ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1710.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 1710/2020-1712
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. Z., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, proti žalovaným 1) P. C. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská č. 770/2, 2) M. C. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská č. 846/2d, 3) R. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, a 4) M. C. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 44 C 4/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaných 1), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalovaných 1), 3) a 4 se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném žalobou žalobkyně podle odkazu soudu v dědickém řízení po A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997 (dále jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308 (ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1351), určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky (výrok I.), žalobu, aby bylo určeno jak to, že žalovaní 2) až 4), jako právní nástupci M. C., nejsou dědici podle závěti ze dne 20. 12. 1994 (dále jen „závěť“), tak to, že žalovaný 1) není dědicem, zamítl (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vycházel zejména ze zjištění, že zůstavitelka při pořizování závěti a listiny o vydědění, taktéž ze dne 20. 12. 1994 (dále jen „listina o vydědění“), netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k těmto právním úkonům, které opřel o revizní ústavní znalecké posudky Psychiatrického centra Praha ze dne 3. 1. 2005 a Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 17. 3. 2008. Za podklad nevzal mimo řízení znaleckým ústavem vypracovaný a žalobkyní předložený znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice zpracovaný 24. 11. 2008 (dále jen „znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008“), protože „tento posudek nemohl být zpracován na základě znalosti všech podkladů založených ve spise a přiložených spisů, znalec, resp. odborný kolektiv je nemohl mít k dispozici, neboť byly v té době u odvolacího soudu. Tento provedený důkaz tedy nemohl podle názoru soudu zvrátit závěry výše uvedených revizních znaleckých posudků ústavů, o jejichž objektivitě nemá soud pochybnosti.“ Závěť sepsanou zůstavitelkou vlastní rukou posoudil jako platnou, neboť obsahuje všechny podstatné náležitosti a při jejím pořízení zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, což platí i pro listinu o vydědění. Dále vyšel ze závěru, že důvody vydědění uvedené v listině o vydědění nejsou dány.
K odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, změnil rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výrocích II. a III. tak, že žalobu na určení, že M. C. není závětním dědicem po zůstavitele a P. C. není dědicem po zůstavitelce, zamítl (výrok I.), jednak ve výroku I. tak, že určil, že dědici po zůstavitelce jsou M. C., P. C. a žalobkyně.
Učinil tak poté, co jeho předcházející rozhodnutí (rozsudek ze dne 20. 9. 2018, č. j. 39 Co 399/2015-1515) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud „nevzal dostatečně v úvahu, že v projednávané věci jde o specifický právní úkon (závěť), který se odlišuje od ostatních právních úkonů, jejichž neplatnosti se oprávněné subjekty mohly dovolat podle ustanovení §40a obč. zák. (a o kterých také rozhodovaly soudy v rozhodnutích, na které odkázal odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku), a) to zejména tím, že jeho účinky nastávají až smrtí zůstavitele, a že se jeho částečné neplatnosti lze v zásadě dovolat teprve v řízení o dědictví. Tato specifičnost se odrazila také v rozhodování soudů. Jak uvedla žalobkyně v dovolání, Ústavní soud již v usnesení ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 665/04, shledal za ústavně souladný názor odvolacího soudu, že relativní neplatnost závěti lze uplatnit kdykoliv v průběhu řízení o dědictví. V usnesení ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1404/17, pak Ústavní soud uvedl, že nemá důvod považovat za neústavní, tj. jsoucí v rozporu s dosavadní judikaturou i právní teorií, výklad Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 20. 2. 2017, č. j. 21 Cdo 275/2016-781, o nepromlčitelnosti práva dědice po dobu řízení o dědictví dovolat se neplatnosti vydědění. Přitom v tomto rozsudku Nejvyšší soud po shrnutí smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení (tj. posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví, nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném) dovodil, že ‚mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení‘, a že ‚k promlčení dochází pouze v případě práva oprávněného dědice (tj. toho, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví) na vydání dědictví ve smyslu ustanovení §485 obč. zák.‘. Lze dodat, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nepromlčitelnost se vztahuje nejen k tvrzení o neplatnosti vydědění, ale i k dovolání se relativní neplatnosti závěti v závěti opomenutým dědicem (který tvrdí nedůvodnost svého vydědění), neboť tato skutečnost má zásadní význam pro posouzení dědického práva (viz výklad Nejvyššího soudu o smyslu a účelu rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném z odkazu z dědického řízení).“
Odvolací soud v dovoláním aktuálně napadeném rozsudku akceptoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jakož i jeho právní posouzení. Zdůraznil, že zůstavitelka při pořizování listin dne 20. 12. 1994 netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji činila k těmto právním úkonům neschopnou. Tento skutkový závěr opřel o výsledky dokazování vyplývající zejména z revizního ústavního znaleckého posudku zpracovaného Fakultní nemocnicí Olomouc dne 17. 3. 2008. Náležitě vysvětlil, z jakých důvodů jej považuje za relevantní podklad pro učiněné skutkové zjištění (viz bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a jako správné převzal i zdůvodnění, že znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008 není (nemůže být) závažný (důležitý). Na zjištěný skutkový stav navázal právní posouzení o platně pořízené závěti a listině o vydědění s tím, že žalobkyni se podařilo vyvrátit existenci zákonných důvodů uvedených v listině o vydědění [§469a odst. 1 písm. a), b) obč. zák.]. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, uzavřel, že ani námitka promlčení uplatnění relativní neplatnosti závěti není důvodná. Proto vedle testamentárních dědiců je dědičkou ze zákona i žalobkyně. Přestože po obsahové stránce se jedná o rozhodnutí potvrzující, s ohledem na připuštěnou změnu žaloby přistoupil postupem podle ustanovení §220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) „ke stylizační změně“ rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a žalovaní 1), 3) a 4) dovolání.
Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání tak, že položila následující otázky: a) zda bylo možno upustit od výslechu pověřeného zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008; b) zda je tento posudek s ohledem na datum jeho zpracování a dodatečně doplněné zákonem vyžadované prohlášení znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení §127a o. s. ř.; c) zda chybějící sešívací šňůra je odstranitelnou vadou; d) „Odpovídá procesním právům účastníka povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v případě otázky a) od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019; v případě otázky b) od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017; v případě otázky c) od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016; a v případě otázky d) od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2645/2009. Žalobkyně dále vyložila, v čem dle ní spočívá nesprávnost právního posouzení, když v této souvislosti poukázala zejména na to, že znalecký ústav (Psychiatrická léčebna Bohnice) měl k dispozici kompletní kopii soudního spisu, včetně přiložených spisů, o čemž svědčí „výpis ze spisového materiálu“ (číslo listu 969-1008) a „[n]eexistoval žádný doklad, který by mohl být významný pro posouzení zdravotního a psychického stavu zůstavitelky, který by byl zpracovatelům tohoto posudku neznámý a z něhož by vycházeli ostatní zpracovatelé“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) a žalovaní 3) a 4) podali dovolání samostatně, avšak vzhledem k tomu, že tři z položených otázek se překrývají, lze k nim společně uvést, že přípustnost dovolání vymezili formulací následujících otázek: 1) „Podléhá právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, promlčení, a to rozdílně u různých právních úkonů uvedených v tomto ustanovení?“; 2) „Kdy dojde k promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti závěti“; a 3) „Má účastník dědického řízení právo namítnout promlčení práva neopominutelného dědice dovolat se relativní neplatnosti závěti?“ Při řešení těchto otázek se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [k tomu blíže viz bod 9 dovolání žalovaného 1) a body 8 a 21 dovolání žalovaných 3) a 4)], a to od rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008 (jde-li o všechny tři otázky), ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1669/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1652/2007, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 210/2011 [jde-li o otázku č. 1)]. Vyšli z toho, že dle nich se žalobkyně dovolala práva relativní neplatnosti závěti až 9 let poté, co se se závětí seznámila.
Žalovaný 1) zformuloval ještě následující otázky: 4) zda na závěť zkracující neopominutelného dědice se hledí jako na neplatnou bez dalšího; 5) zda lze dokazováním zjišťovat úmysl fyzické osoby; a 6) zda naplnění zákonného důvodu vydědění neopominutelného dědice je nezbytné posuzovat i s ohledem na jeho subjektivní vnímání zůstavitelkou a svobodu její vůle upřednostnit. Při řešení otázky č. 4) a 5) se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou také označil, a otázka č. 6) má být otázkou dosud nevyřešenou.
Žalovaní shodně navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. až VII. zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaných 1), 3) a 4) oponovala, že relativní neplatnosti závěti se dovolala již žalobou ze dne 4. 3. 1998 a nikoliv až po 9 letech poté, co se s ní seznámila. Odmítla, že by se odvolací soud závěrem, že po dobu dědického řízení právo namítnout relativní neplatnost závěti nepodléhá promlčení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Postupoval v souladu s ní, protože tento právní závěr vyslovil a zdůvodnil dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, č. j.
24 Cdo 717/2019-1613, přičemž vyslovený závěr byl v této věci pro odvolací soud závazný.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není přípustné.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.).
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (§127 odst. 1 o. s. ř.).
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení §132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018).
Z uvedeného je zcela zřejmé, že soud v rámci hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) znaleckému posudku jako jednomu z důkazů přisuzuje (mimo jiné) hodnotu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazu z hlediska jeho závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam má důkaz pro jeho rozhodnutí a zda o něj může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93, ročník 2014, nebo ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008]. Hodnota závažnosti se odvíjí již od podkladů pro vyhotovení znaleckého posudku, resp. jejich rozsahu. Jejich neúplnost (odlišný rozsah) nevytváří pro konkrétní přijaté závěry přesvědčivou skutkovou oporu. Znalecký posudek pak nemůže být podkladem pro právně významné skutkové zjištění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1743/2013).
Odvolací soud (v souladu se zásadou hospodárnosti) akceptoval neprovedení výslechu zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, neboť tento znalecký posudek není z hlediska závažnosti (důležitosti) způsobilým podkladem pro objasnění právně významného skutkového zjištění, zda zůstavitelka ke dni 20. 12. 1994 trpěla duševní poruchou, která by ji činila k pořízení závěti a listiny o vydědění neschopnou.
Pokládá-li žalobkyně otázku a), vychází z toho, že podklady pro vyhotovení znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, včetně jejich rozsahu, byly shodné s těmi, ze kterých vycházel znalecký ústav – Fakultní nemocnice Olomouc – při zpracování svého revizního znaleckého posudku ze dne 17. 3. 2008, což je v rozporu s tím, z čeho vyšel odvolací soud, pokud hodnotil znalecký posudek Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008 jako nedůležitý. Z dovolací argumentace je zřejmé, že žalobkyni nejde o přezkum toho, zda bylo nezbytné vyslechnout zpracovatele ústavního znaleckého posudku, pokud podklady nejsou způsobilé poskytnout znaleckým závěrům odpovídající oporu, nýbrž o to, zda je nezbytné zpracovatele vyslechnout, pokud tomu tak je. Otázku zachování procesních pravidel při zjišťování skutkového stavu zpochybňuje skrze jiný skutek. Žalobkyně tedy zpochybňuje správnost právního posouzení (výkladu ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř.) na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2353/2019).
Nejvyšší soud České republiky se v této souvislosti zabýval i tím, zda se odvolací soud nedopustil libovůle, přestože žalobkyně svou dovolací argumentaci na tom nestaví. Z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně pořídila úplnou kopii spisového materiálu, včetně připojených spisů, ačkoliv jinak záznamy o nahlédnutí do spisu jsou žurnalizovány. Usuzovat za této situace ze znaleckého nálezu (znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008) na úplnost značně rozsáhlých podkladů, a tedy libovůli odvolacího soudu nelze.
Žalobkyní položená otázka a) přípustnost dovolání nezakládá.
Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud České republiky vysvětlil, že spočívá-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě je pro právní posouzení rozhodná, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo, jako je tomu v tomto případě, jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2006, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1853/2020].
Z uvedeného vyplývá, že nezaložila-li přípustnost dovolání otázka a), přípustnost dovolání nezakládá ani otázka b) a c).
Z obsahu dovolání, přes nepřesnou formulaci otázky d) [důkaz znaleckým posudkem Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008 byl proveden; srov. číslo listu 1276], je zřejmé, že žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud v otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, zejména v části, ve které vyložil důvody, pro které nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání uvedené.
Otázka přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně je otázkou procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení (mimo jiné) jeho rozhodnutí závisí. Nelze však dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se při jejím řešení odklonil od ustálené judikatury (a to i té, kterou dovolatelka zmínila v dovolání). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, jaké skutečnosti vzal tento soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jakož i to, jaký význam z hlediska závažnosti jednotlivým důkazům přiřadil, čímž zdůvodnilo to, proč nevyslechl zpracovatele znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice ze dne 24. 11. 2008, potažmo uvedl důvody, proč neprovedl další z navržených důkazů. Odůvodnění obsahuje též jasné vylíčení zjištěného skutkového stavu věci a jejího právní posouzení, tak jak vyžaduje ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Nejvyšší soud České republiky ostatně vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, ročník 2013, že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Z obsahu odvolání žalobkyně rozhodně nevyplývá, že by byla kvalitou odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jakkoliv omezena v odvolací argumentaci.
Odvolací soud se při řešení otázky d) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto tato otázka přípustnost dovolání nezakládá
Pokud snad žalobkyně cílila námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí také na rozsudek odvolacího soudu (viz první odstavec strany 16 dovolání žalobkyně), pak nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicite, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Dovolatelka v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014),
což se – také vzhledem k rozsáhle zdůvodněné dovolací argumentaci (výše uvedené platí mutatis mutandis i pro dovoláním napadené rozhodnutí) – nestalo. Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. výslovně stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V případě otázek č. 1) až 3) žalovaných 1), 3) a 4) tento předpoklad naplněn nebyl. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla určující otázka, zda právo namítat relativní neplatnost závěti se po dobu řízení o dědictví promlčuje. Podstatná byla nejen vazba věcná, promlčení práva dovolat se námitky relativní neplatnosti závěti jako specifického právního úkonu, nýbrž i časová, vymezená trváním řízení o dědictví. Takto ovšem žádná z otázek č. 1) až 3) žalovaných 1), 3) a 4) zformulována nebyla.
I kdyby žalovaní 1), 3) a 4) vystihli určující otázku, nemohla by zakládat přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 717/2019-1613, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008, případně ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015, od kterých se dle žalovaných 1), 3) a 4) měl odvolací soud odchýlit na poměry posuzované věci pro absenci časové vazby na probíhající řízení o dědictví nedopadají (obecný závěr, že právo dovolat se relativní neplatnosti závěti se promlčuje, nekoliduje se závěrem, že se tak nestane po dobu řízení o dědictví), stejně jako dále zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2929/2009, ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002, ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1669/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1652/2007, a ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 210/2011, které na poměry posuzované věci nedopadají pro absenci věcné vazby (v těchto rozhodnutích dovolacího soudu nebyla řešena otázka dovolání se práva relativní neplatnosti závěti)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Otázkami č. 4) a 5) neuplatňuje žalovaný 1) způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
V případě otázky č. 4) zpochybňuje žalovaný 1) právní posouzení věci vycházeje z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, který (byť zprostředkovaně) vyšel také z toho, že žalobkyně se relativní neplatnosti závěti dovolala. Z toho, že vzhledem k stále probíhajícímu řízení o dědictví je určení konkrétního okamžiku (zda se tak stalo již podáním žaloby nebo později) nerozhodné, nelze dovozovat, že se relativní neplatnosti nedovolala [k tomu srov. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014]. Otázka č. 4) tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
V případě otázky č. 5) vznáší žalovaný 1) výhrady proti úplnosti, a tedy správnosti skutkových zjištění a skutkového závěru, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost a úplnost, jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z těchto důvodů otázky č. 5) a 6) přípustnost dovolání nezakládají.
Otázka č. 6) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou představuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014, protože zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat posuzoval odvolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, a proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Protože Nejvyšší soud České republiky neshledal dovolání účastníků přípustnými, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu