ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3700.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3700/2021-344
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) A. S. , narozeného XY, bytem XY, a b) J. S. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 91/2020-266, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2021, č. j. 18 Co 147/2021-309, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2021, č. j. 18 Co 147/2021-309, se zrušuje ve výroku II a dále v té části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 4. 2021, č. j. 25 C 91/2020-266, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obci XY; současně se zrušuje i rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 8. 4. 2021, č. j. 25 C 91/2020-266, ve výrocích II a III a dále v části výroku I, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obci XY, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 25 C 91/2020-266, ve výroku I rozhodl tak, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen „zákon o půdě“), a to pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obci XY, pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, obci XY, a pozemků parcelní číslo XY a parcelní číslo XY, obou v katastrálním území a obci XY. Ve výroku II soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi a ve výroku III o náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě na vydání pozemků podle zákona o půdě s tím, že žalobci jsou ve smyslu §4 téhož zákona oprávněnými osobami, jímž nemohly být vydány pozemky původně jim odňaté v letech 1963 a 1964, a proto jsou nositeli restitučního nároku na vydání pozemků náhradních.
Po doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců postupovala liknavě, naopak žalobci vystupovali v daném případě vůči žalované aktivně a požádali o přecenění svých restitučních nároků, avšak žalovaná nadále výši jejich nároku zpochybňuje. Žalobce b) postoupil svůj restituční nárok na jinou osobu smlouvou ze dne 25. 8. 2003, nicméně pouze co do částky 55 504,80 Kč, a proto je uvedený žalobce nadále osobou oprávněnou a aktivně věcně legitimovanou. Co se týče vhodnosti vydání jednotlivých pozemků, odvolací soud uzavřel, že žádný z nich není zastavěn veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury a ani není určen územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění takovými stavbami. Přitom odvolací soud zmínil, že v případě pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY městský obvod XY požádal Odbor nabývání majetku magistrátu města Plzeň o možnou realizaci převodu tohoto pozemku pro plánované vybudování tréninkového fotbalového hřiště, přičemž plocha sportoviště je dle regulačního výkresu zčásti naplánována na městských pozemcích a zčásti na pozemcích v majetku České republiky. Záměr výstavby hřiště pro občany zmíněného městského obvodu stále trvá.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že rozsudek odvolacího soudu je založen na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešena. Otázka, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, spočívá podle dovolatelky v tom, zda může žalobci b) svědčit aktivní věcná legitimace, jestliže z jeho strany došlo k postoupení celého jeho evidovaného restitučního nároku na třetí osobu v době, kdy neexistovala judikatura Nejvyššího soudu, která umožnila mimo postup určený zákonem dovodit na základě naplnění určitých kritérií stavební charakter nevydaných pozemků. Druhá dovolací otázka záleží v tom, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce převoditelnosti pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY, jestliže nepřihlédl k existenci veřejného zájmu převažujícího nad zájmem oprávněných osob, konkrétně zda překážka pro vydání tohoto pozemku měla být shledána v záměru města Plzeň na zbudování venkovního tréninkového fotbalového hřiště.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání žalované uvedli, že podle jejich názoru není dovolání přípustné, neboť otázkou aktivní věcné legitimace žalobce b) se dovolací soud zabýval již ve svém dřívějším usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, přičemž dovolání žalované odmítl. Ani otázka vztahující se k převoditelnosti pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY podle žalobců přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaná jen zcela vágně odkazuje na některá dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, která však byla vydána na základě jiných skutkových okolností. Uvedený pozemek netvoří funkčně souvislý celek se žádnou stavbou ani se žádnými dalšími pozemky, není na něm územní dokumentací vymezena žádná veřejně prospěšná stavba ani žádné veřejně prospěšné opatření. Existující územní studie z roku 2019 není ani územním plánem ani regulačním plánem ani rozhodnutím o umístění stavby, jinými slovy není závazným územně plánovacím dokumentem. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – žalovanou (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), zastoupenou advokátem, zabýval se tím, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce b), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se zakládá na skutkovém závěru odlišném od toho, z něhož vycházel odvolací soud, a podle něhož smlouvou uzavřenou v roce 2003 došlo k postoupení toliko části pohledávky (restitučního nároku) žalobce b) na třetí osobu. Nejedná se tudíž o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. týž závěr dovozený dovolacím soudem v obdobném případu týchž žalobců obsažený v usnesení ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost žalované byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20).
Dovolání žalované však dovolací soud shledal přípustným pro vyřešení otázky vhodnosti převodu náhradního pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež bylo provedeno bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích vymezených podaným dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v daném rozsahu rovněž opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Dovolací soud se tedy dále zabýval správností právního posouzení výše uvedené právní otázky odvolacím soudem. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vycházel.
Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu dovolatelky se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu dovolatelky – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Nejvyšší soud již také opakovaně uvedl, že při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se při hodnocení vhodnosti převodu pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY (coby pozemku náhradního) na žalobce s právě reprodukovanými a judikaturou dovozenými kritérii nevypořádal dostatečně.
Odvolací soud zejména uspokojivě nezkoumal, resp. nezdůvodnil, zda vydáním uvedeného pozemku žalobcům nebude v budoucnu ztížena jejich možnost s tímto pozemkem hospodařit, jestliže z dokazování vyplynulo, že alespoň s částí uvedeného pozemku je počítáno jako s plochou pro vybudování tréninkového fotbalového hřiště pro občany městského obvodu XY. Jinými slovy vyjádřeno odvolací soud opomněl srovnat veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických poměrů k dotčenému pozemku (existenci veřejného vlastnictví pozemku usnadňující realizaci zamýšlené výstavby), a to i se zřetelem k učiněnému zjištění, že uvedený záměr výstavby hřiště ze strany městského obvodu nadále trvá (případně též při zohlednění toho, v jakém časovém horizontu tak hodlá učinit a zda je stavba vůbec realizovatelná), se zájmem osob oprávněných na uspokojení restitučního nároku převodem právě tohoto pozemku (tedy zda nebude lépe uspokojit tento restituční nárok převodem jiného vhodného náhradního pozemku). Dále se odvolací soud nezabýval tím, zda převodu pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního nebrání uplatnění práva na jeho převod ze strany obce ve smyslu §7 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (zda bylo právo na převod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce uplatněno či bude-li moci být takto eventuálně vznesenému požadavku vyhověno), bylo-li též odvolacím soudem zjištěno, že jmenovaný městský obvod požádal o možnou realizaci převodu pozemků nacházejících se v katastrálním území XY, a to mimo jiné i pro plánované vybudování tréninkového fotbalového hřiště (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020 či ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
Rozsudek odvolacího soudu je tak v této části ve svém právním hodnocení nesprávný, resp. neúplný, pročež dovolání je v tomto rozsahu nutno pokládat za důvodné. Nejvyšší soud tudíž přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku I. Protože se důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Jinak dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu