ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1129.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1129/2022-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: Z. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovanému: J. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Radimem Kuchtou, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 164/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021, č. j. 44 Co 64/2021-455, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 14 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 44 Co 64/2021-455, potvrdil rozsudek ze dne 13. 1. 2021, č. j. 31 C 164/2011-431, ve spojení s rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 31 C 164/2011-438, ve výrocích, kterými Městský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit žalobci mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 1 344 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. O základu nároků na náhradu za bolest, ZSU a účelně vynaložené náklady spojené s léčením rozhodl Krajský soud v Brně již rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 44 Co 307/2014-211, tak, že jsou dány z 20 %, neboť žalobce si újmu na zdraví přivodil z 80 % sám. Krajský soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce ve věku 20 let dne 30. 9. 2009 při provádění prací ve prospěch žalovaného utrpěl úraz, který pro něj měl fatální dopad do všech oblastí života. Před nehodou vedl běžný život, rád pobýval s kamarády, hrál fotbal a do budoucna hodlal založit rodinu. Byl vyučen a měl snahu si při evidenci na úřadu práce přivydělávat na živobytí formou brigád. V důsledku úrazu je doživotně upoután na invalidní vozík, není schopen vést samostatný život bez pomoci dalších osob (především v oblasti osobní hygieny, úklidu bytu a přípravy stravy), je vyřazen z dřívějších aktivit s přáteli, ze společenského, kulturního ale i pracovního života. Úraz vedl k omezení způsobu trávení jeho volného času a zcela ho vyřadil z partnerského a sexuálního života, především mu znemožnil založit vlastní rodinu. Ve shodě se soudem prvního stupně tyto skutečnosti odvolací soud zohlednil při rozhodování o výši nároku a aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), když shledal důvodným mimořádné zvýšení náhrady za ZSU na desetinásobek [v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, uveřejněný pod C 3129 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“), který vyhrazuje mimořádné zvýšení náhrady za ZSU na desetinásobek pro případy, ve kterých je poškozený téměř vyřazen ze společnosti, což považoval ve věci žalobce za splněné]. Pro účely zvýšení náhrady za ZSU vyšel z bodového ohodnocení provedeného znalkyní, což jej vedlo k určení výše náhrady na 6 720 000 Kč. Vzhledem ke spoluzavinění žalobce na vzniku škody v rozsahu 80 % tak žalobci přiznal mimořádné zvýšení náhrady v rozsahu 20 %, tj. 1 344 000 Kč. Odvolací soud přitom zohlednil judikaturu dovolacího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, Soubor C 10775), podle které není mimořádné zvýšení náhrady za ZSU možné pouze v případě vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, ale i v situacích, ve kterých jde o případ hodný zvláštního zřetele z jiných důvodů. Tyto jiné důvody shledal ve shora uvedených skutečnostech, zejména v tom, že žalobce utrpěl úraz v mladém věku, v jeho důsledku je vyřazen z aktivního sportovního, pracovního a společenského života, zcela je přitom vyloučen z oblasti sexuálního života a možnosti založit rodinu.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, přičemž jeho přípustnost dovodil z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce splnění podmínek pro přiznání mimořádného zvýšení náhrady za ZSU, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl pochybit, shledal-li ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, v následcích úrazu žalobce případ hodný zvláštního zřetele. Judikatura dovolacího soudu nesměřuje k prakticky bezbřehému přiznávání mimořádného zvýšení náhrady za ZSU, právě naopak. Žalobce vedl před úrazem běžný život, nevěnoval se žádným aktivitám výjimečně a neměl zájem o osobní a pracovní růst. Za takové situace lze stěží hovořit o mimořádných okolnostech, které by směřovaly k přiznání desetinásobku náhrady za ZSU. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, kde podle žalovaného ve srovnatelných skutkových okolnostech soudy shledaly přiměřenou náhradu v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení. Dále odvolací soud nesprávně zjistil okolnosti ohledně nízké pracovní kvalifikace a pracovní morálky žalobce, když patrně nevzal v potaz svědeckou výpověď žalobcova bývalého zaměstnavatele, a v rozporu s §205a písm. f) o. s. ř. nepřipustil žalovaným navržený výslech svědkyně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu, zdůraznil, že žalovaný zcela pomíjí hlavní důvod, pro který je případ žalobce hodný zvláštního zřetele – jeho věk v době úrazu, a navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, popř. přímo ve vazbě na §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013, nebo ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2100/2015). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Coubor C 9037). Při stanovení výše náhrady za ZSU pak není rozhodný jen matematický výpočet, jímž soud dospěl ke stanovení výše náhrady, nýbrž především reálná hodnota peněžité částky, kterou mají být kompenzovány požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, nebo ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). Důležité je tak zejména porovnání absolutní částky s rozsahem a následky trvalého postižení zdraví tak, aby bylo dosaženo přiměřené náhrady, srovnatelné zároveň i s jinými případy.
Odvolací soud shledal splněnými podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění za ZSU a za přiměřené odškodnění za daného skutkového stavu pokládal desetinásobek základního bodového ohodnocení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, Soubor C 3129, zdůraznil téměř absolutní vyřazení žalobce ze společenských a pracovních aktivit, jeho věk, který v době způsobení újmy na zdraví činil 20 let, a setrvalý zdravotní stav (invalidita, odkázání na pomoc třetích osob a znemožnění založení rodiny), který vylučuje do budoucna zlepšení. Dospěl-li odvolací soud za takové situace k závěru, že se jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jenž odůvodňuje mimořádné zvýšení náhrady za ZSU, a přiměřenou náhradu stanovil v částce 6 720 000 Kč, nepovažuje dovolací soud tuto jeho úvahu za zjevně nepřiměřenou, a to i s přihlédnutím k výši odškodnění stanovených v obdobných případech. Ačkoli je zvýšení základního bodového ohodnocení na desetinásobek vyhrazeno pro absolutní vyřazení poškozených z běžného života, což by v případě žalobce vyžadovalo další neblahé následky úrazu jako snížení intelektu či gnostických a komunikačních schopností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009), nelze odhlédnout od toho, že z hlediska porovnání absolutní částky s obdobnými případy projednávaná věc nikterak nevybočuje. Například v rozsudku ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, shledal Nejvyšší soud přiměřenou částku téměř 4 700 000 Kč u poškozené, která ve věku necelých 26 let utrpěla úraz, jenž ji upoutal na vozík, vyřadil ji zcela ze sportovních aktivit a z velké části i ze společenských aktivit. Na rozdíl od žalobce nebyla vyřazena z pracovního a kulturního života a v řadě běžných životních činností byla soběstačná (žila sama v bytě a vyjma náročnějších domácích prací zvládala péči o domácnost). Ve skutkově obdobné věci rozhodované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 shledal dovolací soud přiměřenou částku 7 560 000 Kč u poškozeného, který ve věku sedmnácti let utrpěl nevratné poškození páteře a omezení hybnosti v dolní polovině těla, v jehož důsledku byl na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu. Naproti tomu odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, není přiléhavý, neboť skutkové okolnosti byly podstatně odlišné, především k úrazu poškozené došlo ve věku 44 let, kdežto žalobci bylo pouze 20 let, čímž mu byla ztížena podstatná část jeho budoucího života. Navíc citovaným usnesením bylo rozhodováno pouze o dovolání žalovaného, dovolací soud tedy mohl posuzovat pouze, zda přiznaná náhrada není nepřiměřeně vysoká, nemohl však hodnotit, zda náhrada není naopak nepřiměřeně nízká.
Nesouhlas dovolatele s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav ve věci pracovní kvalifikace žalobce a jeho pracovního nasazení, nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř, neboť tím žalovaný nenamítá nesprávné právní posouzení. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se svědeckou výpovědí bývalého zaměstnavatele žalobce a neprovedl výslech dovolatelem navržené svědkyně, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, nebo ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Žalovaný napadl dovoláním též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 5. 5. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu