ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1939.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1939/2021-500
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně B. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovaným 1) M. B. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) I. T. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, se zrušuje a věc se vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 10 C 38/2014-97, výrokem I určil, že žalovaná 2) není vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY a pozemku parc. č. XY, situovaných v katastrálním území XY, obec XY, jak jsou tyto nemovité věci zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále též „nemovitý majetek“ nebo „pozemky“), výrokem II. určil, že označené pozemky jsou ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Co 159/2016-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaná 2) není vlastnicí uvedeného nemovitého majetku, ve výrocích II a III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na negativním určení, že žalovaná 2) není vlastnicí označeného nemovitého majetku. Soudu prvního stupně pak uložil, aby zjistil, zda v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) byly ve lhůtě podle §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, pozemky učiněny předmětem vypořádání a z jakých prostředků byla uhrazena cena za vydražené pozemky ve výši 2 800 000 Kč.
3. Následně soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 C 38/2014-270, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že označené pozemky jsou ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. K odvolání žalobkyně odvolací soud (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně v pořadí prvý rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 24 Cdo 538/2019, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že z rozsudku soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu nelze zjistit, jaký soudy obou stupňů učinily závěr o skutkovém stavu, neboť posuzovaném případě bylo nejprve zapotřebí vyřešit předběžnou právní otázku, zda předmětný nemovitý majetek byl či nebyl ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1). Teprve v případě kladné odpovědi by přicházelo v úvahu řešení právní otázky, zda se žalobkyně po právu dovolala námitky relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Odvolací soud vytčený nedostatek ohledně skutkového a navazujícího právního posouzení v rozsudku soudu prvního stupně neřešil, čímž své rozhodnutí zatížil nelogičností a nesrozumitelností. Dále Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou např. rozhodnutími ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3595/204, nezabýval ani otázkou naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání předmětné určovací žaloby.
6. V pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil (výrok I), a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (o náhradě nákladů předchozího dovolacího nerozhodl).
7. Odvolací se soud se v souladu s výtkami obsaženými v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu předně zabýval otázkami, zda předmětné pozemky byly součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 1) a zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Ve vztahu k první otázce odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky, které nabyl žalovaný 1) v dražbě, nebyly zaplaceny z jeho výlučných peněžních prostředků, v důsledku čehož se tyto pozemky staly součástí společného jmění žalobkyně a žalovaného 1). Druhou Nejvyšším soudem předestřenou otázku přezkoumal odvolací soud v návaznosti na své usnesení ze dne 3. 12. 2020, kterým byla připuštěna tato změna žaloby: „předmětem žaloby je určení, že předmětné pozemky jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a prvního žalovaného, u každého jednou polovinou“ a shledal, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť za stavu, kdy je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 2), není možné docílit změny tohoto zápisu jinak, než cestou žaloby o určení vlastnického práva. Následně se odvolací soud zabýval námitkou relativní neplatnosti, jíž žalobkyně ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. uplatnila dne 12. 3. 2007 vůči darovací smlouvě ze dne 10. 6. 2005, kterou uzavřeli žalovaný 1) jako dárce a žalovaná 2) jako obdarovaná. Poté, co odvolací soud učinil závěr o skutkovém stavu, že dne 12. 3. 2007 byla listina obsahující námitku relativní neplatnosti žalobkyní předána M. B. (žalovanému 1/), zkoumal, zda tímto způsobem byla uplatněna námitka relativní neplatnosti i vůči žalované 2), jejíž byl v době předání listiny žalovaný 1) jednatelem. Odvolací soud shledal, že přestože byl žalovaný 1) coby jednatel oprávněn za žalovanou 2) jednat jako její statutární orgán, tento obecný závěr se podle odvolacího soudu neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby, kdy hrozí nebezpečí, že statutární orgán dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby. Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud konstatoval, že: „předáním listiny datované dnem 12. 3. 2007 žalobkyní M. B. (žalovaný 1/) se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy ve vztahu k M. B. jako fyzické osobě, avšak nikoli ve vztahu k druhému účastníku darovací smlouvy – společnosti I. T. (žalovaná 2/)
– neboť v této otázce M. B. coby jednatel této společnosti nemohl za společnost pro střet zájmů jednat.“ Na podporu svého závěru odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, a uvedl, že není podstatné, že žalovaná 2) byla pouze adresátem listiny obsahující dovolání se relativní neplatnosti, neboť judikaturou již bylo dovozeno, že „o konflikt zájmů jde i v případě možnosti dozvědět se o vzniku škody na straně právnické osoby, přičemž možnost dozvědět se rovněž nevyžaduje žádné aktivní jednání právnické osoby, ale pouze seznámení se s určitou skutečností“. Odvolací soud proto uzavřel, že: „právě to, že první žalovaný byl ve střetu se zájmy druhé žalované ohledně relativní neplatnosti darovací smlouvy, má za následek, že převzetí listiny obsahující tento úkon prvním žalovaným coby jednatelem druhé žalované nemá za následek, že by se tato listina dostala do sféry dispozice druhé žalované, ve vztahu k níž se proto žalobkyně relativní neplatnosti darovací smlouvy nedovolala“.
Proti tomuto , v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. ohledně odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázky účinků jednání žalovaného 1) za žalovanou 2). Předpoklad přípustnosti dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsáhlé dovolací argumentace) žalobkyně vymezuje s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2441/2015), když nesprávně uzavřel, že žalovaný 1) coby jednatel žalované 2) měl být ve střetu zájmů pro účely doručování a převzetí listiny obsahující námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy, která byla adresována žalované 2), a dále že související právní otázky „zda případný střet zájmů jednatele … brání tomu, aby jednateli byla v této věci předávána písemnost adresovaná společnosti… a …zda pouhé převzetí písemnosti může být považováno za jednání“ nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešeny. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaný 1) se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
10. Žalovaná 2) se k dovolání žalobkyně písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2441/2015, a předkládané otázky nelze považovat za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, neboť ve skutečnosti představují pouhé rozvedení problematiky střetu zájmů, kterou se dovolací soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Zdůraznila dále, že napadené rozhodnutí správně považuje převzetí dopisu obsahujícího námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy za jednání a ztotožnila se i se závěrem odvolacího soudu o existenci střetu zájmů coby překážky řádného a účinného doručení námitky dovolání se relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
12. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení rozhodné právní otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.), a to jen z důvodů vymezených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady žalobkyně v rámci podaného dovolání neohlašovala a Nejvyšší soud jejich existenci z obsahu spisu nezjistil.
16. Žalobkyně své dovolání spojila především s řešením otázky, zda případný střet zájmů jednatele se zájmy společnosti brání tomu, aby tomuto jednateli bylo možné s účinky pro společnost doručit námitku relativní neplatnosti právního úkonu.
17. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vyložil, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (jakým je i doručení námitky relativní neplatnosti) v režimu obč. zák. předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost (byť i nepřítomné) osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). Kritérium objektivní možnosti seznámit se s obsahem adresovaného hmotněprávního úkonu se přitom uplatní i při doručování písemností právnickým osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1030/2004).
18. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se dále podává, že doručení právně významné písemnosti předsedovi představenstva akciové společnosti či družstva vyvolává účinky doručení dotčeného dokumentu právnické osobě samotné (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010). Uvedený závěr je přitom plně uplatnitelný i ve vztahu k jednočlenným statutárním orgánům právnických osob, neboť podle §133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni doručení námitky relativní neplatnosti darovací smlouvy (dále jen „obch. zák.“) platilo, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak.
19. Ustálené judikatuře dovolacího soudu odpovídá dále závěr, podle něhož „právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle §40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak rovněž dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto lze tak učinit jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje rovněž, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže se dostala do dispoziční sféry nebo byla uplatněna vůči dalšímu účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě, jako v projednávané věci, neplatnosti právního úkonu se osoba, která nebyla jeho účastníkem dovolala vůči všem účastníkům daného právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007 nebo rozsudek ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018).
20. V poměrech pojednávané věci je přitom zřejmé (se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, z nějž vyšel při svém rozhodování odvolací soud a jenž dovoláním nemůže být ve smyslu 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. v zásadě úspěšně zpochybněn), že dne 12. 3. 2007 byla žalovanému 1) jako fyzické osobě a současně jednateli žalované 2) (statutárnímu orgánu žalované 2/) předána písemnost obsahující námitku relativní neplatnosti. Námitka relativní neplatnosti uplatněná žalobkyní se tedy nepochybně dostala jak do sféry žalovaného 1), tak žalované 2), jejímž jménem ji převzal žalovaný 1) jako její jednatel. Pro právnické osoby platil v rozhodné době obecný princip (vyjádřený v §20 obč. zák.), že jejich jménem jednají tzv. statutární orgány. Jednání statutárním orgánem bylo jednáním právnické osoby samé, nešlo tehdy o zastoupení. Rozsah jednatelské působnosti byl upraven kogentně a zahrnoval všechny záležitosti dané právnické osoby. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanému 1) jakožto jednateli žalované 2) nemohla být námitka relativní neplatnosti účinně doručena, proto není souladný se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Nic na tom nemůže změnit ani další argumentace odvolacího soudu, že pro střet zájmů žalovaného 1) se zájmy žalované 2) nemělo převzetí listiny obsahující námitku relativní neplatnosti žalovaným 1) za následek, že se listina dostala do sféry dispozice žalované 2), neboť tuto úvahu nelze považovat za správnou a souladnou s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
22. Podle §134 obch. zák. jednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
23. Podle §135 odst. 2 obch. zák. ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
24. Podle §194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.
Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
25. Výše nastíněná úprava střetu zájmů dopadala podle judikatury Nejvyššího soudu na situace, kdy byly zájmy zejména statutárního orgánu rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv jednatelem se společností), z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho vlastní zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod číslem 63/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 910/2009, usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2974/2012, či rozsudek ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016).
26. Jednání společnosti členem orgánu ve střetu zájmů, tedy při tzv. zájmové kolizi, je nutné rozumět (do konce účinnosti obč. zák. a obch. zák, tj. do 31. 12. 2013) střet zájmů při jednání statutárního orgánu jménem společnosti ve smyslu §13 odst. 1 obch. zák.
27. Podle §13 odst. 1 obch. zák. je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
28. Jednáním ve smyslu citovaného ustanovení se rozumí projev vůle vůči třetí osobě (včetně jeho opomenutí) s cílem způsobit vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Jedná se tedy především o realizaci právních úkonů.
29. S ohledem na řečené proto nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu, že „pro střet zájmů žalovaného 1) se zájmy žalované 2) nemá převzetí listiny obsahující námitku relativní neplatnosti za následek, že se listina dostala do sféry dispozice žalované“, neboť žalovaný 1) byl pouhým adresátem hmotněprávního jednostranného právního úkonu, jehož byla žalobkyně původkyní a jež měl vyvolat zamýšlené hmotněprávní účinky i vůči žalované 2).
30. Nejvyšší soud dále dodává, že případným nelze shledat odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1667/2015, ze kterého odvolací soud dovodil „že o konflikt zájmů jde i v případě možnosti dozvědět se o vzniku škody na straně právnické osoby, přičemž možnost dozvědět se rovněž nevyžaduje žádné aktivní jednání, ale pouze seznámení se s určitou skutečností“. Závěry z tohoto rozsudku plynoucí totiž nelze aplikovat na předmětnou věc. Zmiňované rozhodnutí řešilo toliko počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody podle §398 věty první obch. zák. v případě žaloby společníka ve smyslu §131a obch. zák., podle kterého byli společníci oprávněni podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který společnosti škodu způsobil. Tedy jinými slovy řečeno se citované rozhodnutí zabývalo pouze vztahy uvnitř společnosti (mezi společníky a jednatelem navzájem), nikoliv vztahy mezi společností a třetí osobou (zde žalobkyní) jako je tomu v nyní projednávaném případě. Nadto odvolacím soudem akcentované rozhodnutí vychází z toho, že „za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu §398 obch. zák. je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat. Obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby“ (a škodu nebude jménem společnosti a ke své vlastní újmě vymáhat – poznámka Nejvyššího soudu). Střet zájmů jednatele a společnosti v tehdy posuzované věci proto tkvěl v tom, že jednatel, ač věděl o vzniku škody jím společnosti způsobené, se v rozporu s principem loajality rozhodl ji jménem společnosti po sobě samém nevymáhat. Naproti tomu v nyní projednávané věci ke střetu zájmů mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) nemohlo dojít již proto, že účinky dovolání se relativní neplatnosti darovací smlouvy měly nastat (samozřejmě jen při naplnění důvodů relativní neplatnosti) již okamžikem doručení námitky relativní neplatnosti všem účastníkům darovací smlouvy, aniž by žalovaný 1) jako jednatel žalované 2) či žalovaná 2) mohli svým pozdějším jednáním (či naopak opomenutím) následky s tím spojené v podobě možné neplatnosti právního úkonu (ex tunc) jakkoliv zvrátit. Řečeno jinak: v okamžiku doručení námitky relativní neplatnosti a ani později nemohl žádný ze žalovaných již nijak svým volním jednáním či opomenutím ovlivnit, zda darovací smlouvu bude v závislosti na objektivní (ne)existenci důvodu relativní neplatnosti možno považovat za platnou či nikoliv. Nebylo možno předpokládat žádné jejich jednání či opomenutí, které by mohlo pojmově naplnit podmínky střetu zájmů mezi statuárním orgánem a společností.
31. Pro úplnost lze dodat, že i nyní účinný zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (obsahující ve svém §54 a násl. podrobnější úpravu střetu zájmů pro členy statutárního orgánu založenou na informační povinnosti vůči obchodní korporaci) vychází z premisy, že cílem tam zakotvené notifikační povinnosti osoby, u níž lze předpokládat střet zájmů, je zajistit, aby tvorba vůle, která je přičítána obchodní korporaci, nebyla ovlivněna střetem zájmů, ve kterém se daný člen statutárního orgánu nachází, a aby obchodní korporace měla možnost aktivně zasáhnout a střetu zájmů zabránit dříve, než dojde k projevu vůle navenek (k tomu srov. kupř. Novotná Krtoušová, L.: Následky konfliktu zájmů člena statutárního orgánu právnické osoby jako zástupce a právnické osoby jako zastoupeného, In: Právní rozhledy 17/2016, s. 588a násl.).
32. Odtud plyne, že (opačné) právní posouzení ze strany odvolacího soudu, které přitom bylo určující pro jeho závěr o zamítnutí žaloby, správné není.
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle druhého odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
34. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu