ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2902.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2902/2022-234
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově , se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, identifikační číslo osoby: 00408344, zastoupeného Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jakož i za účasti Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje, příspěvkové organizace , se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, identifikační číslo osoby: 00066001, jako vedlejší účastnice na straně České republiky – Státního pozemkového úřadu, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 205/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 4 Co 84/2022-211, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 4 Co 84/2022-211, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2021, č. j. 38 C 205/2016-187, částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Praha, ze dne 24. 8. 2016, č. j. SPU 432798/2016, sp. zn. SPU 042600/2014/01, a to tak, že žalobci vydal pozemky parc. č. 550/20 o výměře 211 m 2 , parc. č. 550/29 o výměře 798 m 2 , parc. č. 550/21 o výměře 2.819 m 2 , parc. č. 550/30 o výměře 421 m 2 a parc. č. 550/23 o výměře 1.011 m 2 , vše v katastrálním území Jinočany, vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu vyhotoveného obchodní korporací AGK, s. r. o., pod číslem plánu 903-11/2018, který je nedílnou součástí rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výroky I. a II.), a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 42.650,- Kč (výrok III.).
2. Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 4 Co 277/2018-96, vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaných pozemků žalobci jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně shledal, že předmětné pozemky nejsou dotčeny žádnou veřejně prospěšnou stavbou. Dovodil proto, že výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. u předmětných pozemků není dán.
3. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 4 Co 84/2022-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že se zamítá žaloba o vydání předmětných pozemků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Praha, ze dne 24. 8. 2016, č. j. SPU 432798/2016, sp. zn. SPU 042600/2014/01, v části týkající se těchto pozemků (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětným pozemkům je namístě aplikovat ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož územní plán obce Jinočany počítá s vybudováním účelové komunikace, jež má předmětné pozemky zasáhnout. Uvedl přitom, že plánovaná účelová komunikace bude mít charakter veřejně prospěšné stavby, neboť jejím prostřednictvím bude zajištěn přístup k nedaleké čistírně odpadních vod.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, následně doplněné o podání ze dne 6. 9. 2022. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v existenci otázky, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Domnívá se, že odvolací soud aplikoval výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. extenzivně, jelikož dle názoru žalobce okolnost, že na předmětných pozemcích je územním plánem vymezena účelová komunikace, která však v platné územně plánovací dokumentaci není označena jako veřejně prospěšná stavba a která pouze vede k čistírně odpadních vod coby veřejně prospěšné stavbě, nezakládá překážku vydání věci dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Dále vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nezohlednil možnost vydání alespoň části předmětných pozemků nezasažených plánovanou účelovou komunikací a nezabýval se ani tím, zda by k dosažení zamýšleného účelu nepostačovalo zřízení věcného břemene. Uvedl, že v územním plánu není na požadovaných pozemcích parc. č. 550/20, parc. č. 550/21 a parc. č. 550/29 účelová komunikace vůbec vyznačena a navíc žalobci již byly v restitučním řízení vydány sousední pozemky parc. č. 550/5 a parc. č. 547/1, jež jsou taktéž v územním plánu určeny pro zřízení dané účelové komunikace. Upozornil rovněž, že dopravní obslužnost zmíněné čistírny odpadních vod dlouhodobě zabezpečuje jiná účelová komunikace. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019 (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Podotkl též, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), neprovedl test proporcionality a neřídil se zásadou ex favore restitutionis . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se k dovolání žalobce vyjádřila nesouhlasně. Poukázala na skutečnost, že při řešení právních otázek předestřených dovolatelem se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
7. Vedlejší účastnice se k dovolání žalobce nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 6. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předkládané otázky, zda je dán výlukový důvod obsažený v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. tehdy, není-li nárokovaný pozemek ve schválené územně plánovací dokumentaci vymezen pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury. Sluší se uvést, že dovolatel v souvislosti s jím předestřenými dalšími důvody přípustnosti dovolání předkládá obsahově totožnou otázku týkající se výkladu a aplikace ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení vymezené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
11. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud
u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.
15. K výkladu a aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež dovodila mimo jiné, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (např. §170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 255/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že pro uplatnění výluky z naturální restituce podle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je určující vymezení veřejně prospěšné stavby dopravní či technické infrastruktury v územně plánovací dokumentaci, přičemž v takovém případě je nevýznamné, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích (jejich částech) veřejně prospěšná stavba realizována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 335/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2777/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018). Ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nikterak nebrání naturální restituci těch pozemkových částí, jež koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury, vyznačeným v územně plánovací dokumentaci, dotčeny nejsou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 973/2020); celý pozemek je přitom restituční výlukou dotčen toliko v případě, kdy je územně plánovací dokumentací k realizaci veřejně prospěšné stavby určen v celém rozsahu.
17. Současně ovšem stále platí, že ustanovení restitučních předpisů je nutno prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální ( in integrum ). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Při posouzení podmínek výluk z naturální restituce církevního majetku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se pak onen výkladový postulát projeví v požadavku na restriktivní interpretaci normy, jež v konkrétním případě brání naplnění účelu citovaného zákona. V konkrétním případě je tudíž třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu (srovnej dále též např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, pod č. 96).
18. Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a mnohokrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
19. Nahlíženo optikou právě připomenutých závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dospívá dovolací soud k závěru, že odvolací soud aplikoval ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nadmíru extenzivním způsobem, konstatoval-li, že předmětné pozemky mají být dle územního plánu obce Jinočany využity k vybudování přístupové komunikace k čistírně odpadních vod, z čehož dovodil, že daná účelová komunikace bude sloužit k uspokojování veřejného zájmu na čistění odpadních vod, a tudíž se jedná o veřejně prospěšnou stavbu. Veřejný zájem, jímž jsou justifikovány jednotlivé výlukové důvody upravené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se může v konkrétních poměrech individuálně projednávaných věcí projevovat různou intenzitou. Odvolacímu soudu lze v poměrech přítomné právní věci vytknout, že nepoměřoval zájem restituční (na naplnění účelu restituce samotné) a zájem veřejný na nevydání nárokovaných pozemků žalobci a zcela odhlédl od interpretační direktivy ex favore restitutionis , jež je vlastní výkladu normy restituční povahy. Ve svých úvahách odvolací soud dostatečně nezohlednil, že předmětné pozemky nejsou ve schválené územně plánovací dokumentaci (územním plánu obce Jinočany) vymezeny jako pozemky určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou (tedy že dle platné územně plánovací dokumentace zmiňovaná účelová komunikace na předmětných pozemcích povahu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury nemá). Odvolací soud by měl naplnění podmínek výlukového ustanovení tudíž zkoumat již toliko v závislosti na vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci. Akcentoval-li odvolací soud individuálně dané okolnosti projednávané věci spočívající v zajištění přístupu k čistírně odpadních vod prostřednictvím plánované účelové komunikace vedoucí přes předmětné pozemky, nelze přehlédnout, že dopravní obslužnost zmíněné čistírny odpadních vod již zajišťuje stávající pozemní komunikace, přičemž odvolací soud se nikterak nevypořádal s otázkou významu zamýšlené pozemní komunikace pro fungování dotčené čistírny odpadních vod. Nadto se odvolací soud důsledně nezabýval ani tím, zda je případná překážka naturální restituce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. naplněna – s ohledem na prostorové parametry předmětných pozemků vyplývající z jejich grafického vyznačení v územním plánu obce Jinočany, respektive v oddělovacím geometrickém plánu – ve vztahu ke všem předmětným pozemkům v celé jejich výměře, pročež i v tomto směru lze konkluze odvolacího soudu pokládat za nepřiměřené.
20. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu