ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.2796.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2796/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. K. , narozený XY, bytem XY9, proti žalovanému: E. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Lubomírem Čuhelem, advokátem se sídlem Chudenická 1086/22, Praha 10, o 102.000 Kč s příslušenstvím a uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 137/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 26 Co 73/2021-99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2021, č. j. 26 Co 73/2021-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 5 C 137/2020-82, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 92.000 Kč s příslušenstvím, ohledně 10.000 Kč a části požadovaného úroku žalobu zamítl, stejně jako v požadavku, aby bylo žalovanému uloženo buď připojit se do šachty kanalizace, nebo uvést tuto šachtu do stavu před jeho předchozím připojením a následným odpojením, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce své nároky dovozoval z toho, že na základě dohody s žalovaným a L. P. vybudoval kanalizační šachtu a potrubí, jež mělo být využito pro stavby na pozemcích všech těchto osob; součástí dohody byla povinnost ostatních osob přispět rovnou měrou na vybudování stoky, což splnila pouze P.. Žalobce tvrdil, že dne 2. 5. 2019 proběhlo jednání za účasti starosty obce, na němž žalovaný uznal celkové náklady na zřízení stoky ve výši 276.000 Kč a zavázal se zaplatit částku 92.000 Kč, což však neučinil a bez vědomí žalobce se do kanalizace připojil a následně odpojil, aniž by stoku uvedl do původního stavu. Soud zjistil, že účastníci nejpozději dne 2. 5. 2019 uzavřeli ústní dohodu, jíž se žalovaný zavázal, že se na nákladech na vybudování kanalizace bude podílet částkou 92.000 Kč. Uzavření této dohody potvrdili vedle žalobce i P. a pan Z. P.. Ač žalovaný nepodepsal zápis z jednání, lze jeho souhlas dovodit též z e-mailové korespondence mezi účastníky. Splatnost částky byla vázána na převzetí kanalizace obcí XY, jejímž předpokladem ovšem byla kolaudace stoky a dohoda spoluvlastníků o jejím provozu, jež nebyla uzavřena vinou žalovaného. Zmařil-li žalovaný svou nečinností splnění podmínky, jejíž nesplnění mu přitom prospívá, pokládá se podmínka za splněnou podle §549 odst. 2 o. z.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 26 Co 73/2021-99, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2021, č. j. 26 Co 73/2020-109, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování zápisem ze dne 2. 5. 2019, dospěl k závěru, že jím uzavření dohody prokázat nelze. Žalovaný zápis nepodepsal, byť byl přítomen jednání a sepisu listiny, takže je zřejmé, že s jejím obsahem nesouhlasil a necítil se být vázán údaji v ní obsaženými. Obsah zápisu tak není způsobilý prokázat projev vůle zaplatit žalovanému částku 92.000 Kč, navíc se z něj ani nepodává konkrétní protiplnění, jemuž by měla částka odpovídat. Uzavření konkrétní dohody neprokazuje ani e-mailová korespondence mezi účastníky, z níž naopak vyplývá, že se účastníci nedohodli na podstatných náležitostech smlouvy obsahující konkrétní vzájemný závazek stran napojení žalovaného na kanalizaci. Nárok žalobce tak nemá oporu v žádném smluvním ujednání a oporu pro něj nelze nalézt ani v úpravě předsmluvní odpovědnosti (§1729 o. z.), neboť mezi účastníky nedošlo k potřebné shodě na podstatných náležitostech smlouvy, zejména jaké konkrétní plnění bude žalovanému poskytnuto, tj. za jakých podmínek se bude moci ke kanalizaci připojit a jaká bude výše finančního protiplnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje pro otázku hmotného práva rozhodovací praxí Nejvyššího soudu doposud neřešenou. Táže se, zda „je pro účastníka jednání, na němž dojde k uzavření ústního právního jednání, toto jednání závazné, když o něm byl vyhotoven zápis, který tento účastník odmítnul podepsat?“ Rovněž tak se Nejvyšší soud dosud nezabýval tím, zda pokud strany při jednání dospějí tak daleko, že již jedna vyhledává po domluvě s protistranou notáře pro úschovu finančních plnění a listin, jedná se o fázi, v níž se uzavření smlouvy jeví vysoce pravděpodobným. Dovolatel má za to, že v dané věci je řízení natolik zatíženo zásadními vadami v dokazování a hodnocení důkazů, že je na místě, aby k tomu přihlédl dovolací soud. Nezbytnost zabývat se tím, zda namítaná pochybení nezakládají porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele i v případě výhrad skutkové povahy, se přitom podává z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 425/17. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě byla smlouva uzavřena ústně a následně bylo toliko stvrzeno její uzavření zápisem, coby úkonem odvíjejícím se od vůle účastníků (viz §1757 o. z.). O ústní dohodě a jejím obsahu přitom před soudem prvního stupně vypovídala P., s jejíž výpovědí se soud nijak nevypořádal. Žalobce má za to, že dne 2. 5. 2019 byla uzavřena rámcová dohoda, na základě níž měly být složeny peníze na účet, a neshledal-li soud její existenci, měl dovodit odpovědnost žalovaného z předsmluvní odpovědnosti ve smyslu §1729 o. z. Nejednal totiž poctivě a pověřil-li svého syna jednáním o předmětných záležitostech (včetně vyhledávání služeb notáře), šlo o jednání na oko, bez úmyslu smlouvu uzavřít, jelikož žalovaný stále vyhledával nové obstrukční důvody. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou nepodložené a nesprávné, neboť z výpovědi svědkyně P. vyplynula existence dohody i její obsah, i to, že žalobce své závazky opakovaně uznal. Žalobce dále namítá, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke konstatování odvolacího soudu o přítomnosti žalovaného u jednání a zápisu ze dne 2. 5. 2019; tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud v rozporu s výkladem §213 o. s. ř. (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2299/2014, sp. zn. 6 Cz 11/66, Rc 64/1966, sp. zn. 2 Cz 11/68, Rc 92/1968) nezopakoval důkazy a nevytvořil si náležitý podklad pro jejich hodnocení. Sepsání zápisu ve skutečnosti nebyl přítomen ani žalobce, ani svědkyně P., neboť jej o několik hodin později po jednání sepsal starosta P. a žalovaný sdělil, že jej odmítá podepsat o čtyři dny později prostřednictví e-mailu. Odvolacím soudem zohledněná e-mailová komunikace mezi účastníky z února 2020 se týkala situace, v níž se žalovaný bez domluvy se žalobcem ke kanalizaci připojil. Žalobce jednal s žalovaným o uzavření dohody budoucích spoluvlastníků kanalizace předjímané rámcovou dohodou ze dne 2. 5. 2019 a usiloval o smírné řešení sporu vyvolaného neopodstatněným popíráním existence rámcové dohody. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalovanému zaplatit 92.000 Kč a aby rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), splňující zákonné podmínky právního vzdělání (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a to prostřednictvím nostrifikace zahraničního právního vzdělání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2614/2016, ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1403/2016, či ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1638/98, uveřejněné pod číslem 25/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a §37 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s §89 zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat zejména tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud má za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu §241a o s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20). Nejvyššímu soudu jako instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se má v souladu se zákonem týkat jen otázek právních (případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad) nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. I v rámci úvahy, je-li dovolatelem pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je mohl jakkoliv přehodnocovat.
V dané věci předně odvolací soud nedovodil, že by žalovaný učinil právní jednání, jehož závaznosti bránilo, že následně nepodepsal zápis zachycující obsah ujednání. Odvolací soud naopak dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný vůbec neučinil právně relevantní projev vůle, tedy takové právní jednání, z nějž by bylo možné dovozovat jeho závazek, tak jak je podáván žalobcem. Formuluje-li tedy dovolatel právní otázku k závaznosti ústního jednání postrádajícího potvrzení podepsaným zápisem a v návaznosti na to argumentuje ustanovením §1757 o. z., nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž o tezi vycházející z odlišných skutkových východisek, než na jakých vystavěl své závěry odvolací soud. Stejně tak odvolací soud (i soud prvního stupně) neučinil na základě provedeného dokazování skutkové zjištění, že by jedna z potenciálních smluvních stran po domluvě s druhou stranou měla hledat vhodného notáře pro úschovu finančních plnění a listin, takže ani neměl důvodu hodnotit význam této skutečnosti pro naplnění kritéria vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy ve smyslu §1729 o. z., jako jedné z podmínek vzniku tzv. předsmluvní odpovědnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe se jeví uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné zejména tehdy, je-li dosaženo shody na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jistá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 5, ročník 2019, str. 184, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1942/2021).
Poukazuje-li dovolatel na procesní nedostatky řízení před odvolacím soudem, umožňuje §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu přihlížet k vadám majícím vliv na správnost rozhodnutí ve věci zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Závěry, které k dovolacímu přezkumu jiných nedostatků zaujal Ústavní soud v dovolatelem zmiňovaném nálezu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 425/17, byly následně usměrněny ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak Ústavní soud navázal i v další rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3808/17, či sp. zn. III. ÚS 1089/19). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud uvedl, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, či ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020). Výtky dovolatele k procesnímu postupu odvolacího soudu ovšem tuto podobu nemají. Poukazuje-li dovolatel na to, že se nemohl vyjádřit k tomu, jak odvolací soud zhodnotil důkaz zápisem z jednání dne 2. 5. 2019, opomíjí, že právo na spravedlivý proces sice zaručuje právo účastníka vyjádřit se v průběhu řízení ke všem právním a skutkovým otázkám relevantním v dané věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, body 30 a 31), nikoli však k tomu, jak některý z provedených důkazů hodnotí soud. Hodnocení důkazu je otázka volné úvahy soudu ve smyslu §132 o. s. ř. a vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci. Účastník je samozřejmě oprávněn vyjádřit se k prováděným důkazům (upření tohoto práva dovolatel nenamítá), jejich zhodnocení je však již věcí soudu a může být případně předmětem odvolacího přezkumu; sdělení náhledu na hodnocení důkazu soudem v době před vydáním rozhodnutí jde nad rámec povinností vyplývajících z §118a o. s. ř. K výhradě nezopakování důkazů lze dodat, že odvolací soud provedl podle §213 odst. 2 o. s. ř. důkazy, z nichž dovodil odlišná zjištění než soud prvního stupně. Ten svůj závěr o existenci právně závazného projevu vůle v podobě ústní dohody dovodil kumulativně z více provedených důkazních prostředků; vedlo-li procesně korektní zopakování části těchto důkazů odvolací soud k dílčím odlišným zjištěním, obstojí též závěr o odlišnosti na ně navazujícího skutkového závěru.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2022
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu