ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.2111.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2111/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Paribas s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Kravařská 453/11, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 28649940, zastoupeného JUDr. Liborem Holemým, LL.M., advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, proti žalovaným 1) P. N. , narozenému XY, 2) L. N. , narozené XY, oběma bytem XY, 3) V. N. , narozenému XY a 4) I. N. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Liborem Konečným, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 86/2019, o dovolání třetího a čtvrté žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2021, č. j. 4 Cmo 115/2020-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Třetí žalovaný a čtvrtá žalovaná jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 16.794,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu (doručeným Krajskému soudu v Brně 13. září 2019) domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené ve Frýdku-Místku dne 8. června 2016 prvním žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz ve výši 1.310.000 Kč, se splatností dne 17. července 2019 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství ostatní žalovaní.
2. Usnesením ze dne 4. října 2019, č. j. 3 Cm 86/2019-18, Krajský soud v Brně vyrozuměl účastníky řízení tom, že usnesením ze dne 17. září 2019, č. j. KSBR XY, zjistil úpadek prvního a druhé žalovaných a povolil řešení jejich úpadku oddlužením; v důsledku této skutečnosti je řízení podle ustanovení §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve vztahu mezi žalobcem a prvním a druhou žalovanými přerušeno a nelze v něm pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku.
3. Směnečným platebním rozkazem ze dne 24. října 2019, č. j. 3 Cm 86/2019-25, Krajský soud v Brně uložil třetímu a čtvrté žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 1.310.000 Kč s 6% úrokem od 17. července 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.362,30 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 107.905,50 Kč.
4. Rozsudkem ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 3 Cm 86/2019-177, Krajský soud v Brně ponechal směnečný platební rozkaz vůči třetímu a čtvrté žalovaným v plném rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a uložil třetímu a čtvrté žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 122.550,30 Kč (bod II. výroku).
5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že třetímu a čtvrté žalovaným (dále též jen „žalovaní“) se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. K jednotlivým námitkám žalovaných přitom učinil následující závěry:
[1] Předmětem řízení je formálně platná směnka vlastní (původně vystavená jako blankosměnka s nevyplněným údajem směnečné sumy a data splatnosti), za jejíž zaplacení převzali (vedle druhé žalované rovněž) třetí a čtvrtá žalovaní směnečné rukojemství. V situaci, kdy směnka má všechny náležitosti cenného papíru podle zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), nemohla by námitka neplatnosti směnky obstát ani tehdy, kdyby se (jak namítali žalovaní) týkala kauzy, „kterou zákon zakazuje“.
[2] Sporná směnka ostatně ani nedovolenou kauzu nemá. Žalovaní v námitkách tvrdili, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávek žalobce vzniklých na základě smlouvy o úvěru ze dne 8. června 2016 (dále též jen „smlouva o úvěru“). I kdyby tomu tak bylo, výše úvěru poskytnutého na základě této smlouvy, jak zjistil soud prvního stupně, přesahovala částku 1.880.000 Kč, z čehož plyne, že předmětný úvěr byl vyňat z působnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých dalších zákonů. Zákaz použít směnku za účelem zajištění spotřebitelského úvěru (obsažený v zákoně o spotřebitelském úvěru) by se proto na účastníky daného směnečného vztahu nevztahoval.
[3] Výhrady, podle kterých je smlouva o úvěru neplatná v části týkající se výše smluvních úroků a smluvní pokuty, pak nemohly mít na povinnost žalovaných plnit ze sporné směnky žádný vliv již proto, že v řízení bylo prokázáno, že směnka ve skutečnosti nezajišťovala pohledávky ze smlouvy o úvěru, nýbrž nároky na zaplacení smluvních pokut za porušení povinností sjednaných ve dvou smlouvách o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem uzavřených dne 8. června 2016 (dále jen „zástavní smlouvy“). Žalobce všechny žalované ještě před zahájením řízení v dané věci jednotlivě vyzval, aby smluvní pokuty (vyúčtované podle článku VI. zástavních smluv) v celkové výši 1.310.000 Kč zaplatili; když tak neučinili, doplnil uvedenou částku do blankosměnky a směnku uplatnil vůči žalovaným u soudu. Přestože žalovaní věděli (či mohli vědět), že směnečná suma vyznačená na sporné směnce neobsahuje žádné pohledávky ze smlouvy o úvěru, založili svou obranu proti žalobou uplatněnému nároku na tvrzeních, jež se týkala právě tohoto právního vztahu; proti samotným zástavním smlouvám ve včas podaných námitkách nic nenamítali.
6. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce, třetího žalovaného a čtvrté žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, kterou byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vůči třetímu žalovanému a čtvrté žalované ohledně směnečného peníze ve výši 1.310.000 Kč s 6% úrokem od 17. července 2019 do zaplacení a směnečné odměny 4.362,30 Kč, a v bodu II. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku, kterou byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vůči třetímu žalovanému a čtvrté žalované ohledně náhrady nákladů řízení tak, že uložil třetímu a čtvrté žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku 116.466 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil třetímu a čtvrté žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16.794,80 Kč (třetí výrok).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odvolací argumentaci žalovaných pak zejména zdůraznil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Žalovaní v poměrech dané věci sice námitky podané proti směnečnému platebnímu rozkazu řádně odůvodnili, jejich tvrzení o tom, že sporná směnka měla původ ve smlouvě o úvěru, však žalobce předloženými důkazy jednoznačně vyvrátil, když prokázal, že směnka zajišťovala pohledávky vzniklé na základě zástavních smluv. Zabývat se za tohoto stavu otázkami souvisejícími s právním vztahem, který nebyl podkladem pro vystavení sporné směnky (např. platností smlouvy o úvěru apod.), jak požadovali žalovaní, nemá podle odvolacího soudu pro rozhodnutí dané věci žádný smysl.
8. Odkaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 124/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), měl odvolací soud za nepřiléhavý, neboť v projednávané věci (oproti poměrům, z nichž vyšel Ústavní soud v odkazovaném nálezu) nebyla směnka indosována, kauzální námitky žalovaných byly shledány přípustnými a soud prvního stupně se jimi zabýval, pouze dospěl k závěru, že žalovaní se vznesenými námitkami neubránili, když neprokázali tvrzenou kauzu sporné směnky.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Dovolatelé argumentují ve prospěch závěru, že i ve směnečném řízení, které je ovládáno zásadou směnečné přísnosti, resp. i přes rigidnost námitkového řízení, v němž je možno přihlédnout pouze k včasným a odůvodněným námitkám, mají „obecné soudy povinnost důsledně a odpovědně zvažovat uplatnění korektivu dobrých mravů jako nástroje korekce zásady autonomie vůle, který vede k nalézání spravedlivého řešení, zvláště za situace, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení strany smluvního vztahu, která je v daném vztahu zjevně slabší“. V této souvislosti odkazují zejména na nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, ve kterém se Ústavní soud vyslovil k otázce korektivu dobrých mravů při uplatňování práv ze smlouvy o úvěru věřitelkou vůči solidárním dlužníkům, jakož i na důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99 (jde o rozhodnutí ze dne 29. března 2001, uveřejněné pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4358/2015 (jde o rozhodnutí ze dne 29. března 2016) a „usnesení“ sp. zn. 26 Cdo 3689/2019 (správně jde o rozsudek ze dne 11. února 2020).
11. Podle dovolatelů je z obsahu spisu zřejmé, že byli „do celého smluvního vztahu (…) vtaženi jakožto garanti úhrady úvěru“, a to aniž by byli „skutečnými příjemci peněžních prostředků“, že „jejich souhrnný měsíční příjem, plynoucí výhradně ze starobního důchodu, neumožňoval ani úhradu smluvních úroků z úvěru, natož pak úhradu samotné jistiny úvěru či smluvních pokut“, a že „podpisu úvěrové a zástavní smlouvy nepředcházelo žádné projednání podmínek smluvního vztahu, žalobce nijak nezkoumal možnosti dovolatelů hradit převzaté peněžité závazky, nijak blíže nezkoumal jejich majetkové poměry a pouze se spokojil s jejich formálním prohlášením, že mají dostatek majetku k uspokojení závazků plynoucích z úvěrové smlouvy“.
12. Soudy nižších stupňů tím, že nepřistoupily za tohoto stavu k uplatnění korektivu dobrých mravů, dokonce jej ani nezvažovaly, podle dovolatele „významnou měrou“ pochybily. Bez zřetele k tomu, že šlo o směnečné řízení, měly soudy dospět k závěru, že výkon práva žalobce vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
13. Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako vadné s tím, že dovolatelé nedostáli požadavku uvedenému v §241a odst. 2 o. s. ř. a nevymezili, v řešení jaké konkrétní otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani nespecifikovali, o jakou ustálenou soudní praxi by mělo jít. Polemika dovolatelů týkající se možné aplikace korektivu dobrých mravů pak takovou otázkou zjevně není, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a ani spočívat nemohlo), když dovolatelé v celém průběhu směnečného řízení rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy nenamítali. Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu považuje žalobce za nepřiléhavý, neboť tato rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových i právních poměrů.
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
16. Nejvyšší soud dovolání třetího a čtvrté žalovaných, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
17. Na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že nesdílí výhradu žalovaného, podle níž dovolatelé v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti a dovolání by proto mělo být jako vadné odmítnuto. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a to včetně vymezení předpokladů jeho přípustnosti (viz §237 o. s. ř.). K vymezení přípustnosti dovolání srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
18. Dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“).
[2] Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
K tomu srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 101/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“), jakož i usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2484/2017.
[3] Směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009).
[4] Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka (srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, nebo R 30/2011). Stejně tak důkazní břemeno ohledně namítaného nesprávného (neoprávněného) vyplnění blankosměnky nese žalovaný (srov. důvody usnesení ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015).
19. V poměrech dané věci soudy nižších stupňů shodně vyšly ze skutkového zjištění (zjištěný skutkový stav věci nemohl být podaným dovoláním zpochybněn – viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), že směnečná suma, doplněná žalobcem do směnečné listiny v souladu s dohodou o oprávnění a způsobu vyplnění blankosměnky, představuje součet smluvních pokut, které žalobce vyúčtoval dovolatelům za porušení jednotlivých povinností sjednaných v uzavřených zástavních smlouvách. V situaci, kdy v řízení bylo prokázáno, že sporná směnka ve skutečnosti nezajišťuje žalobcovy pohledávky ze smlouvy o úvěru (jak tvrdili dovolatelé v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu), nýbrž že předmětem zajištění jsou pohledávky mající původ v zástavních smlouvách (pohledávky z titulu smluvních pokut tam sjednaných), soudy nižších stupňů nijak nepochybily, jestliže výhrady dovolatelů týkající se smlouvy o úvěru (tedy právního vztahu, z něhož nevzešly spornou směnkou zajištěné pohledávky) nepovažovaly pro rozhodnutí dané věci za významné.
20. Budiž dodáno, že dovolatelé v projednávané věci ani nezaložili svou procesní obranu proti žalobou uplatněnému nároku na tvrzení, jež by zpochybňovala vznik práva na zaplacení smluvních pokut sjednaných v zástavních smlouvách či výši takových smluvních pokut. Rovněž tak nenamítali, že výkon práva na zaplacení směnky (ve vazbě na účel, k němuž dle ujednání účastníků sporná směnka skutečně sloužila) je v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé ani ve včas podaných námitkách, ani později v dalším průběhu řízení žádné konkrétní skutečnosti týkající se zástavních smluv (a nároků z nich případně vzniklých) netvrdili.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. srpna 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.314.362,30 Kč) částku 13.580 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.914,80 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 16.794,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu