ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4487.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4487/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) M. V. , N., a b) N. W. , A., obou zastoupených Mgr. Janem Holáskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, za účasti Tělovýchovné jednoty Bohemians Praha , IČ: 15887456, spolek se sídlem v Praze 10, Izraelská 6, zastoupen Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 209/2009, o dovolání účastníka Tělovýchovné jednoty Bohemians Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 24 Co 102/2013-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. října 2012, č. j. 17 C 209/2009-71, tak, že „žalobci a) a b) jsou vlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. 1344/10 a nejsou vlastníky pozemku parc. č. 1344/1 a parc. č. 1344/11 vzniklých rozdělením pozemku parc. č. 1344/1 zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha na LV č. 3123 pro kat. území S. geometrickým plánem Ing. P. V. ze dne 10. 2. 2012 č. 3363-3/2012; tím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy z 13. 11. 2002, č. j. PÚ 4706/92/3, ve výroku I ohledně parc. č. 1344/1 v kat. území S.“ .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník Tělovýchovná jednota Bohemians Praha dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (srov. §237 o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“, z obsahu dovolání lze dovodit, že tím míní výrok, jímž byli žalobci určeni za vlastníky pozemku parc. č. 1344/10, nikoliv již výrok negativní (stran něhož by účastník postrádal subjektivní legitimaci k podání dovolání), případě výroky nákladové (pod body II a III rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k nimž dovolání jakoukoliv dovolací argumentaci postrádá.
Jde-li pak o řešení otázky (dovoláním vymezené), zda v případě pozemku parc. č. 1344/10 je dána překážka vydání oprávněným osobám (žalobcům) podle §11 odst. 1 písm. e), popřípadě podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), odvolací soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. v této věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3362/2010), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující především naplnění podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou požadovaném pozemku; sportovní nebo tělovýchovné zařízení (či jeho část) musí být na požadovaném pozemku zřízeno nebo požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván, případně musí jít o pozemek, bez něhož by provoz sportovního zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný“. Co do konkrétních skutkových okolností (jež vzal za prokázané i odvolací soud a jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu) sluší se odkázat na zjištění, že na předmětném pozemku parc. č. 1344/10 (vzniklého rozdělením parc. č. 1344/1) žádné sportoviště zřízeno není a i bez tohoto pozemku bude zachována funkčnost sportovního areálu ve vlastnictví dovolatele.
Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sleduje rozhodnutí odvolacího soudu i v otázce zastavěnosti pozemků coby překážky vydání oprávněné osobě (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), jíž může být bezesporu i funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 – všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Ostatně právě z těchto důvodů odvolací soud z okruhu žalobci nárokovaných pozemků vyjmul pozemky parc. č. 1344/1 a 1344/11; na předmětném pozemku parc. č. 1344/10 stavba v občanskoprávním smyslu není, přičemž nejde o pozemek tvořící s objekty stavby jeden funkční celek.
Nejvyšší soud také nenachází důvody, pro které by se měl v dané věci odchýlit od závěru formulovaného ustálenou judikaturou, že parkoviště – představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů – není z hlediska občanskoprávního stavbou (vysloveného a odůvodněného již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaném v časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, pod č. 48, nebo nález ze dne 23. října 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, uveřejněný tamtéž ve svazku 31, pod č. 123, oba dostupné též na http:// nalus .usoud.cz ). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr o právní povaze účelové komunikace, jež není stavbou ve smyslu občanského práva, ale součástí pozemku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013); jiný názor lze označit za interpretační praxí již překonaný, nehledě na to v dané věci nebylo tvrzeno a prokázáno, že sporná část pozemku se zpevněným povrchem splňuje zákonem stanovené znaky účelové komunikace (srov. §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), včetně atributu uspokojování nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (na níž je vázáno právo obecného užívání účelové komunikace). K argumentaci dovolatele „ztrátou parkovacích míst“ (v případě vydání pozemků oprávněným osobám), lze znovu odkázat na již shora citovanou judikaturu, která – z hlediska výluky dle §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě – žádá prokázanou existenci sportovního zařízení na požadovaném pozemku, v poměru k předmětnému pozemku tedy i zjištění, že bez něj nebyl by provoz sportovního zařízení bez neodůvodněných obtíží možný; takové skutkové zjištění odvolací soud nečinní; nejde zde proto ani o kontradikci právních závěrů odvolacího soudu s dovolatelkou citovanými rozhodnutími – Nejvyšším soudem v dané věci vydaným kasačním rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, resp. nálezem Ústavního soudu ze dne 14. července 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, jež pojednává o souboru nemovitostí tvořící ucelený sportovní areál (Tyršovo hřiště) jako jediném vlastnickém celku. Není-li totiž předmětný pozemek z hlediska svého funkčního začlenění součástí takového areálu (jak uzavírá odvolací soud, zdůrazňuje zbytnost tohoto pozemku pro další fungování sportovního zařízení), překážka pro jeho vydání oprávněným osobám podle ustanovení §11 odst. 1 písm. e) zákona o půdě dána není.
Konečně i k otázce důsledků přechodu nemovitosti z majetku státu do vlastnictví jiných osob, k němuž došlo ze zákona (v posuzované věci jde o přechod do vlastnictví dovolatelky podle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) na restituční nároky uplatněné oprávněnými osobami lze zásadně odkázat na princip již dříve formulovaný judikaturou, že věci (jež nebyly z přechodu vyloučeny právě z důvodu uplatnění restitučního nároku – srov. např. §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů), přecházejí z majetku státu do vlastnictví jiné osoby se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně případné povinnosti tyto věci vydat (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, publikovaný pod č. 4/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek ze dne 24. dubna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2599/2000, řešící obdobnou otázkou v souvislosti s přechodem věcí ex lege z majetku státu do vlastnictví obcí). Dovolatelem zastávaný názor, že restituční nárok uplatněný oprávněnými osobami se v případě převodu či přechodu věci z majetku státu do vlastnictví jiné osoby již neprosadí, je v rozporu též s rozhodovací praxí Ústavního soudu – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161, svazek 9, ročník 1997, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, publikovaný tamtéž pod č. 3, svazek 25, ročník 2002.
Jelikož dovolání není přípustné, je pak nezávažná ostatní argumentace dovolatele o tom, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám řízení, jakož i ke zmatečnostem dovolací soud přihlíží právě jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy (oprávněným) žalobcům v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu