ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.230.2022.1
sp. zn. 27 Cdo 230/2022-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem, se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, PSČ 388 01, proti žalovaným 1) Bytovému družstvu Přemyslovská 27 , se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 27, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26764245, zastoupenému JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Balbínova 411/30, PSČ 120 00, 2) P. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Dědinách 733/22, PSČ 141 00, a 3) B. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, PSČ 120 00, o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 96/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 6 Cmo 244/2020-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní, prvním žalovaným a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 75 Cm 96/2016-241, zamítl žalobu na určení, že členkou žalovaného 1) a oprávněnou nájemkyní bytu č. XY nacházejícího se v XY podlaží domu č. p. XY v ulici XY (dále též jen „byt“) je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná 3) chopila práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1) Aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu. Konkrétně v bytovém družstvu se držitel musí zásadně chopit jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru.
2) Pouze tehdy, když se držitel chopí členského podílu v družstvu jako celku (popř. takové jeho části, která zakládá plnohodnotný členský poměr), lze uvažovat o tom, že by mohl členský podíl v družstvu vydržet. Plnohodnotný členský poměr v bytovém družstvu přitom – z povahy věci – nemůže založit držba (pouze) práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru, nedojde-li zároveň k chopení se držby individuálních práv a povinností určených stanovami (a nájemní smlouvou) vztahujících se ke konkrétnímu bytu.
3) Individuální práva a povinnosti člena družstva vztahující se ke konkrétnímu bytu jsou souhrnem subjektivních práv a povinností převodce (dosavadního člena družstva), která vyplývají nejen ze stanov, ale v případě tzv. bydlícího člena především též z nájemní smlouvy uzavřené mezi převodcem (původním nájemcem bytu) a družstvem, neboť zejména v ní jsou daná práva a povinnosti individualizována jak co do svého obsahu, tak předmětu, k němuž se vztahují (bytu, k němuž se připínají). Jelikož zásadně nejde o práva a povinnosti osobní povahy, „přechází“ v důsledku převodu členského podílu i práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu rovněž na nabyvatele členského podílu.
4) Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possesionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora).
5) Držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví.
Srovnej za všechna rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněné pod číslem 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013.
[6] V projednávané věci se z provedeného dokazování podává, že žalovaná 3) uzavřela se žalovanou 2) dne 9. 7. 2013 „Smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu“. Poté dne 1. 8. 2013 uzavřela žalovaná 3) se žalovaným 1) „Nájemní smlouvu k bytu“. Žalovaný 1) tak vedl žalovanou 3) jako svou členku, žalovaná 3) se (v zastoupení) účastnila členských schůzí žalovaného 1) a též platila nájem a poplatky za užívání bytu. Lze tedy uzavřít, že žalovaná 3) se chopila držby jak individuálních práv určených stanovami (a nájemní smlouvou) vztahujících se k bytu, tak práv, která příslušejí každému členu družstva. Na této skutečnosti ničeho nemění ani to, že v bytě i nadále bydlely dovolatelka se žalovanou 2), neboť podle skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, měly obě byt na základě dohody vyklidit ještě v roce 2013 [poté se strany na žádost žalované 2) dohodly na vyklizení bytu až v roce 2014 a po zjištění, že dovolatelka vážně onemocněla, žalovaná 3) s vyklizením bytu posečkala na pozdější dobu].
[7] Ve zbývající části dovolání nesplňuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
[8] Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[9] Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
[10] Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
[11] Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou přitom v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (srovnej např. závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16).
[12] Dovolatelka těmto požadavkům nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu (stejně tak rozsudek soudu prvního stupně) závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, přičemž napadené rozsudky se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a projednávaná otázka má být posouzena jinak“.
[13] Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
[14] Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
[15] Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu).
[16] Z dovolání (posouzeného z obsahového hlediska) není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení otázky dobré víry žalované 3) odchýlit, ani od kterého svého řešení této otázky se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
[17] Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly důkaz jejím výslechem, výslechem žalované 2) ani svědkyně D. C., a neprovedly důkaz výpisy telefonních hovorů, vytýká tím soudům toliko údajnou vadu řízení. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka ve vztahu k namítané vadě řízení Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
[18] Nadto Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, když vyložily, proč (z jakých důvodů) tyto důkazy neprovedly (k tomu srov. zejm. argumentaci odvolacího soudu na str. 10 napadeného rozhodnutí); k tomu, že soud není povinen provést veškeré účastníkem navržené důkazy, vyloží-li důvody, proč jejich provedení není na místě, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95.
[19] Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, podle níž soud prvního stupně nesdělil účastníkům řízení výsledky přípravy jednání, „čímž se stal jeho postup naprosto nepředvídatelný“. I v tomto případě poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.; tato námitka proto dovolání přípustným taktéž nečiní.
[20] Dovolatelkou vytýkanou „nepředvídatelností“ postup soudu prvního stupně, resp. jeho rozhodnutí navíc netrpí, neboť se z obsahu spisu (např. na č. l. 116) podává, že soud prvního stupně sdělil účastníkům výsledek přípravy jednání a na jeho základě poučil účastníky o tom, jaká tvrzení (a důkazy k jejich prokázání) musí doplnit, aby mohl ve věci rozhodnout. V takové situaci je postup soudu „nepředvídatelným“ jen pro účastníka řízení ochrany svých procesních práv nedbalého a na jednání soudu nepřipraveného (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[21] Namítá-li dovolatelka, že soudy považovaly výslechy žalované 3) a svědka V. za „naprosto věrohodné“, aniž by provedly jejich kritickou analýzu s ohledem na příbuzenský vztah, brojí tím toliko proti hodnocení důkazů provedenému soudy. Hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[22] Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[23] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu