ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1673.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 1673/2022-737
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně O ., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, PSČ 750 02, proti žalovanému J. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o zaplacení 1.320.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 86/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 30/2022-685, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Cm 86/2019-648, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.795 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Cm 86/2019-648, zastavil řízení v rozsahu (ve výroku specifikované) části příslušenství (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.320.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.) a o vrácení částky 406 Kč zaplacené na náklady řízení státu žalobkyni (výrok V.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně a žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích II. a III., potvrdil s tím, že vyhověl návrhu žalovaného a plnění, k němuž byl žalovaný zavázán, rozvrhl do pravidelných splátek (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Jde přitom již o čtvrté rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. První zamítavý rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 8. 2011, č. j. 106 C 57/2010-78, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 7. 2012, č. j. 16 Co 164/2012-165, potvrdil. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, kterým tento soud žalobě vyhověl, Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 16 Co 47/2015-370, potvrdil. Dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 21 Cdo 3613/2015-430, zamítl. Na základě ústavní stížnosti žalovaného Ústavní soud nálezem ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, rozsudky obecných soudů zrušil. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. Ncp 13/2019-492, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a věc „přikázal“ k projednání Krajskému soudu v Ostravě. Třetí zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Cm 86/2019-525, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 8 Cmo 56/2020-557, jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
[5] Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující).
[6] Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je manažerská smlouva sjednaná mezi žalobkyní a dovolatelem dodatkem ke smlouvě o výkonu funkce, a nikoli pracovní smlouvou, v důsledku čehož neexistuje mezi žalobkyní a dovolatelem pracovněprávní vztah, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Z té se podává, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.
3) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále též jen „obch. zák.“), a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
4) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného §66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
5) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
Srovnej zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), a dále ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2020“), ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.
[8] Na těchto závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[9] Namítá-li dovolatel, že soudy nerespektují ústavním pořádkem garantovanou autonomii vůle stran a zásadu pacta sunt servanda tím, že na manažerskou smlouvu nahlížejí jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, a nikoli jako na pracovní smlouvu i přesto, že zákon explicitně souběh funkcí nezakazuje, nezohledňuje fakt, že přímo z §33 odst. 1 zákoníku práce plyne, že pracovní smlouva je dvoustranným právním jednáním zakládajícím pracovní poměr, tj. smluvní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Člen statutárního orgánu přitom co do činností spadajících do působnosti statutárního orgánu zaměstnancem není, neboť, jak vyplývá z R 35/2019, výkon funkce statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce. Manažerská smlouva tudíž nemůže být pracovní smlouvou.
[10] Nepřiléhavý je také argument tvrzeného rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17. Z citovaných nálezů Ústavního soudu totiž neplyne (jak se mylně domnívá dovolatel) bez dalšího závěr, podle něhož dovolateli jím požadovaný nárok na plnění dle manažerské smlouvy náleží. K porušení ve výrocích vypočtených ústavních práv dovolatele vedl toliko nedostatečně (nepřesvědčivě) odůvodněný závěr o neplatnosti manažerské smlouvy. Právě v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 pak došlo ze strany Nejvyššího soudu k překonání jeho dosavadní judikatury (srov. R 35/2019), což bylo také ze strany Ústavního soudu „souhlasně kvitováno“ v nálezu sp. zn. III. ÚS 669/17 (srov. bod 40).
[11] K otázce, zda je okruh činností vykonávaných dovolatelem jako generálním ředitelem shodný s okruhem činností spadajících do působnosti statutárního orgánu žalobkyně, již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil svůj právní názor jak v téže věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3822/2012), tak i v související věci mezi týmiž účastníky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012, a ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020). V tomto směru Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru zastávaném v těchto rozsudcích, a sice že v poměrech projednávané věci nemá nejmenších pochybností o tom, že činnosti, jež dovolatel vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel, spadají do působnosti představenstva žalobkyně (jednání za společnost navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti).
[12] Námitka dovolatele, podle níž soudy při právním posouzení otázky, zda se výše popsané činnosti navzájem shodují, vycházejí z definice obchodního vedení plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, kterou dle dovolatele na jeho právní vztah založený manažerskou smlouvou ze dne 23. 1. 2007 aplikují „prakticky retroaktivně“, přičemž „judikatura by se retroaktivně měla užívat pouze výjimečně“, není opodstatněná. Právě naopak, při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09.
[13] Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda neschválí-li valná hromada manažerskou smlouvu, neboť valné hromadě není předložena, „dojde takovým zmařením podmínky účinnosti smlouvy k odpadnutí podmínky“, neboť i tato otázka je již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (srov. zejména R 35/2019 a R 24/2020). Ujednání o odměně obsažené ve smlouvě o výkonu funkce, popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě, nabývalo v režimu obchodního zákoníku účinnosti schválením valnou hromadou, resp. v případech předvídaných ustanovením §194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou (srov. §66 odst. 2 obch. zák.). Jestliže valná hromada (dozorčí rada) společnosti neschválila ujednání o „mzdě“ obsažené v „pracovní“ (manažerské) smlouvě uzavřené mezi společností a žalovaným, nárok na „sjednanou mzdu“ členovi statutárního orgánu nevznikl. Nicméně v takovém případě měl člen statutárního orgánu podle §66 odst. 2 ve spojení s §566 odst. 1 a §571 odst. 1 obch. zák. nárok na odměnu obvyklou. Shodné odpovědi na tuto otázku se ostatně dovolateli již dostalo (srov. bod [24] rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2837/2020). Soudy nižších stupňů však dospěly k závěru, že dovolateli nevznikl nárok ani na odměnu obvyklou ve smyslu §571 odst. 1 obch. zák., protože svou funkci nevykonával s péčí řádného hospodáře, neboť si nechal vyplatit nenárokovou část „mzdy“ i přesto, že, mimo jiné s ohledem na hospodářskou situaci žalobkyně, zjevně nebyla naplněna ujednaná kritéria pro její výplatu. Tento závěr dovolatel v dovolání nenapadá, a tudíž jej k dovolacímu přezkumu neotevírá.
[14] Přípustnost dovolání nezakládají ani další dovolatelem formulované otázky
- kdo má povinnost předložit manažerskou smlouvu ke schválení valné hromadě, zda „společnost jako zaměstnavatel anebo zaměstnanec“, a
- nedojde-li k odpadnutí podmínky účinnosti manažerské smlouvy v důsledku jejího neschválení valnou hromadou, je takové jednání žalobkyně možné posuzovat jako porušení povinnosti předložit smlouvu ke schválení valné hromadě s tím, že důsledkem takového jednání vznikne druhé smluvní straně (dovolateli) zcela zřejmá újma, případně zda je taková újma v příčinné souvislosti s porušenou povinností.
[15] V rozsudku ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož aby bylo možné uzavřít, že důvody, pro které nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k tíži dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky, které lze po něm spravedlivě požadovat (např. doručit společnosti návrh smlouvy o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k tomu, aby valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu funkce schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-li nic pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně), nebudou zpravidla naplněny předpoklady §59 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), pro vznik práva na odměnu obvyklou. Tento závěr, ačkoliv byl vysloven pro účely výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, je obdobně použitelný též v poměrech projednávané věci. Bylo především na dovolateli jako předsedovi představenstva žalobkyně, aby učinil příslušné kroky ke splnění povinnosti uvedené v §66 odst. 2 obch. zák., zejména aby předložil valné hromadě žalobkyně manažerskou smlouvu ke schválení. Neučinil-li tak, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalobkyně.
[16] Dovolání není konečně přípustné ani pro řešení otázky věcné příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí věci. Dovolatel zjevně přehlíží, že v projednávané věci Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. Ncp 13/2019-492, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti je pro účastníky i soudy závazné. Poté, kdy vrchní soud rozhodne postupem podle §104a o. s. ř., nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, či ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 829/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009). Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. Navíc platí, že právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného soudu soud rozhodující o věci samé není vázán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[17] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu