ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3602.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3602/2021-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. Č. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované COMMERCIAL SERVICE K + K, s.r.o. , IČ 440 17 014, se sídlem v Brně, Hoblíkova 554/12, zastoupené JUDr. Gabrielou Polesnou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o 114.361 Kč s příslušenstvím a o 164.083 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 84/2014, 219 C 48/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2021, č. j. 18 Co 108/2020-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 2. 2020, č. j. 219 C 84/2014-233, 219 C 48/2017-58, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 114.361 Kč s příslušenstvím a 164.083 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.) i státu (výrok III.). Mezi účastníky bylo nesporné vlastnictví žalobkyně k pozemkům parc. č. XY, XY, XY v katastrálním území XY, obci XY. Prvý z těchto pozemků v obdobích od 1. 10. 2012 do 31. 8. 2014 a od 1. 12. 2014 do 31. 8. 2017 užívala žalovaná zastavěním stavbou č. p. XY, druhý tím, že na něm měla až do roku 2017 umístěn objekt garáže a že jej využívala ke vjezdu do zmíněné garáže, respektive též k přístupu do domu č. p. XY, a konečně na třetím z uvedených pozemků chovala koně. Jelikož pro toto užívání pozemků žalobkyně nesvědčil žalované žádný právní důvod, dostalo se jí bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), potažmo §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ke stanovení výše obvyklého nájemného za užívání srovnatelných pozemků, jež je rozhodné pro kvantifikaci majetkového prospěchu žalované, bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku Ing. Tomáše Hudce [§127 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]. Tento odborný podklad soud hodnotil jako přehledný a logický, odpovídající zákonným požadavkům a naplňující zadání soudu. Námitka žalované, že znalec nevycházel ze srovnání s pozemky užívanými obdobným způsobem, není opodstatněná, neboť znalec náležitě reflektoval odlišnosti porovnávaných pozemků a výši tržního nájemného za užívání předmětných nemovitostí právě s ohledem na jejich omezenou využitelnost snížil o jednu třetinu. Vzorky smluv, s nimiž znalec pracoval, pokládal soud za postačující, a naopak smlouvy předložené žalovanou zhodnotil jako nereprezentativní, neboť vyjadřují pouze to, za jaké ceny si daná účastnice pronajímá jiné užívané pozemky, ale neodrážejí obvyklé tržní poměry, jež jsou určující pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalobkyni vzniklo podle výsledků dokazování právo na vydání peněžité náhrady ve větším než požadovaném rozsahu, mohl soud žalobě zcela vyhovět.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 5. 2021, č. j. 18 Co 108/2020-268, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a zavázal odvolatelku k náhradě nákladů, jež v odvolacím řízení vznikly státu (výrok II.) i žalobkyni (výrok III.). Podle odvolacího soudu městský soud správně zjistil skutkový stav a učiněná zjištění rovněž adekvátně právně posoudil. Krajský soud zejména pokládal za korektní provedené hodnocení znaleckého posudku zpracovaného Ing. Tomášem Hudcem, jejž v odvolacím řízení opětovně vyslechl. Znalec podle odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlil, proč byly žalovanou předložené smlouvy pro stanovení obvyklého nájemného nevyužitelné (a sice z důvodu nemožnosti vyloučení, respektive vyhodnocení mimořádných okolností a poměrů mezi smluvními stranami, které mohly ovlivnit ujednanou úplatu). Postup znalce při kvantifikaci tržního nájemného byl transparentní, řádně odůvodněný a odpovídající předmětu i účelu ocenění. Znaleckým posudkem tak byla dostatečně prokázána výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků.
Proti posledně zmíněnému rozsudku soudu podala žalovaná dovolání, které pokládá za přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při hodnocení vypracovaného znaleckého posudku. Mezi stranami je sporná především výše bezdůvodného obohacení žalované, jež by měla být determinována místem, časem a charakterem užívaných nemovitostí, jakož i způsobem jejich využití ze strany žalované (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1207/2007 a jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 956/2009 či sp. zn. 28 Cdo 9/2013). Soudy však ve svých úvahách dostatečně nezohlednily fakt, že stavba č. p. XY, s níž pozemky parc. č. XY a XY funkčně souvisí, slouží k ustájení koní a poskytnutí souvisejícího zázemí. Při porovnání měly vycházet z pozemků v obdobném místě se stejným způsobem využití (tedy zastavěných zemědělskou stavbou nebo využívaných k její obsluze), což však neučinily.
Dovolatelka upozorňuje, že znalcem zjištěné obvyklé nájemné převyšuje úplaty, jež si za užívání pozemků sjednává s vlastníky pozemků v dané lokalitě, jak vyplývá ze smluv, které soudům předložila k důkazu. Důvody, pro něž tyto smlouvy nebyly zohledněny, pokládá za ryze spekulativní. Naproti tomu žádný z pozemků, z nichž při stanovení tržního nájemného znalec vycházel, není zastavěn zemědělskou stavbou, a není proto srovnatelný s pozemky užívanými žalovanou. Dovolatelka poukazuje na závěry rozhodovací praxe týkající se práce soudu se znaleckým posudkem, vyslovené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Pls 3/80, jakož i na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), respektive vyhlášku č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška), namítajíc, že znalec nepostupoval v souladu s právními předpisy, nepracoval-li při kalkulaci obvyklého nájemného s obdobnými předměty ocenění. Snížení výše nájemného o jednu třetinu pak nebylo znalcem dostatečně odůvodněno, a předmětná expertíza je proto nepřezkoumatelná.
Vzhledem k tomu, že nebylo provedeno relevantní dokazování stran otázky rozsahu bezdůvodného obohacení, rozhodovaly soudy bez zjištění skutkového stavu věci a závěr o výši nároku žalobkyně nemá oporu v provedených důkazech. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje též odklad vykonatelnosti dovoláním zpochybněného rozhodnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i podle čl. II bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu (§451 obč. zák., §2991 o. z.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák., §2999 odst. 1 a 2 o. z.).
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Je-li přitom v poměrech konkrétní kauzy výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021).
Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se pak zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2020), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo jeho usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020, respektive též dovolatelkou zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981, na něž shora uvedená rozhodnutí navazují).
Těchto tezí se soudy nižších stupňů v přezkoumávané věci přidržely, neboť prospěch získaný užíváním sporných pozemků poměřovaly nájemným hrazeným obvykle v daném místě a čase za užívání srovnatelných pozemků, jež bylo zjišťováno pomocí posudku vypracovaného ustanoveným znalcem. Soudy tento důkaz hodnotily v intencích shora připomenutého výkladu, přičemž neopomněly ani posoudit, zda se ustanovený znalec vypořádal s námitkami žalované proti volbě komparovaných pozemků. Postup soudů tedy odpovídá judikaturou vytyčeným pravidlům. Výsledný závěr, že je znalecký posudek Ing. Hudce logický i přesvědčivý a že byly při výslechu znalce rozptýleny žalovanou vznesené pochybnosti o jeho správnosti, pak již náleží do sféry hodnocení důkazů, jež dovolacímu přezkumu – zacílenému v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. výhradně na právní otázky, nikoli na problematiku skutkových zjištění – nepodléhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2824/2018, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1281/2020).
Podle dovolatelkou citované judikatury je nutno zjišťovat obvyklé nájemné za věci obdobné té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a brát na zřetel též způsob využití konkrétního objektu (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2612/2019). Není-li přitom v daném případě možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, respektive na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 451/2021). Právě to znalec v projednávané věci učinil, pakliže reflektoval nižší využitelnost dotčených pozemků oproti nemovitostem, z jejichž ocenění v rámci svých zjištění vycházel, ponížením vypočteného nájemného o jednu třetinu. Vhodnost volby daného koeficientu je otázkou primárně odbornou a v každém případě skutkovou, není proto úlohou Nejvyššího soudu, aby do tohoto aspektu hodnocení znaleckého postupu soudy zasahoval. Totéž lze říci o dovolatelkou kritizovaném nevyužití jí předložených smluv, jež soudy z důvodů, které předestřely v odůvodněních svých rozhodnutí, nepokládaly za spolehlivé podklady pro kalkulaci tržního nájemného.
Od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 956/2009, se odvolací soud v napadeném rozsudku nemohl odchýlit, neboť v citovaném judikátu není podán žádný výklad, nýbrž pouze konstatována absence náležitě vymezené otázky zásadního právního významu (dovolatelkou citovaná pasáž pochází z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rekapitulováno v narativní části citovaného usnesení Nejvyššího soudu).
Závěrečnou poznámkou o nedostatku opory závěru o výši bezdůvodného obohacení žalované v provedeném dokazování pak dovolatelka opět zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jež se kognici Nejvyššího soudu vymykají, a uplatňuje dovolací důvod, který již podle úpravy dovolacího řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 nemá k dispozici (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1282/2021, a ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3191/2021).
Se zřetelem k výše řečenému bylo projednávané dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.], jenž sdílí osud (nepřípustného) dovolání (podobně viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3832/2020, ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1472/2021, a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2456/2021).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu