ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.561.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 561/2020-523
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. P. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem Štěpánská 540/7, 120 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. V. f. n. v P. , IČO XY, se sídlem XY, 3. F. n. v M. , IČO XY, se sídlem V XY, a 4. Nemocnice na Bulovce , IČO 00064211, se sídlem Budínova 67/2, 180 81 Praha 8, zastoupená JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně 1. a 3. žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 17 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 26/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 417/2018-412, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 417/2018-412, v dovoláním napadené části výroku I, jíž byl vůči 1. a 3. žalované potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částce 6 348 000 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 3. 2018, č. j. 29 C 26/2011-364, v části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o této částce vůči 1. a 3. žalované, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, č. j. 29 C 26/2011-364, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně bolestné v částce, která bude specifikována v závislosti na vypracovaném znaleckém posudku, spolu s příslušenstvím, náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 10 520 000 Kč s příslušenstvím a náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 6 480 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nárocích žalobkyně na náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku změny pohlaví. Pochybení žalovaných spatřuje v nesprávně stanovené diagnóze (1. žalovaná), nekvalitně provedených chirurgických výkonech při změně pohlaví (3. žalovaná) a v tom, že neměla být schválena žádost o povolení operativních zákroků v rámci procesu přeměny pohlaví žalobkyně z muže na ženu (4. žalovaná). Škoda na zdraví dle žalobkyně spočívá v tom, že u ní přetrvávají závažné zdravotní komplikace, které se začaly projevovat již krátce po první operaci, nedošlo k úplné přeměně, neboť zůstala na půli cesty mezi mužem a ženou, v důsledku toho trpí nejen zdravotními, ale i závažnými psychickými problémy, je depresivní, má sklony k sebevraždě, nemůže najít práci a je fakticky vyloučena i z partnerského života. Shora citovaný rozsudek vydal soud prvního stupně poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 29. 5. 2014, č. j. 29 C 26/2011-187, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2015, č. j. 58 Co 153/2015-265, a poté, co bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 6. 2016, č. j. 29 C 26/2011-287, (ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 58 Co 131/2017-307) pro zpětvzetí zastaveno řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou 1. Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy Praha. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v roce 2002, tehdy ještě jako muž G. P., obrátila na odborné zdravotnické zařízení v souvislosti s kroky, které měly v budoucnu směřovat ke změně pohlaví. Následně byla předána do péče XY 1. žalované a docházela do ordinací I. P. a P. W., čehož výsledkem bylo jejich doporučení pro komisi 4. žalované provést chirurgickou změnu pohlaví, již 4. žalovaná dne 22. 2. 2006 schválila. Žalobkyně u 3. žalované podstoupila dne 4. 5. 2006 chirurgickou konverzi pohlaví, 31. 10. 2006 dokončení rekonstrukce zevního genitálu a 4. 11. 2006 operaci hrtanu a s tím související výkony ORL. Již krátce poté se u žalobkyně objevily závažné zdravotní problémy. Dne 27. 10. 2009 jí byla na její žádost u 3. žalované provedena sigmoideální neovagina (chirurgické zvětšení vagíny), po níž se vytvořil rektovaginální píštěl a v souvislosti s touto komplikací podstoupila další zdravotnické výkony (operace) ve dnech 31. 3. 2010, 21. 5. 2010 a 14. 7. 2010. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval výhradně námitkou promlčení vznesenou všemi žalovanými. Věc posoudil podle §100 odst. 1, §106 odst. 1 a 2, §420 odst. 1 až 3 a §444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) se závěrem, že všechny nároky žalobkyně jsou vůči všem žalovaným promlčeny. Chirurgickou konverzi pohlaví podstoupila v roce 2006, přičemž sama žalobkyně vypověděla, že krátce poté, již v roce 2006, zjistila nevhodnost zákroku a zásadní potíže, které jí v souvislosti s tím nastaly. Soud dovodil, že proto jí již tehdy začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, jež marně uplynula před podáním žaloby dne 15. 3. 2010. Soud dále uzavřel, že odškodnění za operaci provedenou 3. žalovanou dne 27. 10. 2009 (chirurgické zvětšení vagíny) žalobkyně uplatnila doplněním žaloby dne 14. 6. 2012, a za operace související s odstraněním rektovaginální píštěle provedené v roce 2010 až doplněním dne 14. 2. 2014, a proto i k jejich uplatnění došlo po uplynutí promlčecí doby. Soud s odkazem na komentář a judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4504/2008) zdůraznil, že základní skutková tvrzení musí žalobce vymezit již v samotné žalobě, neboť jinak by soudu znemožnil rozpoznat, zda v dalším průběhu řízení uplatňuje tentýž nebo jiný nárok. Jestliže žalobkyně v průběhu řízení několikrát zcela změnila skutková tvrzení, na základě kterých se plnění po žalovaných domáhala, nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby žalobou podanou dne 15. 3. 2010.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2019, č. j. 58 Co 417/2018-412, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně náhrady za ztrátu na výdělku, ve zbytku (v nároku na náhradu za ZSU, bolestné a ve výrocích o náhradě nákladů řízení) jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně pobírala nemocenské dávky do února 2006, jež doplnil zjištěním, že žalobkyni byl od 5. 3. 2008 přiznán invalidní důchod ve výši 10 661 Kč, přičemž s tímto rozhodnutím se žalobkyně seznámila ještě v roce 2009. S odkazem na §106, §445, §446 a §447 obč. zák. dovodil, že jestliže žalobkyně pobírala nemocenské dávky do února 2006 a s rozhodnutím o přiznání invalidního důchodu se seznámila v roce 2009, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba nejpozději ke konci roku 2011, proto byla-li žaloba podána až dne 14. 6. 2012 (po upřesnění žaloby), nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku, ať již po dobu či po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě), se jako celek promlčel. Soud pro úplnost konstatoval, že ačkoliv příslušenství těchto nároků nebylo řádně specifikováno, nebyla žalobkyně s ohledem na hospodárnost vyzvána k upřesnění, neboť ani poté by její žalobě v této části nemohlo být vyhověno. Ve vztahu ke zbývajícím nárokům (ZSU a bolestné) soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že účinky spojené s podáním žaloby nastaly dnem 14. 6. 2012, avšak otázku počátku běhu promlčecí doby těchto nároků nelze posoudit bez důkazu znaleckým posudkem. Proto vzhledem k nutnosti doplnění dokazování a absenci poučení žalobkyně podle §43 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k výši bolestného a příslušenství, rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta v nárocích na náhradu za ztrátu na výdělku, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení námitky promlčení. Namítá, že soudy nesprávně dovodily promlčení těchto nároků, a to přinejmenším ve vztahu k 3. žalované, neboť ve vztahu k ní byla žaloba podána již 15. 3. 2010, nikoliv až dne 14. 6. 2012. V případě, že by soud prvního stupně rozhodl o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů včas, mohla být žaloba řádně doplněna ještě před uplynutím promlčecí doby a mohlo být dříve navrženo, aby řízení bylo nadále vedeno proti stávajícím žalovaným. Odvolací soud tuto skutečnost nezohlednil, přestože žalobkyně jako osoba neznalá práva a bez faktické možnosti zajistit si právní pomoc, nebyla schopna podat žalobu (doplnit ji) tak, aby splňovala náročná kritéria pro její projednání. V důsledku toho za žalované označila osoby, které pravděpodobně neměly pasivní legitimaci, i když v žalobě ze dne 15. 3. 2010 již byla jako jedna ze žalovaných uvedena 3. žalovaná. Navrhla proto změnu rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Ve vyjádření k dovolání 3. žalovaná zdůraznila, že odvolací soud správně dovodil, že nárok byl uplatněn až doplněním žaloby dne 14. 6. 2012, a proto je jeho závěr o promlčení nároku správný. Považuje za nepřípustné, aby žalobkyně uplatnila právo na určitě plnění a teprve později se svévolně rozhodla z jakého důvodu a jaké plnění uplatňuje. Žalovaným nelze klást k tíži, že žalobkyně nemohla z finančních důvodů podat žalobu řádně a ani to, že procesní postup soudu ohledně ustanovení právního zástupce, probíhal podle žalobkyně neúměrně dlouho. Navrhla zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
5. Za nedůvodné označila dovolání i 4. žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, neboť odvolací soud otázku promlčení posoudil podle konstantní judikatury dovolacího soudu. Žalobkyně se o tom, že jí byl přiznán invalidní důchod, dozvěděla v roce 2009, když poslední dávka nemocenské jí měla být vyplacena již v roce 2006. Závěr odvolacího soudu o marném uplynutí promlčecí doby, jestliže žaloba byla podána dne 14. 6. 2012, je správný.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení běhu promlčecí doby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je zčásti důvodné.
7. Dovoláním žalobkyně byl rozsudek odvolacího soudu napaden pouze ohledně nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti a při invaliditě, ve vztahu ke všem žalovaným. Proto pouze v tomto rozsahu se dovolací soud věcí zabýval.
8. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Z hlediska hmotného práva se podle §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“).
10. Podle §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
11. Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
12. Náležitosti žaloby je třeba posuzovat podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky včetně stavení promlčecí doby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01). Má-li žaloba vady ve smyslu citovaných ustanovení, je soud povinen pokusit se postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., aby takové podání bylo opraveno. Nepodaří-li se tímto postupem nesprávnost žaloby odstranit, soud řízení podle §43 odst. 2 o. s. ř. zastaví. Jestliže však žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), případně alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, a je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé, platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tedy ode dne, kdy byla podána u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1416). Právní teorie i soudní praxe je jednotná v závěru, že neúplné nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob (§112 obč. zák.) již od jejich podání tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, Soubor C 2912, usnesení ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006, Soubor C 6311, rozsudek ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010, nebo ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010).
13. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že nároky žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti jsou promlčeny, neboť byly uplatněny až doplněním žaloby dne 14. 6. 2012. S tímto závěrem však nelze souhlasit.
14. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně podala žalobu dne 15. 3. 2010 (u Obvodního soudu pro Prahu 5), v níž byli jako žalovaní označeni XY (organizační složka 1. žalované) a 3. žalovaná. Z velmi málo srozumitelného textu žaloby lze dovodit, že XY vytýká nesprávnou diagnostiku, v důsledku níž se podrobila přeměně z muže na ženu, a 3. žalovaná provedla nekvalitně chirurgické výkony s tím souvisící. Tvrdí, že v důsledku pochybení uvedených subjektů utrpěla fyzickou i psychickou újmu (již popisuje) a výslovně uvádí „mám plný invalidní důchod – proto i ztráta zaměstnání“. Požaduje 2 000 000 Kč na nespecifikované nároky. Žaloba trpěla vadami, jež nedovolovaly její projednání, proto soud žalobkyni vyzval k jejich odstranění. Žalobkyně reagovala podáním doručeným soudu 13. 4. 2010, v němž označila jako žalované P. W, (zaměstnance XY) a P. J. (zaměstnance XY) a změnila výši požadované částky, aniž by uvedla, jakých nároků se týká. Vady žaloby tímto podáním odstraněny nebyly, a to ani poté, kdy soud provedl přípravné jednání, při němž žalobkyně prohlásila, že žalovaným je pouze W., a že požaduje 500 000 Kč. Nato Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Dne 26. 9. 2011 podala žalobkyně „návrh na zahájení řízení“ s obdobnými údaji jako v předchozích podáních a jako žalovaného označila W. Dne 24. 10. 2011 požádala o ustanovení zástupce pro řízení a v textu uvedla: „změna odškodné zdravotné, sociálne, bolestné, ztráta atd zvyšuji na 11 milionů Kč“. Poté, co jí byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 58 Co 1/2012-49, ustanoven zástupcem pro řízení advokát JUDr. Karel Šindelář, upřesnila dne 14. 6. 2012 svou žalobu tak, že jí vznikla škoda (mimo jiné) tím, že v důsledku zdravotních obtíží po změně pohlaví nemůže vykonávat žádnou práci a je nezaměstnaná. Požaduje nahradit rozdíl mezi předpokládanými příjmy a příjmy současnými od zdravotního poškození (rok 2006) do dosažení hranice pro odchod do důchodu (rok 2033) ve výši 20 000 Kč měsíčně, celkem 6 480 000 Kč. Skutková tvrzení, o něž žalobu v doplnění opírá, odpovídají v podstatě tvrzením uvedeným v předchozích podáních. Specifikovala rovněž všechny čtyři žalované s tím, aby řízení bylo vedeno proti nim, namísto proti W, který je zaměstnancem 1. žalované. Soud tento návrh posoudil jako návrh na záměnu účastníků, jemuž vyhověl usnesením ze dne 1. 10. 2012, č. j. 29 C 26/2011-69. Podáním doručeným soudu 21. 2. 2014 byla žaloba doplněna o tvrzení, že žalobkyně byla před konverzí pohlaví zaměstnána jako řidič tramvaje s příjmem 23 000 Kč měsíčně. V souvislosti se zdravotnickými výkony při změně pohlaví byla od března 2005 do února 2006 v pracovní neschopnosti a pobírala nemocenské dávky 12 000 Kč měsíčně, požaduje proto za toto období ušlý výdělek 132 000 Kč. Tvrdila rovněž, že v souvislosti s prodělanými lékařskými zákroky při změně pohlaví a navazujícím psychickým stavem jí byl přiznán invalidní důchod 3. stupně, proto od března 2006 nadále požaduje náhradu ušlého výdělku ve výši rozdílu mezi průměrnou mzdou ve výši 23 000 Kč a invalidním důchodem.
15. Z uvedené rekapitulace obsahu spisu je zjevné, že žaloba podaná dne 15. 3. 2010 trpěla takovými vadami, pro které nebylo možno v řízení pokračovat (žaloba byla neprojednatelná). Tyto vady se podařilo odstranit až doplněním žaloby, jež vypracoval žalobkyni ustanovený právní zástupce. Byť se žalobkyně k výzvám soudu o odstranění vad žaloby před ustanovením zástupce snažila a s ohledem na své (omezené) schopnosti řádně pokračovala v řízení (nebyla nečinná), k jejich odstranění nedošlo. Žalobkyně totiž jako laik (a pravděpodobně i s ohledem na své psychické obtíže) nebyla schopna bez odborné pomoci právně náročnou žalobu na náhradu škody na zdraví řádně podat. Vady byly odstraněny upřesněním a doplněním žaloby dne 14. 6. 2012, a ve smyslu výše citované judikatury tak nastala fikce, že žaloba (ve znění doplnění ze dne 14. 6. 2012) byla bez vad (projednatelná) již od počátku, tedy ode dne 15. 3. 2010. Jinak řečeno, na žalobu se hledí, jako by ve znění doplnění ze dne 14. 6. 2012 byla formulována již od jejího podání k soudu (dne 15. 3. 2010). Z neprojednatelných podání žalobkyně je od počátku zjevné, v jakém jednání žalobkyně spatřuje pochybení (nesprávné stanovení diagnózy a na to navazující postup směřující ke změně pohlaví včetně chybně provedených chirurgických výkonů, jimiž se změna pohlaví realizovala) a v původní formulaci žaloby označila (byť v případě 1. žalované nesprávně pouze organizační složkou) i subjekty, vůči nimž se odškodnění domáhá. Nedostatek odborných právních znalostí žalobkyně se pak projevil i v tom, že ve snaze vyhovět soudu a odstranit vytýkané vady žaloby, původně označené žalované (organizační složka 1. žalované a 3. žalovaná) změnila na jejich zaměstnance a teprve na základě odborné právní pomoci (na niž měla od počátku právo), tyto žalované řádně označila. Proto ve vztahu k 1. a 3. žalované je třeba vycházet z toho, že vůči nim byla žaloba uplatněna od počátku bez ohledu na rozhodnutí o záměně účastníků ze dne 1. 10. 2012. Avšak 4. žalovaná (a rovněž 2. žalovaná, vůči níž bylo řízení zastaveno) byla jako účastník řízení žalobkyní (poprvé) označena až v doplnění dne 14. 6. 2012, přičemž ze skutkového děje popisovaného žalobkyní v neprojednatelných podáních nelze dovodit, že by pochybení spatřovala rovněž v souhlasu s její žádostí o povolení přeměny z muže na ženu. Proto je ve vztahu ke 4. žalované nutno vycházet z toho, že nárok vůči ní byl uplatněn až dne 14. 6. 2012. Sluší se dodat, že v projednávané věci byl nepřípadný odkaz soudu prvního stupně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, a ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, které se navíc týkají změny projednatelné žaloby podle §95 o. s. ř., tedy zcela jiné procesní situace než v řešeném případě.
16. Lze uzavřít, že hledí-li se na podanou žalobu, jako by byla ve znění doplnění formulována již od počátku, tedy od 15. 3. 2010, nastaly její hmotněprávní účinky ve vztahu k 1. a 3. žalované, včetně stavení promlčecí doby u nároků na náhradu za ztrátu na výdělku, již od toho dne. Vůči 4. žalované nastaly hmotněprávní účinky podání žaloby až dne 14. 6. 2012, kdy byla žaloba proti ní podána.
17. Podle §445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
18. Podle §446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
19. Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
20. Jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatné povahy, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o tzv. subjektivní promlčecí dobu, přičemž tzv. objektivní promlčecí doba se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Při škodě na zdraví se poškozenému (kromě jiného) nahrazují formou peněžitého důchodu ztráty na výdělku vznikající mu v souvislosti se ztrátou či snížením jeho pracovní schopnosti vlivem újmy na zdraví. Obecně platí, že subjektivní promlčecí doba dle §106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu ztráty na výdělku začíná běžet ode dne, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody, kdo za ni odpovídá, a orientačně (přibližně) i její rozsah (aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích); není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, postačuje, aby mu byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky, stanovisko č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011, a rozsudek ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 2445, usnesení ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, či usnesení ze dne 29. 11. 2006, 25 Cdo 1089/2006).
21. V případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poškozený dozví o výši škody zpravidla v okamžiku, kdy mu byla vyplacena poslední dávka nemocenského a kdy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 10/72, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970–1983, s. 625). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o výdělku dosahovaném před poškozením a po poškození, popř. kdy bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR 1/1990 pod č. 2, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, č. 36/2007 Sbírky, nebo ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, č. 37/2017 Sbírky).
22. Žalobkyně uplatnila dva nároky na náhradu za ztrátu na výdělku. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve smyslu §446 obč. zák. požaduje žalobkyně za období od března 2005 do února 2006, čemuž odpovídá i její (neprokázané, ale ani nezpochybněné) tvrzení, že v té době byla v pracovní neschopnosti. Skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědných subjektů jí byly známy již v roce 2006 (kromě tvrzené vadné operace v roce 2009), stejně jako výše nemocenských dávek, které jí byly, jak sama tvrdí, vypláceny. Subjektivní dvouletá promlčecí doba tohoto nároku tak začala běžet v průběhu roku 2006. Jestliže žalobu proti 1. a 3. žalované podala v roce 2010, a proti 4. žalované až v roce 2012, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba marně. Závěr odvolacího soudu o promlčení tohoto nároku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto bylo dovolání ve vztahu k tomuto nároku, požadovanému ve výši 132 000 Kč, odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
23. Jde-li o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyni byl přiznán plný invalidní důchod od 5. 3. 2008, přičemž žalobkyně se o tom dozvěděla v roce 2009 (skutkovými závěry je dovolací soud vázán). Byl-li tento nárok uplatněn u soudu proti 1. a 3. žalované dne 15. 3. 2010, stalo se tak v průběhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.), a k jeho promlčení nedošlo. Jiná situace je však u 4. žalované, vůči níž byl nárok uplatněn až 14. 6. 2012, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.
24. Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na řešení otázky promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplatněného vůči 1. a 3. žalované není správný, neboť soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k částce 6 348 000 Kč, požadované na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je proto uplatněný dovolací důvod ve vztahu k 1. a 3. žalované naplněn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.). Ohledně 4. žalované se odvolací soud při posouzení námitky promlčení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto bylo v této části dovolání odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
25. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu