ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1278.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 1278/2021-383
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně H., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, PSČ 602 00, proti žalované A. s. , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jindřichem Jaškem, advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00, o zaplacení částky 121 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 122 210 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 105/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 91 Co 230/2020-296, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2020, č. j. 91 Co 230/2020-296, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 3. 2020, č. j. 27 C 105/2016-259, zamítl žalobu o zaplacení částky 121 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 121 000 Kč od 6. 12. 2014 do zaplacení a o zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 122 210 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 122 210 Kč za dobu od 1. 11. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku uvedl, že dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2017, č. j. 27 C 105/2016-146, na nějž v podrobnostech odkázal. Ke skutkovým okolnostem shrnul, že v červenci 2013 se M. K. za žalobkyni a A. P. za žalovanou dohodli, že žalovaná na objednávku žalobkyně vyvine a vyrobí drivery, které dodá žalobkyni. Termín dodání driverů nebyl přesně dohodnut, drivery měly být dodány co nejdříve, jak to bude možné. Způsob dodání driverů žalovanou žalobkyni nebyl dohodnut. Nebylo dohodnuto, že žalovaná s drivery dodá technickou dokumentaci k driverům. Dne 29. 7. 2013 M. K. odeslal A. P. e-mailovou zprávu, v níž uvedl technické podklady pro vývoj a výrobu driverů. Dne 11. 9. 2013 žalobkyně vystavila žalované objednávku na vývoj a výrobu 40 ks driverů za cenu 201 000 Kč bez DPH. Dne 16. 9. 2013 byla zahájena výroba 40 ks plošných spojů, dne 25. 9. 2013 bylo těchto 40 ks plošných spojů vyrobeno. Dne 10. 10. 2013 žalobkyně zaplatila žalované zálohu ve výši 121 000 Kč na cenu dodávky driverů. Dne 20. 8. 2014 M. K. e-mailem poprosil A. P. o návrh, jak vyřešit situaci se zaplacenou zálohou, „když se to neuskutečnilo“, na což mu A. P. odpověděl, že drivery s DC motory jsou připraveny k odběru a že k dokončení BLDC verze potřebují určité parametry. Dne 5. 9. 2014 A. P. prostřednictvím e-mailu posílá M. K. fotografii driverů a ptá se, co s nimi provedou, na což M. K. reaguje prosbou o poslání nějaké zpracované dokumentace k nim, pak by bylo možné je odeslat. Dne 26. 11. 2014 P. C. zaslal A. P. e-mailem zprávu, že odstupují od smlouvy z důvodu, že podle dohody byl termín dodání do konce roku 2013, ale že k předání driverů včetně technické dokumentace nedošlo a že k plnění nedošlo ani ke dni 26. 11. 2014, současně požadují vrácení zaplacené zálohy ve výši 121 000 Kč do 5. 12. 2014. A. P. téhož dne odpovídá, že drivery byly vyrobeny v termínu, že od té doby jsou připraveny k převzetí, a opakovaně vyzval k jejich převzetí. Druhého dne 27. 11. 2014 P. C. reaguje e-mailovou zprávou, že drivery bez technické dokumentace nelze převzít a akceptovat, že dodávka od žalované k žalobkyni dodnes nedorazila a že trvá na odstoupení od smlouvy a na vrácení zaplacené zálohy. V dopisech ze dne 26. 11. 2015 a ze dne 4. 1. 2016 zástupce žalobkyně zaslal žalované předžalobní upomínku. Žalovaná vyhotovila technickou dokumentaci k elektronickému modulu pro řízení zvedacích sloupů LAC1. Soud prvního stupně opětovně vyslechl K. a nově provedl důkazy výslechem P. a pana M., ohledáním driverů a technickou dokumentací k driverům. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalovaná zhotovila všechny objednané drivery, že se je pokoušela dodat žalobkyni, ale že žalobkyně drivery nepřevzala. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně později neměla pro objednané drivery přímé využití, což může být racionálním důvodem pro neochotu žalobkyně drivery převzít a pro snahu žalobkyně o vyvázání se ze smluvního závazku.
K právnímu posouzení soud prvního stupně uvedl, že v podrobnostech opět odkazuje na svůj dřívější rozsudek. Věc posuzoval podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Účastnice uzavřely smlouvu o dílo, žalovaná zhotovila objednané drivery a technickou dokumentaci, předání díla se mělo uskutečnit v místě sídla žalované. Žalovaná vyzvala žalobkyni k převzetí driverů. Žalobkyně z nesprávných důvodů odmítla převzetí díla. Drivery obou typů nebyly předány žalobkyni kvůli prodlení žalobkyně s jejich převzetím. Dodání technické dokumentace nebylo předmětem smlouvy. Odstoupení žalobkyně od smlouvy, které provedla ve zprávě ze dne 26. 11. 2014, není platné, v takovém případě se žalobkyně nemůže s úspěchem domáhat vrácení zálohy, kterou podle této smlouvy zaplatila. Žalobkyně je současně povinna splnit svůj smluvní závazek zaplatit žalované cenu díla, resp. zaplatit část ceny díla, která nebyla pokryta zaplacenou zálohou. Za situace, kdy se žalovaná opakovaně marně pokoušela dodat žalobkyni drivery, ale žalobkyně je odmítá převzít, soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované cenu driverů bez toho, že by oproti tomu uložil žalované povinnost předat drivery žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 91 Co 230/2020-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud uvedl, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyně zaplatila na cenu díla zálohu a že předmětné drivery nebyly nikdy předány žalobkyni. Objednávkou ze dne 11. 9. 2013 objednala žalobkyně u žalované třicet kusů driverů LAC1-DRIVER-001 a deset kusů driverů LAC-DRIVER-002 za celkovou cenu 201 000 Kč bez DPH. Na objednávce stvrzené za žalobkyni razítkem a podpisem je v jejím záhlaví uveden údaj dod. Podmínka EXW Brno, přepravní služba, a také údaj platnost do 31. 12. 2013. Současně je uvedena adresa dodání: H., XY. Odvolací soud již ve svém dřívějším zrušujícím usnesení ze dne 22. 8. 2018, č. j. 91 Co 84/2019-179, uvedl, že smlouva o dílo mezi účastníky nebyla uzavřena s pevným termínem dodání do 31. 12. 2013. Údaj uvedený na objednávce „platnost do 31. 12. 2013“ není jednoznačný ani určitý a svědek K., který je zaměstnancem žalobkyně, takový výklad popřel. Takovému ujednání odporuje rovněž e-mail ze dne 5. 9. 2014, kterým není jednoznačně dodávka driverů v roce 2014 odmítána, žádá se pouze její doplnění o dokumentaci. Rovněž samotné datum odstoupení žalobkyně od smlouvy dne 26. 11. 2014, tedy téměř rok po datu uvedeném jako platnost na objednávce, neodpovídá takovému výkladu údaje na objednávce. Podle odvolacího soudu žalovaná prokázala plnění na sjednanou smlouvu o dílo, když již dříve odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo nebyla uzavřena s pevným termínem dodání do 31. 12. 2013; žalovaná prokázala, že zhotovila dílo pro žalobkyni dříve, než byla žalobkyní k dodání díla vyzvána, a to včetně dokumentace, přitom žalobkyně neprokázala, že by objednala k dílu specifickou dokumentaci. Způsob a místo dodání plnění rovněž nebylo v písemné objednávce uvedeno jednoznačně, když sice bylo v záhlaví uvedeno jako místo dodání sídlo žalobkyně, nicméně níže je na tomtéž dokladu uveden údaj EXW Brno, přepravní služba. Přitom zkratka EXW znamená mezinárodní dodací doložku Incoterms v podobě, kdy náklady i rizika spojená s dodávkou přechází na kupujícího okamžikem, kdy je zboží připraveno k odebrání. Po převzetí splní prodávající svou povinnost a náklady i výlohy dopravy nese kupující. Pro neurčitý obsah objednávky tak nelze dovodit sjednání způsobu a místa dodání. V řízení tak nebylo prokázáno, že by byla žalovaná v prodlení se zhotovením díla. Za této situace není odstoupení žalobkyně od smlouvy po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jedná se o otázku místa dodání zboží a související povinnosti žalované jako dodavatele dodat zboží a o otázku termínu dodání zboží.
Odvolací soud se podle žalobkyně odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1051/2012, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011, ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4291/2015, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, když nesprávně dovodil, že ve smlouvě nebylo platně sjednáno místo dodání a způsob dodání. Odvolací soud neprovedl výklad dotčených ustanovení, nepřihlédl k úmyslu a vůli stran, ani k zavedené praxi. Od některých shora uvedených rozhodnutí a od závěrů obsažených v rozsudku ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, se odvolací soud podle žalobkyně odchýlil i při řešení otázky dohody o termínu dodání zboží, když zejména nepřihlédl k vůli stran.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nepodložený závěr o sjednání doložky Incoterms, když v objednávce bylo uvedeno „EXW Brno, přepravní služba“. Odvolací soud dospěl k závěru, že EXW znamená mezinárodní doložku Incoterms, ačkoliv v objednávce nebylo uvedeno, že se jedná o doložku Incoterms, není uvedeno, k jakému roku případných Incoterms se doložka vztahuje, nejednalo se o mezinárodní obchod, žalovaná má závod pouze v XY, případná doložka EXW Incoterms 2010, Brno by nemohla značit, že má žalovaná dodat zboží ze svého závodu v XY, když tam žádný nemá. Žalobkyně vyložila, že úmyslem stran bylo dodat zboží do XY – sídla žalobkyně. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil, když nevyložil dotčená ustanovení objednávky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména když nezjišťoval skutečnou vůli stran a zavedenou praxi stran. Žalobkyně poukazovala na praxi stran, při níž v pozici objednatele vystupovala žalovaná a v postavení dodavatele žalobkyně a v rámci níž účastnice operovaly s dodací podmínkou EXW a jako adresa byla specificky uvedena adresa sídla žalované. Zboží pak žalobkyně dodávala k žalované osobně nebo přepravní službou na náklady žalované, nebo přímo do závodů klientů žalované. Dovolatelka poukazovala na skutečnost, že doložka EXW pro strany představovala dohodu o tom, kdo nese přepravní náklady, kdy přechází nebezpečí škody na věci a vlastnické právo. Dovolatelka s odkazem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňovala, že při zjišťování skutečné vůle stran i při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák. musí soud zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že pro neurčitý obsah objednávky nelze dovodit sjednání způsobu a místa dodání, aniž provedl výklad v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu, jedná se o zjevný nesprávný postup a nesprávné právní posouzení dané otázky. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud aplikoval §555 odst. 1 obch. zák., ačkoliv v nabídce žalobkyně, kterou žalovaná přijala, bylo jasně uvedeno místo dodání v sídle žalobkyně a u zpochybňované doložky EXW poznámka „přepravní služba“. Z těchto skutečností vyplývá, že přeprava a povinnost žalované zboží odeslat musela být mezi stranami sjednána a ujednání odpovídalo vůli stran, nejen žalobkyně. Navíc, i kdyby soud při výkladu dotčených ustanovení dospěl k závěru, že je možný dvojí výklad, je nutné přiklonit se k takovému výkladu, který nezakládá neplatnost ujednání, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Žalobkyně rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť postrádá náležitosti uvedené v §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zejména v souvislosti s přijatými závěry o tom že mezi stranami byla sjednána doložka Incoterms, že nebyl sjednán způsob dodání zboží, atp., aniž by blíže vysvětlil své úvahy odůvodňující tyto závěry.
Dovolatelka napadla rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že nebyl sjednán termín dodání. Podle žalobkyně soud ani zde neprovedl řádný výklad dotčeného ustanovení smlouvy a nepřihlédl k úmyslu a vůli stran. Podle žalobkyně z provedených důkazů vyplývá, že termín dodání driverů sjednán byl, a to tak, že bylo dohodnuto, že drivery mají být dodány co nejdříve, nejpozději do 31. 12. 2013.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem je správné, odvolací soud postupoval při výkladu projevu vůle smluvních stran v intencích §266 obch. zák. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §10a o. s. ř. po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu projevu vůle směřujícího k ujednání místa provedení díla (odvolací soud ovšem hovoří o dohodě o způsobu místa dodání, z jeho odkazů na příslušná ustanovení obchodního zákoníku je však zřejmé, že posuzoval, zda mezi účastníky došlo k dohodě o způsobu provedení díla; dovolatelka pak hovoří o dodání zboží), neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Dovolání je i důvodné.
K uzavření smlouvy došlo v roce 2013, pro projednávanou věc jsou proto rozhodná následující ustanovení občanského a obchodního zákoníku (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odst. 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odst. 4).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
V rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, Nejvyšší soud uvedl, že „jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu“. V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud uvedené doplnil tak, že „při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007)“.
Nejvyšší soud přijal při výkladu §266 obch. zák. následující závěry:
1) Z ustanovení §266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. §266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
V podrobnostech srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014 (a judikaturu v něm citovanou), anebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017.
Odvolací soud se uvedenými kritérii neřídil.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o dílo, je nepřezkoumatelný, čímž oba soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Oba soudy totiž pouze konstatují uzavření smlouvy o dílo, aniž by zdůvodnily, zda jsou naplněny znaky §536 odst. 2 a §410 obch. zák. Nepostačí přitom ani odkaz na závěry předchozího rozhodnutí, pokud tyto závěry nejsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Při posuzování, zda byl mezi stranami dohodnut způsob dodání předmětu smlouvy, odvolací soud zcela rezignoval na zjišťování, co bylo úmyslem stran v okamžiku uzavírání smlouvy, nezabýval se otázkou, zda o dodání předmětu smlouvy strany jednaly, jaký význam, resp. obsah přikládaly strany v objednávce uvedeným termínům, a omezil se pouze na výklad písemné objednávky.
Odvolací soud při posouzení otázky místa a způsobu dodání nezohledňoval žádné jiné konkrétní skutkového okolnosti projednávané věci (zda mezi stranami existovala nějaká ustálená praxe ohledně způsobu a místa dodání, co předcházelo uzavření této smlouvy, jaké bylo následné chování stran, apod.), nýbrž se zaměřil výlučně na text objednávky ze dne 11. 9. 2013. Výklad předmětné objednávky přitom omezil pouze na konstatování, že způsob a místo dodání plnění nebylo uvedeno jednoznačně, když v záhlaví této objednávky je jako místo dodání uvedeno sídlo žalobkyně, ačkoliv níže je uveden údaj EXW Brno, přepravní služba. Načež odvolací soud bez dalšího konstatoval, že zkratka EXW znamená mezinárodní dodací doložku INCOTERMS a co je jejím obecně platným obsahem, ačkoliv v samotné objednávce odkaz na mezinárodní obchodní podmínky INCOTERMS odkaz nebyl (v té bylo uvedena pouze „zkratka EXW“) a vztah mezi účastníky není mezinárodním obchodem. Odvolací soud se ani nepokusil zjistit subjektivní hlediska možného významu ve smlouvě použitého pojmu a automaticky předjímal, že se jedná o doložku INCOTERMS. Odvolací soud tedy nejenže svůj závěr o neplatnosti ujednání místa a způsobu dodání předmětu díla omezil v rozporu s výše citovanou judikaturou pouze na výklad písemné objednávky, ani tento výklad neprovedl řádně, když přistoupil pouze k jazykovému výkladu, a to navíc nedůsledně, neboť v případě pojmu „Podmínka EXW Brno, přepravní služba,“ se omezil na konstatování, že „zkratka EXW“ znamená mezinárodní dodací podmínku INCOTERMS a co jejím obsahem.
K výše uvedenému je na místě rovněž připomenout, že Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že „obecné soudy jsou povinny při výkladu smluv dát přednost takovému výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18).
Shora uvedené závěry lze vztáhnout též k další dovolatelkou formulované námitce o tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky termínu dodání díla, pro jejíž řešení je dovolání též přípustné.
Odvolací soud ani při posuzování této otázky řádně nezjišťoval obsah právního úkonu, resp. skutečnou vůli stran. Odvolací soud konstatoval, že již ve svém dřívějším rozhodnutí uvedl, že „smlouva o dílo nebyla uzavřena s pevným termínem dodání do 31. 12. 2013. Údaj uvedený na objednávce platnost do 31. 12. 2013 není jednoznačný ani určitý a svědek M. K., který je zaměstnancem samotného žalobce, takový výklad popřel“. Z napadeného rozsudku se nepodává, že by se odvolací soud zabýval skutečnou vůlí smluvních stran ohledně určení termínu dodání díla. Odvolací soud nezjišťoval, zda o termínu dodání díla strany jednaly, jaký obsah přikládaly strany v objednávce uvedeném údaji „platnost do 31. 12. 2013“, zda úmyslem stran bylo uzavření smlouvy bez stanovení termínu dodání, či zda tuto otázku pominuly. Pouhé zjištění o tom, co vypověděl zaměstnanec žalobkyně, nesplňuje shora definovaný požadavek na zjišťování skutečné vůle stran. Na výše uvedeném nemůže ničeho změnit ani další odvolacím soudem formulovaná argumentace o tom, že v e-mailu z 5. 9. 2014 (tedy téměř rok po uzavření smlouvy o dílo) nebyla dodávka driverů jednoznačně odmítnuta, když bylo pouze žádáno o doplnění o dokumentaci, a o tom, že žalobkyně odstoupila od smlouvy až 26. 11. 2014, „tedy téměř rok po datu uvedeném jako platnost“. Ze samotného okamžiku odstoupení od smlouvy ani z e-mailu, v němž žalobkyně žádá o doplnění dokumentace, nelze dovodit, jaká byla skutečná vůle stran ohledně termínu dodání díla v okamžiku uzavření smlouvy o dílo.
Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že při posouzení otázky „termínu dodání díla“ zcela pominul ustanovení §537 odst. 1 obch. zák.
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné, a tudíž nesprávné Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu