ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1371.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 1371/2021-366
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně C. – N. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, PSČ 790 01, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Radkovičovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Břežánecká 758/2, PSČ 158 00, o zaplacení 9.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 62/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2020, č. j. 23 Cm 62/2019-258, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.470.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 350.000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ K. S. k datu podání žaloby vlastnil 50 % akcií společnosti C. – N. (dále též jen „společnost“ či „žalobkyně“), byl tedy kvalifikovaným akcionářem.
2/ Dozorčí rada odmítla žalobu podat.
3/ Žalovaný byl (a stále je) předsedou představenstva společnosti.
4/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva) uzavřel dne 9. 10. 2017 se společností G. (dále též jen „G.“), jejímž byl jednatelem i společníkem s podílem o velikosti 60 % a za níž jednal jeho bratr I. P., dohodu o narovnání, na jejímž podkladě se žalobkyně zavázala společnosti G. zaplatit 9.470.000 Kč (dále též jen „dohoda o narovnání“).
5/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva) uzavřel dne 10. 4. 2018 s (manželkou) L. P. (dále též jen „L. P.“) smlouvu o poskytování služeb (dále též jen „smlouva o poskytování služeb“), na jejímž podkladě společnost zaplatila L. P. (za období od dubna 2018 do ledna 2019) částku 350.000 Kč.
[3] Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že:
1/ K. S. byl (z pozice kvalifikovaného akcionáře) oprávněn podat za společnost žalobu, tedy domáhat se (jménem společnosti) náhrady újmy [§371 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“].
2/ Žalovaný při uzavírání dohody o narovnání i smlouvy o poskytování služeb porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, porušil povinnost plynoucí z §54 a §55 z. o. k., neboť o tom, že má v úmyslu smlouvy uzavřít, neinformoval ani členy představenstva, ani dozorčí radu, resp. splnění své informační povinnosti neprokázal.
3/ Dohoda o narovnání i smlouva o poskytování služeb jsou platnými právními jednáními.
4/ Ve vztahu k dohodě o narovnání dospěl (navíc) k závěru, že jí byl narovnán neexistující závazek, neboť nebylo prokázáno, že společnost uzavřela (dne 1. 7. 2011) se společností G. smlouvu o postoupení práv, na jejímž podkladě měla společnosti vzniknout povinnost uhradit G. (minimálně) 9.470.000 Kč; nebyl tak důvod, aby společnost uzavírala dohodu o narovnání.
5/ Uzavřel-li (přes uvedené) žalovaný dohodu o narovnání, jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, společnosti (jež na jejím podkladě poskytla třetímu subjektu finanční plnění a započetla pohledávky) jednáním žalovaného vznikla škoda v částce 9.470.000 Kč.
6/ V případě smlouvy o spolupráci se žalobkyni vznik škody prokázat nepodařilo, L. P. odváděla činnost odpovídající poskytnutým odměnám.
[4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), uváděje, že žalovaný uzavřením dohody o narovnání neexistujících závazků porušil svou povinnost jednat vůči společnosti loajálně, zavinil vznik škody, za níž odpovídá; své odpovědnosti se nezprostil, „neprokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře, další tvrzení ke své obraně u jednání neuvedl, žádné důkazy nenavrhl“. Svou neúčastí u „posledního nařízeného jednání“ se zbavil možnosti být poučen dle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
II. Dovolání a vyjádření k němu
[5] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[6] Dovolatel namítá, že:
1) Odvolací soud se nezabýval otázkou absolutní neplatnosti dohody o narovnání, přestože byl povinen tuto otázku zkoumat z úřední povinnosti a jedná se o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006).
2) Po právní stránce odvolací soud „nesprávně posoudil naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou údajně způsobil žalobkyni, zejména existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním ze strany žalovaného a vznikem údajné škody na straně žalobkyně, přičemž existenci příčinné souvislosti odvolací soud pouze presumoval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010).
3) V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) se odvolací soud „nezabýval tím, zda se na vzniku údajné škody na straně žalobkyně nepodílela svým jednáním i samotná žalobkyně a zda nemohla žalobkyně vzniku tvrzené škody zabránit“.
4) Své rozhodnutí odvolací soud založil na nesprávném vyřešení otázky procesního práva. Uzavřel-li odvolací soud, že se žalovaný svou neúčastí na jednání zbavil možnosti být poučen dle §118a o. s. ř., pominul, že jednání (konané dne 17. 9. 2020, při němž se mu poučení nedostalo) bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, a ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007).
5) Odvolací soud porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř.
6) Po právní stránce nesprávně posoudil i naplnění podmínek pro konstatování porušení péče řádného hospodáře, v rozporu se stávající judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016) nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci.
7) Při řešení otázky, „zda lze označit jednání člena statutárního orgánu za porušení péče řádného hospodáře v případě, že vyhovuje testu rozumné péče dle §52 odst. 1“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž má soud povinnost přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci. Konstatoval-li odvolací soud, že žalovaný porušil povinnost jednat loajálně, je takový závěr v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011.
8) Výše škody byla posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, neboť odvolací soud nezkoumal účelnost a reálný ekonomický přínos „nabytých heren“.
[7] Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
II. Zastoupení a včasnost
[8] Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
III. Přípustnost dovolání
[9] Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
[10] Podle §237 o. s. ř. je (není-li stanoveno jinak) dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[11] První, druhá, třetí ani šestá až osmá z dovolatelem formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že odvolací soud při řešení otázky odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti člena statutárního orgánu společnosti jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře postupoval v souladu s judikaturou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3553/2018, či ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, jejichž závěry se prosadí i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), a zabýval se i dovolatelem namítanou otázkou neplatnosti dohody o narovnání (viz bod 105 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na jeho závěry odvolací soud odkázal).
[12] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení dovolatelem otevřené otázky výkladu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[13] Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích zdůraznil, že soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno (či břemeno tvrzení), jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017). Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle §118a odst. 1 a 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015, či rozsudky ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017).
[14] Odvolacímu soudu je na místě dát za pravdu potud, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. plní soud při jednání vůči přítomnému účastníku. Plní-li poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. odvolací soud, plní ji při odvolacím jednání, a to vůči přítomným účastníkům. Není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017).
[15] Závěr odvolacího soudu, podle něhož se v poměrech projednávané věci žalovaný svou neúčastí u („posledního nařízeného“) jednání „zbavil“ možnosti být poučen dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., však již správný není.
[16] Z obsahu spisu se totiž podává, že:
1) Při jednání odvolacího soudu konaném dne 17. 9. 2020 (jehož se účastnil žalovaný i jeho zástupkyně) nebylo poučení dle §118a o. s. ř. žalovanému poskytnuto. Jednání bylo (po přednesu závěrečných návrhů) odročeno na den 24. 9. 2020 „za účelem vyhlášení rozhodnutí“.
2) Dne 23. 9. 2020 zaslal odvolací soud účastníkům (jejich zástupcům) přípis, že „se jednání dne 24. 9. 2020 nekoná“ a že se „odročuje na den 19. 11. 2020“ (č. l. 328 p. v. spisu).
3) Dne 18. 11. 2020 bylo účastníkům (jejich zástupcům) telefonicky sděleno, že se jednání nařízené na den 19. 11. 2020 „odročuje z důvodu karantény soudkyně na neurčito“ (viz č. l. 334 spisu).
4) Dne 23. 11. 2020 odvolací soud nařídil jednání na den 7. 1. 2021.
5) Přípisem ze dne 5. 1. 2021 zástupkyně žalovaného omluvila svou neúčast při „vyhlášení rozhodnutí“.
6) Dne 7. 1. 2021 se uskutečnilo jednání odvolacího soudu, na němž odvolací soud (nejprve) konstatoval, že „žalovaný se k jednání nedostavil, možnosti obdržet přiměřené poučení ze strany odvolacího soudu se tak zbavil“; následně vyhlásil dovoláním napadené rozhodnutí.
[17] Odročil-li odvolací soud jednání konané dne 17. 9. 2020 (při němž se žalovanému poučení dle §118a o. s. ř. nedostalo) po přednesu závěrečných návrhů (toliko) za účelem vyhlášení rozhodnutí, nemůže závěr odvolacího soudu o tom, že se žalovaný neúčastí zbavil možnosti být při jednání odvolacího soudu poučen, obstát.
[18] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
[19] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[20] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je rozdíl mezi prokázanou skutečností a neunesením důkazního břemene. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na zjištěném skutkovém stavu. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018). Přezkoumávané rozhodnutí je v tomto ohledu nekonzistentní, odvolací soud měl na jedné straně za prokázány předpoklady pro vznik odpovědnosti dovolatele za škodu, současně však uvedl, že dovolatel netvrdil a „neprokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře“ (viz body 9 a 10 odůvodnění).
[21] K rozložení důkazního břemene v řízení o náhradu škody způsobené porušením povinnosti člena statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, jejichž závěry, ač přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se prosadí i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
[22] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu