ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3064.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3064/2021-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: T. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem Studentská 3, 160 00 Praha 6, proti žalované: ZATAX, s. r. o. v likvidaci, IČO 64788821, se sídlem Bylany 32, 538 01 Bylany, zastoupená JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, o 6 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 94/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, č. j. 13 Co 86/2021-613, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady dovolacího řízení 39 446 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně JUDr. Terezy Jelínkové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 11. 2020, č. j. 9 C 94/2012-583, rozhodl, že žaloba proti první žalované GIRSA AT, spol. s. r. o. v likvidaci, je důvodná (proti tomuto výroku nebylo podáno odvolání), žalobu proti druhé žalované ZATAX, s. r. o. v likvidaci, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Obvodní soud uzavřel, že žalobce jako objednatel s první žalovanou jako zhotovitelem, uzavřeli smlouvu o dílo, na základě které se první žalovaná zavázala pro žalobce vypracovat 1. etapu projektových prací na obnovu areálu usedlosti XY. Realizaci tohoto díla prováděla jako zhotovitel druhá žalovaná na základě dvou smluv o dílo uzavřených s žalobcem dne 12. 4. 2007 a dne 26. 6. 2008 (předmětem byla obnova jižních teras usedlosti XY). Ve smlouvách se druhá žalovaná zavázala provádět dílo v souladu s projektovou dokumentací vyhotovenou první žalovanou. Žalobce opakovaně vyzýval druhou žalovanou k řádnému provádění díla, kdy za účelem posouzení provádění díla nechával již v roce 2008 vypracovat znalecké posudky. Na jaře roku 2009 vyzýval žalobce druhou žalovanou neúspěšně k tomu, aby se dostavila na kontrolní dny na stavbu a předložila ke kontrole stavební deník. V období od 30. 6. 2009 do 8. 7. 2009 došlo v souvislosti s přívalovými dešti k závažným poškozením opěrných zdí tvořících terasy vinice. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u pojišťovny Generali, která však odmítla vyplatit pojistné plnění s odůvodněním, že příčinou poškození nebyl déšť, ale nesprávné projektování díla a chybné provedení konstrukce opěrných zdí. Příčinou poškození spodních opěrných zdí byl především nevyhovující statický návrh opěrných zdí, který byl umocněn technologickou nekázní. Příčinou poškození horních opěrných zdí bylo nedodržení předepsaných postupů a zanedbání ochrany obnažené základové spáry. Obvodní soud uzavřel, že námitka promlčení uplatněná oběma žalovanými je důvodná pouze ve vztahu k druhé žalované. Žalobce získal vědomost o škodě nepochybně po jejím vzniku, tedy v červenci 2009, kdy objednal odborné posudky ke zjištění příčiny a rozsahu škod na díle (statické posouzení, znalecký posudek Ing. Hlásného) a současně se dozvěděl o odpovědnosti druhé žalované za škodu nejpozději ze znaleckého posudku Ing. Hlásného ze dne 14. 9. 2009. Znalec v posudku dospěl k závěru, že druhá žalovaná jako zhotovitel nedodržela projektovou dokumentaci, dílo vykazovalo vady u všech zhotovitelem použitých a jím dodaných materiálů, konstrukcí a prvků. Znalec přímo uvedl, že nedokončené konstrukce měly vliv na destrukci díla, a upozornil na to, že druhá žalovaná prováděla dílo v rozporu s technickými listy materiálů a vžitými postupy ve stavebnictví, např. v nevhodném počasí, a neměřila vlhkost vzduchu ani teplotu povrchu konstrukcí, neprováděla řádné očištění povrchů. Znalec tato pochybení pak přímo označil za příčinu destrukce díla. Žalobce se o znaleckém posudku dozvěděl již po jeho vypracování, tedy v září 2009, neboť byl přímým objednatelem posudku a s Ing. Hlásným ohledně posudku přímo jednal. Lze tak uzavřít, že žalobce si byl nepochybně vědom odpovědnosti druhé žalované- zhotovitele předmětného díla za vzniklou škodu nejpozději v průběhu druhé poloviny měsíce září 2009. Od té doby začala plynout subjektivní promlčecí doba ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), která uplynula za dva roky, tedy ve druhé polovině září 2011. Žaloba však byla podána až 29. 6. 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 13 Co 86/2021-613, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku proti druhé žalované a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k druhé žalované, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a na jeho správné posouzení námitky promlčení ve vztahu k druhé žalované a dodal, že v souzené věci měl žalobce nepochybně vědomost o vzniku škody a o osobě, která za ni odpovídá, v září 2009, kdy byl vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Hlásným. Tento posudek byl vypracován pro žalobce, který je uveden jako objednatel posudku a vyplývá z něho jednoznačný závěr, že druhá žalovaná jako zhotovitel díla nedodržela projektovou dokumentaci, dílo vykazovalo vady u použitých a dodaných materiálů, konstrukcí a prvků. Nedokončené konstrukce měly vliv na destrukci díla. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobce od této doby věděl nebo měl vědět, jaká škoda na konstrukcích vznikla a že za ni odpovídá druhá žalovaná, proto nemohly obstát námitky žalobce, že byl s věcí obeznámen jen orientačně a věc vyřizovali zástupci první žalované. Pokud se o věc náležitě nezajímal a spoléhal na spolupracující osoby či na plnění pojišťovny, nemůže mít tato jeho nečinnost či liknavost vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Subjektivní promlčecí doba ve vztahu k druhé žalované tak uplynula nejpozději v září 2011 a nárok je tedy ve vztahu k ní promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto případě nesprávné a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky promlčení žalobou uplatněné pohledávky vůči druhé žalované, a to konkrétně v posouzení otázky počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, k otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dále uvedl, že ve vztahu k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle §107 odst. 1 obč. zák. (která je z hlediska subjektivní promlčecí doby a počátku jejího běhu identická s promlčením nároku na náhradu škody dle §106 obč. zák.) Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012 výslovně uvedl, že „pro posouzení počátku běhu této doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve“ a odkázal na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, 33 Odo 877/2001, 33 Odo 702/2002 a 33 Odo 83/2004. Dále upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 339/2018, které váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá . Žalobce také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, které počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody váže na to, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1720/2010, podle kterého pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. Žalobce setrval na svém tvrzení, že první přibližnou vědomost o výši škody získal až ve druhé polovině roku 2010, když v roce 2009 a v první polovině roku 2010 řešil stav teras po škodní události, byly zkoumány možnosti jejich opravy, a to primárně první žalovanou a jeho odbornými spolupracovníky. Žalobce byl o těchto jednáních informován pouze nepřímo a následně, když výsledkem byl nějaký návrh řešení, a k tomuto návrhu řešení vypracovala první žalovaná v červnu 2010 rozpočet, se kterým následně v červenci 2010 seznámila žalobce. Toto byl první okamžik, kdy žalobce získal byť i jen orientační vědomost o výši vzniklé škody. Mezi tímto okamžikem a podáním žaloby uběhlo méně než 2 roky. Ve vztahu k osobě, která za škodu odpovídá, žalobce získal tuto vědomost až z expertního posudku společnosti Columbus vypracovaného pro pojišťovnu Generali v březnu 2011. Do té doby vzniklou škodu prokazatelně řešil jako pojistnou událost způsobenou působením živlů, byl přesvědčen o tom, že ke škodě došlo v důsledku deště. O tom, že ke škodě došlo z důvodu porušení povinností žalovaných, v předchozí době nevěděl. Z těchto důvodů pohledávka není promlčena, proto žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustálené judikatury dovolací soudu pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody z pohledu §106 obč. zák. je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a o tom, kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005). Z uvedeného vyplývá, že pro správné stanovení počátku běhu promlčecí doby nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce, tedy poškozený musí mít dostatečné informace, aby osobu škůdce podle nich dokázal určit (ztotožnit). Určení osoby škůdce je ovšem odvislé od skutkových tvrzení o mechanismu vzniku škody, tedy mimo jiné i o tom, jaké jednání (jaká událost) měla škodu způsobit. Jinak řečeno, vědomost o osobě škůdce je odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody, tedy o tom jednání, které škodu způsobilo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2598/2019). Ustálená judikatura dovolacího soudu zásadně neztotožňuje okamžik, kdy se o okolnostech svědčících o odpovědné osobě dozvěděla jiná osoba, například advokát, s okamžikem, kdy se o osobě odpovědné za škodu dozvěděl sám poškozený (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015, Soubor rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – C 15825). Povinnost tvrdit a dokazovat skutečnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak stíhá účastníka, který uplatnil námitku promlčení. Stíhá-li totiž důkazní břemeno toho účastníka (nestanoví-li právní předpis jinak), jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení nese také tento účastník (v souzené věci žalovaná) důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005, Soubor C 3906). Tyto závěry nejsou v rozporu s judikaturou citovanou žalobcem v dovolání.
Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci měl žalobce nepochybně vědomost o okolnostech vzniku škody, o osobě, která za ni odpovídá, a orientační vědomost o výši škody, již v září 2009, kdy byl pro žalobce vypracován znalecký posudek znalcem Ing. Hlásným. Z posudku vyplývá jednoznačný závěr, že druhá žalovaná jako zhotovitel díla nedodržela projektovou dokumentaci, dílo vykazovalo vady u použitých a dodaných materiálů, konstrukcí a prvků. Nedokončené konstrukce měly vliv na destrukci díla. Žalobce z tohoto znaleckého posudku mohl a měl zjistit, jaká škoda na konstrukcích vznikla a že za ni odpovídá druhá žalovaná. Pokud žalobce v dovolání s těmito skutkovými závěry odvolacího soudu nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje, je jednoznačné, že v tomto směru nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, neboť je-li jeho dovolání odůvodněné tím, že je nesprávný závěr soudu, že určitá skutková tvrzení byla či nebyla prokázána, že soud měl vzít určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil určité skutečnosti vyplývající z dokazování, jedná se o námitky zpochybňující zjištěný skutkový stav věci, tedy o nezpůsobilý dovolací důvod, neboť správnost skutkových zjištění podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby, proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu