ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.1202.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 1202/2020-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: St. Wenceslas Melniks. r. o. , IČO 28473388, se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupená JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5, proti žalovanému: město Mělník , IČO 00237051, se sídlem úřadu náměstí Míru 1, Mělník, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, o 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 66/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 25 Co 80/2019-543, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 22 554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Alexandra Klimeše.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 4 C 66/2014-468, rozhodl (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 25 Cdo 462/2018-463), že základ žalobního nároku na náhradu škody je po právu a opodstatněný a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobkyni tím, že s ní bezdůvodně a neočekávaně ukončil jednání o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní a spolupráci na projektu přestavby náměstí Karla IV. v Mělníku. Věc posoudil podle §415 a 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a konstatoval, že žalovaný porušil předsmluvní povinnost. Mezi účastníky probíhala od roku 2008 jednání přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, žalobkyně průběžně zapracovávala připomínky žalovaného a příslušných orgánů státní správy, byla v dobré víře, že účastníci uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, žalovaný až do roku 2011 nevytýkal žalobkyni žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit uzavření zmíněné smlouvy a nijak ji neupozornil na možnost ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků. Pokud jde o oprávnění jednat za žalovaného, nejednalo se pouze o potenciální úkon představitele obce, rada i zastupitelstvo byly o věci informovány, stejně tak veřejnost prostřednictvím prezentace a medializace projektu. Vzhledem k široké podpoře veřejnosti stran revitalizace náměstí pak prakticky nemělo být pochyb o schválení jednání představitelů města ze strany členů rady a zastupitelstva. Soud prvního stupně považoval za absurdní, aby kontraktační předsmluvní jednání za město vedlo se žalobkyní celé zastupitelstvo, případně rada. Žalobkyně proto důvodně požaduje po žalovaném úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou projektu revitalizace náměstí Karla IV. v Mělníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 25 Co 80/2019-543, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a oproti němu uzavřel, že žalobkyně sice jednala s jednotlivými členy zastupitelstva obce či obecní rady, neměla však radou ani zastupitelstvem schválený byť jen záměr architektonického řešení revitalizace náměstí a ani rozhodnutí o uhrazení případných nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s tímto záměrem. Žalobkyně tedy neznala většinový názor orgánů oprávněných rozhodovat o právních úkonech žalovaného jako obce a ani neměla přislíben způsob řešení případného smluvního závazku z jejich strany. Nemohla tak s ohledem na §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“) důvodně předpokládat jisté uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Pokud žalobkyně jednala se starostou města, muselo (případně mělo) jí být známo, že ten může navenek vůli žalovaného pouze projevovat, nikoli tvořit.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda je pro vznik předsmluvní odpovědnosti obce s ohledem na §41 odst. 2 zákona o obcích vyžadováno, aby předsmluvní jednání vedená volenými zástupci obce (členy zastupitelstva nebo rady), případně dílčí aspekty zamýšlené smlouvy, byly předem schváleny volenými orgány obce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a pokud byla řešena, měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že povaha žalovaného jako obce (právnické osoby veřejného práva) nemá sama o sobě vliv na aplikovatelnost obecných podmínek vzniku předsmluvní odpovědnosti a jejích důsledků pro žalovaného, neboť jednání o smlouvě není právním úkonem, tudíž se v případě obcí nevyžaduje předchozí souhlas kolektivních orgánů obce s vedením takových jednání; a tedy absence takových schválení sama o sobě nemůže mít vliv na dobrou víru smluvního partnera v uzavření smlouvy. Opačný názor by vedl k přepjatému formalismu, který by nepřiměřeně zatížil samotné obce v podobě schvalování každého dílčího kroku v procesu kontraktace. V případě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní navíc není právní úpravou obecního zřízení výslovně vyžadován souhlas zastupitelstva nebo rady obce s uzavřením smlouvy tohoto typu. Výklad odvolacího soudu pak vede k nepřípustné nerovnosti subjektů práva, když právě obce by v takovém případě byly oproti jiným soukromoprávním osobám co do jejich předsmluvních povinností protiústavním způsobem zvýhodněny. Pokud jde o dobrou víru žalobkyně v uzavření smlouvy, má dovolatelka za to, že byla dostatečně prokázána v řízení před soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní dojde, neboť žádný z orgánů obce neschválil ani samotný záměr revitalizace náměstí. Jednání nikdy nedospěla do takového stádia, kdy by se uzavření smlouvy jevilo prakticky jisté, a to navzdory tomu, že vyjednávání trvalo od září 2008 do prosince 2011. Institut předsmluvní odpovědnosti je výjimkou z obecné smluvní volnosti stran. Subjekty jsou v zásadě svobodné ohledně rozhodnutí, zda smlouva bude uzavřena či nikoliv, s kým bude uzavřena a za jakých podmínek. Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná považuje za souladné s konstantní judikaturou, proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného rozporovala argumenty v něm uvedené a zopakovala a dále rozvedla své dovolací námitky. Dovolání nadále považuje za přípustné a důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) - přičemž jedním z jejích projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). Majetková újma způsobená tím, že škodní událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodní událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck).
Odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti - bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy je z hlediska §415 a §420 obč. zák. dána tehdy, pokud tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při jednání o uzavření smlouvy je jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 25 Cdo 462/2018, vydaný v projednávané věci).
Vstupuje-li do kontraktačního procesu obec, je jako veřejnoprávní korporace mající podklad v právu veřejném a podléhající zvláštní zákonné úpravě nakládání s majetkem povinna dbát závazných regulativů upravujících základní podmínky pro formování její vůle a pro transparentní nakládání s majetkem. Ač je subjektem práva vstupujícím do soukromoprávních vztahů a má v těchto vztazích v zásadě rovné postavení s jinými právnickými a fyzickými osobami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4988/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020), není její pozice bez dalšího plně ztotožnitelná s postavením jednotlivce, neboť ani v takových vztazích obec nedisponuje zcela autonomní vůlí a její jednání se musí řídit zákonem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 165/2018). Péče o majetek obce a výkon vlastnického práva k němu není ponechána na volné úvaze, jako u jiných vlastníků, jelikož kvalifikovaná starost o obecní majetek je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady (nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, publikovaný pod č. 232/2010 Sbírky nálezů Ústavního soudu, a jeho usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14). Proto také teprve usnesení příslušného orgánu obce představuje materiálněprávní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy starostou, případně místostarostou (srov. §103 odst. 1 a 6, §104 zákona o obcích), není-li v souladu se zákonem příslušná působnost zcela nebo zčásti svěřena příslušnému odboru obecního úřadu nebo příspěvkové organizaci obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 4225/16, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2246/15).
Uvedené je třeba zohlednit i při posuzování poctivosti jednání stran v procesu uzavírání smlouvy a důvodů, jež je případně vedou k ukončení jednání o zamýšlené smlouvě. Vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci (tedy zastupitelstva obce v případech podle §85 zákona o obcích, případně rady obce podle §102 zákona o obcích). Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, ústavní stížnost proti němu podaná byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2510/21).
V projednávané věci dovolatelka jednala s žalovaným o možném uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní. Vypracovala návrh smlouvy, dle kterého se žalovaný zavazoval přenechat dovolatelce do dlouhodobého užívání obecní pozemky pro přestavbu náměstí Karla IV. za dohodnuté nájemné a dovolatelka se zavázala odstranit na své náklady stávající stavby a vystavět na vlastní náklady nové městské centrum, v souladu s návrhem projektové dokumentace a následně je po sjednanou dobu provozovat. Cena a doba nájmu byly specifikovány v příloze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, kterou představovala vlastní nájemní smlouva.
Námitku dovolatelky, že v případě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní není obecním zřízením výslovně vyžadován souhlas zastupitelstva nebo rady obce s uzavřením smlouvy tohoto typu je přitom třeba odmítnout. Již v minulosti Nejvyšší soud dovodil, že je nutné tuto povinnost vztáhnout i na uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, jíž by mělo být disponováno s obecní nemovitostí, a to ve vztahu k povinnému zveřejnění záměru obce naložit se svým nemovitým majetkem (§36 odst. 1 zákona o obcích). Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nájemní totiž vzniká obci soudně vynutitelná povinnost následně nájemní smlouvu, pokud budou splněny všechny sjednané podmínky, uzavřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 128/2009, který se zabýval obdobným případem, pouze s rozdílem, že na straně žalovaného vystupovalo hlavní město Praha, jehož poměry upravuje zvláštní zákon, nicméně uvedené lze bezezbytku vztáhnout i na obdobná ustanovení zákona o obcích). Takto zveřejněný záměr, mimo jiné, nejen dopředu deklaruje obsah budoucí smlouvy co do podmínek majetkové dispozice, ale také vyjadřuje skutečnou vůli obce, neboť zásadně může o zveřejnění záměru rozhodnout rada obce, nesvěří-li toto rozhodnutí obecnímu úřadu nebo starostovi (§102 odst. 3 zákona o obcích) nebo nevyhradí-li si rozhodování zastupitelstvo obce (§84 odst. 4 zákona o obcích). Navíc zde nešlo o prostý nájem nevýznamné nemovitosti, ale o nájem velkého náměstí v centru města na 90 let s oprávněním k jeho přestavbě.
V dané věci tedy lze dospět k závěru, že pokud žalovaný postupem podle §36 odst. 1 zákona o obcích nezveřejnil svůj záměr naložit se svým nemovitým majetkem (ze skutkových zjištění tato skutečnost nevyplývá a skutkový stav věci není předmětem dovolacího přezkumu), nelze mít za to, že žalobkyně mohla mít vyslovení souhlasu příslušných orgánů obce se smlouvou za očekávatelné. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně neznala většinový názor orgánů oprávněných rozhodovat o právních úkonech žalovaného jako obce, čímž ani nemohla důvodně předpokládat uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, je správný a souladný s výše zmíněnou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Na závěru nic nemění ani fakt, že žalobkyně v průběhu kontraktačního jednání jednala s různými představiteli obce, neboť ti nevyjadřovali většinovou vůli obecních orgánů.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 18 340 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni vyhotovení vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 citované vyhlášky, vše zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 22 554 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu