ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.808.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 808/2021-733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Oprávnění věřitelé MS v klasickém lyžování v Liberci 2009, z. s., se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 22902449, zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem se sídlem v Brně, Mácova 520/62, proti žalovaným 1) Svazu lyžařů České republiky, z. s., se sídlem v Praze 6, Zátopkova 2/100, PSČ 160 17, identifikační číslo osoby 00537632, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, a 2) statutárnímu městu Liberec, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, identifikační číslo osoby 00262978, zastoupenému JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení částky 37 173 279,60 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 244/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 13 Co 193/2020-673, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2020, č. j. 13 Co 193/2020-673, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit 1) žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 73 084 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
IV. Žalobce je povinen zaplatit 2) žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 73 084 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 12. 2019, č. j. 7 C 244/2011-595, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 37 173 279,60 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 3. 6. 2004 byla mezi Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) na straně jedné a oběma žalovanými na straně druhé uzavřena hostitelská smlouva o uspořádání mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 2009. Na základě této smlouvy bylo založeno občanské sdružení OC FIS NORDIC WSC 2009, o. s. (dále také jen „sdružení“), jehož cílem a společným zájmem byla příprava a organizace mistrovství světa v klasických lyžařských disciplínách v roce 2009 konaném v Liberci, avšak smluvní stranou hostitelské smlouvy se sdružení nestalo. Žalobci postoupené pohledávky vznikly ze smluv uzavřených v období listopadu 2008 až února 2009 na základě objednávek sdružení učiněných za účelem zajištění organizace mistrovství světa. Vzhledem ke ztrátě, nebylo sdružení schopno vypořádat své závazky a prohlášený konkurs, kterým byl řešen úpadek sdružení, byl zrušen pro nedostatek majetku a sdružení bylo vymazáno z obchodního rejstříku, aniž by pohledávky věřitelů byly uspokojeny.
Obvodní soud navázal právním posouzením, podle kterého „se soud nejprve zabýval otázkou vzniku hlavního závazku, když dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že pohledávky původních věřitelů za občanským sdružením OC FIS NORDIC WSC 2009, o. s., platně vznikly a byly následně platně postoupeny na žalobkyni. Je tak zřejmé, že hlavní závazek vznikl platně“, a to na rozdíl od ručitelského závazku žalovaných za závazky sdružení. Ručitelské prohlášení obsažené v článku II odst. 7 a 8 hostitelské smlouvy nesplňuje obsahové náležitosti vyplývající z §546 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tedy projev vůle ručitele uspokojit konkrétní existující závazky konkrétních věřitelů za dlužníkem, pokud je dlužník řádně a včas neuspokojí, přičemž současně není možné, aby bylo toto ujednání posouzeno jinak (přistoupení k závazku, dohoda ve prospěch třetího nebo veřejný příslib).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 13 Co 193/2020-673, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a akceptoval i jeho právní posouzení. Zdůraznil nezbytnost důsledně oddělit smluvní vztah „účastníků hostitelské smlouvy, která byla uzavřena podle švýcarského práva, která komplexně řeší veškeré závazky ze smlouvy vyplývající mezi subjekty, které tuto smlouvu uzavřely“, od smluvních vztahů sdružení a původních věřitelů (smlouvy kupní, smlouvy o cateringu apod.). Sdružení uzavíralo příkladmo zmíněné smlouvy jako právnická osoba s právní subjektivitou, vlastním jménem a samo bylo také z těchto smluv podle českého práva oprávněno a zavázáno. Dle odvolacího soudu švýcarské právo „může dopadat jen na účastníky hostitelské smlouvy a závazky z ní plynoucí, nikoliv na tuzemské dodavatele, jejichž práva a povinnosti vyplývají ze smluvních vztahů podle českého práva na základě smluv uzavřených českou právnickou osobou.“ Pokud ujednání hostitelské smlouvy stanovilo, že „národní svaz, město a organizační výbor budou rukou společnou a nerozdílnou odpovědné za veškeré závazky uzavřené jimi jednotlivě nebo kolektivně týkající se uspořádání a organizace mistrovství světa“, pak se tato solidární odpovědnost mohla vztahovat „jen na práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající, nikoliv však na práva a povinnosti vzniklé ze smluv uzavřených následně 5 let po uzavření hostitelské smlouvy se subjekty vně smlouvy, na jejichž základě vznikly právní vztahy hostitelskou smlouvou nepředvídané.“ Proto taktéž odmítl, že by se jednalo o závazek žalovaných své povahy, popřípadě že by byli povinni k plnění namísto sdružení z jiného právního důvodu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že odvolací soud nezjistil obsah švýcarského práva a podle švýcarského práva neposoudil právní vztah vzniklý na základě hostitelské smlouvy. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky (první), zda „soud je povinen zjistit znění a obsah cizího práva, pokud se jimi právní vztahy mezi účastníky řídí“ (citováno i se zřejmou nesprávností) měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1987, sp. zn. Cpjf 27/86, uveřejněného pod č. 26/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a otázky (druhé), zda je „na právní posouzení věci nutno použít, interpretovat a aplikovat rozhodnou právní úpravu, tj. právní úpravu na věc skutečně dopadající“, měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, nebo ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). Dále namítal, že „i kdyby se hostitelská smlouva řídila právem českým“, odvolací soud neuvedl, „proč by neobstálo ani posouzení závazku žalovaných dle hostitelské smlouvy jako závazku sui generis“. Dovolatel odvolacímu soudu konečně vytýká, že se dopustil vad řízení, konkrétně, že napadený rozsudek je překvapivý, že dovolateli nebylo poskytnuto poučení podle §118a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, že odvolací soud „považoval právní argumentaci žalobce za jeho skutková tvrzení, a takto ji i právně posuzoval“, že neprovedl dovolatelem navržené důkazy, které měly prokázat pravdivost jeho tvrzení o přistoupení sdružení k hostitelské smlouvě, a že učinil skutkové zjištění, aniž by provedl dokazování. Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; zároveň se domáhal odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání podali oba žalovaní, shodně navrhli, aby nepřípustné dovolání žalobce bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Žalovaní 1) a 2) shodně argumentovali, že zjišťovat znění a obsah cizího práva je dle žalobcem zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu namístě tehdy, pokud se má cizí právo aplikovat. Za situace, jak zdůvodnil odvolací soud, pokud se švýcarské právo aplikuje pouze na právní vztah mezi subjekty hostitelské smlouvy, odvolací soud se při posuzování (ne)důvodnosti nároků vyplývajících ze smluv uzavřených sdružením a původně jednotlivými věřiteli mimo jakýkoliv rámec hostitelské smlouvy (dle českého práva) od dovolatelem zmíněné judikatury neodchýlil a ani odchýlit nemohl, protože v těchto případech cizí právo aplikováno nebylo.
Žalovaný 1) dále pro úplnost poukázal na znalecký posudek a odborné vyjádření, které shodně vedou k závěru, že i v případě, pokud by se jednotlivé smlouvy uzavřené sdružením a původními věřiteli řídily švýcarským právem, pak pro absenci podstatných náležitostí jak ručení, tak solidární odpovědnosti, by nebylo možno žalobě vyhovět. Navíc dodal, že judikatura, kterou dovolatel uvedl k druhé otázce, nemá k ní relevantní vztah.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z odůvodnění napadeného rozsudku – alespoň implicitně – vyplývá, že uplatněný nárok, tedy pohledávky vzniklé původním věřitelům za sdružením ve výši žalované částky, se neopírají o právní vztahy, které by svým významem přesahovaly oblast České republiky, protože by v některém svém prvku měly vztah k zahraničí (srov. bod 11 in fine napadeného rozsudku), natož aby takovýto vztah byl společensky dostatečně významný a nebyl zjevně zanedbatelný. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud vycházel z toho, že volba práva je přípustná pro smlouvy závazkového práva jen ve vztazích s mezinárodním prvkem (srov. §1 a 9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) a že o takovou situaci v posuzované věci nejde (k tomu, kdy jde o právní vztah s mezinárodním prvkem, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 374/2003). Dovolatel též přehlíží, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán, vyplývá, že stranou samostatného smluvního ujednání o volbě práva v hostitelské smlouvě, zakládající jako právo rozhodné právo švýcarské, kromě Mezinárodní lyžařské federace a obou žalovaných další subjekt nebyl. Nikdo jiný (ani žalobce, resp. jeho právní předchůdci) volbu práva zakládající obligační statut, který by se jej týkal, neprovedl. Jinými slovy vyjádřeno, a to bez ohledu na to, zda odvolací soud dostál mezím obligačního statutu hostitelské smlouvy (zejména jde-li o její vznik, platnost, případně výklad), musel zjevně vycházet z toho, že i kdyby v hostitelské smlouvě takováto volba provedena byla, není přípustná, a proto na projednávaný právní vztah nelze použít ustanovení právního řádu cizího státu.
Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že právní vztahy účastníků se cizím právem neřídí, pak ani jednu z výslovně zformulovaných otázek, které stojí na předpokladu, že právní vztahy účastníků se řídí cizím právem, neřešil a ani neměl důvod řešit. Přitom k předpokladům přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. náleží i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí. Jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani první, ani druhá otázka; odvolací soud se od dovolatelem zmíněné judikatury neodchýlil, resp. za daných okolností odchýlit ani nemohl.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že „i kdyby se hostitelská smlouva řídila právem českým“, odvolací soud neuvedl, „proč by neobstálo ani posouzení závazku žalovaných dle hostitelské smlouvy jako závazku sui generis“. Kromě toho, že i v tomto případě vychází dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, namítá (posuzováno z obsahového hlediska) nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (opakovaně, a to výslovně tomu tak činí pod bodem VII. dovolání). Dovolacímu soudu nepředkládá otázku, kterou odvolací soud řešil a správnost řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat a která by zakládala přípustnost dovolání. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicitně, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Dovolatel v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Tato námitka, stejně jako i ostatní námitky vad řízení, které nezahrnují otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud náležitě vysvětlil, proč uplatněný nárok nelze považovat za nárok své povahy.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezbytně předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít), tedy zda: 1) při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Přestože dovolatel v bodě IX. dovolání vytýká odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v opomenutých důkazech, z obsahu dovolací argumentace, zejména z poukazu na bod 16 napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud přezkoumával správnost úvahy soudu prvního stupně o tom, že dovolatelem navržené důkazní prostředky nebudou provedeny, vyplývá položení procesní otázky. Dovolatel ovšem – vzhledem k jeho názoru, že jde o vadu řízení, logicky – neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít).
Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavírá, že v této části podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dodává, že proti prvnímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, a sice v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku téhož rozsudku, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání, které je zčásti vadné a zčásti nepřípustné, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno dílem vadným, dílem nepřípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu