ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2802.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 2802/2020-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ŠkoFIN, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované Š. H. , narozené XY, bytem v XY, dříve podnikající s identifikačním číslem osoby XY, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, o zaplacení 471 909,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 106/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 2 Cmo 182/2018-551, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2018, č. j. 31 Cm 106/2001-517 (již třetím v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 471 909,16 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 306 831 Kč (výrok II).
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím (již pátým v pořadí) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že výrok I potvrdil ve znění: „Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 471 909,16 Kč se 16% úrokem z prodlení ročně z této částky od 11. 5.1997 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výroky označené jako I. a II.) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 25 458,40 Kč (výrok označený jako III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně má žalovaná za to, že předmětná otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Namítala nesprávné právní posouzení věci a navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, pokud v dovolání uvedla, že spatřuje jeho přípustnost současně v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že taková otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Žalovanou citovaná kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. se vzájemně vylučují a nemohou vedle sebe obstát. Pro konkrétní otázku hmotného či procesního práva současně nemůže platit, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat za řádné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná má za to, že se odvolací soud při posouzení otázky bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu tím, že nesprávně aplikoval rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2868/2009, sp. zn. 33 Odo 221/2002 a sp. zn. 21 Cdo 1345/2005 (jde o rozsudky ze dne 16. 6. 2011, ze dne 26. 5. 2004, a ze dne 9. 3. 2006). Namítá, že oproti situaci řešené ve zmíněných rozhodnutích, nebylo v projednávané věci jednoznačně prokázáno faktické předání a převzetí motorového vozidla žalovanou, jeho užívání žalovanou či umožnění jeho užívání třetí osobě ze strany žalované.
Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu zakládá na zpochybňování skutkového stavu zjištěného v řízení. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru odvolacího soudu (který se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně), na němž odvolací soud své právní posouzení založil, tj. že žalovaná předmětné vozidlo převzala do užívání, dostalo se tak do její sféry vlivu a od 5. 9. 1996 bylo bez právního důvodu v její dispozici. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které majetkový prospěch vzniká určité osobě tím, že ji pronajímatel – pod dojmem platnosti nájemní smlouvy (zde smlouvy leasingové) – poskytne plnění, které spočívá v přenechání věci za úplatu k jejímu užívání a které nelze ztotožnit s faktickým užíváním věci (zde vozidla) právě touto osobou. Přenechání práva věc užívat samo o sobě představuje majetkovou hodnotu. Faktickým užíváním věci nájemce toto právo realizuje a záleží pouze na něm, jakým způsobem a v jakém rozsahu tak bude činit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3363/2010).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani argument žalované, že odvolací soud „právně nesprávně reflektoval závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu … k ustanovení §135 o. s. ř.“ tím, že nepřihlédl ke všem právně relevantním skutečnostem vyplývajícím z trestního spisu vedeného pod sp. zn. 3 T 477/99 u Okresního soudu v Břeclavi a že se nevypořádal se závěry, úvahami a argumentací trestního soudu, který po provedeném dokazování konstatoval, že bylo vyvráceno, že by předmětné motorové vozidlo žalovaná převzala. Byť žalovaná neuvedla spisovou značku žádného konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž se měl odvolací soud odchýlit, vyplývá z její další argumentace, že takto odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, citované odvolacím soudem. Od jeho závěrů se však odvolací soud neodchýlil, pokud na základě vlastního hodnocení důkazů provedených v řízení dospěl k odlišnému závěru ohledně skutku, než jaký učinil Okresní soud v Břeclavi v rozsudku ve věci vedené u něj pod sp. zn. 3 T 477/99, jímž nebyla žalovaná shledána vinou pro trestný čin podvodu při uzavírání leasingové smlouvy, neboť nebylo prokázáno její zavinění. Odvolací soud se v projednávané věci zcela ztotožnil s hodnocením důkazů, jak jej učinil soud prvního stupně, a vysvětlil, z jakého důvodu má úvahy soudu prvního stupně za správné. Na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů pak dospěl k závěru, že předání vozidla do dispozice žalované bylo prokázáno. Soud prvního stupně přitom hodnotil i listiny obsažené v předmětném trestním spise a důkazy, které podle žalované měly svědčit o tom, že vozidlo nepřevzala. Soud v občanskoprávním řízení je podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kým, nikoliv rozhodnutím zprošťujícím či jeho odůvodněním. Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení prokázat všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění, a platí zásada „ in dubio pro reo “ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud vlastní dokazování, jež je oprávněn hodnotit nezávisle na výsledcích trestního řízení a může tak dospět k odlišnému závěru o skutku, který byl předmětem posuzování v trestním řízení a pro který nebyl obžalovaný (pozdější účastník občanského soudního řízení) shledán vinným (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1593/2013, a z poslední doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2077/2021).
Předkládá-li žalovaná k dovolacímu přezkumu dále otázky (zřejmě jako dosud dovolacím soudem neřešené), „zda podpis na předávacím protokolu v kontextu shora uvedeném skutečně prokazuje faktické předání motorového vozidla a současně zda tento podpis na předávacím protokolu prokazuje, že se předmětné vozidlo skutečně dostalo do sféry vlivu žalované a že tato umožnila užívání motorového vozidla třetí osobě“, pak je zjevné, že se nejedná o otázky právní, nýbrž otázky skutkové (požadující po dovolacím soudu vlastní hodnocení provedených důkazů). Tyto námitky zpochybňující hodnocení důkazů, jak jej učinil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť samotné hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, nikoliv posuzování správnosti skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i tu část výroku označeného jako I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku o nákladech řízení, a výrok označený jako III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu