ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.77.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 77/2021-778
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: M. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc, proti žalované: Fakultní nemocnice Olomouc , IČO 00098892, se sídlem I. P. Pavlova 185/6, 779 00 Olomouc, zastoupená JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 1157/25, 779 00 Olomouc, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 393/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 9. 2020, č. j. 69 Co 79/2020-742, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 9. 2020, č. j. 69 Co 79/2020-742, se v napadené části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba v částce 706 701,33 Kč a ve zbývajícím úroku z prodlení, mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2019, č. j. 11 C 393/2012-694, se ve vyhovujícím výroku II ohledně částky 176 640 Kč potvrzuje . Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně v částce 315 853 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera.
III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení 77 003,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Olomouci náhradu nákladů řízení 15 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek z žaloby v částce 4 248 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Olomouci.
VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 12. 2019, č. j. 11 C 393/2012-694, zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby řízení o 16 170 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 302 552,67 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení dalších 530 061,33 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi i vůči státu (výroky IV až VI). V řízení, v němž se žalobkyně (po předchozím omezení žaloby o 150 000 Kč) domáhala bolestného ve výši 100 000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 644 786 Kč, náhrady nákladů léčení ve výši 103 998 Kč, tedy celkem částky 848 784 Kč s příslušenstvím, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně dne 24. 11. 2010 podstoupila u žalované plánovanou operaci syndromu karpálního tunelu levé ruky formou dlaňového přístupu, při níž došlo k částečnému proříznutí středního nervu. Poškození nervu bylo zjištěno při reoperaci dne 13. 12. 2010, kterou žalobkyně podstoupila na neurochirurgické klinice žalované, neboť pooperační stav ruky nebyl příznivý; žalobkyně trpěla velkými bolestmi, otokem, nadměrnou citlivostí a mravenčením, jakož i ztrátou citlivosti 3. prstu. V příčinné souvislosti s poškozením nervu podstoupila žalobkyně již u jiného poskytovatele zdravotní péče další operaci dne 19. 3. 2014. Na základě znaleckých posudků soud uzavřel, že zvolená metoda operace syndromu karpálního tunelu formou dlaňového přístupu byla správná, plně indikovaná a pro žalobkyni výhodnější. Při operaci byl ale následkem špatné zručnosti operujícího lékaře částečně (asi z 30 %) přeříznut středový nerv a tím došlo k poškození zdraví žalobkyně, které zanechalo trvalé následky; k ustálení zdravotního stavu došlo v roce 2012. Trvalé následky na zdraví žalobkyně spočívají v tom, že v levé ruce neustále cítí tenzi, pálení, mravenčení, stále trpí bolestmi, užívá léky na bolest, má problém s citlivostí všech prstů kromě malíčku, s motorikou, úchopy i souhrou obou rukou při každodenních běžných činnostech jako je oblékání, hygiena, péče o domácnost apod. Žalobkyně utrpěla poškození zdraví ve věku 66 let. Do té doby byla bez větších zdravotních problémů, plně aktivní v osobním i společenském životě, starala se o dlouhodobě těžce nemocného manžela (Parkinsonova choroba), o domácnost, zahradu, věnovala se ručním pracím (pletení, šití). Cítí se nejistá, potřebuje pomoc a podporu příbuzných (větší nákupy, pomoc v domácnosti, se zahradou apod.). Po první operaci žalobkyně trpěla nesnesitelnými bolestmi i po pouhém doteku ruky a byla zcela odkázána na péči a pomoc svých dětí. Nemohla pečovat o manžela, jehož zdravotní stav se poté natolik zhoršil, že musel být umístěn do psychiatrické léčebny (zemřel v roce 2013). Celou tuto situaci žalobkyně těžce nesla, nemohla spát, byla plačtivá a začala se léčit u psychiatra. Po právní stránce posoudil soud věc podle §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Dovodil, že i když provedení operace syndromu karpálního tunelu bylo zvoleno správně, bylo její provedení chybné, proto žalovaná odpovídá za výsledek (naříznutí středového nervu), který byl příčinou poškození zdraví žalobkyně. Při stanovení výše bolestného vycházel z bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen "vyhláška"), a to 90 bodů za operaci dne 24. 11. 2010, 28 bodů za operaci dne 13. 12. 2010, přičemž bolestné za tyto dvě operace zvýšil podle §7 odst. 3 vyhlášky na šestinásobek (84 960 Kč). Bolestné za operaci dne 19. 3. 2014, jejímž cílem byla ochrana středového nervu před dalším zjizvením, bylo stanoveno v částce 7 036 Kč (28 bodů po 251,28 Kč) podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Metodika“); na bolestném tak bylo přiznáno celkem 91 996 Kč. ZSU žalobkyně bylo ohodnoceno 250 body (i s ohledem na předchorobí – onemocnění syndromem karpálního tunelu), přičemž odškodnění soud podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil na šestinásobek (180 000 Kč) vzhledem k trvalé bolesti a omezením v běžném životě. Náhradu nákladů spojených s léčením přiznal soud v rozsahu, v němž tyto náklady žalobkyně prokázala (30 556,67 Kč). Celkově soud žalobkyni přiznal 302 552,67 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
2. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 69 Co 79/2020-742, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 125 912,67 Kč se 7,5% úrokem z prodlení ročně z částky 64 151,43 Kč od 13. 12. 2012 do zaplacení, s 8,05% úrokem z částky 7 036 Kč od 13. 5. 2014 do zaplacení a s 7,75% úrokem z částky 10 565,24 Kč od 16. 3. 2018 do zaplacení a zamítl žalobu ohledně dalších 706 701,33 Kč a zbývajícího požadovaného úroku z prodlení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výroky II a V), vůči státu (výroky III a IV) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI pouze ohledně výše soudního poplatku (výrok VI). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná za škodu odpovídá, avšak nikoli za výsledek, jak dovodil soud prvního stupně. Operace ze dne 24. 11. 2010 byla provedena v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, avšak následkem špatné zručnosti operujícího lékaře došlo k poškození středního nervu (postup „vitium artis“), a proto jde v daném případě o porušení právní povinnosti žalovanou. Neshledal mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele pro postup podle §3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), neboť užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Za operace ve dnech 24. 11. 2010 a 13. 12. 2010 považoval za přiměřené navýšení bolestného na dvojnásobek základního bodového ohodnocení (na 28 320 Kč) s ohledem na nutnost reoperace, která si vyžádala mimořádný způsob léčení, a přiznal i bolestné za operaci dne 19. 3. 2014 ve výši 7 036 Kč stanovené podle Metodiky; bolestné stanovil celkem v částce 35 356 Kč. Ohledně náhrady za ZSU považoval za přiměřené zvýšení bodového ohodnocení na dvojnásobek (60 000 Kč) s ohledem na stres a nepohodu žalobkyně, omezení funkce ruky projevující se v běžném životě při každodenních činnostech, ať už se jedná o jemnou motoriku, úchopové vlastnosti levé ruky nebo nejistotu a nutnost podpory jiných osob. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nákladů spojených s léčením.
3. Proti části výroku I, jímž odvolací soud zamítl žalobu na zaplacení 706 701,33 Kč s příslušenstvím, a to konkrétně ohledně nároku na bolestné a náhradu ZSU, a proti souvisejícím nákladovým výrokům podala žalobkyně dovolání. Namítá nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu při řešení otázky, podle jaké právní úpravy mají být uplatněné nároky na bolestné a náhradu ZSU posuzovány, a dále otázky stanovení výše náhrady v nepřiměřeně nízké výši, které podle ní nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo by měly být vyřešeny jinak. Rekapituluje průběh léčení od roku 2010, namítá nesprávný závěr o ustálení jejího zdravotního stavu a s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 18 Co 644/2015 namítá, že k ustálení došlo až po operaci ze dne 19. 3. 2014, která nebyla pouze preventivního charakteru. I v případě, že by k ustálení jejího zdravotního stavu došlo v roce 2012, pak jí soudy nesprávně přiznaly odškodnění podle vyhlášky 440/2001 Sb., ač s ohledem na §3079 odst. 2 a §2957 o. z. měly postupovat podle nové právní úpravy (Metodiky), neboť pro takový postup byly splněny zákonné důvody, když soud v její věci rozhodl až 5 let po účinnosti nového občanského zákoníku. Avšak i v případě, že vyhláška byla soudy aplikována správně, spatřuje nesprávný právní závěr soudu ve stanovení nepřiměřeně nízké náhrady a odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 106 C 162/2011 a na zásadu stejného rozhodování v obdobných věcech s tím, že v jejím případě došlo k částečném přetětí nervu a jeho devastaci v rozsahu 5 cm, trpěla velkými bolestmi, ztratila citlivost v prstech, trpěla silným mravenčením, brněním, došlo k oslabení prstů a tím neobratnosti levé ruky. Bolestivost na dotek stále přetrvává, jakož i porucha citlivosti, jistoty úchopu, šikovnosti levé ruky, kdy nejvíce je postižen prostředník. Domnívá se proto, že přiznané odškodnění je v jejím případě nepřiměřeně nízké. Navrhla zrušení části výroku I rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), a proto se zabýval jeho přípustností.
5. Pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v §3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem, kdy došlo k porušení zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, nebo ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod č. 97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). I kdyby došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně až za účinnosti nové právní úpravy, je třeba při hmotněprávním posouzení jejího nároku, včetně stanovení výše náhrady újmy, postupovat podle předpisů účinných v době, kdy došlo k porušení právní povinnosti žalovanou při operaci dne 24. 11. 2010, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. a vyhlášky.
6. Spatřuje-li dovolalka nesprávné právní posouzení věci ve výkladu §3079 odst. 2 o. z., lze poukázat na to, že jednou z podmínek pro použití pozdějšího předpisu podle tohoto přechodného ustanovení je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněného pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). V daném případě však nebyly tvrzeny ani prokázány žádné takové skutečnosti. Škoda byla způsobena pouze následkem nedostatečné zručnosti operujícího lékaře a nikoli úmyslně. Proto důvody hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle §3079 odst. 2 o. z. nejsou dány. Právní posouzení odvolacího soudu, pokud jde o závěr, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb. a tehdy platných podzákonných předpisů, je v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto z těchto důvodů není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
7. Dovolání je však přípustné (§237 o. s. ř.) pro posouzení otázky přiměřené výše odškodnění bolesti a ZSU, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
8. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
10. Podle §2 odst. 1 vyhlášky se odškodnění bolesti určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen "poškozený"). Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
11. Podle §3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
12. Podle §7 vyhlášky výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (odst. 1). Hodnota bodu činí 120 Kč (odst. 2). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit (odst. 3).
13. Odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené na základě zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla, účinného v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013, představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sb. rozh. obč.). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
14. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za bolest i ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě "přiměřené". Hodnocení bolesti se odvíjí od její intenzity, dlouhodobosti či opakování při více zákrocích nebo jiných důvodů zostřeného vnímání bolesti poškozeným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen "Soubor", či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, Soubor C 9636). Hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků (ztížení společenského uplatnění) se pak opírá především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277). Rozhodující pro posouzení přiměřenosti odškodnění přitom není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sb. rozh. obč.). Je třeba, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, publikovaný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu pod č. 23/80).
15. Při stanovení výše odškodnění soudy obou stupňů vycházely ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15, nebo ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2889/17.
16. V posuzované věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v případě žalobkyně se jedná, jak pokud jde o bolestné (vzhledem k nutnosti dalších operací i velké bolestivosti), tak jde-li o ZSU, o případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. S tímto závěrem dovolatelka souhlasí, avšak nesouhlasí s přiznanou výší bolestného i ZSU, již považuje za nepřiměřeně nízkou při porovnání s obdobnými případy.
17. Lze se ztotožnit s námitkou dovolatelky, že bolestné stanovené odvolacím soudem v částce 35 356 Kč je v porovnání s jinými případy podobného druhu nepřiměřeně nízké. Žalobkyni byla způsobena újma při první operaci částečným přetětím středního nervu, což vedlo k reoperaci, která si vyžádala mimořádný způsob léčení, rehabilitaci a následně i další operaci, přičemž žalobkyně trpěla značnou bolestí, po první operaci i při doteku. V dovolatelkou odkazovaném případě řešeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 3788/2018 (dovolatelka v dovolání odkazuje na spisové značky, pod nimiž byla věc vedena u soudu prvního a druhého stupně), v němž došlo při operaci karpálního tunelu levé ruky omylem k úplnému přerušení středního nervu (obdobně jako v nyní řešené věci), což vyvolalo dlouhotrvající bolesti a vyžádalo si další operaci, shledal soud za přiměřené bolestné ve výši 213 120 Kč, tedy v mnohonásobně vyšší částce než bylo odvolacím soudem žalobkyni přiznáno. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 bylo bolestné stanoveno v částce 213 000 (ve výši dvojnásobku) za situace, že poškozený, poté co utrpěl traumatické zranění, podstoupil bolestivé prodlužování levé dolní končetiny a zdlouhavé, téměř 2 roky trvající léčení a rehabilitaci. Lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 C 4650/2015, kde poškozené byla při operaci roztržena podklíčková žíla, což si vyžádalo okamžitý další operační výkon, při němž musela být přeťata její klíční kost ve skloubení s kostí hrudní, v důsledku toho vznikl pakloub, který jí byl odstraněn pozdější operací, přičemž při léčení trpěla dlouhodobými intenzivními bolestmi, bylo bolestné stanoveno v částce 189 000 Kč (ve výši dvojnásobku). Ve srovnání s těmito případy žalobkyně sice intenzivní bolestí, která si vyžádala provedení reoperace (při níž se přišlo na částečné přetětí středního nervu) trpěla kratší dobu (posléze se bolesti staly chronickými, což je na místě zohlednit při rozhodování o ZSU), avšak nelze pominout, že musela podstoupit tři operace, následnou rehabilitaci i nepohodlí s tím spojené včetně stresu souvisejícího i s tím, že se nemohla postarat o manžela trpícího Parkinsonovou chorobou, jehož zdravotní stav se v důsledku toho výrazně zhoršil tak, že musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Při zvážení všech rozhodných skutečností lze za přiměřené považovat zvýšení odškodnění bolestného podle §7 odst. 3 vyhlášky na částku, již žalobkyni přiznal na bolestném soud prvního stupně, tedy částku 91 996 Kč (zhruba pětinásobek základního bodového ohodnocení). I když soud prvního u třetí operace ze dne 19. 3. 2014 nesprávně vycházel z hodnoty bodu podle Metodiky, celková výše náhrady je odpovídající jak rozsahu a intenzitě bolesti žalobkyně, tak i bolestnému přiznávanému v obdobných případech. Námitky dovolatelky ohledně výše bolestného jsou z uvedených důvodů opodstatněné a zakládají nejen přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., ale i jeho důvodnost podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se zde odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Předmětem dovolacího přezkumu je dále otázka výše náhrady za ZSU přiznané odvolacím soudem podle §7 odst. 3 vyhlášky. Trvalé následky na zdraví žalobkyně spočívají v trvalém mravenčení, pálení a tenzi levé ruky, necítí ukazovák a prsteník z vnitřní strany, minimálně cítí prostředník, avšak nemá v něm, stejně jako v palci, potřebný cit. V důsledku toho je poškozena úchopová funkce ruky, má problém s motorikou i souhrou obou rukou při každodenních běžných činnostech jako je oblékání, hygiena, vaření, péče o domácnost a zahradu. Podstatnou část těchto činností provádět buď nemůže, nebo jen s velkými obtížemi. Trpí trvalými bolestmi levé ruky, což je třeba rovněž zohlednit v rámci náhrady za ZSU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, publikovaný pod č. 7/2017 Sb. rozh. obč.), musí brát léky na bolest. Cítí se nejistá, potřebuje pomoc a podporu příbuzných. K poškození zdraví u ní došlo ve věku 66 let, do té doby byla bez větších zdravotních problémů, plně aktivní v osobním i společenském životě, starala se o dlouhodobě těžce nemocného manžela, o domácnost, zahradu a věnovala se ručním pracím. Po škodní události je její omezení v běžném životě značné, a to přesto, že postižena není ruka dominantní, neboť na rozdíl od předchozího způsobu života má potíže se zcela běžnými činnostmi jako je péče o svou osobu včetně hygieny a oblékání, o domácnost a zahradu. Ruční práce nemůže vykonávat. V důchodovém věku tak u ní došlo k velké změně oproti dosavadnímu způsobu života. Jestliže za těchto okolností odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu za ZSU ve výši 60 000 Kč, nejde o částku srovnatelnou s obdobnými případy.
19. Dovolatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2018, kde spočívaly trvalé následky poškozené v poruše hybnosti a čití prvního a čtvrtého prstu levé ruky, čímž došlo k poškození její úchopové funkce; byla omezena v péči o domácnost, zahradu a nemohla se věnovat aktivitám, jež dříve spolu s manželem provozovali (lyžování, jízda na kole), je u ní omezena i pracovní schopnost, a to vše spolu s bolestí u ní vyvolalo chronickou depresivní poruchu. Soudy v této věci uzavřely, že s přihlédnutím ke zdravotním i psychickým obtížím, i když život poškozené před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za jakkoli mimořádné, škodu utrpěla ve věku 52 let, postižena je nedominantní končetina a není vyloučena ze všech činností, byť je vykonává s obtížemi, představuje přiměřená náhrada částku 795 600 Kč, v níž se odrazilo i psychické postižení. S tímto případem projednávanou věc porovnával i odvolací soud se závěrem, že s ohledem na výši bodového ohodnocení ZSU, okolnost, že žalobkyně utrpěla újmu na zdraví ve věku o 14 let vyšším a že na rozdíl od poškozené v odkazované věci se nestala invalidní, je trvalým následkům žalobkyně přiměřené odškodnění 60 000 Kč. Lze souhlasit, že následky na zdraví poškozené v odkazovaném případě jsou vzhledem k úplnému přetětí nervu závažnější (i když jde o obdobné postižení) a důsledkem je i duševní porucha, že škodu poškozená utrpěla v nižším věku, přišla o možnost vykonávat práci, která ji uspokojovala, a o sportovní aktivity, avšak jde-li o jinak srovnatelné okolnosti, je stanovení náhrady za ZSU odvolacím soudem ve výši 1/13 částky přiznané v odkazovaném případě, nepřiměřeně nízké. Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, kterým bylo odmítnuto dovolání žalované směřující do výše náhrady za ZSU, která činila 648 000 Kč, za situace, kdy poškozená trpí obrnou levé ruky od lokte dolů s drápovitými, jen nepatrně pohyblivými prsty s nemožností tzv. apozice palce, což znamená ztrátu jeho úchopové funkce a ruka je prakticky nefunkční, v důsledku čehož je významně omezena ve výkonu zaměstnání, péči o domácnost, sebeobsluze i rekreačních aktivitách, přičemž k poškození zdraví u ní došlo ve věku 47 let a předtím se věnovala sportovním aktivitám v nadprůměrném rozsahu, jde o závažnější postižení poškozené, jež utrpěla v mladším věku než žalobkyně, avšak proporcionalitě i v takovém případě neodpovídá odškodnění žalobkyně ve výši méně než desetiny náhrady. Ve více než trojnásobné výši (192 000 Kč) pak byla náhrada stanovena i ve věci sp. zn. 25 Cdo 5079/2015, kde došlo ke vzniku škody, stejně jako u žalobkyně, přerušením nervů levé horní končetiny při operaci, což mělo za následek nevratné omezení hybnosti této končetiny a deprese, v důsledku čehož poškozená nemůže vykonávat své povolání, potřebuje pomoc třetí osoby s péčí o domácnost i o svou osobu, nemůže se věnovat svým sportovním koníčkům, řídit automobil, život jí ztěžují i psychické obtíže, přičemž škodu utrpěla v 30 letech. Lze konečně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1728/2020, v němž v případě, že poškozená trpí omezenou hybností ramenního kloubu těžkého stupně s poruchou abdukce (odtažení) ramenního kloubu u pravé dominantní končetiny, které se projevuje tím, že nemůže zvednout pravou ruku ani ji udržet v pozici, což ji omezuje při sebeobsluze (česání, vysoušení a barvení vlasů, hygiena, stolování), domácích pracích např. při vaření, žehlení, vysávání, práci na zahradě, nemůže nosit těžké věci a v době nehody jí bylo 52 let, dospěl dovolací soud k závěru, že náhrada za ZSU ve výši 180 000 Kč je nepřiměřeně nízká.
20. Je nepochybné, že náhrada za ZSU v projednávané věci snížená odvolacím soudem na 60 000 Kč je ve srovnání s uvedenými případy nepřiměřeně nízká. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že život žalobkyně před škodní událostí nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za jakkoli mimořádné. Škodu navíc utrpěla v důchodovém věku 66 let, postižena je nedominantní končetina, není vyloučena ze všech činností, byť je vykonává s obtížemi a je nutno zohlednit i předchorobí, kdy již před vznikem škody trpěla syndromem karpálního tunelu. Na druhé straně trpí trvalými bolestmi, což podstatně snižuje kvalitu jejího života. Při zvážení rozhodných skutečností lze považovat za přiměřenou výslednou výši náhrady za ZSU po zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky v částce 180 000 Kč (trojnásobek základního bodového ohodnocení), kterou stanovil soud prvního stupně. Z uvedeného plyne, že i ohledně výše náhrady za ZSU jsou námitky dovolatelky zčásti opodstatněné, neboť odvolací soud se při stanovení výše náhrady odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
21. Lze shrnout, že žalobkyně má právo na bolestné v další částce 56 640 Kč (bolestné stanovené soudem prvního stupně v částce 91 996 Kč po odečtení pravomocně přiznaných 35 356 Kč) a další náhradu za ZSU ve výši 120 000 Kč (180 000 Kč po odečtení pravomocně přiznaných 60 000 Kč); celkem 176 640 Kč. Vzhledem k tomu, že jde o částku přiznanou podle §7 odst. 3 vyhlášky, nemá žalobkyně právo na úrok z prodlení, neboť její splatnost nastává až rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016). Dovoláním byl napaden zamítavý výrok odvolacího soudu pouze v nárocích na bolestné a náhradu za ZSU v celkové výši 649 430 Kč, proto pokud jde o nárok na bolestné ve výši 8 004 Kč (požadovaných 100 000 Kč minus přiznaných 91 996 Kč) a na náhradu za ZSU ve výši 464 786 Kč (požadovaných 644 786 Kč minus přiznaných 180 000 Kč), byla žaloba odvolacím soudem správně zamítnuta. Z těchto důvodů bylo dovolání ohledně částky 472 790 Kč jako nedůvodné zamítnuto.
22. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud ve smyslu §243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí s tím, že splatnost byla stanovena v souladu s §160 odst. 1 o. s. ř. Pro lepší srozumitelnost dovolací soud rekapituluje, že v celém řízení byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 302 552,67 Kč (bolestné 91 996 Kč, náhrada za ZSU 180 000 Kč a náhrada nákladů léčení 30 556,67 Kč) s 7,5% úrokem z prodlení ročně z částky 64 151,43 Kč od 13. 12. 2012 do zaplacení, s 8,05% úrokem z částky 7 036 Kč od 13. 5. 2014 do zaplacení a s 7,75% úrokem z částky 10 565,24 Kč od 16. 3. 2018 do zaplacení. Pouze pro úplnost dovolací soud podotýká, že v této rekapitulaci je zahrnut i vyhovující výrok rozsudku odvolacího soudu včetně přiznaného příslušenství, který nebyl dovoláním napaden.
23. O náhradě nákladů řízení vzniklých v průběhu předcházejícího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 a §142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, neboť v nárocích na bolestné a náhradu ZSU (včetně uplatněného a později zpět vzatého nároku na ZSU v podobě psychických následků) záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, a proto má podle §142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení s tím, že tarifní hodnotou je přisouzená částka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, publikované pod č. 121/2017 Sb. rozh. obč.). V nároku na náhradu nákladů léčení byla žalobkyně úspěšná přibližně z jedné třetiny, žalovaná ze dvou třetin; žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů v rozsahu jedné třetiny z tohoto nároku (§142 odst. 2 o. s. ř.), který však představoval pouhou 1/8 celkově uplatněného nároku, tedy v nepatrné části, a proto má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (§146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady žalobkyně jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za 23 a půl úkonu právní služby vykonaných v řízení před soudem prvního stupně (dovolací soud pro stručnost odkazuje na podrobné zdůvodnění jednotlivých úkonů uvedené v rozsudku odvolacího soudu s výjimkou 4 úkonů, a to vyjádření z 7. 2. 2013, doplnění skutkových tvrzení 17. 4. 2013, podání ze dne 9. 9. 2014 a ze dne 27. 6. 2019, které nelze považovat za účelně vynaložené) a 3 úkony vykonané v odvolacím řízení (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast u jednání odvolacího soudu), odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 271 996 Kč podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, (dále jen "advokátní tarif") činí 9 420 Kč; odměna činí celkem 249 630 Kč. K tomu podle §13 odst. 3, 4 a §14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za 27 úkonů právní služby v částce 8 100 Kč, náhrada DPH ve výši 21% z těchto částek (§137 odst. 3 o. s. ř.) v částce 54 123,30 Kč a náhrada účelně vynaložené částky 4 000 Kč na vypracování znaleckých posudků. Celkem činí náklady žalobkyně částku 315 853 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny), kterou je žalovaná povinna zaplatit v zákonné třídenní lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám právního zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
24. O náhradě nákladů řízení vzniklých České republice rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 2 o. s. ř. a v souladu s §148 odst. 1 o. s. ř. byla povinnost je nahradit uložena žalované. Náklady jsou tvořeny zálohou nekrytým znalečným v částce 77 003,50 Kč a jsou splatné v zákonné třídenní lhůtě na účet Okresního soudu v Olomouci.
25. Povinnost nahradit náklady řízení vzniklé České republice v částce 15 050 Kč byla podle stejných ustanovení uložena i žalobkyni, neboť tyto náklady vznikly zaplacením znalečného za znalecký posudek vyhotovený na základě návrhu žalobkyně k prokázání nároku, jehož důvodnost nebyla shledána a ohledně něhož byla žaloba vzata zpět.
26. Žalobkyně je ze zákona od soudních poplatků osvobozena [§11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], proto byla podle §2 odst. 3 věty prvé zákona o soudních poplatcích žalované v rozsahu jejího neúspěchu uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby. Výše soudního poplatku byla určena v souladu s §6 odst. 2 větou druhou zákona o soudních poplatcích podle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků ve výši 5 % z částky 30 560 Kč (přiznaná náhrada nákladů léčení); soudní poplatek činí 1 528 Kč, a dále podle položky 3 písm. b) sazebníku soudních poplatků ve výši 1 % z částky 272 000 Kč (přiznané bolestné a ZSU); soudní poplatek činí 2 720 Kč. Žalovaná je tak povinna zaplatit soudní poplatek v celkové částce 4 248 Kč, a to ve stanovené lhůtě.
27. Žalobkyně má právo i na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, 2 a §142 odst. 3 o. s. ř.), které jsou tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 9 420 Kč podle §7 bodu 6 advokátního tarifu, paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21% podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celkem po zaokrouhlení na celé koruny 11 761 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu