ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1488.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1488/2022-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SIPADAN a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Mikulandská 119/10, identifikační číslo osoby 26053501, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované PCB Benešov, a.s. , se sídlem v Benešově, Jana Nohy 1352, identifikační číslo osoby 45147698, zastoupené Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Husova 2117, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 54/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 82/2020-241 , takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 47 Cm 54/2017-209, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2020, č. j. 47 Cm 54/2017-228, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč spolu s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil, jen pokud jde o výši náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, převzal jako správné skutkové závěry soudu prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považoval odvolací soud za dostatečný pro rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k nároku na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalosoutěžního jednání hodnotil věc po právní stránce shodně se soudem prvního stupně dle ustanovení §2976 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ztotožnil se s jeho závěrem, že na účastníky je možno nahlížet jako na soutěžitele (§2972 o. z.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že dopis označený jako „Sdělení pro pracovníky ostrahy PCB Benešov, a.s. (t. č. zaměstnanci f. SIPADAN)“, kterým žalovaná nepravdivě informovala zaměstnance smluvního partnera o tvrzených problémech jejich zaměstnavatele, obsahující výzvu k podání výpovědi a potvrzující, že jim předjednala zaměstnání u třetího subjektu, je zjevným jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, způsobilým přivodit žalobkyni soutěžní újmu (ztráta důvěry zaměstnanců a jejich přechod k jinému soutěžiteli). Odvolací soud tedy uzavřel, že byly naplněny všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže a předmětný dopis je nekalosoutěžním jednáním žalované, konkrétně toto jednání naplňuje skutkovou podstatu zlehčování. K požadovanému odčinění tvrzené nemajetkové újmy pak nicméně konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by nemajetková újma (odliv zaměstnanců kvůli ztrátě důvěry) žalobkyni jako následek doručení předmětného dopisu jejím zaměstnancům vznikla. I pokud by se tak stalo, byla již žalobkyni ze strany žalované poskytnuta dopisem ze dne 25. 8. 2016 omluva a tento způsob zadostiučinění považoval odvolací soud za dostatečný. Ve shodě se soudem prvního stupně, byť z jiných důvodů, tak odvolací soud uzavřel, že tvrzený nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím není dán.
Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6.8 smlouvy o ostraze č. 3/2011 uzavřené mezi účastnicemi dne 20. 3. 2012, posoudil odvolací soud věc dle ustanovení §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), s upozorněním, že soud prvního stupně aplikoval vzhledem k datu uzavření této smlouvy nesprávný právní předpis (o. z.). I přes použití jiného právního předpisu se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady, za nichž by tento nárok vznikl. Uvedl, že závazek sjednaný v článku 6.7 smlouvy o ostraze nepostihuje jednání spočívající v dojednání pracovního vztahu ze strany žalované u třetí osoby, přičemž však zdůraznil, že nic takového v případě bývalé zaměstnankyně žalobkyně ani nebylo prokázáno. Shodně se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že nárok na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím z důvodu tvrzeného porušení čl. 6.7 smlouvy o ostraze dán není.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím uplatněné z titulu přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy způsobené jednáním žalované v nekalé soutěži, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, podle kterého přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 ve věci sp. zn. 25 Cdo 2384/2018).
Ve vztahu k té části dovolání, kterou dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, je třeba předně uvést, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, a usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015).
Přípustnost dovolání nezakládá otázka formulovaná dovolatelkou, „zda se na věc nemá aplikovat ustanovení o zdánlivém (simulovaném) a zastřeném (disimulovaném) právním jednání, konkrétně zda v daném případě nedošlo k zastřenému agenturnímu zaměstnávání (kde by žalovaný byl fakticky v postavení uživatele) nebo k zastřenému faktickému pracovněprávnímu vztahu (kde by žalovaný byl fakticky v postavení zaměstnavatele)“, když touto otázkou se odvolací soud nezabýval (nemusel zabývat), neboť nebyla pro jeho rozhodnutí určující. I sama žalobkyně přitom ve svém dovolání uvádí, že předmětnou otázku soudy obou stupňů opomenuly vůbec řešit. Namítá-li dovolatelka, že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, pak dovolací soud k tomu uvádí, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil závěr, že soud vezme v úvahu zdánlivost (nicotnost) právního jednání, jakmile tato vyjde najevo. V dané věci však, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebylo soudy zjištěno ani nevyšlo za řízení najevo, že by namítané právní jednání bylo zdánlivé.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil ani další dovolatelkou nastolenou otázku týkající se aplikace výkladových pravidel dle ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Tudíž tato otázka rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že se odvolací soud při řešení otázky aplikace výkladových pravidel dle ustanovení §266 obch. zák. odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3573/2018, přehlíží, že soud prvního stupně ani soud odvolací neměly pochybnosti o obsahu právního jednání, namítaný článek 6.7 smlouvy o ostraze č. 3/2011 neshledaly rozporným či neurčitým (ale naopak srozumitelným a jednoznačným), tudíž z jejich pohledu nebylo třeba přistupovat k jeho výkladu (interpretaci).
Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, výkladová pravidla uvedená v ustanovení §266 obch. zák. a §35 obč. zák. předpokládají, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. zakotvující, stejně jako §266 odst. 1 obch. zák., požadavek vykládat právní úkony nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby), výslovně stanoví, že tato vůle (úmysl) nesmí být v rozporu s jazykovým projevem. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků tedy je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Nejvyšší soud proto ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, nebo rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže vést k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením. Tím se též v obchodním právu projevuje tradiční civilistická zásada, podle níž jasný projev vůle nepřipouští jinou než doslovnou interpretaci ( in claris non fit interpretatio ) [z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a usnesení ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1235/2017]. Není tak namístě provádět podle shora uvedených ustanovení výklad právního jednání (obsaženého v čl. 6.7 předmětné smlouvy), o jehož obsahu nevznikly pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 600/2004, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 866/2019).
Namítá-li dále dovolatelka, že závěr odvolacího soudu o tom, že dojednání pracovního vztahu ze strany žalované pro bývalou zaměstnankyni žalobkyně u třetí osoby nebylo prokázáno, je v rozporu s provedeným dokazováním, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Uvedená námitka míří proti skutkovému stavu zjištěnému soudem a proti hodnocení důkazů jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Skutková zjištění nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit. Nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo v řízení prokázáno dojednání pracovního vztahu ze strany žalované pro bývalou zaměstnankyni žalobkyně u třetí osoby, v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob dokazování v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Výtky dovolatelky odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její odvolací argumentací týkající se výkladu předmětné smlouvy o ostraze, že neprovedl důkazy (zejména svědecké výpovědi) navržené žalobkyní a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídají námitky dovolatele k nesprávnému procesnímu postupu soudu při dokazování a k neúplnému dokazování. Jedná se o námitky směřující do konkrétních vad řízení, nezahrnující však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3370/2021).
Pro úplnost pak lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, podle kterého měřítkem, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou přitom plyne, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů neshledal odvolací soud její nárok na zaplacení smluvní pokuty důvodným.
Jelikož podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 a §238 o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu