ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2116.2022.2
sp. zn. 23 Cdo 2116/2022-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. Ž. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2, proti žalovaným 1) PROMA real a. s. , se sídlem v Prostějově, Průmyslová 4544/1c, identifikační číslo osoby 27840034, a 2) REAL-VITA Prostějov a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, identifikační číslo osoby 04657438, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Stará cesta 205, o zaplacení částky 183 854 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 11/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 3. 2022, č. j. 75 Co 319/2021-384, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalované 2) se zastavuje.
III. Žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení každá částku 5 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 3. 2021, č. j. 7 C 11/2015-334, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 C 11/2015-344, kterým Okresní soud v Šumperku uložil žalované 1) a žalované 2) povinnost zaplatit žalobci částku 183 854 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení, to vše s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, a kterým soud prvního stupně uložil povinnost žalované 1) a žalované 2) zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu, a to společně a nerozdílně (výrok I), dále zavázal žalovanou 1) a žalovanou 2) k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení s tím, že plněním jedné z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované (výrok II).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná 1) uzavřeli ústní rámcovou smlouvu o dílo a na jejím základě pak uzavřeli jednotlivé dílčí ústní smlouvy o dílo. Dílo spočívalo vždy v provádění elektroinstalačních prací žalobcem dle zadání žalované 1). Na podkladě takto průběžně uzavíraných smluv o dílo žalobce vystavil celkem 13 faktur, v nichž vyúčtoval žalované 1) vždy cenu díla (za jednotlivé provedené práce a použitý materiál v částkách 10 934 Kč, 7 384 Kč, 14 075 Kč, 11 638 Kč, 30 259 Kč, 32 551 Kč, 31 992 Kč, 5 104 Kč, 14 930 Kč, 8 975 Kč, 3 990 Kč, 10 011 Kč, a 10 851 Kč – ponížené opravným dokladem o částku 8 840 Kč), a to v celkové výši 183 854 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I o věci samé napadly obě žalované včasným dovoláním.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně pro zjevnou bezdůvodnost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“ a podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval splnění poplatkové povinnosti za dovolání.
Podle §4 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, vzniká podáním dovolání dovolateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání a tímto okamžikem je soudní poplatek též splatný.
Podle §9 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1). Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem (odstavec 2). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3).
Dovolání v projednávané věci podaly obě žalované, které jsou tzv. samostatnými společníky ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. a které tak měly povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání každá sama za sebe, a to i přesto, že dovolání učinily formou společného podání, a nikoliv prostřednictvím dvou samostatných podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020, uveřejněné pod číslem 1/2021 Sb. rozh. obč.). Soudní poplatek za dovolání každé ze žalovaných činil 14 000 Kč podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o věci samé.
Žalované 1) a 2) byly usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 2022, č. j. 7 C 11/2015-404, nesprávně vyzvány k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč společně a nerozdílně. Soudní poplatek v reakci na tuto výzvu zaplatila pouze žalovaná 1). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 23 Cdo 2116/2022-409, vyzval žalovanou 2), aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za její dovolání ve výši 14 000 Kč (v usnesení též vysvětlil výše uvedené pochybení soudu prvního stupně při výzvě k zaplacení soudního poplatku). Současně ji poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení o jejím dovolání zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a její poplatková povinnost zanikne, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Usnesení bylo žalované 2) doručeno dne 22. 9. 2022, lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak skončila 7. 10. 2022. Žalovaná 2) soudní poplatek zaplatila až dne 11. 10. 2022. K jeho zaplacení po marném uplynutí lhůty však Nejvyšší soud podle §9 odst. 2 věty třetí zákona o soudních poplatcích nemohl přihlédnout.
Jelikož žalovaná 2) nezaplatila soudní poplatek za dovolání ani ve lhůtě stanovené dovolacím soudem, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalované 2) zastavil podle ustanovení §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Právní mocí tohoto rozhodnutí poplatková povinnosti zaniká (srov. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). K rozhodnutí o vrácení (opožděně) zaplaceného soudního poplatku za dovolání je poté příslušný soud prvního stupně (srov. §3 odst. 2 větu první zákona o soudních poplatcích).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalované 1).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání. I podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 tedy dovolání není přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti nimž podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17).
V posuzované věci žalovaná 1) napadá dovoláním část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně zavazující žalované 1) a 2) k povinnosti zaplatit žalobci částku 183 854 Kč s úrokem z prodlení s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované. Tato částka ovšem sestává z více nároků odpovídajícím jednotlivým cenám za díla realizovaná na základě jednotlivých dílčích smluv o dílo (objednávek), přičemž žádný z těchto nároků nebyl vyšší než 50 000 Kč. Třebaže soudy rozhodovaly o uvedených nárocích jediným výrokem, byl žalobní požadavek tvořen (jak plyne i ze skutkových zjištění soudů) z více nároků se samostatným skutkovým základem, kdy posouzení opodstatněnosti každého z nich bylo závislé na posouzení odlišných skutečností (každá z uvedených dílčích částek zjevně odpovídala jinému dílu, a tato díla byla prováděna postupně v období od května 2010 do září 2013).
Jelikož žádný z dílčích nároků, které byly předmětem řízení, nepřevyšuje částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání ve vztahu k výroku I rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované 1) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu