ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1216.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1216/2022-897
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České dráhy, a.s. , se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha 1, IČO 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem Křižovnické náměstí 1/193, 110 00 Praha 1, proti žalované ŠKODA TRANSPORTATION a.s. , se sídlem Emila Škody 2922/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň, IČO 62623753, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 32/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 192/2019-795, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 192/2019-795, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-629, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-635, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 192/2019-795, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-629, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019, č. j. 21 Cm 32/2018-635, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 12. 11. 2015 pod sp. zn. Rsp 1327/12, a kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 35 937 Kč; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci nebyl naplněn žádný z uplatněných důvodů pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle §31 uvedených pod písm. b), c), d), e) a ani písm. f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZRŘ“). Odvolací soud neshledal jako odůvodněnou pro zrušení rozhodčího nálezu žádnou z námitek žalobkyně, týkající se nahrazení projevu vůle žalobkyně (inflační navýšení dohodnuté kupní ceny), podjatosti rozhodce Mgr. Milana Poláka, podpisu protokolu o hlasování všemi rozhodci, poučovací povinnosti podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vedení dokazování rozhodčím soudem a opomenutí vypořádání se s určitými navrženými důkazy a hodnocení důkazů, nedostatečného odůvodnění rozhodčího nálezu a přiznání plnění nedovoleného.
K námitce žalobkyně, že byly překročeny meze rozhodčí doložky sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne 9. 4. 2004 mezi předchůdcem žalované, jako prodávajícím, a žalobkyní, jako kupující, a to v souvislosti s nahrazením projevu vůle žalobkyně k uzavření inflačního dodatku ke kupní smlouvě, jímž vznikl žalobkyni závazek uhradit žalované částku cca 628 milionů Kč bez DPH (bod XII. výroku rozhodčího nálezu), odvolací soud nejprve připomněl, že soudní přezkum rozhodčího nálezu je omezen výlučně na skutečnost, zda nároky uplatněné v průběhu vedeného rozhodčího řízení lze subsumovat pod uzavřenou rozhodčí doložku. Vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že rozsah dohodnuté rozhodčí doložky obsažené v předmětné kupní smlouvě výslovně zahrnuje možnost inflačního navýšení dohodnuté kupní ceny formou dodatku ke kupní smlouvě a rozhodčí doložka obsahuje ujednání o řešení sporů nastalých v souvislosti s touto smlouvou. Uzavřel proto, že s ohledem na tato skutková zjištění nelze vůbec uvažovat o nějakém excesu či vybočení z rozsahu rozhodčí doložky rozhodčím soudem ohledně nahrazení projevu vůle žalobkyně uzavřením dodatku kupní smlouvy o inflační navýšení dohodnuté kupní ceny. Odvolací soud se tedy ztotožnil se soudem prvního stupně, že v dané věci nebyl naplněn uplatněný důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ.
Odvolací soud dále dovodil, že ani procesní námitky žalobkyně o podjatosti rozhodce Mgr. Milana Poláka, které podle odvolatelky naplňují důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) ZRŘ, nejsou důvodné, neboť o námitce podjatosti již rozhodlo předsednictvo rozhodčího soudu usnesením a jeho závěr o nepodjatosti rozhodce je vyloučen z možnosti opakovaného přezkumu obecným soudem.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že zákonný požadavek na většinové usnesení rozhodčího nálezu byl prokázán již jeho samotným obsahem, kdy kromě předsedy rozhodčího soudu a jeho tajemnice je podepsán předsedou rozhodčího senátu JUDr. Jakubem Chytilem a rozhodcem Mgr. Milanem Polákem, a i když třetí z rozhodců JUDr. Josef Vrabec rozhodčí nález nepodepsal, je zřejmé, že byl podepsán většinou rozhodců. Soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3536/2010) přitom považuje za odpovídající a věrohodný důkaz o většinovém usnesení, jsou-li podpisy většiny rozhodců na rozhodčím nálezu. Provedení důkazu protokolem o hlasování rozhodčího senátu nelze s ohledem na neveřejnost usnášení rozhodčího senátu připustit. Za nedůvodný považoval tedy odvolací soud i návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. d) ZRŘ.
Odvolací soud neshledal ani důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ pro namítané porušení zásady rovnosti účastníků rozhodčího řízení, nedostatků v odůvodnění rozhodčího nálezu a jeho překvapivosti v důsledku absence poučovací povinnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stranám byla dána možnost se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k provedeným důkazům, účastnit se jednání a podat závěrečný návrh, neshledal tedy žádnou skutečnost, ze které by bylo možno na krácení práv žalobkyně usuzovat. Vytýkané nedostatky odůvodnění rozhodčího nálezu pak byly založeny pouze na polemice se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Pokud žalobkyně namítala, že soud prvního stupně zamítl její důkazní návrhy na výslech dalších svědků a zpracovatelů znaleckých posudků, soud prvního stupně své rozhodnutí řádně zdůvodnil. K námitce žalobkyně, že rozhodčí soud nerozhodl o ediční povinnosti žalované obsažené v jejím podání ze dne 16. 6. 2015, odvolací soud uvedl, že správně soud prvního stupně neshledal v této skutečnosti důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že o obdobném návrhu ze dne 1. 12. 2014 rozhodl rozhodčí soud již usnesením, které mělo přitom obecnější dopad a jeho závěry bylo možno užít i na návrh z 16. 6. 2015. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu neshledal odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v namítané absenci poučení podle §118a o. s. ř., neboť poučovací povinnost v souvislosti s případným uplatněním nároku na náhradu škody žalobkyní nebyla vůbec namístě, jelikož by uplatnění tohoto nároku zcela vybočovalo ze skutku popsaného žalobkyní v podané protižalobě o zaplacení smluvní pokuty.
Shodný právní názor přijal odvolací soud se soudem prvního stupně k návrhu žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podle §31 písm. f) ZRŘ, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že výrok XII. rozhodčího nálezu nijak nevybočuje ze žalobního návrhu. Změna žaloby ze dne 7. 7. 2014, připuštěná usnesením rozhodčího soudu, nárok na nahrazení projevu vůle žalobkyně s uzavřením dodatku č. 7 kupní smlouvy obsahuje.
K námitce žalobkyně, že plnění uložené rozhodčím nálezem žalobkyni je nemožné s nedovolené, odvolací soud uvedl, že uložení peněžitého plnění nelze považovat za nemožné či nedovolené ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007) a materiální posouzení souladu přiznaného plnění s pravidly veřejné podpory či zákona o veřejných zakázkách shledal odvolací soud ve vedeném řízení o zrušení rozhodčího nálezu za nepřípustné.
Odvolací soud proto považoval rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4006/2019), a to při interpretaci ustanovení §31 písm. c) ZRŘ v souvislosti s řešením otázky, zda podjatost rozhodce lze zkoumat v soudním řízení a může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle uvedeného ustanovení ZRŘ, jestliže o případné podjatosti rozhodce již bylo rozhodnuto v rozhodčím řízení. Rozpor v řešení této otázky odvolacím soudem a i soudem prvního stupně s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu podle dovolatelky spočívá v tom, že se soudy odmítly zabývat tvrzenými a dokládanými důvody podjatosti rozhodce Mgr. Milana Poláka právě s odůvodněním, že podjatost rozhodce podle převažující rozhodovací praxe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1779/2008 a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09) nepředstavuje relevantní zrušovací důvod ve smyslu §31 písm. c) ZRŘ, jestliže namítaná podjatost rozhodce byla již řešena v rámci rozhodčího řízení a námitka podjatosti rozhodce nebyla vydaným usnesením shledána. Dovolatelka namítá, že uvedený právní názor odvolacího soudu je v rozporu s právními názory zastávanými v aktuální judikatuře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4006/2019), podle níž, i když zákon výslovně neuvádí, že důvodem zrušení rozhodčího nálezu je samotná absence nezávislosti či nestrannosti rozhodce, jsou tyto vlastnosti součástí způsobilosti rozhodce, a soudní kontrola i v takovém případě musí být zachována. Má tedy za to, že byly naplněny podmínky ustanovení §31 písm. c) ZRŘ pro zrušení rozhodčího nálezu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, II. ÚS 1852/19 s ohledem na jeho závěr o porušení ústavně garantovaných práv).
Žalobkyně dále v dovolání projevila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně řešení její námitky, že ze strany rozhodčího soudu, který rozhodoval o nárocích z kupní smlouvy uzavřené dne 9. 4. 2004 mezi předchůdcem žalované, jako prodávajícím, a žalobkyní, jako kupující, uplatněných v žalobě žalované a o protinávrhu žalobkyně, byly překročeny meze rozhodčí doložky sjednané v kupní smlouvě, a to v souvislosti s nahrazením projevu vůle žalobkyně k uzavření inflačního dodatku ke kupní smlouvě, jímž vznikl žalobkyni závazek uhradit žalované částku cca 628 milionů Kč bez DPH (bod XII. výroku rozhodčího nálezu). Má za to, že rozhodčí soud překročil meze rozhodčí doložky a odvolací soud se náležitě nevypořádal s její argumentací spojenou s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003, a ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 s tím, že neexistoval zákonný podklad ani rámec pro rozhodnutí formou nahrazení projevu vůle k uzavření inflačního dodatku smlouvy. Dovolatelka má za to, že uvedené skutečnosti odůvodňují zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ.
Další důvod svědčící pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí je zatíženo procesní vadou, která má spočívat v tom, že rozhodnutí obou soudů je založeno na dokumentech, které v průběhu zrušovacího řízení nebyly řádně provedeny k důkazu (obsah hlasovacího protokolu rozhodčího soudu) a že důsledkem toho byl nesprávně posouzen důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jestliže existují okolnosti nasvědčující tomu, že rozhodčí nález nebyl řádně usnesen většinou rozhodců rozhodčího senátu. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v srpnu 2015 měl učinit rozhodce Mgr. Milan Polák poslední úkon v rozhodčím řízení a přitom se měl zúčastnit v listopadu 2015 hlasování o rozhodčím nálezu. Odvolací soud se ale s tímto rozporem nevypořádal, čímž podle dovolatelky zatížil řízení procení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení.
Dovolatelka dále namítá, že v průběhu rozhodčího řízení nastala řada okolností, které měly za následek porušení procesních práv žalobkyně, čímž byl podle jejího názoru naplněn i důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, neboť jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou, že v rozhodčím nálezu zcela absentuje jakékoli odůvodnění ohledně stanovení výše částky inflačního navýšení ceny. Problematika výpočtu inflačního navýšení byla přitom mezi stranami rozhodčího řízení sporná. Absence odůvodnění významné otázky je podle dovolatelky projevem svévole rozhodčího soudu a je v přímém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011).
Naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ spatřuje dovolatelka i v tom, že rozhodčí soud nezdůvodnil neprovedení důkazu navrženého žalobkyní (návrh žalobkyně ze dne 16. 6. 2015 na uložení ediční povinnosti), který byl významný nejen z hlediska nároku žalobkyně na smluvní pokutu, ale i z hlediska její obrany proti nárokům žalované. Odůvodnění odvolacího soudu, že postačuje, že rozhodčí soud negativně rozhodl o obdobném návrhu žalobkyně ze dne 1. 12. 2014, nemůže podle dovolatelky obstát ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011).
Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ spatřuje i v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením, že v rozhodčím nálezu není vypořádána její argumentace a návrhy důkazů ohledně předání prvotní výrobní fáze lokomotiv (tzv. hrubé stavby skříní), mající vliv na nemožnost prodlení s platbami kupní ceny.
Další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ spatřuje dovolatelka v tom, že se ji v rozhodčím řízení nedostalo potřebného poučení podle §118a o. s. ř. Rozhodčí nález považuje ze překvapivý, jestliže po dvouletém rozsáhlém dokazování ohledně otázky prodlení s dodávkou lokomotiv, rozhodčí soud následně dospěl k závěru, že tato otázka je pro výsledek sporu irelevantní. Dovolatelka má za to, že za této situace byl rozhodčí soud povinen poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu §118a o. s. ř., neboť žalobkyně za dané situace mohla uplatnit nároky z prodlení s dodávkami lokomotiv mimo jiné z titulu náhrady škody. Postupem rozhodčího soudu ji tak byla odňata možnost rozšířit svá tvrzení a důkazy týkající se náhrady škody. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že důvody pro poučení podle §118a o. s. r. nebyly dány z důvodu, že žádná z dílčích otázek v napadeném rozhodčím nálezu není založena na neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, jak uvedl odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3227/2007, podle něhož rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé, k čemuž má sloužit právě poučení.
Za poslední důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dovolatelka považuje důvod uvedený v §31 písm. f) ZRŘ, což odůvodnila tím, že rozhodčí nález odsuzuje žalobkyni k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené, což spatřuje v tom, že uzavření inflačního dodatku ke smlouvě je v příkrém rozporu s kogentními předpisy veřejného práva, neboť takový postup by podle řady rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a Nejvyššího správního soudu dovolovalo jen provedení nového zadávacího řízení. Podle žalobkyně tímto postupem došlo k poskytnutí nedovolené veřejné podpory a jedná se tedy o typově zakázané plnění. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který tuto argumentaci odmítl s tím, že řešení této otázky vybočuje z mezí soudního přezkumu ve smyslu §31 písm. f) ZRŘ, neboť pojem nedovolené či zakázané plnění je pouze takové plnění, jehož předmětem jsou věci vyloučené z právního obchodu, kterým není peněžité plnění.
S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí podaného dovolání.
K žalobkyní uplatněné přípustnosti dovolání z důvodu, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího, jestliže nezkoumal, ač měl, zda byl jeden z rozhodců (Mgr. Polák) v rozhodčím řízení podjatý, žalovaná uvedla, že se domnívá, že tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4006/2019 a nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019, II. ÚS 1852/19, neexistuje. Odkázala-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, s tím, že je nutno zachovat soudní kontrolu nad dodržováním nestrannosti a nezávislosti rozhodců, žalovaná namítá, že uvedené rozhodnutí na danou věc nedopadá, neboť řešilo odlišnou situaci od nyní projednávaného případu; v tehdy řešené věci neměla strana vůbec příležitost vznést námitku podjatosti rozhodce již v rozhodčím řízení. Podle žalované nelze pod pojem „způsobilost rozhodce“, uvedený v §31 písm. c) ZRŘ, vykládat tak, že do něj spadá pojem podjatosti rozhodce, resp. jeho nezávislost a nestrannost. Rozsudek odvolacího soudu v tomto směru proto považuje za správný a dovolání týkající se posouzení této otázky podjatosti rozhodce za nedůvodné.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací, že v souvislosti s nahrazením jejího projevu vůle k uzavření smluvního dodatku byly překročeny meze rozhodčí doložky, žalovaná uvedla, že toto tvrzení nepovažuje za pravdivé, neboť odvolací soud se s touto otázkou vypořádal a správně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka se vztahovala i na spory související s kupní smlouvou, přičemž takovým sporem je i spor o nahrazení projevu vůle. Navíc dovolatelka touto námitkou nenapadá posouzení právní otázky, ale pouze údajné procesní pochybení. Ohledně dosahu rozhodčí doložky tedy dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a nevymezila ani důvod dovolání, proto dovolání pro řešení této otázky považuje žalovaná za nepřípustné. Zároveň zdůraznila, že z předmětné rozhodčí doložky nevyplývají žádná omezení, nebylo ujednáno, že nahrazení projevu vůle je vyloučeno z pravomoci rozhodčího soudu. Jak správně uvedl odvolací soud, rozsah rozhodčí doložky, obsažené v čl. XII odst. 7 kupní smlouvy, zahrnoval výslovně rovněž spory v souvislosti s touto smlouvou (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1254/2010). Mimoto se argumentace dovolatelky týká hmotněprávního posuzování nároku na nahrazení projevu vůle a přitom v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu činit nelze. Odkázala-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003 a ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, dovozuje z nich nesprávné závěry, které z těchto rozhodnutí nevyplývají nebo jsou pro řešení dané věci irelevantní.
K další dovolatelkou uváděné námitce, která má údajně svědčit pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ proto, že rozhodčí nález nebyl řádně usnesen většinou rozhodců rozhodčího senátu s poukazem na data úkonů jednoho rozhodce, s čímž se odvolací soud podle dovolatelky nevypořádal a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení, žalovaná uvedla, že toto namítané procesní pochybení, kterým dovolatelka ani nenapadá správnost právního posouzení, nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka ani nenapadá závěr odvolacího soudu, že zákonný požadavek na většinové usnesení rozhodčího nálezu je prokázán již jeho samotným obsahem; tento závěr odvolacího soudu nezávisí na obsahu hlasovacího protokolu. Pro tuto námitku žalovaná nepovažuje tedy dovolání za přípustné.
Žalovaná nespatřuje přípustnost dovolání ani v tom, že žalobkyni neměla být údajně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, což dovolatelka shledává v absenci jakéhokoliv odůvodnění rozhodnutí rozhodčího nálezu ohledně stanovení výše částky inflačního navýšení ceny. Dovolatelka touto námitkou nenapadá řešení právní otázky a nijak v souvislosti s údajnou absencí odůvodnění rozhodčího nálezu nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaná zdůraznila, že z hlediska posuzování zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ je podstatné, zda strana měla možnost vznášet argumenty, zda jí byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přitom vyplývá, že žalobkyně mohla v rozhodčím řízení vyložit své argumenty a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, navrhovat důkazy, účastnit se jednání před rozhodci a podat závěrečný návrh. Nelze tedy dovodit, že by byl naplněn uvedený důvod pro zrušení rozhodčího nálezu a nebylo rozhodováno v souladu s dovolatelkou poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Uvádí-li dovolatelka, že ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011) nemůže obstát odůvodnění odvolacího soudu, že i když o ediční povinnosti žalované obsažené v podání žalobkyně ze dne 16. 6. 2015 nebylo rozhodčím soudem výslovně rozhodnuto, že postačuje, že rozhodčí soud negativně rozhodl o obdobném návrhu žalobkyně ze dne 1. 12. 2014, má žalovaná za to, že uváděná judikatura Nejvyššího soudu neřeší situaci nastalou v daném rozhodčím řízení, v němž rozhodčí soud výslovně dal najevo, že veškeré relevantní skutečnosti pro posouzení věci považuje za zjištěné, a že žádné další důkazy nejsou třeba. Nejedná se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů, stejně jako ohledně namítaného nevypořádání se s argumentací žalobkyně ohledně předání tzv. hrubé stavby skříně lokomotiv, jestliže odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který konstatoval, že rozhodci měli podle obsahu nálezu prokázáno to, že dílčí plnění byla předána.
Namítá-li dovolatelka nedostatek poučení podle §118a o. s. ř., které ji nebylo rozhodčím soudem poskytnuto, žalovaná poukazuje na to, že dovolatelka nevymezila, v čem má být dovolání v daném směru podle §237 o. s. ř. přípustné. Navíc odvolací soud správně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, konstatoval, že poučovací povinnost nebyla vůbec namístě, neboť z rozhodčího nálezu je zřejmé, že rozhodnutí o žádné dílčí sporné otázce není založeno na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Žalovaná v této souvislosti poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3336/2012 a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010. Je přesvědčena, že odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018) správně též uvedl, z jakého důvodu nebyla namístě poučovací povinnost s ohledem na případné uplatnění nároku na náhradu škody (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002).
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, který odmítl argumentaci žalobkyně, že ji rozhodčí nález odsoudil k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené, což odvolací soud odůvodnil tím, že pojem nedovolené či zakázané plnění je pouze takové plnění, jehož předmětem jsou věci vyloučené z právního obchodu, kterým však není peněžité plnění, jako tomu je v dané věci, dovolatelka pouze nesouhlasí s právním posouzením této otázky, ale ani v tomto případě nevymezila, v čem v dané směru spatřuje přípustnost dovolání. Dovolání považuje žalovaná navíc za nedůvodné. Odvolací soud námitku žalobkyně posoudil v souladu s právním názorem přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3396/2012), podle nichž, pokud rozhodčí nález přizná přípustný typ plnění, kterým je peněžité plnění či nahrazení projevu vůle, nelze o takovém nálezu konstatovat, že se jím přiznává plnění, které je nedovolené a bylo ve smyslu §31 písm. f) ZRŘ důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu.
S ohledem na výše uvedené proto žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky, že odvolací soud nesprávně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2381/2003, a ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002), posoudil otázku překročení meze rozhodčí doložky rozhodčím soudem nahrazením projevu vůle k uzavření inflačního dodatku smlouvy, což podle dovolatelky odůvodňuje zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vzal správně v úvahu, že soudní přezkum rozhodčího nálezu je omezen výlučně na skutečnost, zda nároky uplatněné v průběhu vedeného rozhodčího řízení lze subsumovat pod uzavřenou rozhodčí doložku a zároveň přihlédl v tomto směru ke zjištění, že rozsah dohodnuté rozhodčí doložky obsažené v předmětné kupní smlouvě výslovně zahrnuje možnost inflačního navýšení dohodnuté kupní ceny formou dodatku ke kupní smlouvě a obsahuje ujednání o řešení sporů nastalých v souvislosti s touto smlouvou. Závěr odvolacího soudu není tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zastávající jednotný právní závěr, že pokud ustanovení §2 odst. 4 ZRŘ hovoří o „právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva vzniklá mezi subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2404/2019, dostupném na www.nsoud.cz ). Nutno zároveň konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelka odkazuje, se nezabývají otázkou nahrazení projevu vůle v souvislostí se sjednanou rozhodčí doložkou ve smlouvě. Neřešil-li tedy odvolací soud otázku překročení meze rozhodčí doložky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalobkyně pro řešení této otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že se odvolací soud vůbec nezabýval její námitkou, že v rozhodčím nálezu zcela absentuje jakékoli odůvodnění ohledně stanovení výše částky inflačního navýšení ceny, přičemž absence odůvodnění významné otázky je podle dovolatelky projevem svévole rozhodčího soudu a je v přímém rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011), a byl tak naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, nebyla-li ji poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť uvedená rozhodnutí se jednak k námitkám nedostatečného odůvodnění rozhodčího nálezu nevztahují a jednak soud není oprávněn při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, dostupný na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud proto ohledně této námitky dovolatelky přijal závěr, že uvedená námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže odvolací soud tuto procesní otázku o nepovoleném věcném přezkumu rozhodčího nálezu řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nevypořádal s jejím tvrzením, že v rozhodčím nálezu nepřijal rozhodčí soud žádné vyjádření k její argumentaci a návrhům důkazů ohledně předání prvotní výrobní fáze lokomotiv (tzv. hrubé stavby skříní lokomotiv), což mělo vliv na nemožnost prodlení s platbami kupní ceny, a brojí proti závěru odvolacího soudu, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že se rozhodci vypořádali s argumentací žalobkyně ohledně předání hrubé stavby skříní lokomotiv a přijali k ní závěr s ohledem na obsah kupní smlouvy, je nutno konstatovat, že dovolatelka v souvislosti s touto námitkou žádným způsobem nevymezila přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015. Pro uvedenou námitku dovolatelky není tedy dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro dovolatelkou uvedenou námitku, že ji rozhodčí nález odsuzuje k plnění, které je podle tuzemského práva nedovolené, a to v souvislosti s uzavřením inflačního dodatku ke smlouvě o inflačním navýšení kupní ceny. Jednak dovolatelka ohledně této otázky nevymezila přípustnost dovolání a navíc závěr odvolacího soudu není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, a rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3396/2012, dostupném na www.nsoud.cz , podle nichž může být nedovoleným či zakázaným plněním pouze takové plnění, jehož předmětem jsou věci vyloučené z právního obchodu. Pokud tedy rozhodčí nález přiznává přípustný typ plnění, za které je nutno považovat peněžité plnění, nelze o takovém nálezu konstatovat, že se jím přiznává plnění, které je nedovolené a bylo by ve smyslu §31 písm. f) ZRŘ důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací námitkou žalobkyně, že odvolací soud rozhodl o nemožnosti soudního přezkumu rozhodnutí rozhodčího soudu ohledně nepodjatosti určitého rozhodce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je pro řešení této právní otázky podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud řešil uvedenou otázku možnosti soudního přezkumu podjatosti rozhodce v rozporu v aktuální ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2021), v níž je zastáván právní názor, že pokud věc projednal vyloučený rozhodce, je tato skutečnost (za splnění zákonných podmínek podle §33 ZRŘ) důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) ZRŘ, a že způsobilost rozhodce nelze chápat restriktivním způsobem jako způsobilost toliko objektivní, ale současně jako i subjektivní, zahrnující v sobě požadavek nezávislosti či nestrannosti rozhodce, i když zákon výslovně neuvádí, že důvodem zrušení rozhodčího nálezu je samotná absence nezávislosti či nestrannosti rozhodce, neboť tyto vlastnosti jsou imanentní součástí způsobilého rozhodce. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud zároveň vypořádal s dříve projevenými dílčími odlišnými právními názory naznačovanými k otázce důvodů zrušení rozhodčího nálezu pro okolnosti svědčící o vyloučení rozhodce, prezentovanými však pouze v usneseních Nejvyššího soudu, jimiž však byla přípustnost dovolání odmítnuta, aniž by tato otázka byla řešena v širších souvislostech. V aktuální uvedené judikatuře je tedy otázka realizace kontrolní funkce soudu v případném řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) ZRŘ již vyřešena jednotně tak, že soudní kontrola namítané podjatosti rozhodce musí být zachována i za situace, že o podjatosti rozhodce již bylo rozhodováno v rozhodčím řízení, neboť v opačném případě by docházelo k vyprázdnění zákonem poskytované garance obrátit se s námitkou podjatosti rozhodce na soud, jak odůvodnil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1852/19, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1743/2017. Rovněž v usnesení ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4006/2019, dostupném na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud odkázal na výše uvedený právní názor a nadále je tedy judikatura Nejvyššího soudu ustálená v závěru, že ustanovení §31 písm. c) ZRŘ je aplikovatelné rovněž pro situace, kdy na straně rozhodce absentuje zákonný požadavek jeho nezávislosti či nestrannosti, neboť tyto vlastnosti jsou imanentní součástí způsobilého rozhodce. Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění možnosti soudního přezkumu rozhodnutí předsednictva rozhodčího soudu o nepodjatosti rozhodce je proto nutno považovat za nesprávné, odporující právnímu názoru vyjádřenému ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, proto je dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné a ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je důvodná námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je zatíženo procesní vadou, která má spočívat v tom, že rozhodnutí obou soudů je založeno na dokumentech, které v průběhu zrušovacího řízení nebyly řádně provedeny k důkazu (obsah hlasovacího protokolu rozhodčího soudu) a kdy tato vada mohla mít podle dovolatelky za následek nesprávné právní posouzení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu. Dovolatelka se totiž domnívá, že rozhodujícími důkazy nebyly odstraněny pochybnosti, že rozhodčí nález byl usnesen většinou rozhodců rozhodčího senátu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že rozhodčí nález byl podepsán předsedou rozhodčího soudu JUDr. Jakubem Chytilem a rozhodcem JUDr. Milanem Polákem a označuje i skutečnost, že třetí z rozhodců JUDr. Josef Vrabec nález nepodepsal. Z uvedeného tedy vyplývá, že soudy měly dostatečně prokázáno, že rozhodčí nález byl řádně usnesen většinou rozhodců rozhodčího senátu a byl tak naplněn zákonný požadavek ustanovení §25 odst. 1 ZRŘ, podle něhož rozhodčí nález musí být usnesen většinou rozhodců, vyhotoven písemně a alespoň většinou rozhodců podepsán. Nelze proto dovodit, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo namítanou procesní vadou, která by měla za následek nesprávné právní posouzení. Tuto dovolací námitku tedy Nejvyšší soud neshledal za důvodnou.
Nejvyšší soud dále posuzoval důvodnost námitky dovolatelky, kterou napadá závěr odvolacího soudu ohledně posouzení procesního postupu rozhodčího soudu, týkající se neprovedení navržených důkazů, kdy odvolacímu soudu vytýká, že mu postačilo jako dostačující zdůvodnění, že rozhodčí soud nerozhodl o návrhu žalobkyně ze dne 16. 6. 2015 proto, že již negativně rozhodl o obdobném návrhu žalobkyně ze dne ze dne 1. 12. 2014. Takový závěr nemůže podle dovolatelky obstát ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011). Nejvyšší soud z obsahu spisu rozhodčího soudu zjistil, že podáním ze dne 16. 6. 2015 žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) předložila soudu revizní znalecký posudek a opětovně jako v návrhu ze dne 1. 12. 2014 žádala o výslech jeho zpracovatele (znalce). Ze zápisu rozhodčího soudu ze dne 24. 6. 2015 vyplývá, že rozhodčí soud usnesením zamítl návrh žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované) na výslech osmi zpracovatelů znaleckých a odborných posudků a zamítnutí tohoto návrhu na provedení důkazů zároveň zdůvodnil. Rovněž v uvedeném usnesení odůvodnil, proč nelze vyhovět návrhu žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované) na uložení povinnosti žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) poskytnout této druhé straně sporu požadované dokumenty a informace. Žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) však podáním ze dne 16. 6. 2015 opětovně navrhla další důkaz, kdy žádala rozhodčí soud, aby vyslechl dalšího znalce a žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) uložil předložit ji řadu dalších dokumentů. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže nepovažoval námitku žalobkyně za odůvodněnou, učinil-li závěr, že postačuje, že rozhodčí soud negativně rozhodl o obdobném návrhu žalobkyně ze dne 1. 12. 2014, když navíc odůvodnění zamítnutí návrhu ze dne 1. 12. 2014 rozhodčím soudem mělo obecnější dopad, který lze užít i na pozdější návrh ze dne 16. 6. 2015. Nelze proto dovodit, že by odvolací soud námitku dovolatelky posoudil v rozporu se závěry dovolatelkou uváděné judikatury, jestliže v nyní posuzované věci rozhodčí soud zdůvodnil, proč nebyl důkazní návrh ze dne 16. 6. 2015 přijat a dostatečně zdůvodnil jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud rovněž neshledal za oprávněnou námitku dovolatelky, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, který spatřuje dovolatelka v tom, že se ji v rozhodčím řízení nedostalo potřebného poučení podle §118a o. s. ř., což spojuje s tím, že pokud by byla poučena o předběžném právním názoru rozhodčího soudu o tom, že otázka prodlení s dodávkou lokomotiv je pro výsledek sporu irelevantní, mohla za této situace uplatnit nárok z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud z obsahu rozhodčího spisu (zápis z jednání konaném dne 24. 6. 2015) zjistil, že rozhodčí soud seznámil účastníky na jednání se svým předběžným právním závěrem, že se mu jeví, že strany sporu vylíčily všechny rozhodné skutečnosti úplným způsobem, má k rozhodnutí všechny potřebné důkazy a bude věc posuzovat po právní stránce s přihlédnutím k názorům stran sporu. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že důvody pro poučení podle §118a o. s. r. nebyly dány z důvodu, že žádná z dílčích otázek v napadeném rozhodčím nálezu není založena na neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, což představuje závěr, který je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, dostupné na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na vyslovený právní názor týkající se soudního přezkumu podjatosti rozhodce napadený rozsudek odvolacího soudu proto bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). Ostatní námitky dovolatele přípustnost dovolání nezakládají, neboť odvolací soud rozhodnul v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 6. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu