ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1661.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1661/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované městské části Praha 15, se sídlem v Praze 10, Boloňská 478/1, identifikační číslo osoby: 00231355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o zaplacení částky 176.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 55/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022, č. j. 54 Co 436/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 54 Co 436/2021-155, potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 9 C 55/2020-123, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 176.040,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 176.040,- Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a žalobci uložena povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 41.043,20 Kč (výrok I.). Odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 20.522,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) vyšly z těchto skutkových zjištění:
- Žalobce je na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, ze dne 14. 8. 2019, č. j. 124 EXE 11490/16-426, jímž mu byl jako vydražiteli udělen příklep na vydražené nemovitosti, spoluvlastníkem (v podílu 3609/526713) pozemku parc. č. XY o výměře 2.934 m 2 , druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: zeleň (dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“).
- Předmětný pozemek je rovinatý stavební pozemek přístupný z místních komunikací, na něž navazuje, slouží k přístupu do jednotlivých sekcí bytového domu č. p. XY, na jeho části se nachází travní porost, dále pak chodníky s povrchem ze zámkové dlažby a parkovací plochy. Pozemek je ve spoluvlastnictví jednotlivých členů SVJ v různých podílech. Žalobce není vlastníkem žádné bytové jednotky v domě č. p. XY a ani žádného jiného pozemku v sousedství.
- Stavebník „Bytového areálu XY“, společnost EKOSPOL, a. s. požádal v roce 2005 o souhlas s vybudováním komunikace spojující stávající výstavbu s nově vybudovaným bytovým areálem s tím, že nově budovaná komunikace bude účelová v majetku investora a propojí stávající komunikace XY a XY a umožní příjezd k sekcím bytového domu č. p. XY ze stávajícího parkoviště v XY. Komunikace vybudovaná v rámci výstavby „Bytového areálu XY“, jehož součástí jsou i chodníky, vstupy k jednotlivým sekcím bytových domů na pozemcích, mimo jiného, i parc. č. XY, byla speciálním stavebním úřadem zkolaudována jako veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž je funkčně spjata s bytovým domem č. p. XY.
- Vyjma žalobce, jenž se na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství za období od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020, žádný jiný ze spoluvlastníků pozemku v letech 2016 až 2019 požadavek na náhradu za jeho užívání vůči žalované, jež jej sama považuje za veřejné prostranství, nevznesl.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náhrada za bezdůvodné obohacení za užívání předmětného pozemku nenáleží, neboť se nejedná o veřejné prostranství. Byť je pozemek teoreticky přístupný bez omezení každému, je využíván toliko obyvateli přilehlého domu, dalšími jeho spoluvlastníky, kteří jej i udržují. Pozemek tak obecnému užívání neslouží. Bez ohledu na závěr o nedůvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení odvíjející se od charakteru předmětného pozemku, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále prostřednictvím aplikace ustanovení §1127 a §1877 o. z. a §1126 a §1128 o. z. dospěl k závěru, že žalobce nemůže být aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy ještě nebyl spoluvlastníkem předmětného pozemku, přičemž opak nemohl dovozovat předestřením argumentace o aktivní solidaritě spoluvlastníků. Odvolací soud pak neshledal za důvodný ani požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení i za ostatní spoluvlastníky (pro období, když již žalobce spoluvlastníkem pozemku byl), neboť o vymáhání celého plnění z titulu vzniku bezdůvodného obohacení nebylo v rámci správy společné věci spoluvlastníky (s využitím principu majority) rozhodnuto.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné jednak pro řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
5. S odkazem na vymezení materiálního kritéria veřejného prostranství, jak bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019 (obě usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), žalobce dovozoval, že jak veřejné účelové komunikace u bytových domů, tak i stromořadí (veřejná městská zeleň) u těchto domů, naplňují definiční znaky veřejného prostranství, tedy jsou přístupné každému bez omezení a naplňují službu obecného užívání, a jejich úprava svědčí pro závěr, že pozemek není využíván živelně. Rozhodovací praxi dovolacího soudu (žalobce citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) pak podle žalobce odporuje i závěr odvolacího soudu, že není aktivně legitimován k uplatnění nároku přesahujícího jeho spoluvlastnický podíl, přičemž upozorňuje na institut aktivní solidarity, respektive právo předstihu, jež nepředpokládají existenci předchozího majoritního rozhodnutí spoluvlastníků pozemku. Za nesouladné s judikaturou dovolacího soudu pak žalobce považuje i rozhodnutí o nákladech řízení, když posuzovanou problematiku považuje za běžnou agendu obcí (městských částí), a proto neměla být žalované přiznána náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech na zastoupení advokátem. Byť odvolací soud potvrzující rozsudek na důvodu pro zamítnutí žaloby spočívajícím v závěru o výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy nezaložil, poukázal žalobce s oporou v konkluzích nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) na skutečnost, že výhodné nabytí pozemku ve veřejné dražbě nelze považovat za mimořádnou okolnost ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů.
6. Na principu aktivní prevence v případě aktivní solidarity spoluvlastníků žalobce s odkazem na komentářovou literaturu založil i argumentaci o potřebě nově řešit (dosud neřešenou) otázku aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím spoluvlastnického podílu. Dovolatel upozornil na řešení analogické situace podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, v případě uplatňování majetkových práv vzniklých ze společné činnosti členů sdružení i po jeho zániku.
7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
11. Podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
13. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014; závěry citovaného rozhodnutí jsou se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelné i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020) – občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle §2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Souhlas vlastníka pozemku (prostoru) pak vymezuje judikatura dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11, v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419–654 . Praha: Leges, 2014, str. 211].
14. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009). Není proto bez dalšího rozhodující – jako se to ostatně podává z dokazování v předmětné věci – zda třeba i žalovaná obec prostřednictvím některého svého orgánu přisvědčuje tomu, že určitý prostor v jejím katastru zákonné atributy veřejného prostranství splňuje.
15. Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §2991 o. z., jelikož předmětný pozemek nemá charakter veřejného prostranství a žalobci tudíž za jeho užívání nepřísluší náhrada, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže soud prvního stupně založil přijaté právní posouzení věci, s nímž se odvolací soud ztotožnil, mimo jiného, na skutkovém závěru o využití části pozemku bezprostředně přiléhající k chodníkům před bytovým domem jako městské zeleni, která je sice přístupná bez omezení, ale slouží (objektivně může sloužit) pouze obyvatelům bytového domu, kteří se o ni starají a udržují ji, pak se taková konkluze neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu, jež ani znak veřejného prostranství spočívající v neomezeném přístupu veřejnosti na pozemek nespojuje automaticky s naplněním jeho veřejně prospěšného účelu pro neomezený okruh obyvatel obce (k tomu srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, nebo na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, jež v dovolání připomíná žalobce).
16. I když v individuálně daných poměrech projednávané věci poměřování předmětného pozemku hledisky definujícími veřejné prostranství se nevztahuje na celou jeho výměru, neboť soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že část pozemku slouží jako veřejná účelová komunikace, kterémužto účelu jí věnoval investor bytové výstavby a právní předchůdce žalobce, společnost EKOSPOL a. s., závěr odvolacího soudu, na němž je dovoláním dotčený rozsudek založen, tj. že žalobci nenáleží za užívání pozemku jako celku žádná náhrada, je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se problematikou omezení výkonu vlastnického práva k pozemku sloužícímu jako veřejně přístupná účelová komunikace.
17. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
18. Z právě předestřené judikatury vrcholných soudů se podává, že pro vznik nároku na náhradu za bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je rozhodné, zda vlastník pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí. Byl-li takový souhlas v poměrech projednávané věci investorem bytové výstavby (společností EKOSPOL, a. s.) prokazatelně dán (právní předchůdce žalobce obecnému užívání předmětný pozemek vědom si jeho komunikační potřebnosti pro uskutečněnou bytovou výstavbu věnoval), pak takový souhlas znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i žalobce jako právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik nároku na náhradu za bezdůvodného obohacení.
19. Dovolání žalobce dále není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím spoluvlastnického podílu a ani pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení přesahující jeho spoluvlastnický podíl.
20. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, jež bylo uveřejněno pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021).
21. Jestliže je v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v plném rozsahu, založen i na závěru, že předmětný pozemek svých charakterem není prostorem (pozemkem), za jehož užívání veřejností by žalobci coby jeho spoluvlastníkovi vzniklo právo na náhradu za bezesmluvní užívání (a přípustnost dovolání žalobce ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. při řešení této otázky dovolací soud neshledal), pak dovolání není přípustné ani pro řešení dalších otázek, jejichž zodpovězení, třebaže by mohlo hypoteticky vyznívat ve prospěch dovolatele, by nic nemohlo změnit na správnosti dovoláním dotčeného závěru, že za užívání předmětného pozemku (vzhledem k jeho charakteru) žalobci náhrada za bezdůvodného obohacení nenáleží.
22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika žalobce se správností závěru soudu prvního stupně o uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy (ostatně žalobce si je vědom toho, že v dovolání nelze v režimu ustanovení §237 o. s. ř. přípustně brojit proti závěrům, které odvolací soud do dovoláním dotčeného rozhodnutí nepřevzal); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
23. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (uplatnil argumentaci i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o prvostupňových nákladech, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
24. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
25. V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu