ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.74.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 74/2020-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: I. Ž. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 125/20, Karviná, proti žalovanému: M. C. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem se sídlem Tovačovského 318/18, Kroměříž, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 273/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019, č. j. 58 Co 324/2018-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce, žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného (původně AXA pojišťovna a. s.) Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 8. 2019, č. j. 58 Co 324/2018-256, odmítl odvolání žalobce do výroku II rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 7. 2018, č. j. 5 C 273/2016-200, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 404 412 Kč s příslušenstvím, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zmíněném výroku II, dále ve výroku III, jímž tento soud částečně zamítl žalobu co do částky 602 400 Kč s příslušenstvím, a ve výroku V, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi státem, žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalovaného, změnil jej ve výrocích IV a VI ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě (po částečném zpětvzetí žaloby žalobcem) na náhradu bolestného ve výši 4 800 Kč, na náhradu ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 996 000 Kč a na náhradu za pobyt v Lázních Darkov, a. s., ve výši 6 012 Kč. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl dne 25. 10. 2013 při dopravní nehodě zaviněné žalovaným četná zranění, a to lehký otřes mozku, kompresivní zlomeninu pátého bederního obratle, tříštivou vnitrokloubní zlomeninu horního konce holenní kosti, zlomeninu žeberních výběžků druhého až čtvrtého bederního obratle, pohmoždění hrudní stěny, fissuru zadního rohu vnitřního menisku, neúplnou rupturu předního zkříženého vazu a neúplnou rupturu zevního postranního vazu, což zanechalo trvalé následky spočívající v omezení hybnosti páteře, omezení hybnosti a nestabilitě pravého kolene, poruše spánku, zvýšené unavitelnosti a lehčí poruše soustředění. Znaleckým posudkem bylo bolestné ohodnoceno podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen „vyhláška“) na 560 bodů a ZSU na 2 400 bodů. K poškození zdraví došlo u žalobce ve věku 39 let, kdy byl na vrcholu své pozice v zaměstnání, začínal u něj maximální rozvoj psychických a fyzických sil, které mohl uplatnit ve všech oblastech svého života. V pracovním poměru byl od 14. 6. 1993 do 30. 4. 2015 na pozici XY, od roku 2004 se jednalo o vedoucí pozici, byl nadřízeným 12 pracovníkům a těsně před dopravní nehodou rozšířil svou činnost v zahraničí. Často cestoval, a to jak profesně, tak s rodinou. Rekreačně provozoval vysokohorskou turistiku, cyklistiku a lyžování. Na místní úrovni se angažoval v politickém životě (kandidoval do zastupitelstva města). Ani po ustálení zdravotního stavu žalobce není schopen vykonávat sportovní aktivity, necestuje, neúčastní se kulturního ani politického života a byl mu přiznán invalidní důchod 1. stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla o 35 %. V důsledku poruchy soustředění a obtíží při sezení (bolesti zad) je schopen vykonávat práci pouze na zkrácený pracovní úvazek a při vyšším úsilí. V době od 18. 5. do 8. 6. 2016 absolvoval ambulantní léčbu v Lázních Darkov, a. s., a to na doporučení lékaře v oboru neurologie. Léčba byla hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, avšak žalobce si sám hradil náklady na ubytování a stravu v období od 2. 6. do 8. 6. 2016 ve výši 6 012 Kč. Odvolací soud s odkazem na §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posoudil věc podle §420 odst. 1 (porušení právní povinnosti pak dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), §444 odst. 1 a §449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále podle §7 vyhlášky a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný odpovídá za škodu žalobci, u nějž zároveň shledal výjimečné okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU na dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Celkovému odškodnění pak odpovídá částka 404 412 Kč (po odečtení žalobci již vyplacených částek a částečném zamítnutí náhrady bolestného).
Proti rozsudku odvolacího soudu ohledně žalobci přiznané náhrady za ZSU nad rámec základního bodového ohodnocení, náhrady nákladů souvisejících s léčením a závislých výroků o náhradě nákladů řízení podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem soudů, že u žalobce existují výjimečné okolnosti pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU na dvojnásobek, přičemž náhradu v základní výměře podle sazeb bodového ohodnocení považuje za zcela adekvátní a odpovídající konstantní judikatuře. Namítá, že žalobce odmítl podstoupit některé lékařské zákroky k možnosti zlepšení jeho zdravotního stavu, což nemůže jít k tíži žalovaného. V neposlední řadě rozporuje, že žalobcem vynaložené náklady léčení v souvislosti s jeho pobytem v Lázních Darkov, a. s., byly účelně vynaložené, neboť zmíněné lázeňské zařízení se nachází 31,8 km (35 minut jízdy autem) od bydliště žalobce. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v části, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 404 412 Kč s příslušenstvím, tak, že žaloba se co do (další) částky 294 012 Kč s příslušenstvím zamítá a změnil též i závislé výroky o náhradě nákladů řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného (původně AXA pojišťovna a. s.) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se zcela ztotožňuje s obsahem dovolání žalovaného, včetně návrhu rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou
– účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Bylo-li žalobě vyhověno ohledně náhrady nákladů spojených s léčením ve výši 6 012 Kč, nepřevyšuje tento nárok limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku objektivně nepřípustné.
Jde-li o zbývající dovoláním dotčený nárok na náhradu za ZSU, pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že již sama základní výměra tohoto odškodnění představuje náhradu za trvalé nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho potřeb a že zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky je na místě jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění podle §6 odst. 1 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje možnosti uplatnění, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví trvale omezeny nebo ztraceny. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je pak právní normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ZSU je v konkrétní posuzované věci "přiměřené" povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti, tedy především jde o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození. Úvaha soudu není libovůlí, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení (§6 odst. 1 a zejména §7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je usměrňována úvaha soudu o míře "přiměřenosti" zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále jen „Soubor", pod C 10435, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
V posuzovaném případě se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že jde o zvlášť výjimečný případ, kdy jsou splněny předpoklady pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, neboť základní odškodnění ZSU nevyjadřuje plně následky úrazu a jejich dopad na život žalobce. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud základní východiska právní úpravy respektoval a při zvyšování náhrady zvážil všechny relevantní okolnosti – věk, charakter trvalých zdravotních následků a srovnání aktivit žalobce před úrazem a po něm. Postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je nepochybné, že žalobce byl před škodní událostí nadprůměrně aktivní jak v zaměstnání, tak ve svém volném čase, a proto současná zdravotní omezení pro něj znamenají citelný zásah a změnu jeho dosavadního způsobu života. S přihlédnutím k jeho věku v době nehody a jeho aktivnímu předchozímu společenskému a rodinnému životu a vysokému pracovnímu potenciálu lze nepochybně uzavřít, že přiznané odškodnění odpovídajícím způsobem reflektuje rozsah a intenzitu omezení, respektive ztráty životních aktivit žalobce a nevybočuje z mezí, v nichž se v obdobných případech rozhodování pohybuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3865/2018). Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo zjevně nepřiměřenou, považoval-li soud na základě zjištěných skutkových okolností daného případu za odpovídající náhradu za ZSU ve výši dvojnásobku základní výměry dle bodového ohodnocení. Dovolací soud si přitom je vědom kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle vyhlášky, kterou vyslovil Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci byl použit bodový systém stanovený vyhláškou, avšak způsobem, který nevyvolává pochyby o jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží žalobce a takto zjištěnou částku individualizoval odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním jeho poměrům, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval Ústavní soud např. v usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Případná není ani námitka, že žalobce odmítl podstoupit některé lékařské zákroky k možnosti zlepšení jeho zdravotního stavu, což nemůže jít k tíži dovolatele. Dle dovolacího soudu naopak nelze přičítat k tíži žalobce, pokud po seznámení s eventuálními riziky dalších lékařských zákroků je odmítl. Po poškozeném jistě nelze spravedlivě požadovat, aby se buď podrobil určitému lékařskému zákroku, nebo nesl své zdravotní obtíže a následky bez náhrady od škůdce. Poškozený by tak byl fakticky a nedůvodně zbaven svobodného rozhodnutí (které mají všichni ostatní pacienti), zda podstoupí rizika spojená s navrhovaným zákrokem či nikoliv, což není možno akceptovat.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení pak není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V průběhu dovolacího řízení došlo k zániku vedlejší účastnice na straně žalovaného společnosti AXA pojišťovna a. s., jejíž jmění přešlo v důsledku přeshraniční fúze sloučením na nástupnickou společnost. Tou je UNIQA pojišťovna, a. s., jež tuto skutečnost oznámila Nejvyššímu soudu, který posoudil toto oznámení podle obsahu jako její vstup do řízení na místo původní vedlejší účastnice.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu