ECLI:CZ:NS:2022:23.ICDO.40.2022.1
MSPH 79 INS XY
179 ICm XY
sp. zn. 23 ICdo 40/2022-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, proti žalovanému S. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Vinohradská 2279/164, 130 00 Praha 3, o popření pohledávky žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. MSPH 179 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. N. , nar. XY, bytem XY, pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2021, č. j. 179 ICm XY, 104 VSPH XY, (MSPH 79 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2021, č. j. 179 ICm XY, 104 VSPH XY, (MSPH 79 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 6. 2021, č. j. MSPH 179 ICm XY, zamítl žalobu, kterou žalobce, jako popírající věřitel č. 1, popřel pravost, výši a pořadí pohledávky žalovaného č. 5 S. M., evidované pod č. P5 v celkové výši 20 990 938,62 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužnice J. N., nar. XY, pod sp. zn. MSPH 79 INS XY.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 179 ICm XY, 104 VSPH XY, (MSPH 79 INS XY), ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2021, č. j. 179 ICm XY, 104 VSPH XY, (MSPH 79 INS XY), výrokem I potvrdil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba o popření pravosti a výše pohledávek žalovaného (získané na základě platného postoupení pohledávek) přihlášených do insolvenčního řízení v celkové výši 20 990 938,62 Kč není důvodná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by pohledávky žalovaného, uplatněné v přihlášce v rámci insolvenčního řízení, vedeného ve věci dlužnice J. N., nevznikly, resp. že by zanikly, anebo zaniklo jejich zajištění v důsledku uzavření zástavní smlouvy. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalovaný doložil, že byly věřitelem (L. M., předchůdcem žalovaného) skutečně poskytnuty 2 půjčky k zamýšlenému účelu, tj. k vyplacení dluhů manžela dlužnice J. N., aby bylo zabráněno prodeji nemovité věci ve vlastnictví dlužnice, resp. zastavení exekučního řízení, a k tomuto účelu byly i použity. Závazky z půjček byly včetně příslušenství opětovně uznány dlužnicí i jejím manželem, i notářskými zápisy, došlo tak k přetržení běhu promlčení, a proto vznesená námitka promlčení nebyla shledána oběma soudy jako důvodná. Argumentaci žalobce, že soud prvního stupně neprovedl některé žalobcem navržené důkazy, považoval odvolací soud za bezpředmětnou, neboť tyto navržené důkazy nesměřovaly k objasnění rozhodných otázek, přičemž soud ve svém rozhodnutí vyložil, proč tak učinil. Odvolací soud neshledal ani nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Oběma soudům vytýká, že se zjištěním, zda prostředky z první i druhé půjčky byly poskytnuty skutečně panem M. a případně v jakém rozsahu, zabývaly pouze formalisticky a neprovedly k odstranění pochybností o těchto okolnostech dostatečné relevantní důkazy. Podle žalobce se soudy dostatečně nezabývaly i postupem dlužnice v souvislosti s opakovaným zajištěním údajných dluhů dlužnice, zda její postup nebyl cílený a předem připravený a koordinovaný s dalšími osobami se záměrem vedoucím k neuhrazení pohledávky žalobce. Stejně tak se podle názoru dovolatele soudy nevěnovaly náležitě i otázce postupování údajných pohledávek. Dovolatel má za to, že nebyl prokázán nepřetržitý řetězec postupování pohledávek natolik jistě, aby bylo možno konstatovat, že se žalovaný stal vlastníkem předmětných pohledávek za dlužnicí a je pasivně legitimován k tomu, aby byl účasten na probíhajícím insolvenčním řízení. V neposlední řadě dovolatel soudům vytýká závěry týkající se výše smluvní pokuty, kterou v řízení zpochybňoval, kdy o této otázce rozhodoval odvolací soud v předešlém jeho rozhodnutí se závěrem, že smluvní pokuta nebyla sjednána jako nepřiměřeně vysoká, proto její ujednání se nepříčí dobrým mravům a je na ni třeba pohlížet jako na platně sjednanou smluvní pokutu. Dovolatel však s tímto závěrem nesouhlasí a v dovolání namítá, že pohledávky byly přezajištěny a za tohoto stavu bylo třeba smluvní pokutu považovat za smluvní pokutu sjednanou v neadekvátní výši, která se příčí dobrým mravům. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 872/2006 a 33 Cdo 1682/2007. Dovolatel dále namítá, že soudy v dané věci nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, především pak výslech dlužnice a při posuzování věrohodnosti této svědkyně nepostupovaly v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, 21 Cdo 731/2006 a sp. zn. 21 Cdo 360/2006. Vzhledem k tomu, že oba soudy podle dovolatele nedostály svým povinnostem zjistit stav věci bez důvodných pochybností, jsou obě rozhodnutí soudů v dané věci nesprávná a navrhl, aby Nejvyšší soudu jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel založil přípustnost dovolání na tvrzení, že odvolací soud se v dané věci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání však nevyplývá, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Nejvyšší soud se přitom k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již několikrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, či usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1871/2016 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy dovodil, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Dovolatel dále namítá nesprávné právní posouzení věci, které však zakládá na kritice skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalobce nemůže být tedy s ohledem na výše uvedené přípustné podle §237 o. s. ř., je-li založeno na zpochybnění skutkového závěru obou soudů, že bez jakýchkoli pochybností došlo u první sjednané smlouvy o půjčce k reálnému předání finanční částky ve výši 1 800 000 Kč věřitelem L. M. dlužnici v hotovosti dne 8. 6. 2014, převzetí této částky dlužnice potvrdila, a u druhé půjčky ve výši 4 850 634 Kč došlo v souladu se smlouvou o půjčce ze dne 8. 9. 2004 k úhradě dluhu za dlužnici přímo na účet exekutora, který po dlužnici v této výši vymáhal pohledávky, přičemž exekutor dne 20. 5. 2015 potvrdil úhradu vymáhaných pohledávek (za dlužnici) L. M. na určený účet v bance. V prohlášení ze dne 5. 10. 2007 a 31. 10. 2012 dlužnice navíc učinila nespornou platnost obou uvedených smluv o půjčce a uznala závazky z nich včetně sjednaného smluvního úroku, zákonného úroku z prodlení a sjednané smluvní pokuty. Uvedené peněžité závazky ze smluv o půjčkách, včetně příslušenství, byly tedy dlužnicí opětovně uznány, a to i notářskými zápisy ze dne 1. 2. 2005 a ze dne 2. 8. 2005, a i vůči nástupcům původního věřitele. Oba soudy též bez jakýchkoli pochybností ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 6. 11. 2007 a ze dne 6. 11. 2012 učinily skutkový závěr, že došlo k postoupení pohledávek z obou předmětných půjček postupně na žalovaného. Dovolací soud je vázán těmito skutkovými závěry odvolacího soudu, proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky k právnímu posouzení věci, dovozované ze zpochybnění skutkových závěrů soudů, případně je založené na vlastních skutkových závěrech dovolatele, odlišných od skutkových závěrů soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Poukázal-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se hodnocení důkazů (věrohodnosti svědka), je nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení procesní otázky týkající se hodnocení důkazů; uvedená judikatura se tedy nevztahuje k právní otázce řešené odvolacím soudem. Odkázal-li dovolatel na judikaturu Nejvyššího soudu řešící přiměřenost smluvní pokuty a posouzení platnosti smluvní pokuty, resp. zda ujednání o smluvní pokutě se nepříčí dobrým mravům, jedná se rovněž o judikaturu vztahující se k otázce, kterou odvolací soud v tomto řízení neřešil. Posouzení sjednané smluvní pokuty, jako přiměřené, a nepříčí se dobrým mravům, bylo učiněno v předešlém řízení odvolacího soudu, kdy odvolací soud uvedený závěr soudu týkající se smluvní pokuty ve zrušujícím rozhodnutí posoudil jako správný; soudu prvního stupně pouze uložil, aby doplnil dokazování v tom směru, zda peníze dlužnici půjčil skutečně původní věřitel L. M. a že byly poskytnuty toliko dvě půjčky. V tomto směru pak v následujícím řízení u obou soudů bylo prováděno dokazování a oběma soudy byl učiněn shodný závěr, že mezi dlužnicí a L. M. byly uzavřeny dvě smlouvy o půjčce a půjčky z nich byly reálně L. M. poskytnuty.
K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl některé jím navržené důkazy, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky, týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ). Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu.
Podal-li žalobce dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, je namístě připomenout, že dovolání do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se rozhodnutí o nákladech řízení nemůže podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s ohledem na účinnost tohoto ustanovení (bod 2. čl. II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) založit přípustnost dovolání.
Není-li tedy, s ohledem na výše uvedené, dovolání žalobce podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud žalobcem podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu