84, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vyklidit blíže označené nemovitosti v katastrálním území XY a obci XY (výrok I), odmítl vzájemný návrh žalované na omezení služebnosti užívacího práva (výrok II), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 26 Co 55/2022-134, k odvolání žalobce a žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil rozsah věcného břemene. Věcné břemeno výlučného užívání nemovitostí má žalobce sjednané smlouvou ze dne 18. 11. 2013, kterou bylo věcné břemeno zřízeno jednoznačně jako právo „výlučného užívání nemovitostí“, a formulace „jak je dosud užíval“ má jen potvrdit, že nemovitosti i předtím žalobce užíval výlučně. Závěr odvolacího soudu, který převzal jen závěry soudu prvního stupně, aniž se podrobněji zabýval námitkou žalobce, je nesprávný. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2647/2004 a sp. zn. 22 Cdo 616/2012 není přiléhavý, neboť tato rozhodnutí směřují na jinou situaci, kdy byl rozsah věcného břemene sjednán neurčitě. V dané věci není třeba další výklad rozsahu věcného břemene, neboť ten je ve smlouvě jednoznačně stanoven. V řízení navíc bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy užíval nemovitosti výlučně žalobce, žalovaná za ním jen dojížděla na návštěvy. V tomto směru jsou závěry (míněno zřejmě skutkové závěry) soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, nesprávné. Odvolací soud se podle dovolatele nesprávně vypořádal i s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, když uzavřel, že na realizaci práv žalobce v řízení neměla vliv skutečnost, že soud prvního stupně nespecifikoval důkazy, z nichž neučinil žádná relevantní skutková zjištění. A uzavřel, že zjištění, o jaké důkazy jde, lze provést ze spisového materiálu a není třeba, aby tato skutečnost byla uvedena v odůvodnění rozsudku. S tím dovolatel nesouhlasí, neboť podle ustálené judikatury platí, že z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a jednotlivými důkazy. V opačném případě nelze přezkoumat úvahy soudu prvního stupně.
Žalobce navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení, případně aby byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K položeným právním otázkám nevymezuje dovolatel náležitě kritérium přípustnosti dovolání, když neuvádí, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit.
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud od vyřešené právní otázky procesního nebo hmotného práva odchýlil, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení otázky procesního nebo hmotného práva (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Zmiňoval-li dovolatel v dovolání rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004, a ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, šlo o rozhodnutí Nejvyššího soudu, o která odvolací soud své rozhodnutí opřel. Nejsou-li uvedená rozhodnutí podle dovolatele v projednávané věci přiléhavá, nejde o zákonem stanovené kritérium přípustnosti dovolání.
Nevymezuje-li tedy dovolatel náležitě zákonem specifikovaný předpoklad přípustnosti dovolání, trpí dovolání vadami a není proto projednatelné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává:
Žalobcem položená právní otázka, týkající se rozsahu věcného břemene, je založena na jiném skutkovém stavu (nemovitosti užíval před zřízením věcného břemene výlučně jen žalobce), než z jakého vycházel odvolací soud (v době zřízení věcného břemene užívali nemovitosti oba účastníci společně a vedli společnou domácnost - bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Jestliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil rozsah věcného břemene, a dospěl proto k nesprávným závěrům o obsahu smlouvy o zřízení práva věcného břemene ze dne 18. 11. 2013, Nejvyšší soud soustavně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod číslem 46/2002 v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 3, str. 195).
Od 1. 1. 2013 přitom nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, které je, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na https://www.nsoud.cz ). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.
S ohledem na uvedené není dovolací soud oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, jaký byl obsah smlouvy o zřízení práva věcného břemene uzavřené účastníky dne 18. 11. 2013.
Vady řízení (kam patří i dovolatelem uplatněné námitky, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, že odvolací soud se podrobně nezabýval odvolací námitkou žalobce a že skutkové závěry nalézacích soudů nejsou správné) samy o sobě nemohou vést k přípustnosti dovolání; jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, natož i námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012, uvedl, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.“
Shodně s odvolacím soudem nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, byť soud v odůvodnění svého rozsudku nespecifikoval provedené důkazy, z nichž neučinil relevantní skutková zjištění. Tato skutečnost nebyla na újmu práv žalobce, neboť mu nebránila formulovat odvolací důvody, jimiž zpochybňoval závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud neučinil závěr o přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně na základě toho, že důkazy, z nichž nebyla učiněna skutková zjištění, lze zjistit ze spisu a není je proto třeba uvést v odůvodnění rozsudku. Pouze tyto důkazy podle obsahu spisu specifikoval (bod 9 odůvodnění rozsudku). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, z jakých důkazů učinil skutková zjištění, tedy slovy dovolatele, jaký je vztah mezi důkazem a skutkovým zjištěním. Neoznačeny soudem prvního stupně zůstaly jen důkazy, z nichž žádná skutková zjištění významná pro projednávanou věc neučinil.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu