ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2374.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2374/2022-1623
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: M. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 196/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2022, č. j. 19 Co 27/2022-1606, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1670/2020, kterým bylo odmítnuto dovolání žalované směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 19 Co 341/2019, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 12 C 196/2018, jímž bylo žalobě o nahrazení projevu vůle vyhověno, dovolací soud, respektuje konkluze Ústavního soudu, rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1383/2021, z podnětu dovolání žalované rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vyslovuje právní názor, že pro posouzení podmínek, za nichž lze žalobě o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu požadovaných náhradních zemědělských pozemků vyhovět, je podstatným rovněž zjištění, zda se oprávněná osoba po skončení řízení před pozemkovým úřadem účastnila veřejných nabídek, či jaké okolnosti jí v tom případně bránily, a významným je i rozsah a kvalita veřejných nabídek organizovaných žalovanou. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 19 Co 27/2022-1606, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2021, č. j. 12 C 196/2018-1526, kterým byla žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY tentokráte zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku dostatečnosti své aktivity při uspokojování uplatněného restitučního nároku na vydání náhradních zemědělských pozemků (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“). Mínila, že odvolací soud se při posuzování této otázky odchýlil od ustálené judikatury. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20. Namítala rovněž, že v daném případě již samotná délka restitučního řízení (její nárok není uspokojen po více než 30 letech) svědčí o liknavém postupu žalované, přičemž měla za to, že odvolací soud se svými závěry odchýlil od judikatury dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020). Za dovolacím soudem dosud neřešenou měla pak otázku, zda při posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu (Pozemkového fondu ČR) je na místě vycházet toliko z veřejné nabídky pozemků nacházejících se v lokalitě, v níž byl situován původně odňatý a nevydaný pozemek, či zda je rozhodnou nabídka pozemků nacházejících se na území celé České republiky; poukazovala přitom na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, publikovaný pod č. 81/2021 Sb. Konečně vytýkala nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě, ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
5. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, přestože tomu nebrání žádná zákonná překážka. Byť při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, či ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020), delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, třebaže jinak nežádoucí, sama o sobě nedokládá, že by postup žalované byl (bez dalšího) nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění restitučních nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019; obdobně pak v rozsudku ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, Nejvyšší soud dovodil, že ze samotné délky správního řízení o nároku oprávněné osoby na vydání původních pozemků před příslušným pozemkovým úřadem a posléze před Státním pozemkovým úřadem vedeným dle správního řádu nelze liknavý postup žalované dovozovat).
6. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
7. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že samotná délka řízení před pozemkovým úřadem (dovolatelka uplatnila svůj restituční nárok v roce 1992, o jeho podstatné části – v rozsahu týkajícím se pozemku oceněného částkou 557 135,85 Kč – bylo rozhodnuto až v roce 2017) neopodstatňuje vyhovění žalobě o vydání náhradního zemědělského pozemku v situaci, kdy se dovolatelka po vydání rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 30. 10. 2017, č. j. PÚ 3515/92/1, řádně neúčastnila veřejných nabídek (její tři účasti zůstaly neúspěšnými pro formální vady přihlášek) a kdy průtahy v řízení před pozemkovým úřadem byly finančně odškodněny (dovolatelce bylo vyplaceno zadostiučinění ve výši 360 000 Kč), nejsou jeho konkluze – o absenci dostatečné aktivity dovolatelky při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti žalované – nikterak nepřiměřené či odporující ustálené judikatuře. Na posuzovaný případ přitom nedopadají ani závěry dovozené Ústavním soudem v dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20 (dle něhož nelze přičítat k tíži stěžovatelů, že se jejich aktivita, nebo jejich předchůdců, postupem času snižovala, až s přihlédnutím k jejich pokročilému věku postupně ustala; podstatné je, že v minulosti – zejména v době krátce po přiznání restitučního nároku – se uspokojení svých restitučních nároků řádně domáhali), když se v projednávané věci dovolatelka veřejných nabídek pozemků po rozhodnutí pozemkového úřadu (z roku 2017) řádně neúčastnila (její přihlášky byly odmítnuty pro formální vady).
8. Z ustálené judikatury dovolacího soudu současně plyne, že postup žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě lze kvalifikovat jako liknavý rovněž tehdy, je-li v řízení prokázáno, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, namísto zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v situaci, kdy nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku (bezdůvodně) sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, či rozsudek ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
9. Rozhodovací praxe se tím (oproti mínění dovolatelky) jednoznačně hlásí k závěru, že konkluze o liknavosti Státního pozemkového úřadu, resp. Pozemkového fondu ČR, při uspokojování restitučních nároků nelze činit toliko se zřetelem na parametry veřejných nabídek pozemků v lokalitách, v nichž se nacházely původní odňaté pozemky, nýbrž vždy po komplexním zhodnocení množství a kvality náhradních pozemků nabízených na území celé České republiky. Odvolací soud se tedy od ustálené judikatury neodchýlil, hodnotil-li parametry nabídky náhradních zemědělských pozemků z hlediska poměrů celého území České republiky (ze skutkových zjištění soudů nižšího stupně, jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepřísluší, vyplývá – ve vztahu k restitučnímu nároku dovolatelky – dostatečnost nabídky náhradních zemědělských pozemků), zohledňuje nadto i okolnost, že (byť v omezené míře) byly nabízeny pozemky i v dovolatelkou preferovaných lokalitách (hlavní město Praha, okres Rychnov nad Kněžnou), aniž se však dovolatelka těchto nabídek řádně účastnila.
10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že závěry odvolacího soudu o tom, že žalobě dovolatelky na vydání náhradních zemědělských pozemků za zjištěných skutkových okolností případu vyhovět nelze, se ustálené judikatuře dovolacího ani Ústavního soudu (reprezentované i rozhodnutími vydanými v projednávané věci), na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neprotiví.
11. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výtky dovolatelky směřující vůči odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vystihují namítané vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Uvedené výtky ostatně postrádají relevanci. Odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatelka byla na jeho podkladě schopna zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020). Ústavní soud nadto konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06); závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže však být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09).
12. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
13. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu