ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3161.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 3161/2021-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: J. Š. , narozený XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalované: S. a. B. , IČO: XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o zaplacení 746 141 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 441/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 21 Co 167/2021-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2021, č. j. 21 Co 167/2021-99, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 31. května 2021, č. j. 3 C 441/2019-81, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 746 141 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II.).
Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 1. září 2021, č. j. 21 Co 167/2021-99, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 746 141 Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky ve výši 10 % ročně od 3. července 2019 do zaplacení (výrok I). Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 208 138 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívajícího v tom, že žalobce zaplatil v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019 soudní poplatek ve výši 746 141 Kč za návrh na zahájení řízení podaný žalovanou zastoupenou jejím společníkem J. Š., a to na základě výzvy soudu, která byla zaslána jmenovanému společníkovi žalované. Žalobce sám nemá k žalované v současnosti žádný vztah, v minulosti byl jejím jednatelem, avšak jeho funkce zanikla ke dni 29. června 2011. Oproti názoru soudu prvního stupně, jenž uzavřel, že právo na vrácení bezdůvodného obohacení žalobci nevzniklo, uhradil-li soudní poplatek za žalovanou při vědomí, že k tomuto plnění není povinen, nelze podle odvolacího soudu ustanovení §2997 odst. 1, věty druhé, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za kterou plnil a které se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Podle odvolacího soudu by bylo nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu §1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence plnitele by musela být tvrzena a prokázána, což se však v předmětném případě nestalo. V tomto směru odvolací soud odkázal i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2020. Vědomí žalobce o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu, spočívajícího v zaplacení soudního poplatku, tedy nevylučuje vznik jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za kterou plnil a jíž se tímto plněním dostalo majetkového prospěchu (v daném případě vůči žalované). Žalovaná je proto podle závěrů odvolacího soudu povinna vydat žalobci to, oč se obohatila, neboť žalobce za ni plnil, co měla po právu plnit sama.
Co se týče argumentace žalované, že podání společnické žaloby, o níž je vedeno řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 74 Cm 100/2019, představovalo ve vztahu k ní zneužití práva ve smyslu §8 o. z., odvolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019 – 98 (vydaný v řízení o žalobě JUDr. Michala Račoka proti žalované o zaplacení právních služeb poskytnutých žalované při zastupování právě v řízení o společnické žalobě), v němž vysvětlil, že tato společnická žaloba byla podána za účelem náhrady újmy způsobené neodůvodněným čerpáním finančních prostředků z úvěru a že takto prezentovaný žalobní skutek nelze považovat za zneužití práva ani ve vztahu k žalované (jakožto žalobkyni v uvedeném řízení), ani ve vztahu k osobám, vůči kterým směřovala.
Ve vztahu ke kompenzační námitce žalované dospěl odvolací soud k závěru, že tato pohledávka je nejistá a neurčitá, a proto podle §1987 odst. 2 o. z. není způsobilá k započtení. Žalovaná tvrdila, že započítávanou pohledávku má vůči žalobci z titulu nároku na náhradu škody ve výši 6 467 630,58 Kč, kteroužto částku uhradila na základě později zrušeného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Petrem Sýkorou dne 19. 12. 2018 ve věci P. V. proti žalované z titulu plnění dohody o narovnání ze dne 30. 4. 2014. Na straně druhé žalovaná tvrdila, že žalobce měl porušit péči řádného hospodáře jakožto její jednatel, jímž byl ale toliko v době od 15. 10. 2005 do 29. 6. 2011 a poté vystupoval jako tzv. faktický vedoucí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to z hlediska řešení otázky jak procesního práva, tak i práva hmotného. Předně dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž účastníky řízení seznámil se svým právním názorem, odlišným od soudu prvního stupně, ohledně důvodnosti žaloby, zneužití práva ze strany žalobce a ohledně nezpůsobilosti kompenzační námitky. Porušil tak zásady neúplné apelace, dvojinstančnosti řízení, předvídatelnosti práva a zákazu překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud podle dovolatelky při tomto postupu nezohlednil aktuální skutečnosti vztahující se k tvrzení o zneužití práva a v této souvislosti poukázal toliko na závěry svého předchozího rozhodnutí, které však bylo v mezidobí zrušeno Nejvyšším soudem (jeho rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020). Ve vztahu ke kompenzační námitce dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zcela ignoroval její rozsáhlou argumentaci obsaženou v podání ze dne 24. 3. 2021 včetně odkazů na aktuální judikaturu a že jí svým procesním postupem zabránil v přednesení argumentace další. Rovněž tak posouzení právní otázky zneužití práva v souvislosti s podáním společnické žaloby bylo podle dovolatelky odvolacím soudem provedeno v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s výše uvedeným rozsudkem sp. zn. 27 Cdo 2343/2020, v němž bylo dovozeno, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl spočívající v získání náhrady újmy způsobené společnosti, nýbrž cíle jiné, sloužící k prosazení zájmů jiných osob. Zneužití práva by dle názoru dovolatelky mělo být zohledněno i při posuzování nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu úhrady soudního poplatku, jestliže soudní poplatek byl uhrazen otcem společníka (osobou blízkou), který se zneužití práva dopouští. K tomu dodává, že společnická žaloba byla dne 23. 6. 2021 zamítnuta z důvodu promlčení, neboť bylo prokázáno, že společník p. Š. od počátku o veškerých okolnostech věděl a sám prováděl jednání, která následně zpochybňoval. Dovolatelka rovněž setrvává na svém postoji, že jí uplatněná pohledávka k započtení není nejistá ani neurčitá a měla být v řízení projednána. Konečně ve vztahu k otázce výluky z bezdůvodného obohacení ve smyslu §2997 odst. 1 věty druhé o. z. má dovolatelka za to, že odvolací soud postupoval ryze formalisticky, přičemž buď nesprávně aplikoval závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019, nebo by měl dovolací soud tyto závěry přehodnotit (posoudit jinak), neboť dovolatelka nesouhlasí s výkladem, že jakákoliv třetí osoba může zaplatit za jinou osobu soudní poplatek, a že jí tím vznikne právo na vydání bezdůvodného obohacení. Účastník řízení má právo disponovat s řízením, a měl by tak mít také možnost se rozhodnout, zda zaplatí soudní poplatek či nikoliv; účastník řízení by byl jinak (mimo jiné) zbaven možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalované, že veškeré dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované, podepisoval za žalovanou její společník a jednatel J. Š., není pravdivé. Stěžejní dokumenty (příkazy k úhradě) podepisoval K. V. (žalovaný v řízení o společnické žalobě) nebo jiná jím pověřená osoba. Společnická žaloba sice byla zamítnuta, stalo se tak ale proto, že pohledávka žalované na náhradu škody byla promlčena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a to ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že podání tzv. společnické žaloby ( actio pro socio ) nemohlo představovat zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Bylo-li dovolání shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud tím, zda dosavadní řízení není postiženo zmatečnostmi (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) či jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto směru bylo třeba posoudit zejména námitky dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu překvapivost jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, také tehdy, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
Pod prizmatem těchto závěrů není možné hodnotit jako překvapivé odlišné právní posouzení odvolacího soudu stran výkladu §2997 odst. 1, věty druhé o. z., neboť v tomto ohledu se jednalo toliko o jiné právní zhodnocení skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně, který v odvolacím řízení nedoznal změny, přičemž interpretace tohoto ustanovení byla provedena soudem prvního stupně a proti jeho závěrům brojil žalobce svými odvolacími námitkami. Rovněž tak není v poměru k žalované možno hodnotit jako nepředvídatelné odvolacím soudem provedené posouzení jednání žalobce, v němž žalovaná spatřovala prvky zneužití práva ve smyslu §8 o. z., neboť tuto otázku sice soud prvního stupně po skutkové ani právní stránce nehodnotil, avšak do předmětného řízení tuto otázku vnesla sama žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2020 (viz zejména jeho bod IV.). Jako na nepředvídatelné či překvapivé nelze pohlížet ani na závěry odvolacího soudu spočívající v tom, že pohledávka uplatněná žalovanou vůči pohledávce žalobce je nejistá a neurčitá, a proto z pohledu §1987 odst. 2 o. z. nezpůsobilá k započtení. Nelze přehlédnout, že nejistotu započtené pohledávky namítl žalobce již před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 15. 2. 2021, pročež (shodné) právní posouzení této otázky odvolacím soudem nemohlo být pro žalovanou nečekané.
Jelikož v dovolatelkou namítaném postupu odvolacího soudu nebyla shledána vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žádné takové vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud otázkou, pro kterou bylo dovolání shledáno přípustným.
Dovolací soud především nespatřuje v argumentaci dovolatelky žádné pádné důvody, pro které by se měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, v níž stran interpretace §2997 odst. 1, věty druhé, o. z. dovodil, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu, a že by bylo nesprávné usuzovat, že každý, kdo plnil na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu §1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu (rozsudek ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2020). Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že v daném případě nastala naprosto stejná skutková situace a s odkazem na uvedené rozhodnutí dovodil, že není dána výluka z práva na vydání bezdůvodného obohacení, nelze jeho rozhodnutí v tomto směru považovat za jakkoliv nekorektní, příčící se judikatuře dovolacího soudu.
Naproti tomu posouzení odvolacího soudu stran námitky žalované spočívající v tom, že podáním společnické žaloby mělo dojít ke zneužití práva ve smyslu §8 o. z., považuje dovolací soud za neúplné, a tedy prozatím za předčasné.
Již v rozsudku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, Nejvyšší soud uzavřel, že je sice povinností společnosti uhradit soudní poplatek za žalobu podanou jedním ze společníků podle §131a zákona č. 549/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), výslovně však také připustil, že podáním takové žaloby může společník svého práva zneužívat.
Tuto myšlenku Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016, v němž uvedl, že zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle §131a obch. zák., poskytnout právní ochranu.
V usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1767/2020 Nejvyšší soud v této souvislosti dále upozornil, že společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé.
Konečně pak v rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2343/2020 (jímž byl, budiž zopakováno, zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 26 Co 215/2019-98, z jehož závěrů odvolací soud i v právě souzeném případě ve vztahu k posouzení otázky zneužití práva vycházel) se Nejvyšší soud znovu ztotožnil s výše uvedenými závěry své dosavadní rozhodovací praxe a zdůraznil, že i společník coby zákonný zástupce společnosti v řízení podle §131a obch. zák. je povinen jednat v zájmu společnosti. Dále uvedl, že zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení podle §131a obch. zák., poskytnout právní ochranu. V tomto konkrétním případě pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nejen společník, ale i jím vybraný advokát může převzetím zastoupení společnosti a jednotlivými úkony právní služby poskytovanými při tomto zastoupení sledovat nikoli cíl předpokládaný ustanovením §157 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech (dále též jen „z. o. k.“).
Vycházeje z těchto právních konkluzí dospěl dovolací soud v předmětném dovolacím řízení k závěru, že je-li podáním žaloby podle §157 z. o. k. sledován jiný cíl, než který uvedené ustanovení předpokládá, a je-li tedy možno takové jednání považovat za zneužití práva ve smyslu §8 o. z., pak je třeba rovněž připustit, že i osoba odlišná od společníka podávajícího žalobu (kterou je navíc v souzeném případě možno označit za osobu společníkovi blízkou) může zaplacením soudního poplatku za podání této žaloby sledovat jiné cíle než ty, které jsou předpokládány v §157 z. o. k., tedy cíle sloužící k prosazení zájmů jiných osob. V takovém případě nelze uplatněnému právu na vydání bezdůvodného obohacení vzniknuvšímu zaplacením soudního poplatku za společnost přiznat právní ochranu, případně je třeba uvažovat, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně společnosti vůbec došlo.
V daném případě nelze přehlédnout ani skutkově shodnou situaci jako v případě řešeném Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2343/2020. I v předmětném řízení žalovaná namítala již před soudem prvního stupně zneužití práva ze strany žalobce, který měl ve spolupráci se společníkem žalované (svým synem) zaplacením soudního poplatku (jehož finančního ekvivalentu se nyní domáhá) činit na žalovanou a jejího současného jednatele nátlak, přičemž se takto uvedený společník domáhá náhrady škody za období, kdy sám vykonával (jako jediný) funkci jednatele žalované a podepisoval za žalovanou všechny dokumenty, jimiž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalované. Odvolací soud se však tímto tvrzením zevrubně nezabýval a pouze odkázal na své závěry učiněné v jiném řízení, v němž navíc (podle závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2343/2020) vycházel toliko z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházeje toliko z obsahu společnické žaloby ze dne 25. 3. 2019, že jejím podáním nemohlo dojít ke zneužití práva, a dovodil-li proto, že již z tohoto důvodu není možné odepřít ochranu právu uplatněnému žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícímu v zaplacení soudního poplatku za podání takové žaloby, je jím zaujaté hodnocení žaloby jako důvodné přinejmenším předčasné. Proto dovoláním napadený rozsudek prozatím neobstojí. Nad rámec odůvodnění je však třeba zdůraznit, že samotný neúspěch společnické žaloby bez dalšího nevypovídá nic o tom, zda ze strany společníka došlo ke zneužití práva.
Nejvyšší soud shledávaje dovolání opodstatněným (v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené důvody vedoucí ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, pro které se odvolací soud bude muset znovu zabývat především existencí nároku žalobce, nebylo třeba (pro předčasnost), aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice započitatelnosti pohledávky uplatněné žalovanou.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu