ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.265.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 265/2022-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově, se sídlem v Broumově, Klášterní 1, identifikační číslo osoby: 48648884, zastoupeného Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 28/1, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o vydání nemovité věci, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. června 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 30/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2021, č. j. 4 Co 300/2020-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit Lesům České republiky, s. p., náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 16 C 30/2020-80, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. 6. 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, tak, že žalobci bude vydán pozemek parc. č. 1083 v katastrálním území Žďár nad Metují – dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit Lesům České republiky, s. p., – dále „další účastník řízení“ – náklady řízení ve výši 1 359 Kč (výrok II.).
2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 9. 2021, č. j. 4 Co 300/2020-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit dalšímu účastníkovi řízení k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly v řízení z těchto pro věc významných skutečností:
- rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj, ze dne 11. 6. 2020, č. j. 138047/2014/514365/R26996, SPU 074797/2020/114/Jed, vydaným ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), nebylo vyhověno žádosti žalobce jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. o vydání předmětného pozemku,
- pozemek je v katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace a nachází se na něm asfaltová cesta vedoucí nejen k lesům ve vlastnictví žalobce, ale též ke kiosku, k areálu srubové osady Ostaš a k rodinnému domu, a takto je také využíván,
- na tento pozemek navazuje lesní cesta bez asfaltového povrchu v porostu lesa.
4. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §2 písm. b) a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž dospěl k závěru, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí (lesní cestou trvale určenou k plnění funkcí lesa), neboť slouží jako veřejně přístupná komunikace pro přístup třetích osob k jejich nemovitostem. Lesní cesta, jíž by bylo možné podřadit pod režim ustanovení §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., na předmětný pozemek navazuje. Vzhledem k charakteru pozemku pak dovodil, že v poměrech projednávané věci mělo být postupováno ve smyslu ustanovení §10 zákona č. 428/2012 Sb. a nikoliv podle ustanovení §9 citovaného zákona. Dále, dle názoru soudu prvního stupně, by nebylo možné předmětný pozemek žalobci vydat ani pro existenci zákonné překážky vyplývající z ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť slouží jako jediná přístupová komunikace k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob, je tudíž částí pozemku, která bezprostředně souvisí se stavbou, a je nezbytná k jejímu užívání.
5. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež částečně verifikoval na základě fotodokumentace založené ve spise, dospěl k závěru, že předmětný pozemek je zemědělskou nemovitostí, neboť představuje přístupovou cestu k lesu, a je tudíž ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, součástí lesního půdního fondu. Shodně se soudem prvního stupně však dovodil existenci překážky pro vydání pozemku žalobci podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vysvětlil, že pozemek slouží jako přístupová komunikace k areálu srubové osady Ostaš a takto je i využíván, přičemž pro úvahy o možné naturální restituci pozemku není rozhodné, zda a jakým způsobem je upraven jeho povrch. V situaci, kdy předmětný pozemek je volně přístupný (není zřízena žádná technická překážka pro jeho veřejné užívání), a jako komunikace je také využíván, by oprávněné osobě zůstalo v případě jeho vydání zachováno jen tzv. holé vlastnictví, oprávněná osoba by nemohla plně realizovat oprávnění plynoucí z vlastnického práva a využívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), odvolací soud uzavřel, že naturální restituce předmětného pozemku je z výše uvedeného důvodu při zohlednění širšího interpretačního a aplikačního rámce ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučena. Doplnil současně, že pro přijetí tohoto závěru je nerozhodné, zda se na pozemku nachází stavba v občanskoprávním slova smyslu či nikoliv.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.) za přípustné pro zodpovězení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky, která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale v poměrech projednávané věci by měla být posouzena jinak. Současně má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále že odvolací soud pochybil, jestliže při přijetí jiného závěru o charakteru předmětného pozemku rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce rozsudku odvolacího soudu vytýká, že odvolací soud dospěl k závěru o zastavěnosti pozemku v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, rozsudek ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, rozsudek ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, či usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4487/2014). Připouští sice, že předmětný pozemek je částečně tvořen drolícím se asfaltem a že se může jednat o veřejně přístupnou komunikaci, avšak upozorňuje, že účelové komunikace nejsou stavbami ve smyslu občanského práva, jsou součástmi pozemků, a proto nemůže být dána překážka pro jejich vydání ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Žalobce dovozuje, že pozemek, jenž představuje účelovou pozemní komunikaci (jako v předmětné věci), svým charakterem nepřekáží jeho využití coby lesní cesty. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21 (bod 24 odůvodnění), argumentuje tím, že odvolací soud nepřihlédl k tam formulované tezi o interpretaci právního předpisu způsobem co možná k oprávněné osobě nejvstřícnějším. Bez ohledu na to, že se jedná o účelovou pozemní komunikaci, se podle žalobce současně jedná o lesní cestu nezbytnou pro obhospodařování lesních pozemků v jeho vlastnictví.
8. Žalobce má dále za to, že by dovolací soud měl v poměrech projednávané věci odlišně od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019, hodnotit otázku nabytí holého vlastnictví oprávněnou osobou a znovu posoudit, zda blíže neurčený zájem veřejnosti na užívání pozemku lze povýšit nad právo restituenta na vrácení historického majetku. Má za to, že názor vyjádřený v citovaném usnesení dovolacího soudu byl překonán v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21. Domnívá se rovněž, že pojem holé vlastnictví nelze shodně aplikovat v případech, kdy práva vlastníka jsou absolutně potlačena (pro srovnání žalobce poukazuje na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009) a kdy pozemek vlastníka bude moci užívat blíže neurčená veřejnost. Má za to, že přístup na předmětný pozemek a jeho užívání veřejností jsou zajištěny i prostřednictvím institutu obecného užívání lesa [§19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů], neboť pozemek jako lesní cesta přístup do lesa umožňuje. Žalobce je dále přesvědčen, že při střetu oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a práva na obecné užívání předmětného pozemku opomenul odvolací soud provést test proporcionality dávající odpověď na otázku, zda větší právní ochrany má požívat přístup do kempu s kioskem nebo přístup vlastníka lesa pro účely jeho hospodárnějšího využití.
9. Dovolatel dále namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, z čehož dovozuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., jak jej formuluje judikatura Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15). Má za to, že skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení i v řízení před odvolacím soudem jsou v rozporu s provedenými důkazy. Nesouhlasí s tím, že by provedené dokazování mělo vyústit ve skutkový závěr, že předmětný pozemek je stavbou (dle náhledu dovolatele se jedná o účelovou lesní komunikaci) a že by jeho vydáním zůstalo žalobci zachováno toliko holé vlastnictví. Rovněž oponuje závěru, že pozemek bude užívat veřejnost, neboť v uvedeném směru neprovedly soudy nižších stupňů žádné dokazování. Uvádí, že v daném případě se bude veřejností rozumět pouze omezený okruh osob, které budou v létě ubytovány v kempu na Ostaši nebo navštíví restaurační zařízení.
10. Dovolatel rovněž poukazuje na procesní pochybení odvolacího soudu, který měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení v situaci, kdy soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že předmětný pozemek má nezemědělský charakter, ale současně rozhodnutí správního orgánu, jenž může ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodovat pouze o zemědělských nemovitostech, nezrušil a řízení nezastavil. Dovozuje, že rozhodnutí správního orgánu je za popsaných okolností paaktem, neboť bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem. Žalobce se táže, zda je takový procesní postup odvolacího soudu možný.
11. V dovolání žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že „ rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, pod č. j. 4 Co 300/2020 se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.“
12. Další účastník řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího co do vyřešení otázky existence výlukového důvodu pro vydání předmětného pozemku. Co se týče námitky dovolatele, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, je podle jeho mínění pro posouzení dovolání rozhodné toliko to, kterak věc posoudil odvolací soud, jenž dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo učiněno v souladu se zákonem a není namístě jej nahrazovat. Ve vztahu k odvolacím soudem dovozené překážce pro vydání pozemku účastník uvádí, že argumentace dovolatele nemůže obstát, neboť předmětný pozemek podléhá obecnému (veřejnému) užívání, které vylučuje naturální restituci, protože by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a využívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Není pravdou, že by odvolací soud dospěl k závěru o stavebním charakteru předmětného pozemku, kterak tvrdí dovolatel, nebo že by byl dovolatel jakkoliv omezen ve využívání přístupové cesty na něm se nacházející. Rovněž výklad odvolacího soudu vztahující se k institutu tzv. holého vlastnictví je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Předmětný pozemek je totiž zatížený veřejným užíváním, a může jej tak užívat neohraničený a blíže neurčený okruh osob, a to bez omezení v souladu s jeho účelovým určením. Souzený případ se podle účastníka skutkově liší od případu, v němž rozhodoval dovolací soud dovolatelem uvedeným usnesením ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019, neboť v odkazovaném případě se (na rozdíl od předmětného sporu) nejednalo o cestu zatíženou veřejným užíváním. Odvolací soud též zcela správně poměřoval veřejný zájem se zájmem žalobce na naturální restituci a zcela dostatečně vysvětlil, proč veřejný zájem převažuje nad zájmem žalobce. Ani právo žalobce na spravedlivý proces nebylo v daném případě podle názoru účastníka porušeno, neboť skutkové závěry učiněné odvolacím soudem zcela zřetelně vyplývají z provedeného dokazování. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle účastníka v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu i soudu Ústavního, a dovolání žalobce by proto nemělo být přípustné. Z tohoto důvodu účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, nebo zamítl.
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
16. Ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. představuje reflexi veřejného zájmu, jímž je nutno poměřovat jinak obecně vyjádřenou vůli zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé v důsledku skutečností vypočtených v §5 téhož zákona. Ty zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání jsou splněny. Judikaturou Nejvyššího soudu bylo petrifikováno východisko, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyjádřené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). To se nepochybně týká i posouzení překážky pro naturální restituci takového církevního majetku, který se po odnětí stal součástí tzv. veřejného statku a je podroben režimu veřejného užívání (obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
17. Ve vztahu k výlukovému důvodu podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěru, že překážkou vydání pozemku může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění; pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace) – k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li například dotčeny institutem veřejného užívání (jako třeba veřejná prostranství nebo pozemní komunikace), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
18. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
19. Se shora uvedenými závěry je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela konformní, měl-li odvolací soud za prokázané, že žalobcem nárokovaný pozemek plní úlohu příjezdové pozemní (účelová) komunikace sloužící nejen obhospodařování navazujících lesních pozemků ve vlastnictví žalobce, ale též k přístupu k areálu srubové osady Ostaš, pročež by se s ohledem na veřejné užívání předmětného pozemku žalobci dostalo toliko holého vlastnictví. Na tom nic nemění skutečnost, že posuzovaná pozemní komunikace představuje lesní cestu, tedy že jde současně o pozemek určený i k plnění funkcí lesa, jehož užívání současně podléhá regulaci podle lesního zákona, kupř. i co do dopravního omezení na pozemní komunikaci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017).
20. K argumentaci žalobce, že v případě naturální restituce předmětného pozemku nevznikne pouze tzv. holé vlastnictví, sluší se akcentovat již výše zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění – práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat ( ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi ). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Totéž platí o držbě pozemku – ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. V případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by se mohlo jednat o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se také mohl ocitnout v rozporu s korektivem dobrých mravů. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Ve výsledku by rozhodnutím ve prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví ( nuda proprietas ), což není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede první krok testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96, „je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo – což je relevantní nyní – v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného statku a užívání pozemku dosavadním způsobem.“ Z judikatury Nejvyššího soudu k dané problematice srovnej např. usnesení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1583/2007, či rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.
21. Pravě o takovou situaci jde v posuzované věci, kdy podle skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je předmětný pozemek dotčen veřejným užíváním; pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu pak není namístě restituci v naturální formě uskutečnit, jelikož žalobce by objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat označený pozemek způsobem odpovídajícím účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je napravení majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb., nikoliv navracení holého vlastnictví k pozemku). Odvolací soud zjevně uvážil i hledisko proporcionality a jeho závěr, dle nějž nelze upřednostnit v individuálních poměrech projednávané kauzy zájem oprávněné osoby na restituci majetku, není nikterak excesivní. Předmětný pozemek neslouží toliko k obhospodařování zemědělských či lesních pozemků ve vlastnictví žalobce, ale naplňuje širší (nezbytnou a ničím nenahraditelnou) spojovací (dopravní) potřebu i ve vztahu k nemovitostem jiných vlastníků, neboť především ve vztahu k areálu srubové osady Ostaš (ale dle nezpochybněných zjištění soudu prvního stupně i ve vztahu ke kiosku a rodinnému domu) jde o jedinou přístupovou cestu. Pokud neexistuje jiná alternativa přístupu k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob, lze označit prosazení veřejného zájmu na zajištění komunikačního spojení nemovitostí oproti zájmu na vlastnickou restituci jako proporcionální. V případě, že je splněna podmínka komunikační nezbytnosti pro potřeby vlastníků nemovitostí, je založeno i „právo“ vstupu třetím subjektům, tedy neomezenému okruhu osob (veřejnosti); srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06.
22. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil ani konkluzím vysloveným v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, jelikož odvolací soud v přítomné věci – na rozdíl od věci odkazované – poměřoval veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku se zájmem žalobce na naturální restituci, což je zřejmé zejména z bodu 10 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku. K jinému náhledu na předmětný pozemek v otázce překážky jeho vydání nemůže vést ani uplatnění zásady ex favore restitutionis , jíž žalobce argumentuje. Nejvyšší soud si je sice dobře vědom toho, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), avšak závěry odvolacího soudu nelze označit za odporující dané zásadě jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučnímu nároku dovolatele vyhověno.
23. Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1789/2019, nelze než uvést, že zmiňované usnesení bylo vydáno za skutkových okolností s okolnostmi dané věci zcela nesouměřitelných, kdy se jednalo o nárok na naturální restituci pozemků se stavbami v užívání (nájmu) třetí osoby, která v nich provozovala centrum sociálních služeb, jež nepodléhá obecnému (veřejnému) užívání, zatímco v souzené věci existence pozemní komunikace na předmětném pozemku implikuje závěr o tom, že tento pozemek je dotčen veřejným užíváním, které vylučuje jeho využitelnost pro restituční účel (k obecnému užívání pozemních komunikací srovnej §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017). Nadto v případě dovolatelem citovaného rozhodnutí jde o usnesení o odmítnutí dovolání, jež není ze své povahy nadáno precedenčním charakterem zásadně ovlivňujícím rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení konkrétní právní otázky.
24. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani polemika dovolatele, že odvolací soud nahlížel na předmětný pozemek jako na stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud totiž konkluzi o tom, že by snad předmětný pozemek představoval stavbu znemožňující jeho vydání oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, nikterak neučinil, ba naopak výslovně uvedl, že závěry jím vyslovené se uplatní „bez vlivu skutečnosti, zda se na předmětném pozemku nachází stavba v občanskoprávním smyslu či nikoliv“ (viz bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo dovolatelem uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15).
26. Přitakat nelze rovněž výtkám dovolatele stran (tvrzeného) nesprávného procesního postupu soudů nižších instancí, jimiž dovolatel vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Sluší se nicméně uvést, že podstata projednání a rozhodnutí téže věci (sporu nebo jiné právní věci), o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení (§244 až §250l o. s. ř.) spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu (novému) projednání a rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 126/2019). Jelikož tedy řízení podle části páté občanského soudního řádu není svou povahou řízením přezkumným, nýbrž soudy rozhodují o věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jež již byla pravomocně rozhodnuta správním orgánem, znovu z podnětu žaloby, nepřichází v úvahu ani – jak se domnívá dovolatel – zrušení rozhodnutí správního orgánu jako věcně nesprávného.
27. Konečně nezbývá než dodat, že po skutkové i právní stránce obdobným sporem mezi týmiž účastníky se dovolací soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 264/2022, v němž se shodným způsobem jako v tomto případě vypořádal i s takřka totožnou argumentací žalobce.
28. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
29. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu