ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2586.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2586/2021-333
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Prague 1918 s.r.o., IČO: 049 78 579, se sídlem U Uranie 44/3, 170 00, Praha 7, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 988, 170 00 Praha 7 proti žalovaným: 1) J. Š., narozen XY, bytem XY, 2) R. Š., narozena XY, bytem XY, zastoupeni Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 201 542 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 42/2017, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně 43 800 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 40 500 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 3 300 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba v částce 157 742 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 do zaplacení a ve výroku II, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částky 258 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 10. 2016 do zaplacení, 161 042 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 do zaplacení a 40 500 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 6. 2019 do zaplacení, a pouze co do částky 3 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 6.2019 do zaplacení, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že 24. 5. 2016 žalobkyně jako nájemce uzavřela se žalovanými jako pronajímateli písemnou nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání k provozování hostelu. Po uzavření smlouvy složila na účet žalovaných jistotu ve výši 140 000 Kč. Žalovaní se zavázali žalobkyni předmět nájmu protokolárně předat do 15. 7. 2016, avšak ve stanovené lhůtě tuto povinnost nesplnili, protože v dohodnutém termínu nebyla dokončena rekonstrukce předmětných prostor. Tento stav trval i k 31. 8. 2016, přestože k tomuto datu žalovaní pořádali oslavu k ukončení rekonstrukce a opětovně přislíbili žalobkyni předání předmětu nájmu. V té době se teprve budovala příčka mezi apartmány, nebyly nainstalovány kuchyně, vypínače, světla, a prováděny byly i další dokončovací práce. Žalovaní 5. 9. 2016 vyzvali žalobkyni k úhradě nájemného. Žalobkyně namítla nesprávnou výši fakturovaných částek a 8. 9. 2016 žalovaným zaplatila smluvně dojednanou výši nájemného a záloh. V navazující e-mailové komunikaci žalovaní požadovali uzavření prvního písemného dodatku k nájemní smlouvě, kterým by bylo navýšeno nájemné a zálohy na jimi účtovanou výši s tím, že realitní kancelář, která text smlouvy připravovala, nepřipočetla k částkám daň z přidané hodnoty. Žalobkyně argumentaci žalovaných i uzavření dodatku odmítla a zároveň je vyzvala, aby do 30. 9. 2016, 14 hod. splnili povinnost předat jí nájemní prostory. Tato výzva zůstala bez odezvy, a proto žalobkyně 29. 9. 2016 dala výpověd k 30. 9., která byla žalobcům 30. 9. 2016 doručena. Jako výpovědní důvod okamžitého ukončení nájemního vztahu uvedla, že doposud jí žalovaní nepředali předmětu nájmu. Dopisem ze dne 13. 10. 2016 uplatnili žalovaní námitky proti obdržené výpovědi. V zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (ani později) však již nevyužili svého práva žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Žalobkyně výzvou ze dne 21. 10. 2016 požadovala po žalovaných vrácení jistoty 140 000 Kč, již uhrazeného nájemného 110 000 Kč a záloh na služby 8 000 Kč. Dále se domáhala uhrazení vzniklé škody za recepci ve výši 58 080 Kč, za systém zámků Cardcode 170 447 Kč a náklady na uskladnění ve výši 3 300 Kč měsíčně. Žalovaní následně dali žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor z důvodu nezaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2016, která byla žalobkyni doručena 30. 12. 2016, současně v ní avizovali, že žalobkyní složenou jistotu ve výši 140 000 Kč započetli na dlužné nájemné za celý měsíc říjen 2016 a část měsíce listopad 2016. Okresní soud uzavřel, že spolu s nájmem a zálohou inkasovanou žalovanými v září 2016 jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit i uhrazenou jistotu. Zápočet dlužného nájemného není důvodný. Okresní soud shledal oprávněným i nárok žalobkyně na úhradu tvrzené škody.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 258 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05% ročně od 8. 10. 2016 do zaplacení potvrdil, ve zbylém rozsahu rozsudek ve vyhovující části změnil tak, že žalobu v částce 201 542 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s nájmem a zálohou inkasovanou žalovanými v září 2016 jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit i uhrazenou jistotu. Právním důvodem je zákonná povinnost upravená §2254 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zápočet dlužného nájemného nepřichází v úvahu, když v důsledku nepředání nájemních prostor povinnost hradit nájemné žalobkyni nevznikla. Do prodlení s těmito závazky se žalovaní dostali v den následující po dni, ke kterému byli k peněžitému plnění po ukončení nájemního poměru vyzváni (§1969, §1970 o. z.). Odvolací soud proto rozsudek co do částky 258 000 Kč s přísl. (jistota 140 000 Kč, uhrazené nájemné 110 000 Kč a zálohy na služby 8 000 Kč) jako věcně správný potvrdil. O oprávněnosti zbylých nároků na náhradu škody (náklady na zhotovení recepce 58 080 Kč, rozdíl mezi náklady na zakoupení zámkového systému a cenou z jeho prodeje 99 662 Kč a náklady na uskladnění postelí a matrací 43 800 Kč) se však již odvolací soud se soudem I. stupně neshodl. Uvedl, že žalovaní porušili smluvní povinnost předat žalobkyni předmět nájmu ve stavu způsobilém k smluvenému užívání do 15. 7. 2016, tato skutečnost ovšem neznamenala automaticky zánik smluvního závazku, ale možnost žalobkyně podat výpověď či odstoupit od smlouvy. Žalobkyně se rozhodla pro první možnost (výpověď) až po uplynutí dvou a půl měsíce. Její rozhodnutí po závažném porušení smluvní povinnosti v smluvním vztahu nadále pokračovat a investovat do podnikatelského záměru, již není v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti, ale představuje její volní jednání s podnikatelským rizikem, které nebylo podmíněné (vynucené) žalovanými zaviněným protiprávním stavem. Žalobkyní v tomto řízení uplatněné investiční náklady tak nejsou v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovanými předmětný prostor žalobkyni předat do 15. 7. 2016. Mezi žalobkyní tvrzenými náklady, které po tomto datu vynaložila, a prokázaným porušením právní povinnosti, tak chybí příčinná souvislost (kauzální nexus). Odvolací soud proto ve vztahu k uplatněným nárokům na náhradu škody dotčený vyhovující výrok soudu I, změnil tak, že žalobu zamítl.
Žalobkyně podala proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně vymezila přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně vyložil přerušení příčinné souvislosti, kdy nová okolnost nepůsobila jako výlučná a samostatná příčina vyvolávající vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, či rozsudek ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a žalobě vyhověl.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že je nutné se zabývat otázkou, z jakého důvodu a za jakých okolností došlo k nezahájení provozu hostelu, a proč tedy vznikla škoda tvrzená žalobkyní. Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah).
V dovolacím řízení stojí vedle sebe dva samostatné nároky. První nárok na náhradu škody vzniklé tím, že žalobkyně byla nucena pro chování žalovaných vynaložit nad rámec pořizovacích nákladů i výdaje s uskladněním postelí a matrací. O tomto nároku rozhodl odvolací soud v části výroku I rozsudku, jímž byl změněn rozsudek okresního soudu a žaloba byla zamítnuta ohledně částky 43 800 Kč (měsíční nájem 3 300 Kč za říjen 2016 až březen 2017 a měsíční nájem 1 000 Kč za duben 2017 až březen 2019 včetně). Přípustnost dovolání je bez dalšího do uvedené části výroku I rozsudku odvolacího soudu vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
Druhý nárok představují náklady na zakoupení věcí, které žalobkyně chtěla využít k provozu svého podnikání, ale pro chování žalovaných se pro žalobkyni staly nepoužitelnými (recepce za 58 080 Kč a zámkový systém Cardcode za pořizovací cenu 170 447 Kč, který po ukončení nájemního vztahu žalobkyně odprodala za podstatně nižší částku 70 785 Kč). Celková výše takto vzniklé škody činí 157 742 Kč a přesahuje hranici 50 000 Kč. Dovolání v této části tedy není vyloučeno ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody je jednou ze základních podmínek odpovědnosti za škodu v občanském právu, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo o odpovědnost objektivní (bez zřetele na zavinění). Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001- Soubor C 1025 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514).
Odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována, když založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně se rozhodla pro výpověď až po uplynutí dvou a půl měsíce, takže její rozhodnutí nadále pokračovat a investovat do podnikatelského záměru představovalo volní jednání s podnikatelským rizikem, které nebylo podmíněné žalovanými zaviněným protiprávním stavem. S odvolacím soudem lze souhlasit, že výpověď byla volním jednáním žalobkyně, ale až v reakci na opakované porušení smlouvy a snahu žalovaných o zvýšení nájemného. Jestliže v souladu se zásadou pacta sunt servanda činila žalobkyně kroky k naplnění smluvního ujednání (pořizování vybavení), nešlo o neobezřetnost, a okolnost, že se náklady staly zbytečnými, má původ v porušení smluvní povinnosti žalovaných předat předmět nájmu řádně a včas. Příčinou vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. I kdyby nějaká další skutečnost mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodná událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. V souvislostech posuzovaného případu to tedy znamená, že skutečností, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, bylo to, že žalovaní porušili smluvní povinnost předat žalobkyni předmět nájmu ve stavu způsobilém k smluvenému užívání do 15. 7. 2016, a nepředali jej ani následně do podání výpovědi. Okolnost, že žalobkyně okamžitě po porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaných neukončila smluvní vztah a pokračovala v naplňování tohoto smluvního vztahu, není tou skutečností, jež by sama o sobě - bez původní příčiny - vyvolala škodu. Je tedy zřejmé, že tvrzená aktivita žalobkyně nemohla přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011).
Odvolací soud nesprávně stanovil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, resp. která okolnost je schopna vést k tzv. přetržení příčinné souvislosti. Důvodná je tedy dovolací námitka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, spočívající v nesprávném právním posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti žalovanými a vznikem škody na straně žalobkyně. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně nesprávné. Protože dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout, zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud vycházet i z toho, že škodou je podle právní teorie i praxe újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, použitelné i při výkladu §2952 o. z.). V poměrech posuzovaného případu mají podle žalobkyně škodu na jejím jmění představovat zaplacené náklady na pořízení věcí, které chtěla využít v předmětu nájmu. Soud proto bude muset posoudit, v jaké výši nastala újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu