ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.479.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 479/2022-693
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalované V. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1233/22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 68/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2021, č. j. 28 Co 140/2020-659, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 184 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Jana Kubici.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 11 C 68/2018-265, přikázal žalobci (výrok I) a žalované (výrok II) do výlučného vlastnictví věci patřící do zaniklého společného jmění manželů. Výrokem III zamítl návrh na vypořádání bytové jednotky č. 158/3 nacházejícího se v bytovém domě č. XY, XY, XY na pozemku st. par. č. XY, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku o velikosti 638/11880 zapsaných na LV č. XY a č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, vedeném pro obec XY a k. ú. XY. Dále výrokem IV rozhodl o náhradě znalečného, výrokem V uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání hodnoty jeho podílu 325 000 Kč a výrokem VI rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 28 Co 140/2020-659, změnil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné tak, že vlastnictví k bytové jednotce č. 158/3, specifikovanou výše, vypořádal a přikázal žalobci. Dále výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Podstata věci je v tomto: Šlo o vypořádání společného jmění manželů (SJM), mimo jiné bytové jednotky č. 158/3. Žalobce tvrdil, že tato jednotka, pořízená za trvání manželství, je v jeho výlučném vlastnictví, a dokládal to „čestným prohlášením“ žalované, že ji zakoupil ze svých výlučných prostředků. Žalovaná pak ve vyjádření v žalobě uvedla, že jednotka v SJM je, a v řízení tvrdila, že „čestné prohlášení“ nesepsala ze svobodné vůle. Zatímco soud prvního stupně tuto jednotku do vypořádání nezahrnul, odvolací soud poté, co poskytl žalované poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. a doplnil a zopakoval dokazování, ji vypořádal jako součást SJM; s tím žalobce není spokojený, brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Jinak řečeno, tyto otázky je dovolatel povinen v dovolání vymezit.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V této věci dovolatel obecně uvedl: „Napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.“ Dále se však předpoklady přípustnosti dovolání nezabývá, nekonkretizuje je, a i když uvádí judikaturu, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu, nevymezuje v této souvislosti jasně otázky procesního práva, které mají být předmětem přezkumu, pouze polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Jeho námitky směřují proti postupu odvolacího soudu při dokazování, zčásti – nepřípustně – proti hodnocení důkazů; zčásti naplňují tvrzení o vadách řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové námitky však samy o sobě, bez vymezení právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nemohou založit přípustnost dovolání; dovolací soud k nim může přihlédnout jen, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně výtkám uvedeným v dovolání nelze přisvědčit.
K překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu:
Dovolatel nejprve obecně tvrdí, že „ze strany odvolacího soudu nebyl účastníkům řízení nijak projeven jeho právní názor, dále odvolací soud účastníky v odvolacím řízení vůbec průběžně neinformoval o svých pracovních závěrech a žalobce se vlastně až z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl, jaké odvolací soud učinil skutkové závěry a tomu odpovídající právní posouzení věci“.
K tomu se uvádí: Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
Překvapivými rozhodnutími jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012).
Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání nezakládá – viz §242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Dovolací soud též uvedl: „Namítají-li tak dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo ‚rozhodnutí překvapivé‘, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
I kdyby tak námitky dovolatele ohledně překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu byly důvodné, nemohly by samy o sobě založit přípustnost dovolání. K vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (z jiného důvodu); viz §242 odst. 3 o. s. ř. Navíc důvodné nejsou; žalobce znal námitky žalované proti rozsudku soudu prvního stupně a mohl na ně reagovat; musel si být vědom toho, že odvolací soud je může shledat důvodnými.
K poučení žalované o hmotném právu:
Dovolatel spatřuje překročení mezí poučovací povinnosti soudu v tom, že „odvolací soud přistoupil k poučení žalované podle §118 a) odst. 3 o. s. ř. poté, co zjistil, že žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě z 2. 7. 2017 uváděla, že bytová jednotka č. 158/3 byla zakoupena z prostředků SJM a nalézací soud tuto skutečnost přehlédl a žalovanou v tomto směru řádně nepoučil.“ Tvrdí, že odvolací soud v rozporu s judikaturou v dovolání uvedenou poučil žalovanou o hmotném právu.
Odvolací soud k tomu uvedl: „Žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 2018 (bod I. 3.) uvedla, že uvedená bytová jednotka byla zakoupena ze společných prostředků za manželství. Soud prvního stupně byl tak povinen poučit ji podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby své tvrzení o zaplacení kupní ceny ze společných prostředků (tvrzení, že byla koupena za manželství účastníků bylo nesporné, navíc prokázané kupní smlouvou ze dne 31. 1. 2011) prokázala. Takové poučení soud prvního stupně žalované neposkytl, čímž zatížil řízení vadou, která je odstranitelná v odvolacím řízení. Proto poskytl uvedené poučení žalované odvolací soud při odvolacím jednání dne 24. 9. 2020, na které žalovaná reagovala, a odvolací soud provedl jí označené důkazy.“
Zjevně tedy nešlo o poučení o hmotném právu, ale o důkazním břemenu, resp. povinnosti tvrzení, tedy o plnění procesních povinností (viz k tomu §118a odst. 1 o. s. ř.). Na tom nic nemění okolnost, že povinnost tvrzení, jejíž splnění je podle výslovného znění zákona předmětem poučení, nelze zcela odtrhnout od hmotného práva (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1255/2007).
Jádro dovolání v této části je patrně v tom, že zmínka žalované ve vyjádření k žalobě, že byt je v SJM, nebyla dostatečně konkrétní na to, aby žalovaná mohla být vyzvána ke splnění uvedených procesních povinností. Dovolací soud ji však považuje za určitou, byť nedostatečně odůvodněnou; proto bylo třeba poskytnout žalované poučení. Navíc: V řízení před soudem prvního stupně i v odvolání však žalovaná též popírala pravdivost toho, co uvedla v „čestném prohlášení“, že totiž bytová jednotka číslo 158/3 (a o ni byl spor) byla zakoupena za trvání manželství z výlučných prostředků žalovaného. Již z toho je přinejmenším implicitně zjevné tvrzení, že tato jednotka patřila do SJM; jinak by nemělo smysl vést spor o pravdivost uvedeného prohlášení. Není tedy správné tvrzení, že žalovaná neuplatnila to, že sporná jednotka je součástí SJM, již v řízení před soudem prvního stupně.
K poučení žalobce:
V první řadě se uvádí, že zamítne-li soud žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě lze přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (z jiného důvodu, viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Již proto tvrzená vada nemohla založit přípustnost dovolání.
Dovolatel je nespokojen s tím, že odvolací soud poučil o výše zmíněných procesních povinnostech jen žalovanou, a uvádí: „Přitom podle rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3512/2017 je ‚povinností soudu ve sporném řízení účastníka nejenom poučit postupem podle §118 a) odst. 1 o. s. ř. o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ale je třeba účastníka upozornit rovněž na důsledky spojené s jejich nesplněním‘. Žalobci žádné poučení ze strany odvolacího soudu nebylo předestřeno a nebylo mu předestřeno ani poučení o možných důsledcích pro něho věcně nepříznivého rozhodnutí. Odvolací soud zde na jedné straně poučoval nesprávně žalovanou (v rozporu s koncentrací řízení a zákazem hmotněprávního poučování) a na straně druhé před skončením řízení nijak žalobce ani neupozornil na svůj pracovní názor na věc, natož aby jej jakkoliv poučoval ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 či 3 o. s. ř. I zde jednal proti ustálené judikatuře dovolacího či Ústavního soudu.“
Ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, se však uvádí: „Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je upraveno v ustanoveních §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží.“ Dále: Poučovací povinnost podle §118a odst. 3 o. s. ř. je projevem zásady, podle níž soud má vést účastníky k objasnění skutkového stavu věci (§6 o. s. ř.); má zabránit vydání rozhodnutí bez zjištění skutkového stavu pouze na základě pravidel o dělení důkazního břemene. Judikatura je proto ve shodě na tom, že poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. se týká pouze neobjasnění rozhodujících skutkových okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).
Dovolatel neuvádí, ohledně čeho měl být poučen; nicméně odvolací soud nerozhodoval na základě toho, že by neunesl důkazní břemeno či nesplnil povinnost tvrzení. Proto jej nebylo třeba poučovat tak, jak je to uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017.
K provedení nenavržených důkazů v odvolacím řízení:
V této části není přípustnost dovolání ani nepřímo (implicitně) uvedena; není zde uveden žádný předpoklad přípustnosti dovolání. V podstatě se zde polemizuje s hodnocením důkazů (k tomu viz výše). Jinak lze jen odkázat na §120 odst. 2 o. s. ř., věta první: „Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.“
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 5. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu