ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1328.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1328/2022-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 2/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 12 Co 229/2020-611, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal určení, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY.
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 30 C 2/2012-547, určil, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I napadeného rozsudku), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku) a zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, ve kterém brojil proti závěru odvolacího soudu, že Smlouva č. 1240 o prodeji podniku (části podniku) ze dne 8. 2. 1996 (dále jen „kupní smlouva“), kterou žalobce nabyl předmětné nemovité věci od Pozemkového fondu České republiky (dále jen „Pozemkový fond ČR), není neplatná. Žalobce konkrétně nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že Pozemkový fond ČR byl na základě §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, oprávněn uzavírat převodní smlouvy jménem státu na majetek, který mu byl svěřen ke správě, ani s tím, že nesprávné označení Pozemkového fondu ČR jako prodávajícího v kupní smlouvě nezpůsobilo její neplatnost, ani že neplatnost kupní smlouvy nebylo možné dovodit z nedostatků tzv. ekologického auditu ze dne 10. 9. 1993. Žalobce v dovolání dále namítal, že soud prvního stupně v průběhu řízení shledal pasivní legitimaci České republiky - Ministerstva financí namísto Státního pozemkového úřadu, se kterým původně jednal. Vzhledem k této skutečnosti, žalobce považoval dovolání za přípustné rovněž podle §238a zákona č. 99/1963 Sb., neboť postupem odvolacího soudu mělo dojít „k porušení ustanovení §107a případně §92 odstavec 2 o. s. ř.“. Závěrem dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu ohledně platnosti kupní smlouvy. Nadto měla žalovaná za to, že žalobce v dovolání pouze zpochybňoval skutková zjištění, z nichž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, eventuálně zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že právní vztah mezi žalobcem a žalovanou vznikl před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dovolací soud v souladu s §3028 odst. 1 a odst. 3 občanského zákoníku aplikoval na věc zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“.
Námitka žalobce, že Pozemkový fond ČR postrádal způsobilost uzavřít kupní smlouvu, jelikož nebyl vlastníkem předmětných nemovitých věcí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). Z napadeného rozsudku se totiž podává jednoznačný závěr, že vlastníkem převáděných nemovitostí byl stát a Pozemkový fond ČR byl způsobilý tyto nemovitosti převést na žalobce jako správce jemu svěřeného majetku státu podle ustanovení §2 odst. 2 písm. g) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR.
Žalobce současně namítal, že kupní smlouva je neplatná z důvodu vadného „pojmenování“ Pozemkového fondu ČR jako „převodce“, kterému nesvědčilo vlastnické právo, což nebylo možné „překlenout“ výkladem obsahu smlouvy. Ani tato námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud po zohlednění skutečností, za nichž byla smlouva uzavřena, konstatoval, že označení Pozemkového fondu ČR jako prodávajícího by nečinilo kupní smlouvu neplatnou ani v případě, kdy by předmětné pozemky nespadaly pod správu Pozemkového fondu ČR. Jak totiž vyplývá z judikatury dovolacího soudu, lze-li z obsahu smlouvy a okolností provázejících její uzavření dovodit, kdo byl účastníkem smlouvy, potom pouhé nesprávné označení prodávajícího ve smlouvě její neplatnost nezpůsobuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 101/2000, nebo ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 341/2003).
Nadto z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že z důvodu nepřesného (nesprávného) označení účastníků smlouvy dovozovat neplatnost právního úkonu nelze (§37 odst. 1 obč. zák.), jelikož neplatnost se váže k náležitostem projevu vůle těch, kteří právní úkon učinili, a nikoliv k jejich označení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2485/2012, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, nebo ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1319/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1656/2016).
Dále měl žalobce za to, že odvolací soud konstatoval, že Pozemkový fond ČR byl oprávněn k převodu předmětných nemovitých věcí, protože měl jednat jako organizační složka státu. V této souvislosti žalobce položil otázku týkající se zákonného zastoupení státu Pozemkovým fondem ČR s ohledem na §22 a §26 obč. zák.
Ani touto otázkou nemůže být přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena, neboť se zcela míjí s právním hodnocením odvolacího soudu. V textu odůvodnění napadeného rozhodnutí závěr týkající se Pozemkového fondu ČR jako organizační složky státu obsažen není, odvolací soud toliko obecně v souvislosti s vypořádáním odvolací námitky žalobce (viz stranu 7 odvolání) posuzoval působnost a oprávnění organizačních složek k zastupování státu v rámci soukromoprávních vztahů. Otázka zákonného zastoupení státu Pozemkovým fondem ČR s ohledem na §22 a §26 obč. zák je tak konstruována na základě vlastní interpretace rozsudku odvolacího soudu dovolatelem, nikoliv na vlastních právních závěrech odvolacího soudu.
Žalobce dále brojil proti zjištěním odvolacího soudu, že předmětné nemovité věci byly před uzavřením kupní smlouvy vyňaty ze státního podniku Boviga Chuderov a Fondem národního majetku byly převedeny do správy Pozemkového fondu ČR.
Tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. také nemůže založit, neboť míří proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně [učiněným na základě Rozhodnutí o privatizaci státního majetku (nebo jeho části) ze dne 29. 8. 1994, Rozhodnutí ministra zemědělství č. 3318/1995 o převedení části majetku státního podniku na Fond národního majetku ze dne 26. 4. 1995, a Dohody o převodu privatizovaného majetku mezi Fondem národního majetku a Pozemkovým fondem ČR ze dne 29. 5. 1995], nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ovšem v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020).
Žalobce následně rozporoval závěr odvolacího soudu, podle kterého neplatnost kupní smlouvy nebyl způsobilý založit ani nedostatečně zpracovaný tzv. ekologický audit. V této souvislosti žalobce jednak předložil otázku vlivu vad a neúplnosti ekologického auditu na neplatnost kupní smlouvy, jednak nesouhlasil s posouzením, že žalobce nebyl uveden v omyl, že převáděné nemovité věci (konkrétně hnojné a silážní plato Lipová) nenesou ekologickou zátěž.
Ani tyto námitky přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť jimi žalobce zpochybňuje zjištěný skutkový stav a provedené hodnocení důkazů. Jak totiž vyplývá ze zjištění soudů nižších stupňů, tzv. ekologický audit žalobce v době koupě neznal a s informacemi v něm obsaženými nebyl ani seznámen. Na jeho podkladě se tudíž žalobce nerozhodoval, zda privatizované nemovité věci koupí, a ani nemohl být tímto způsobem ujištěn o bezvadnosti převáděných nemovitostí. Rovněž bylo prokázáno, že před uzavřením kupní smlouvy v roce 1996 nebylo možné ověřit, zda hnojné a silážní plato Lipová je zatíženo ekologickými škodami. Dále soudy zjistily, že žalobce si nechal zpracovat ekologický posudek půl roku po uzavření kupní smlouvy, že v zápisu ze dne 6. 3. 1996 byl žalobce upozorněn na značné fyzické opotřebení převáděných nemovitých věcí a že dle zápisu ze dne 13. 2. 1998 nakonec žalobce převzal převáděné nemovité věci bez výhrad. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nebyl prodávajícím uveden v omyl, že předmětné nemovité věci jsou prosty škod na životním prostředí, a naopak kupní smlouvu uzavíral s tímto rizikem.
Uvedené skutkové závěry ovšem nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019).
Vada řízení namítaná žalobcem (že soud prvního stupně v průběhu řízení začal jednat s Českou republikou - Ministerstvem financí namísto Státního pozemkového úřadu, se kterým jako s účastníkem jednal původně) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jestliže dovolatel spatřoval přípustnost dovolání taktéž podle §238a o. s. ř. v tom, že „došlo postupem odvolacího soudu k porušení ustanovení §107a případně §92 odstavec 2 o. s. ř.“, pak k tomu dovolací soud uvádí, že §238a o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání toliko v případě, pokud by k singulární sukcesi, případně k záměně účastníků řízení, a k rozhodnutí podle §107a, případně podle §92 odst. 2 o. s. ř., došlo v průběhu odvolacího řízení. Tak tomu ale v projednávané věci není; dovolání tak není přípustné ani podle §238a o. s. ř.
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž nákladový výrok II a III rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu