ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.381.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 381/2022-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně V. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Duškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 12, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, o zaplacení 422 707,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 84/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 55 Co 271/2021-123, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 55 Co 271/2021-123, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 67 C 84/2020-96, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 422 707,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady za plnění, které poskytla Hypoteční bance, a. s., za žalovaného jako dlužníka ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, kterou s bankou účastníci uzavřeli za trvání manželství dne 24. 1. 2014. Dluh byl součástí společného jmění manželů a po rozvodu manželství účastníků byl vypořádán dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017, podle které byli i nadále účastníci zavázáni bance společně a nerozdílně.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 55 Co 271/2021-123, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 348 707,50 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části (ohledně částky 348 707,50 Kč) a uzavřel, že žalobkyní tvrzený úmysl vypořádat vlastnictví k bytové jednotce v její prospěch a nevypořádat hypoteční úvěr vztahující se k bytové jednotce je v rozporu s textem smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015. Z toho, že bylo ve smlouvě ujednáno, že vypořádáním byla provedena likvidace veškerých doposud společných práv a povinností k majetku, na který se smlouva vztahuje, a žalobkyně v řízení neuvedla, jaká jiná práva byla smlouvou vypořádána, dovodil, že jiná práva a povinnosti, než které vyplývají z hypotečního úvěru, se k bytové jednotce nevztahují. Dále uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 řešil prakticky identickou situaci a jestliže si účastníci neujednali něco jiného, nelze vzniklý stav považovat za „nespravedlivý“. Za nedůvodnou považoval argumentaci žalobkyně, že při uzavírání dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 bylo pamatováno na opomenutý majetek ve společném jmění a jeho vypořádání. Hypoteční úvěr není „nově objeveným závazkem“ účastníků ze zaniklého společného jmění manželů, o jeho existenci účastníci věděli a vypořádali ho smlouvou o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 a následně dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017.
Odvolací soud vyšel z těchto rozhodných skutkových okolností: Smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 24. 1. 2014 poskytla Hypoteční banka, a. s., účastníkům úvěr ve výši 5 501 128 Kč s tím, že částka 4 400 930 Kč byla použita pro účely bydlení za účelem vypořádání úvěru a půjčky na investice do bytové jednotky č. 2390/55 v budově č. p. XY se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemků v obci XY, katastrálním území XY (dále jen „bytová jednotka“).
Smlouvou o zúžení rozsahu společného jmění manželů sepsanou ve formě notářského zápisu dne 5. 1. 2015 účastníci sjednali zúžení rozsahu jejich společného jmění manželů v zákonném režimu tak, že od okamžiku uzavření smlouvy budou ve výlučném vlastnictví žalobkyně bytová jednotka a ve výlučném vlastnictví žalovaného práva a povinnosti spojená se smlouvami pod písmenem g - j, včetně veškerých peněžních prostředků uložených na účtech z těchto smluv. Pokud se týká majetku, na který se vztahuje tato smlouva, považují se veškerá společná práva a povinnosti z tohoto majetku vzniklá, stejně jako rozdělení tohoto majetku do výlučného vlastnictví vždy jednoho z manželů, za zcela vypořádané od okamžiku podpisu smlouvy, resp. ohledně nemovitých věcí od okamžiku vkladu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí s tím, že si ani v budoucnu nebudou účastníci vzájemně činit žádné nároky na finanční nebo jiné vypořádání. Tímto vypořádáním byla provedena likvidace veškerých doposud společných práv a povinností k majetku, na který se smlouva vztahuje. Dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 učinili účastníci předmětem vypořádání osobní automobil reg. zn. XY, prohlásili, že si nejsou vědomi žádných dalších existujících věcí, práv či závazků, jež by tvořily součást společného jmění manželů, a pro případ, že by se prokázalo, že do společného jmění manželů patří další věci nebo práva či závazky v dohodě neuvedené, tak se ohledně závazků dohodli, že pokud by se ukázalo, že v den právní moci rozsudku o rozvodu manželství by náležel do společného jmění manželů nevypořádaný závazek, který přijali společně oba manželé, jsou věřiteli zavázáni oba společně a nerozdílně. Dále v dohodě prohlásili, že touto dohodou vypořádali veškerá práva a povinnosti plynoucí jim z titulu společného jmění manželů a nemají vůči sobě žádných dalších závazků a práv a je jim znám obsah závazků, které na ně vypořádáním podle dohody přecházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na dovolacím soudem vyřešené právní otázce hmotného práva, která má být posouzena jinak.
Odvolací soud se měl podle žalobkyně odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu při výkladu smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015, když se omezil výhradně na jazykový výklad textu smlouvy (provedený navíc nesprávně), a zcela pominul úmysl účastníků. Postupoval tak v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, sp. zn. 33 Cdo 5598/2017 a sp. zn. 23 Cdo 2404/2019. Provedenými důkazy přitom bylo prokázáno, že hypoteční úvěr z roku 2014 nebyl předmětem smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015, zůstal ve společném jmění účastníků jako jejich společný dluh. Odvolací soud rovněž pochybil, když neodůvodnil, proč prokázané skutečnosti nemají být zohledněny při výkladu smluv uzavřených účastníky. Ujednání smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 nelze jazykově vykládat jako dohodu účastníků o výlučném převzetí dluhu z hypotečního úvěru z roku 2014 žalobkyní. Šlo o samostatný dluh převzatý účastníky za trvání manželství, který navíc nebyl více jak z poloviny využit na refinancování původní hypotéky na pořízení bytové jednotky. Hypoteční úvěr není společným právem ani povinností k majetku, na který se uvedená smlouva vztahuje. Dluh z hypotečního úvěru nelze považovat za majetek, jak vyplývá z definice majetku podle §495 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud nesprávně vyložil jen na základě jazykového výkladu i dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017, jejíž ujednání o nevypořádaných závazcích se vztahuje na hypoteční úvěr z roku 2014. I kdyby se dohoda nevztahovala na dluh z hypotečního úvěru z roku 2014, neměnilo by to nic na povinnosti žalovaného podílet se na polovině splátek, neboť by nastala nevyvratitelná domněnka podle §741 písm. c) o. z. S tímto argumentem se soudy obou stupňů nevypořádaly. Odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když na posuzovanou věc nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, ač mezi účastníky v této věci, na rozdíl od věci projednávané v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, došlo k vypořádání hypotečního úvěru z roku 2014 dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 a více jak polovina hypotečního úvěru byla použita na výlučné dluhy žalovaného.
V případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 řeší „na první pohled obdobou situaci“, jaká je řešena v projednávané věci, jsou zde důvody, aby s ohledem na odlišnosti obou věcí byla věc v tomto řízení posouzena jinak, než byla vyřešena dovolacím soudem v uvedeném rozhodnutí.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně co do částky 348 707,50 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odvolací soud se při řešení dovolatelkou nastolené právní otázky výkladu projevu vůle při uzavírání obou smluv od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil a vůle, kterou účastníci projevili při uzavření obou dohod, byla interpretována z hlediska pravidel gramatického, logického a systematického výkladu odvolacím soudem zcela správně. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu uvádí, že na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů z 5. 1. 2015 se žalobkyně okamžikem vkladu práva do katastru nemovitostí stala i výlučnou zástavní věřitelkou vůči hypoteční bance, a proto analogicky ve smyslu §1888 odst. 2 o. z. na ni výlučně přešly i povinnosti plynoucí ze zástavního práva k bytové jednotce zapsaného v katastru nemovitostí. Žalovaný považuje za správný právní názor odvolacího soudu, že podstata rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 dopadá na posuzovanou věc. K navýšení hypotečního dluhu v roce 2014 došlo pro společné dluhy, které vznikly oběma účastníkům za trvání manželství. Okolnosti týkající se vzniku dluhů a výše dluhů nebyly předmětem žalobních tvrzení ani předmětem dokazování a nejsou ani předmětem žalobkyní vymezených dovolacích důvodů.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 a dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017.
Odvolací soud se při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je proto přípustné a je i důvodné.
Podle §555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle §556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, uvedl: „Pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího ( §556 odst. 1 věta první o. z. ), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. “
V rozsudku ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, Nejvyšší soud uzavřel: „Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího - u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.“ Dále uvedl, že „v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícímu z právního jednání, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (použily výkladová pravidla podle citované právní úpravy) a zda především zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.“
V rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 , Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že “základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“
Z právní úpravy i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu při výkladu adresovaných právních jednání vyplývá závěr, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Promítnuto do poměrů posuzované věci je z citovaných závěrů odvolacího soudu zjevné, že odvolací soud se skutečnou vůlí účastníků v okamžiku uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů a v okamžiku uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů nezabýval. Odvolací soud obsah obou právních jednání účastníků vyložil pouze za použití jazykového výkladu, aniž se jakkoli zabýval tím, co bylo v době uzavření uvedených smluv společným úmyslem účastníků. Žalobkyně přitom po celé řízení konzistentně tvrdila, že smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 se netýkala vypořádání hypotečního úvěru z roku 2014, že vůlí obou smluvních stran bylo vypořádat bytovou jednotku, nikoli hypoteční úvěr, s ohledem na výrazné navýšení společného dluhu a na reálné riziko vzniku dalších dluhů žalovaného a postižení bytové jednotky v případné exekuci vedené proti žalovanému. Dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 sama žalobkyně vykládala jen za pomoci výkladu jazykového (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů).
Jestliže se tedy odvolací soud nezabýval při výkladu obou shora označených právních jednání primárně společným úmyslem účastníků, je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto nesprávné.
Za situace, kdy není najisto postaveno, zda obsahem smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 a dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 bylo vypořádání dluhu z hypotečního úvěru, resp. co si účastníci ohledně vypořádání dluhu z hypotečního úvěru ujednali, je předčasné zabývat se dalšími žalobkyní položenými právními otázkami. Případná použitelnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, odvisí od výkladu uvedených právních jednání, od toho, co si účastníci ohledně dluhu z hypotečního úvěru ujednali, a to tím spíše za situace, kdy zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo situaci, kdy rozvodem zaniklé společné jmění manželů vypořádával soud a společný dluh nebyl vypořádán dohodou (bývalých) manželů.
Jelikož je dovolání přípustné, dovolací soud se zabýval i žalobkyní namítanými vadami řízení.
Žalobkyně odvolacímu soudu v podstatě vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, protože se nevypořádal s její argumentací, proč provedené důkazy prokazující úmysl účastníků při uzavírání smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 nemají být při výkladu smlouvy zohledněny, a s argumentací o nevyvratitelné domněnce podle §741 písm. c) o. z.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 , Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“
Odvolací soud se v projednávané věci skutečně nezabýval argumentací žalobkyně poukazující na skutková zjištění z provedených důkazů k jí tvrzenému společnému úmyslu účastníků neučinit předmětem smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 dluh z hypotečního úvěru ani její námitkou o možné aplikaci §741 písm. c) o. z. Postup odvolacího soudu zde vycházel z jeho nesprávného právního názoru týkajícího se hledisek pro výklad účastníky uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 a dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017, který dovolací soud vedl k závěru o důvodnosti dovolání.
Odvolací soud se při výkladu smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 v odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž opomenul vypořádat s námitkami žalované, že dluh z hypotečního úvěru s poukazem na §495 o. z. není majetkem a jako samostatný dluh nemůže být povinností vztahující se k bytové jednotce. Uvedené námitky nemusí být bez významu při jazykovém výkladu smlouvy, který odvolací soud použil, jestliže §495 o. z. definuje majetek jako souhrn všeho, co osobě patří, a souhrn jejího majetku a jejích dluhů označuje za jmění osoby.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu je navíc v části vnitřně rozporné. Na jedné straně odvolací soud považuje za nesprávnou argumentaci žalobkyně, že v dohodě o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017 bylo pamatováno na dluh z hypotečního úvěru jako na dluh opomenutý, na druhou stranu uvádí, že dluh z hypotečního úvěru byl vypořádán smlouvou o zúžení společného jmění manželů ze dne 5. 1. 2015 a „následně“ dohodou o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017. Oba závěry nemohou platit současně, vzájemně se vylučují. Dluh z hypotečního úvěru buď byl, anebo nebyl vypořádán v dohodě o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 8. 2017. Obojí současně možné není.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu