ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.496.2021.1
sp. zn. 27 Cdo 496/2021-630
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Pavlem Širokým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, PSČ 152 00, o zaplacení 10.070.647,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 34/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 255/2019-597, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 255/2019-597, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, ve výrocích II. a III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2010 domáhá po žalovaném zaplacení částky 11.000.000 Kč z titulu náhrady škody, kterou měl žalovaný žalobkyni způsobit jako její jednatel porušením péče řádného hospodáře. Žalobou uplatňuje jednotlivé nároky specifikované pod body A) až K).
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2015, č. j. 80 Cm 34/2010-330, zastavil řízení co do částky 100.297,17 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 10.070.647,19 Kč a nahradit jí náklady řízení (výrok II.), a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok III.).
[3] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2016, č. j. 8 Cmo 121/2016-416, zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že žalobkyně sice „navrhla, aby jí byla proti žalovanému přiznána náhrada škody podle jednotlivých položek, avšak dostatečně neuplatnila tvrzení, kterou svou konkrétní povinnost žalovaný porušil, vyjma povinnosti řádně vést účetnictví (položka A)…. Bude nejprve třeba vyhodnotit, zda oba účastníci uvedli svá tvrzení v potřebném rozsahu, zda k nim navrhli důkazy.“
[4] Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 80 Cm 34/2010-563, zastavil řízení o části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 300.000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do zbývající částky 9.770.649,19 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
[5] Zastavení řízení co do částky 300.000 Kč bylo odrazem částečného zpětvzetí žaloby učiněného žalobkyní při jednání soudu prvního stupně konaném dne 8. 11. 2018 (č. l. 529 spisu) ohledně nároku A), z původně požadované částky 2,870.592,96 Kč vztahující se k tomuto nároku žalobkyně požadovala (již jen) částku 2,570.592,96 Kč.
[6] Soud prvního stupně, vycházeje ze závazného právního názoru Vrchního soudu v Praze, vyzval žalobkyni usnesením ze dne 5. 5. 2017, č. j. 80 Cm 34/2010-429, podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby ve stanovené lhůtě doplnila svá tvrzení tak, že „u každé jednotlivé položky žaloby upřesní, zda se její úhrady po žalovaném domáhá z titulu náhrady bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody“, a dále „ohledně toho, že v daném případě byly u každé jednotlivé položky žaloby splněny všechny předpoklady, na nichž právo na náhradu škody stojí, tj. porušení povinnosti žalovaného vykonávat svou působnost ve funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, vznik škody žalobkyni a příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyni. Žalobní tvrzení v případě uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé žalobkyni jako důsledek porušení povinností jednatele žalobkyně je třeba vždy postavit tak, aby bylo jasné, kterou povinnost jednatel porušil (z čeho vyplývala) a že žalobkyni škoda vznikla v příčinné souvislosti s takovým porušením povinnosti, přičemž tato tvrzení musí žalobkyně podpořit svými důkazními návrhy.“
[7] Žalobkyně (obsáhlým) podáním ze dne 12. 6. 2017 k výzvě soudu doplnila žalobu o další tvrzení vztahující se k nárokům A) až I) a K).
[8] Ve vztahu k nároku A) žaloby soud prvního stupně zjistil, že:
1) Žalovaný vykonával funkci jednatele žalobkyně v období od 21. 9. 1995 do 2. 4. 2009.
2) V účetnictví žalobkyně byla zaznamenána vyšší částka zůstatku na pokladně, která se sestávala z faktického zůstatku a z vyplacených částek z „fondu provizí“.
3) „Fond provizí“, jenž schvalovali společníci každý rok, sloužil pro výplatu odměn zákazníků, bylo o něm účtováno zvlášť.
[9] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně ve vztahu k nároku A) žaloby uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynula nesrovnalost mezi účetním a faktickým stavem na pokladnách žalobkyně (tzv. manko). Vyšší částka zůstatku na pokladně v účetnictví byla způsobena nesprávným účtováním tzv. fondu provizí. Soud prvního stupně (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011) uzavřel, že pouze ze skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá skutečnému stavu nelze dovozovat vznik škody ve výši takto nezaúčtovaných prostředků. I kdyby žalovaný porušil povinnost vést řádně účetnictví, nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a to vznik škody.
[10] Ve vztahu k ostatním nárokům (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008) soud prvního stupně zdůraznil, že vylíčení rozhodujících skutečností patří k nutným obsahovým náležitostem žaloby, kterými žalobkyně plní svoji povinnost tvrzení.
[11] V daném případě však žalobkyně ani po výzvě a poučení nedoplnila svá skutková tvrzení tak, aby z nich vyplývalo, kterou konkrétní povinnost žalovaný ve vztahu k nárokům B) až I) porušil. U nároku K) [tj. u částky 1.817.306 Kč představující rozdíl ve vyplácených odměnách] není zřejmé, jaká byla konkrétní měsíční výše té které platby, tudíž nebylo možné se (navíc) vypořádat s námitkou promlčení.
[12] Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně dostatečně skutkově nevymezila nároky v bodech B) až I) a K) žaloby, a neunesla tak břemeno tvrzení, škoda vymezená pod bodem A) žalobkyni nevznikla; proto žalobu zamítl.
[13] Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[14] Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně u nároků B) až I) a K) nedostála své zákonné povinnosti tvrzení. Poučení poskytnuté soudem prvního stupně podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. shledal dostatečným, bylo v něm uvedeno, jakým způsobem má být tvrzení doplněno, žalobkyně byla současně vyzvána k označení důkazů. Po poučení žalobkyně svá žalobní tvrzení pouze „rozvedla“.
[15] Podle odvolacího soudu žalobkyně u bodů B) až I) neuvedla ničeho o tom, jakou povinnost žalovaný porušil, žádná tvrzení, z nichž by bylo možné seznat, z čeho tato povinnost vyplývala a že tvrzená škoda vznikla v souvislosti s tímto porušením. Pouhý odkaz na to, že žalovaný porušil povinnost péče řádného hospodáře, nepostačuje. Žalobkyně neuvedla ani další skutečnosti nezbytné pro závěr, že jí vznikla škoda v požadovaném rozsahu.
[16] Rovněž u bodu K) žalobkyně neuvedla, z jakých konkrétních částek se (jí požadovaná) částka skládá, kdy byly jednotlivé částky žalovanému vyplaceny a jaká část byla vyplacena neoprávněně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky břemene tvrzení u nároků v (žalobních) bodech B) až I) a K), a s ním souvisejícími náležitostmi výzvy podle §118a odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
[18] Dovolatelka otevírá rovněž otázku týkající se nároku v bodu A) žaloby ohledně rozložení důkazního břemene, kterou dle jejího názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017.
[19] Ve vztahu k první otázce dovolatelka zdůrazňuje, že ze strany soudů se ji nedostalo náležitého (procesního) poučení ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř., v čemž se soudy odchýlily například od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, či ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12, a od další v dovolání citované judikatury Nejvyššího soudu.
[20] Obě usnesení soudu prvního stupně, kterými soud vyzval dovolatelku k nápravě vad, nesplňují náležitosti řádného (konkrétního) poučení podle §5 ve spojení s §101 odst. 1 o. s. ř.; navíc se jí poučení nedostalo při (soudním) jednání.
[21] Podle dovolatelky poučení ve smyslu §5 ve spojení s §101, §118a o. s. ř. musí být náležitě podrobné (konkrétní), aby účastníku, vůči němuž poučení směřuje, byla objektivně dána možnost na poučení reagovat; v tomto případě konkrétně možnost doplnit tvrzení či důkazy, které soud považuje za nedostatečné.
[22] Soud prvního stupně adresoval dovolatelce toliko obecné výzvy, ze kterých nemohlo být zřejmé, co po ní soud žádá, a následně (překvapivě) vydal rozsudek, jímž většinu žaloby zamítl pro neunesení břemene tvrzení. Odvolací soud tento postup nesprávně aproboval.
[23] Dovolatelka dále namítá nejen opomenutý (jí navrhovaný) důkaz výslechem (současného) jednatele J. A. (jenž „problémy odhalil“), ale i to, že provedené důkazy soud hodnotil nesprávně (účelově).
[24] Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[25] Žalovaný s podaným dovoláním nesouhlasí, navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost (nedůvodnost) „odmítl (zamítl)“.
III. Přípustnost dovolání
[26] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[27] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení obou dovolatelkou předložených otázek, a to posouzení otázky rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního v řízení o náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře, i otázky náležitostí výzvy (poučení) dle §118a o. s. ř., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) K otázce rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního
[28] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 [srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)].
[29] Podle §194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
[30] Z §135 odst. 2 obch. zák. plyne (ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezeným), že ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
[31] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce rozložení břemene tvrzení a břemene důkazního v řízení o náhradu škody způsobené porušením povinnosti jednatele společnosti s ručením omezeným jednat při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře se podává:
1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře.
2) Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce, a nikoliv žalovaný člen orgánu.
3) Nesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, předpokládá, že jednatel uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy. Z §194 odst. 5 věty druhé obch. zák., tudíž plyne, že jednatel nese i břemeno tvrzení ohledně skutečností, svědčících ve prospěch závěru, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře.
4) Nepodaří-li se jednateli prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá jej neúspěch ve sporu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a vznikem škody). Naproti tomu, nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži žalobci.
5) Jestliže žalující společnost s ručením omezeným tvrdí a prokáže, že žalovaný jakožto jednatel společnosti vybral z jejího účtu či z pokladny postupně peněžní prostředky, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity, je žalovaný jednatel podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Dokazování toho, že žalovaný peněžní prostředky využil pro společnost, totiž není důkazem vzniku škody. Jde o otázku jednání s péčí řádného hospodáře, ohledně které nese důkazní břemeno žalovaný.
K tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017 (dovolatelkou citovaný), ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3553/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2293/2021.
[32] V poměrech projednávané věci dovolatelka ve vztahu k nároku A) tvrdila, že jí tvrzená škoda vznikla tím, že žalovaný (jako její jednatel) vzal z pokladny peněžní hotovost a použil ji (v rozporu s péčí řádného hospodáře) „na vyplácení VIP zákazníků“ z fondu provizí (srov. např. protokol o ústním jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. 11. 2018, č. l. 529). Tedy, jinými slovy, že dovolatelce se jednáním žalovaného snížil reálně majetek. Dovolatelka žalovanému nevytýká (primárně) skutečnost, že použití peněžních prostředků nebylo řádně zaúčtováno, ale že byly odebrány z pokladny a použity v rozporu se zájmy dovolatelky. Poukaz soudů nižších stupňů na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011 tudíž není přiléhavý; tvrzená škoda v projednávané věci nespočívá v „nezaúčtování účetního případu do účetnictví“.
[33] Bylo-li (by) v řízení tvrzeno a prokázáno, že peněžní prostředky žalovaný z pokladny dovolatelky vzal (tedy, že jednáním žalovaného se snížil majetek dovolatelky), byly (by) tvrzeny a prokázány všechny okolnosti zakládající povinnost žalovaného nahradit tím způsobenou škodu (jednání, škoda i kauzální nexus). Na žalovaném by pak bylo, aby tvrdil a prokázal, že takto vybrané peněžní prostředky byly použity (v souladu s péčí řádného hospodáře) ve prospěch dovolatelky.
[34] Ačkoliv soudy považovaly za prokázané, že peníze z pokladny byly (z blíže nespecifikované části) využívány žalovaným na „odměny zákazníkům“ (srov. rozsudek soudu prvního stupně, odst. 17 odůvodnění), neposuzovaly, zda žalovaný při popsaném využívání peněžních prostředků v pokladně postupoval v souladu se svými povinnostmi jednatele. Jak zdůrazněno shora, břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně této okolnosti tíží žalovaného.
[35] Otázku rozložení procesních břemen tedy odvolací soud i soud prvního stupně posoudily nesprávně.
b) K otázce náležitostí poučení podle §118a o. s. ř.
[36] Podle §101 odst. 1 o. s. ř k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména: a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.
[37] Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 4).
[38] Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přijaté k výkladu citovaných ustanovení se (mimo jiné) podává, že:
1) Účastník sporného řízení je povinen tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; právní teorie hovoří o tzv. břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena.
2) K tomu, aby účastník řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení.
3) Poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. musí být konkrétní; soud musí účastníku řízení vyložit, v čem spočívá neúplnost jím doposud předestřených skutkových tvrzení a jak (o jaké okolnosti) má svá tvrzení doplnit.
4) Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a o. s. ř. zákon ukládá – jak je zřejmé z §213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř.
Srovnej za mnohá rozhodnutí rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015, či ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020).
[39] Poučení poskytnuté soudem prvního stupně v projednávané věci (viz odst. 6 odůvodnění tohoto rozsudku) shora popsaným požadavkům kladeným na postup podle §118a odst. 1 o. s. ř. nevyhovuje. Na místo toho, aby soud u každého jednotlivého nároku dovolatelce sdělil, která (konkrétní) skutková tvrzení (o kterých skutečnostech) v jejím dosavadním vylíčení postrádá (a považuje je za nezbytná pro rozhodnutí ve věci samé), vyzval ji jen zcela obecně k doplnění tvrzení „tak, aby byly splněny všechny předpoklady, na nichž právo na náhradu škody stojí, tj. porušení povinnosti žalovaného vykonávat svou působnost ve funkci jednatele s péčí řádného hospodáře, vznik škody žalobkyni a příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody žalobkyni“. Takto obecně formulovaná výzva však nevyhovuje požadavkům ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř.
[40] V rozporu se zákonem pak soud po dovolatelce požadoval, aby své žalobou uplatněné nároky právně kvalifikovala (tedy aby uvedla, zda se zaplacení žalobou uvedených částek po žalovaném domáhá z titulu náhrady bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody). Taktéž poučením, podle něhož měla dovolatelka skutková tvrzení doplnit tak, „aby bylo jasné, kterou povinnost jednatel porušil (z čeho vyplývala)“, soud požadoval po dovolatelce, aby svá tvrzení právně kvalifikovala. Povinností dovolatelky je tvrdit, jakých konkrétních jednání (konání či opomenutí) se žalovaný dopustil; to, zda skutkově vymezenými jednáními žalovaný porušil některou právní povinnost, je otázkou právního posouzení, jež náleží soudu (k tomu, že účastník řízení není povinen svá tvrzení právně kvalifikovat, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, nebo ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5114/2016).
[41] Odvolací soud popsaná pochybení soudu prvního stupně nenapravil a dovolatelce řádné poučení taktéž neposkytl (k povinnosti odvolacího soudu poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a o. s. ř. srov. výše).
[42] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvody dle §241a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výrocích II. a III. i je a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[43] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
[44] Bude-li mít v dalším řízení soud prvního stupně za to, že dovolatelka dosud (u toho kterého konkrétního nároku) nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti, poskytne jí řádné poučení dle §118a o. s. ř. Při posuzování otázky rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene bude postupovat v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[45] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu