ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1253.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1253/2022-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně K. T., nar. XY, bytem XY, proti žalovanému městu Oslavany , IČ 00282286, se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, zastoupenému JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. I. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Biskoupky 33 , o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021, č. j. 13 Co 205/2021-336, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 10. 2021, č. j. 13 Co 205/2021-336, usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2021, č. j. 41 C 3/2018-208, potvrdil v části, v níž soud prvního stupně odmítl žalobu v rozsahu týkajícím se „příslušenství“ z částky 786 500 Kč, a zrušil je, pokud jím byla odmítnuta žaloba o úhradu „zákonné sazby DPH“ z částky 200 000 Kč a „příslušenství“ z částky 200 000 Kč, a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
2. Proti usnesení odvolacího soudu (jeho potvrzující části) podala dovolání žalobkyně. Nevymezila žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovala, že na jejím posouzení usnesení odvolacího soudu záviselo a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Vedlejší účastník na straně žalobkyně se ztotožnil s podaným dovoláním.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
7. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
9. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3446/2018; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
10. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatelka ohlašovala, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) přitom dovolatelka v posuzovaném případě nedostála, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. řádně nevymezila a ani neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným (způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolaní přitom není pouhá citace znění ustanovení §237 o. s. ř. – viz obecné tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena).
11. Z podání dovolatelky se pak žel, a to ani s přihlédnutím k jeho obsahu – jakkoli jsou z něj patrné kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nepodává. Charakter právních otázek přitom zjevně nenaplňuje dovolatelčina polemika s „hodnocením důkazů“ a „skutkovými konkluzemi“ soudů nižšího stupně.
12. Poukazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3643/15, argumentujíc, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
13. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu