ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3707.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3707/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Správy železnic, státní organizace , IČ 709 94 234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, proti žalovanému B. K. , nar. XY, IČ XY, se sídlem v XY, zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o 2.307.254 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 C 4/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2021, č. j. 27 Co 125/2020-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 253 C 4/2018-196, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok II.) i státu (výrok III.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni na základě smlouvy s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových náleží právo hospodařit s pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, v obci XY, které tvoří uzavřený oplocený areál. Některé z vyjmenovaných pozemků jsou zastavěny stavbami žalovaného, přičemž v souvislosti s nimi pro svou podnikatelskou činnost v žalovaném období (1. 2. 2015 – 31. 3. 2019) využíval i pozemky okolní, nezastavěné. Poněvadž k řečenému žalovanému nesvědčí řádný právní titul, podřadil soud zjištěný skutkový stav pod ustanovení o bezdůvodném obohacení. S pomocí znaleckého posudku vyčíslil bezdůvodné obohacení žalovaného částkou rovnající se v místě a čase obvyklému nájemnému. Požadovala-li žalobkyně sumu nižší, než kterou by mohla dle znaleckého posudku nárokovat, městský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Co se týče mezi účastníky sporné míry užívání pozemků, soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalovaného, domáhal-li se v případě nezastavěných pozemků nahrazení toliko sumy odpovídající úplatě za služebnost průjezdu. Zdůraznil přitom, že žalovaný užívá pozemky v uzavřeném areálu ke své podnikatelské činnosti, přičemž reálná využitelnost nezastavěných pozemků je pro žalobkyni nulová. Z důvodu procesní ekonomie zamítl též jeho návrhy na další dokazování, bylo-li vše podstatné zjištěno zejména místním šetřením.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 27 Co 125/2020-233, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zrekapituloval mezi účastníky nesporné skutečnosti, a sice že žalovaný užívá dotčené pozemky bez náležitého právního důvodu, přičemž mezi stranami nedošlo ani k dohodě o výši úplaty. Žalovaný za to žalobkyni hradí bez smluvní opory 10.000 Kč měsíčně. Podstata sporu spočívala v posouzení způsobu užívání pozemků, zejména těch nezastavěných stavbami žalovaného. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž za stěžejní pokládal to o faktické nemožnosti využití předmětných pozemků ze strany žalobkyně, buď právě pro jejich zastavěnost, nebo se stavbami související užívání žalovaným. Poukázal mimo jiné na skutkově obdobnou věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 199/2007 a vyzdvihl, že pakliže Nejvyšší soud ve zmíněném případě shledal tehdejšího žalovaného detentorem celého oploceného areálu, byť tento byl přístupný komukoliv skrze neuzamčenou bránu, nutně je třeba i v nynějším sporu, v němž je užívání pozemků ze strany žalobkyně prakticky vyloučeno, žalovaného taktéž považovat za dententora, a tedy subjekt povinný k náhradě za užívání všech označených pozemků. Zamítnutí provedení dalších žalovaným navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost pokládal krajský soud za akceptovatelné a procesně ekonomické v situaci, byly-li podstatné skutkové okolnosti zjištěny především místním šetřením. Odvolací soud přitakal též právním závěrům soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Jediným procesním pochybením shledal nevyslechnutí znalce Ing. Petra Pirochty i přes opakované námitky žalovaného. Jelikož však žalovaný požadoval výslech zejména v otázkách hodnoty služebnosti cesty a stezky k budovám, jež ovšem nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní, nemělo ani toto pochybení vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Samotná výše obvyklého nájemného, na jejímž základě soud prvního stupně kvantifikoval bezdůvodné obohacení, mezi stranami sporná nebyla. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaný. Pokládá je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího. Uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/2018 a sp. zn. 28 Cdo 946/2013, přičemž se dovolává patřičného zohlednění konkrétních okolností nyní projednávaného případu. Žalovaný nesporuje, že zastavěné pozemky ve správě žalobkyně užívá bez právního důvodu, ani že by jí za to měl hradit příslušnou náhradu, nicméně nesouhlasí s tím, že by bezdůvodné obohacení mělo zahrnovat i kompenzaci za užívání pozemků nezastavěných. S ohledem na zdůrazňovaná skutková specifika kauzy považuje za správné, ve vztahu k nezastavěným pozemkům, uhradit toliko částku rovnající se úplatě za odpovídající služebnost. Brojí proti dle jeho názoru formalistické aplikaci závěrů o tom, že se jedná o uzavřený oplocený areál, pročež je povinen k náhradě za využití všech v něm zahrnutých pozemků bez zřetele na skutečný rozsah a intenzitu jejich užívání. Úsudek soudu o funkčním celku nadto označuje za nepřezkoumatelný. Akcentuje též dřívější smluvní ujednání mezi ním a právním předchůdcem žalobkyně, na základě něhož i nyní (za správy pozemků žalobkyní) legitimně očekává obdobné uspořádání poměrů. Nebylo-li provedeno relevantní dokazování k otázce rozsahu bezdůvodného obohacení, nelze závěry soudů považovat za souladné s citovanou judikaturou, pročež žalovaný navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření podaném pověřenou zaměstnankyní označila napadené rozhodnutí za konformní s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolání navrhla odmítnout, respektive zamítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného za přípustné mít nelze.
Soudy obou stupňů zdůraznily mezi stranami nespornou skutečnost, že žalovaný užívá pozemky, k nimž má právo hospodaření žalobkyně, bez řádného právního titulu. Sám žalovaný se nebrání povinnosti vydat takto získaný majetkový prospěch, nesouhlasí toliko s jeho výší. K naznačenému patří se připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k bezdůvodnému obohacení získanému protiprávním užitím cizí hodnoty ve smyslu §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), o něž jde i v projednávané věci. Aplikovatelnými jsou i závěry vyslovené ve vztahu k předchozí právní úpravě bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu v intencích §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018). Protiprávním užitím cizí hodnoty je pak rovněž stav, při němž vlastník budovy postavené na cizím pozemku tento užívá bez patřičného právního titulu. K bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby na úkor majitele pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na způsob, jakým své vlastnické právo realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že vlastník stavby na cizím pozemku se obohacuje též užíváním pozemků, které bezprostředně zastavěné nejsou, ovšem se zastavěným pozemkem tvoří funkční celek, respektive jsou k užívání stavby nezbytné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020). Pakliže obohacený protiprávně (ve smyslu §2991 odst. 2 o. z.) užívá soubor pozemků takovým způsobem, že jej lze považovat za detentora celého uzavřeného (např. oploceného) areálu, nabývá onen prospěch v rozsahu jeho kompletní rozlohy, nehledě na to, jakou jeho část skutečně užívá, jak často, eventuálně s jakou intenzitou (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2011, či ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018).
S vylíčenými závěry se napadené rozhodnutí jeví zcela konformním i ve světle námitek žalovaného co do výše náhrady za užívání, jež by měla dle jeho názoru v případě nezastavěných pozemků odpovídat toliko úplatě za služebnost cesty, respektive průjezdu, poněvadž dle připomenutých tezí konstantní rozhodovací praxe není intenzita, se kterou obohacený pozemky užívá, pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení v případě uzavřeného areálu rozhodující a vycházet je zapotřebí z výše v místě a čase obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků (vedle shora poznamenaných viz kupř. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 62/2019, či ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a obdobně v něm zmiňovaný rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obstát tedy nemohou ani dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu nedostatečné zjištění míry užívání pozemků žalovaným, je-li tato v nynější kauze irelevantní. Ostatně, jak bylo již vzpomenuto shora, rovněž u nezastavěných pozemků (ať již zahrnutých v areál, či tvořících funkční celek s pozemky zastavěnými) vzniká podle judikatury při jejich užívání spolu se stavbou (například k příjezdu) jejímu vlastníku bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, či ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).
Napadené rozhodnutí se dále nepříčí ani dovolatelem akcentovaným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Sám žalovaný se nedovolává faktické obdobnosti zmíněných kauz s nyní projednávanou věcí, která zde skutečně absentuje (nejedná-li se ani o nepronajatelný objekt, ani zvláštně omezený okruh zúčastněných subjektů), nýbrž má za to, že nalézací soudy dostatečně nezohlednily konkrétní okolnosti nynějšího případu, a tím se měly od uvedené judikatury odchýlit. Takové námitce ovšem přitakat nelze. Městský i krajský soud v aktuálním sporu přihlédly ke všem jeho specifikům a své právní posouzení opřely o podrobně, zejména místním šetřením, zjištěné skutečnosti, pročež i v tomto směru je možné jejich rozhodnutí pokládat za bezvadná a s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu souladná.
Dovolatelem rozporovaný závěr o něm samotném jakožto detentorovi pozemků pak soudy nižších stupňů založily především na zjištění, že jakékoliv další využití nezastavěných pozemků je vyloučeno právě podnikatelskou činností žalovaného, která by mu byla jejich případným užíváním ze strany žalobkyně znemožněna. Důvodně tak uzavřely, že je to právě žalovaný, kdo pozemky tímto způsobem ovládá natolik, že ač není jejich vlastníkem, jen on je může využívat pro potřeby svého podnikání (k tomu srov. především shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, jakož i v něm uvedenou judikaturu). Argumenty dovolatele proti tomuto úsudku se nesou toliko v rovině protestu proti skutkovým zjištěním. Obdobný charakter mají jeho nesouhlas se závěrem o funkčním celku dotčených pozemků, které tvoří celistvý areál, jakož i námitky ohledně možnosti přístupu žalobkyně do areálu. Polemika se skutkovými nikoliv právními konkluzemi odvolacího soudu ovšem nemůže přípustnost dovolání založit, neboť Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a jejich rozporování či výtky vůči hodnocení důkazů nejsou dle aktuálně účinné procesní úpravy ani způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a srov. například výše citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, či v něm uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, a další).
Pro úplnost sluší se vyjádřit i k argumentu dřívějšího smluvního ujednání mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně a z něj plynoucího legitimního očekávání dovolatele. Ani zmíněná dohoda není s to výši nyní určovaného bezdůvodného obohacení ovlivnit, nebyla-li dle zjištění nalézacích soudů žádná obdobná smlouva o užívání, respektive výši úplaty za ně, mezi nynějšími účastníky sjednána. V aktuálně posuzované při jde o protiprávní stav (bezesmluvní užívání cizí věci), pro nějž lety ustálená judikatura podrobně stanoví pravidla, dle kterých je třeba s ním související defektní vztah (defektní ve smyslu absence dohody stran) řešit a jak vypočítat kompenzaci ochuzenému podle §2999 odst. 1 o. z. (srov. shora citovaná rozhodnutí o obvyklém nájemném). Stěží se tak lze dovolávat dříve fungujícího kontraktu s odlišným smluvním partnerem, pakliže tento nadále netrvá, byť žalovaný žalobkyni určitou částku za užívání pozemků bez patřičné smluvní opory hradí, jak bylo soudy nižších stupňů zjištěno (srov. především body 11. a 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a patřičně zohledněno při výpočtu výše bezdůvodného obohacení.
Nadbytečným se jeví zabývat se nesouhlasem dovolatele stran hodnocení jedné ze staveb jako takzvané „černé“ v intencích veřejnoprávních předpisů, neboť úvahy vyslovené v souvislosti s ní byly toliko podpůrnými pro úsudek odvolacího soudu o detenci celého areálu žalovaným (viz bod 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ani jejich potenciální nekorektnost by však nemohla mít vliv na konečný závěr, potažmo výsledek ve věci.
Se zřetelem k výše řečenému bylo projednávané dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly Správě železnic, státní organizaci, náklady, které dovolací soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – určil v souladu s §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, částkou 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu