ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1562.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1562/2022-668
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) B.-A. K. H. , narozena XY, bytem XY, Spolková republika Německo, b) P. G. , narozen XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 193/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2022, č. j. 25 Co 304/2021-638, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 4.824,27 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 14.472,81 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 19 C 193/2019-594, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - dále „zákon o půdě“ (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 242.690,20 Kč (výrok II.) a rozhodl, že Česká republika – Okresní soud v Trutnově nemá vůči účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 25 Co 304/2021-638, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům, každému rovným dílem, k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení v celkové výši 51.600,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků. Odvolací soud totiž tvrzení žalované o nevhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu na žalobce posoudil jako nepřípustnou „novotu“ ve smyslu ustanovení §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť taková skutečnost nebyla ze strany žalované v řízení před soudem prvního stupně tvrzena a prokazována, tudíž k ní nelze v rámci koncentrace řízení a neúplné apelace přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Namítá rovněž, že některé z předmětných pozemků (konkrétně pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY) jsou nevhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, jelikož funkčně souvisí s okolními nemovitostmi. Dále pak podotýká, že odvolací soud porušil právo žalované na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, jakož i nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemků náhradních k uspokojení restitučního nároku, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolená právní otázka možnosti uspokojování restitučního nároku žalobců při tvrzeném nedostatku jejich aktivity a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3041/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1190/2020).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 261/2020. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku s dostatečným časovým předstihem) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců, respektive jejich právních předchůdců, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení
§11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení, což jen dokládá, že po žalobcích nebylo možno spravedlivě požadovat jejich další účast v nabídkových řízeních. V této souvislosti lze pak akcentovat, že žalovaná má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, neboť výše náhrady musí odpovídat ceně původních odňatých a nevydaných pozemků. Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť si nechali zpracovat znalecké posudky o ocenění pozemků odňatých právním předchůdcům žalobců, jež předložili žalované, a vyzvali ji k přecenění pozemků odňatých a nevydaných jejich právním předchůdcům. Na uvedeném pak nic nemění, že při spornosti nároku či jeho výše je oprávněným osobám jako další prostředek právní ochrany k dispozici i určovací žaloba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015).
Konkluze odvolacího soudu nejsou v kontradikci s dovolatelkou akcentovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, v němž dovolací soud v tehdy projednávané, skutkově odlišné věci jiných účastníků jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu aproboval tehdy učiněné závěry o nedůvodnosti žaloby na vydání náhradního pozemku v situaci, kdy oprávněná osoba byla zcela pasivní a veřejnou nabídku pozemků ignorovala z ryze subjektivních důvodů, zatímco liknavost, svévole či diskriminace ze strany žalované nebyla v tomto řízení jakkoliv prokázána.
Relevanci postrádají i v dovolání citované odkazy žalované na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k jeho východiskům, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí konformní, viz shora), a na jeho závěry navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2160/2009 (jenž primárně řešil otázku zániku nároků z postoupených pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě v důsledku restituční tečky, kterou v dané věci shledal za nesprávně vyřešenou v důsledku nedostatečného rozlišení, zda tehdy oprávněná osoba – postupník, byla osobou, jež sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska či zda sledovala tímto postoupením rozšíření svého zemědělského hospodaření), s nimiž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, respektive je jimi řešena jiná právní otázka, než o kterou jde v nyní posuzované věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, neboť zmíněná rozhodnutí se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, pak ve své normativní části formuluje obecné předpoklady, při jejichž splnění se může oprávněná osoba obrátit na soud se žalobou o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku, aniž by ovšem mohl reflektovat individuálně dané okolnosti posuzované věci, jež jsou s okolnostmi relevantními ve věci odkazované nesrovnatelné.
K poukazu dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, se jeví vhodným dodat, že označený rozsudek byl k oprávněnými osobami podané ústavní stížnosti zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, v němž Ústavní soud – aniž by zpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků – obecným soudům vytkl, že ve svém hodnotícím závěru, lze-li postup žalované vůči tamním žalobcům (oprávněným osobám) při uspokojování jejich restitučních nároků považovat za liknavý či svévolný, nezohlednily všechny zjištěné okolnosti.
Závěr o tom, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců postupovala liknavě či svévolně, nadto koresponduje konkluzím dovolacího soudu vysloveným již dříve ve skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 345/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022).
K výtce, že odvolací soud řádně nepřezkoumal funkční spojení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY s okolními nemovitostmi, se jeví vhodným uvést, že systém neúplné apelace, na němž je založeno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srovnej §5, 101 a 118a o. s. ř.), zejména pak podle ustanovení §119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení §205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).
V poměrech projednávané věci (jak vyplývá z obsahu spisu) žádný z účastníků řízení netvrdil a ani neprokazoval v řízení před soudem prvního stupně funkční souvislost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY s přilehlými nemovitostmi. Jelikož žalovaná tuto skutečnost uvedla až při jednání před odvolacím soudem dne 3. 3. 2022, odvolací soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v opačném případě by sám (nepřípustně) prolomil účinky koncentrace řízení. V řízení podléhajícím zákonné koncentraci sice není vyloučeno, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení §118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006), z obsahu spisu (především pak z tvrzení účastníků řízení – viz vyjádření žalované ze dne 6. 8. 2020 na č. l. 242 spisu, k němuž žalovaná přiložila tabulku lustrace pozemků, z níž je patrné, že převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobce nebrání jejich funkční souvislost s jinými nemovitostmi; vyjádření žalované ze dne 30. 9. 2021 na č. l. 523 spisu, v němž žalovaná uvedla, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY „nebyl shledán ze zákonných důvodů vyloučený z převodu na žalobce“; dále též protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 6. 2021 na č. l. 384 spisu, z nějž se podává, že žalovaná k soudem prvního stupně provedené rekapitulaci jednotlivých nárokovaných pozemků, včetně pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, nikterak nezpochybňovala jejich převoditelnost na žalobce z důvodu posléze tvrzené existence jejich funkční souvislosti s okolními nemovitostmi; protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 10. 2021 na č. l. 576 spisu, dle něhož žalovaná v návaznosti na soudem poskytnuté poučení dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. sdělila, že nedoplňuje skutková tvrzení ani důkazní návrhy) přitom nevyplynula nutnost provést důkazy i k nastíněné otázce, jelikož v řízení nevyšlo najevo a ani ze strany žalované nebylo tvrzeno, že by existovala jakákoliv překážka převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (vyjma tvrzení o jeho situování v ochranném pásmu národního parku), a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY do vlastnictví žalobců.
Namítá-li dovolatelka, že rovněž pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v katastrálním území XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, nejsou vhodné k převodu na oprávněné osoby pro jejich funkční souvislost se sousedními nemovitostmi, přichází s touto okolností až v dovolacím řízení, pročež jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1079/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2113/2019). V nalézacím řízení, jakož ani v řízení před odvolacím soudem, žádnou takovouto argumentaci týkající se funkční souvislosti označených pozemků s dalšími nemovitostmi žalovaná neuplatnila.
Napadené rozhodnutí se tak neprotiví ani další dovolatelkou citované judikatuře dovolacího soudu týkající se otázky „vhodnosti“ pozemku coby pozemku náhradního podle zákona o půdě, jelikož v dovolatelkou připomínaných kauzách (na rozdíl od věci nyní posuzované) žalovaná svůj nesouhlas s převoditelností náhradních pozemků do vlastnictví oprávněných osob vyjádřila již před nastoupením účinků koncentrace řízení.
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o její povinnosti k náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 19.297,08 Kč, z níž náleží žalobkyni a) částka ve výši 4.824,27 Kč a žalobci b) částka ve výši 14.472,81 Kč, neboť z celkové výše v řízení uspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) uplatňovala nárok ve výši jedné čtvrtiny a žalobce b) uplatňoval nárok ve výši tří čtvrtin, přičemž žalobci mají postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu (srovnej §91 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 15.648,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem předmětných pozemků uspokojeného restitučního nároku ve výši 363.115,06 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3.349,08 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu