ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3710.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3710/2021-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně REALITNÍ FOND PRAHA a.s. , IČ 030 71 740, se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti žalovanému J. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 10, Archangelská 1568/1, o 150.246,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 141/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 21 Co 177/2019-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.440 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Rezka, LL.B., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 35 C 141/2017-118, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 150.246,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 53.105,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že účastníci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky bytové jednotky č. XY, vymezené v budově č. p. XY, XY v katastrálním území XY, obci XY. Žalobkyně získala spoluvlastnický podíl od H. K., bývalé manželky žalovaného, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 3. 2017 (právní účinky vkladu nastaly k 28. 4. 2017). Dne 30. 5. 2017 pak H. K. na žalobkyni postoupila svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení [§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] vzniklého žalovanému výlučným užíváním předmětného bytu. V posuzovaném sporu žalobkyně požaduje vydání majetkového prospěchu, jejž měl žalovaný naznačeným způsobem získat v období od srpna 2014 do července 2017. Soud vzal za prokázané, že H. K. spornou jednotku obývala do listopadu 2012, kdy žalovaný vyměnil vložku v zámku u vstupních dveří. H. K. tak v rozhodném období byt neužívala nejprve proto, že jí v tom žalovaný bránil, a posléze (od roku 2014) s ohledem na konfliktní vztahy se žalovaným, které společné užívání bytu rozumně neumožňovaly. Vzhledem k postoji žalovaného, jenž vyšel najevo v řízení, je pak zřejmé, že byt nemůže užívat ani žalobkyně coby nová spoluvlastnice. Podle názoru soudu bylo rovněž prokázáno, že mezi žalovaným a H. K. nedošlo k uzavření žádné dohody o užívání společné věci. Na základě těchto zjištění bylo možné usoudit, že žalobkyně má nárok na vydání bezdůvodného obohacení za celé rozhodné období, a to ve výši jedné poloviny obvyklého nájemného, jež bylo stanoveno s pomocí znaleckého posudku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 21 Co 177/2019-138, odvolání žalovaného směřující proti výroku II. rozhodnutí soudu prvého stupně odmítl (výrok I.), ve výrocích I. a III. daný rozsudek potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že soud první instance dostatečně zjistil skutkový stav a rovněž jej náležitě právně posoudil. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný H. K. a poté i žalobkyni v užívání bytové jednotky bránil. Námitka odvolatele, že rozsudek obvodního soudu nerespektuje dohodu bývalých manželů o užívání bytu, jejíž existenci měla H. K. potvrdit při výslechu dne 28. 5. 2018, není důvodná, jelikož uzavření žádné konkrétní dohody nebylo prokázáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu (formálně proti jeho výroku I., materiálně však ohledně části výroku II. potvrzující rozhodnutí soudu prvé instance ve výroku I.) podal žalovaný dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž se současně jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel uvádí, že provedenými důkazy nebylo vyvráceno jeho tvrzení, dle něhož se s bývalou manželkou dohodl na možnosti výlučného užívání předmětného bytu. Napadený rozsudek toliko svévolně nerespektuje dohodu uzavřenou mezi ním a H. K.. Nadto z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný bránil své bývalé manželce či aktuální spoluvlastnici v užívání jednotky.
Žalobkyně má fakticky k dispozici klíče od bytu. Bývalá manželka žalovaného nechala v květnu 2013 odvrtat vložku zámku a od této chvíle může do bytu vstupovat. Uvěřil-li soud opačným tvrzením právního zástupce žalobkyně, učinil tak zcela bezdůvodně. O schopnosti žalobkyně zjednat si přístup do bytu svědčí fakt, že nechala zpracovat znalecký posudek oceňující obvyklé nájemné, při jehož pořízení byla uskutečněna prohlídka bytu, čímž byly porušeny čl. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důkazem o užívání bytu ze strany bývalé manželky žalovaného je také fotografický i textový obsah znaleckého posudku ze dne 25. 2. 2019. Dohoda o užívání bytu zavazuje rovněž kupujícího, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 a sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, přesto ji soudy v projednávané věci ignorovaly, protože se jim argumentačně nehodila. Závěry vyslovené odvolacím soudem jsou v rozporu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá důkazům provedeným v soudním řízení.
Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na předestřenou argumentaci a uvedla, že nadále trvá na své původní žalobě.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jakož i podle čl. II bodu 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám Nejvyšší soud, jelikož by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a princip rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2581/2020, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2955/2020, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Ve světle těchto judikatorních východisek nezbývá než uzavřít, že dovolání žalovaného zákonné požadavky na daný mimořádný opravný prostředek nesplňuje. Dovolatel se omezil na citaci dvou variant vypočtených v §237 o. s. ř., nikterak však nespecifikoval, při řešení jaké konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od náhledu zaujatého rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně v posuzování jaké otázky je judikatura dovolací instance vnitřně rozporná. Jediný bod, ve kterém se předmětné dovolání alespoň nějak vztahuje k rozhodnutím dovolací instance, lze nalézt na jeho straně 6, kde je namítán odklon od závěru o vázanosti spoluvlastníků dohodou o hospodaření se společnou věcí vysloveného v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008.
Ani v této části ovšem není obsahově vzato uplatňována právní, nýbrž pouze skutková argumentace, poněvadž rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na závěru, že existence dohody o užívání bytové jednotky, uzavřené mezi žalovaným a H. K., nebyla v řízení prokázána. Vystavěl-li dovolatel naopak námitku odchýlení se od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu na předpokladu, že zmíněná dohoda sjednána byla, staví své právní úvahy na odlišném skutkovém základu, než o jaký se opírá rozsudek odvolacího soudu v předmětné věci, a tím pádem nezpochybňuje právní posouzení, ale skutková zjištění soudů nižších stupňů. Právní argumentace odvozená od jiného skutkového stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, přitom nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4283/2015, ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4115/2019, a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 795/2020).
Rovněž ve zbývajících částech dovolání není nastolena žádná právní otázka ve smyslu §237 o. s. ř. Jsou v nich předkládány toliko čistě skutkové námitky, konkrétně polemika s úsudky soudů nižších stupňů o vyloučení H. K., respektive žalobkyně, z užívání bytové jednotky č. XY a o neprokázání dohody spoluvlastníků upravující správu společné věci. Vzhledem k tomu, že je dovolací přezkum podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 vyhrazen výlučně otázkám právním a že je Nejvyšší soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů v dovolacím řízení vázán, nejsou tyto výtky způsobilé založit přípustnost dovolání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2239/2018, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2904/2019, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1289/2020).
K poukazu na údajné porušení vyjmenovaných článků Listiny základních práv a svobod postačí uvést, že i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv je dovolatel povinen řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58), což žalovaný jednoznačně neučinil.
Z výše nastíněných důvodů bylo dovolání žalovaného odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že kdyby důsledně hleděl k vymezení rozsahu dovolání žalovaným, musel by tento opravný prostředek bez dalšího odmítnout dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jelikož (dovolatelem nominálně napadený) výrok I. rozsudku odvolacího soudu o částečném odmítnutí odvolání žalovaného je z materiálního hlediska usnesením ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny – počítané z tarifní hodnoty 150.246,50 Kč odpovídající předmětu dovolacího řízení – za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.140 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.440 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu