ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3594.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3594/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce K. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 2396/184, 130 00 Praha 3, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČO 47116617, o zaplacení 775 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 122/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 55 Co 268/2020-234, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2021, č. j. 55 Co 268/2020-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 55 Co 268/2020-234, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2021, č. j. 55 Co 268/2020-241, výrokem I. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 1. 6. 2020, č. j. 7 C 122/2017-187, ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba o zaplacení 775 000 Kč s příslušenstvím se zamítá; výrokem II. změnil výrok III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 38 750 Kč a 100 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně učinil právní závěr, že nárok uplatněný žalobou, jíž se žalobce domáhá po žalované zaplacení 775 000 Kč s příslušenstvím z titulu plnění z pojistné smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 26. 7. 2011, je promlčen, a proto změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, kdy bylo nesporné, že účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2011 pojistnou smlouvu, jejíž součástí bylo úrazové pojištění sjednané mimo jiné i pro případ trvalých následků úrazu s progresivním plněním na částku 2 500 000 Kč a všeobecné pojistné podmínky (dále jen „VPP“) a zvláštní pojistné podmínky pro úrazové pojištění (dále jen „ZPP“); dne 22. 10. 2012 žalobce utrpěl úraz pravého kolene po upadnutí při vystupování z auta, kdy si přisedl pravou nohu, koleno mu bylo operováno a následně se žalovaný podrobil rehabilitaci. Uvedený úraz byl v souladu se smluvními podmínkami odškodněn ve výši 225 000 Kč dne 19. 11. 2013. Proti dalšímu uplatněnému nároku žalobce se žalovaná bránila jednak námitkou promlčení a jednak tím, že další uplatněný nárok na odškodnění spojený s náhradou kolenního kloubu endoprotézou (26. 6. 2016) není v příčinné souvislosti s úrazem z 22. 10. 2012. Odvolací soud konstatoval, že argumentace žalobce v tomto smyslu, že běh promlčecí doby začíná běžet až po „projevení se následků úrazu“ odpovídá nároku založenému na chování škůdce při odškodňování náhrady škody na zdraví dle občanského zákoníku. V souzené věci však nárok žalobce proti pojistiteli je originálním nárokem z pojistného vztahu. Právo na pojistné plnění nemá povahu práva na náhradu škody, neboť pojišťovna není subjektem odpovědným za poškození zdraví žalobce. Jde o dva zcela rozdílné nároky s různými předpoklady jejich vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů (vztah smluvní a vztah odpovědnostní), a pro každý z nich také platí zvláštní právní úprava promlčení. Odvolací soud vyšel ze závěru, že pojistnou událostí je úraz pojištěného, nikoliv jeho následky (čl. II, odst. 2 ve spojení s odst. 1 ZPP). Uzavřel proto, že pokud v souzené věci došlo k úrazu žalobce v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění nároku začala běžet podle právní úpravy (§8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013 - dále též „ZoPS“) rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí lhůta skončila v říjnu 2016. Uplatnil-li žalobce svůj nárok žalobou až 17. 1. 2017, stalo se tak až po marném uplynutí lhůty k uplatnění nároku. Odvolací nesdílel závěr soudu prvního stupně, že nárok není promlčen, založený na právním názoru, že v posuzované případě došlo k posunu počátku běhu promlčecí lhůty na 22. 10. 2016 (den výměny kolenního kloubu) z důvodu, že po úrazu v říjnu 2012 nedošlo k ustálení trvalých následků. Odvolací soud proto změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016, ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 801/2017, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, nebo ze dne 27. 5. 2015, 30 Cdo 429/2015), jestliže se nevypořádal se všemi vznesenými námitkami účastníka řízení a se všemi závěry soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí přezkoumává.
Zároveň spatřuje přípustnost dovolání v tom, že by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak otázka hmotného práva, týkající se počátku běhu promlčecí doby práva spotřebitele na pojistné plnění z úrazového pojištění v případě, kdy formulářové pojistné podmínky definují pojistnou událost jako úraz a zároveň posouvají okamžik určení rozsahu trvalých následků do okamžiku jejich ustálení, případně do doby 3 let od úrazu, která již byla řešena Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019, a usnesení ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. Podle dovolatele v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud ovšem nevzal nijak v potaz specifickou povahu trvalých následků spočívající v procesu jejich postupného ustálení nebo postupného vzniku, když pro trvalé následky je typické, že vznikají až s odstupem času. Současně tato rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel považuje za rozporné s právem na ochranu spotřebitele. Podle dovolatele nelze v případě úrazového pojištění trvalých následků spotřebitele, kdy je vznik nároku na pojistné plnění odvislý od jejich ustálení, považovat za pojistnou událost úraz, i přesto, že tak bylo mezi pojišťovnou a podnikatelem sjednáno. Opačný závěr by znamenal, že v případě neustálení trvalých následků do jednoho roku od úrazu by promlčecí doba spotřebiteli, jakožto výrazně slabší straně, začala běžet ještě před tím, než by mu nárok na pojistné plnění vůbec vznikl. Spotřebiteli by tak plynula promlčecí doba již ve chvíli, kdy by neměl objektivní možnost žalovat svůj nárok u soudu. Akceptace takového závěru je podle dovolatele v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, jakož i smyslem a účelem ustanovení §8 ZoPS. Má proto za to, že okamžik, k němuž se určuje rozsah trvalých následků, musí být i počátečním bodem, od něhož začne plynout promlčení, resp. jednoroční suspendační lhůta. Jedině tak podle jeho názoru může dojít k nastavení vyvážených a férových podmínek, které budou souladné s ochranou spotřebitele. Dovolatel je přesvědčen, že závěry v citovaných rozhodnutích, aplikovaných na právní posouzení věci, jsou nesprávné, neboť přehlíží 3 klíčové faktory: nerovnost postavení stran smluvního pojistného vztahu a s ní související ochranu pojištěnce, jakožto spotřebitele, povahu trvalých následků a proces jejich ustalování a v neposlední řadě teleologii ustanovení §8 zákona ZoPS. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který dal za pravdu žalované, která se dovolávala striktně jazykového výkladu §8 ZoPS a judikatury Nejvyššího soudu v podobě usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020. Podle dovolatele formálně logický závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a sp. zn. 25 Cdo 2221/2020, vychází z textualistického výkladu ustanovení §8 ZoPS ve spojení s normativní, resp. smluvní definicí. Takový jazykový a formalistický výklad jde podle dovolatele proti ratio legis §8 ZoPS, tj. proti účelu a smyslu této právní normy a je v rozporu s výkladovými pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 nebo ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06).
Dovolatel shledává i rozpor v samotné judikatuře Nejvyššího soudu při řešení otázky promlčení smluvního pojistného plnění z titulu trvalých následků úrazu. Poukazuje na názorový konflikt v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 22. 7. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1229/99, ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1411/96 a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 323/99) s jeho novějšími rozhodnutími (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020).
Dovolatel s ohledem na uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření prostřednictvím pověřeného zaměstnance, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Plně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že promlčecí doba k uplatnění nároku z titulu smlouvy o úrazovém pojištění počíná běžet rok po úrazu, který je v případě uplatnění trvalých následků úrazu pojistnou událostí, nikoliv že tímto okamžikem rozhodným pro běh promlčení je až vznik trvalých zdravotních následků, jak se snažil dovodit žalobce odkazem na judikaturu, která se však vztahovala k předešlé právní úpravě nebo k právní úpravě náhrady škody. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a má za to, že není důvod ke zpochybňování definice pojistné události ve vztahu k počátku běhu promlčení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem – účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátem, posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání žalobce bylo přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva, týkající se počátku běhu promlčení nároku na plnění ze smlouvy o úrazovém pojištění, která má být podle dovolatele vyřešena jinak, než jak dosud dovolací soud rozhodoval usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019 a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020.
Podle §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění platném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění, za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn.25 Cdo 5175/2008 a též v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2221/2020 a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 749/2019 – dostupných na www.nsoud.cz ), podle níž pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle §8 ZoPS běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost vymezili účastníci v pojistné smlouvě. V dané věci si účastníci sjednali, že pojistnou událostí je úraz pojištěného (srov. čl. II, odst. 2 ve spojení s odst. 1, ZPP, které jsou součástí pojistné smlouvy). Běh promlčecí doby práva na pojistné plnění ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu a ve smyslu §8 ZoPS, počal tedy běžet za 1 rok po vzniku pojistné události (samotného úrazu), nikoliv od okamžiku vzniku trvalých zdravotních následků, jak se žalobce nesprávně domnívá. Odvolací soud tudíž rozhodl v posuzované věci v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže rozhodl, že nárok žalobce je promlčen, uplatnil-li žalobce svůj nárok u soudu až 17. 1. 2017, přičemž k úrazu žalobce došlo v říjnu 2012, promlčecí doba k uplatnění nároku začala běžet podle §8 ZoPS rok poté, tedy v říjnu 2013, a tříletá promlčecí doba tak skončila v říjnu 2016. Nejvyšší soud nemá důvod měnit uvedenou výše citovanou ustálenou rozhodovací praxi, kdy ustáleně judikuje, že pro běh tříleté promlčecí doby, která počíná podle §8 ZoPS běžet jeden rok po vzniku pojistné události, je podstatné, jakým způsobem pojistnou událost účastníci vymezili v pojistné smlouvě.
Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž měl v obdobné věci rozhodnout Nejvyšší soud jinak, jedná se o rozhodnutí vztahující se k předešlé právní úpravě, či k úpravě nároku uplatněného z titulu náhrady škody, jejichž závěry nelze na řešení otázky běhu promlčecí doby aplikovat. Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně vysvětlil, že právo na pojistné plnění nemá povahu práva na náhradu škody, neboť pojišťovna není subjektem odpovědným za poškození zdraví žalobce; jedná se o dva zcela rozdílné nároky s různými předpoklady jejich vzniku, které vyplývají z odlišných právních vztahů (vztah smluvní a vztah odpovědnostní), a pro každý z nich platí zvláštní právní úprava promlčení. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí vyložil smluvní ujednání účastníků s ohledem na zcela určité ustanovení §8 ZoPS v otázce počátku běhu promlčecí doby práva na pojistné plnění.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání rovněž v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevypořádal-li se všemi vznesenými námitkami účastníka řízení a se všemi závěry soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí přezkoumává, a poukazuje-li současně na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, nutno konstatovat, že tyto námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.; nejedná se o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Námitky, směřující do případných konkrétních vad řízení neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř.. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019 - dostupných na www.nsoud.cz ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu