ECLI:CZ:NS:2022:29.ICDO.66.2020.1
KSPL 20 INS XY
139 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 66/2020-436
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, proti žalovanému SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, PSČ 261 01, za účasti Z. Š. , narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, a Krajského státního zastupitelství v Plzni , se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38, PSČ 306 36, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci vedlejšího účastníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), se v části prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem Z. Š. v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS XY dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč, a dále ve druhém, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 139 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. Z.) domáhal určení, že žalobcem popřená pohledávka žalovaného (SILMET Příbram a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Z. Š., a to pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 30 614 223,39 Kč, není po právu co do pravosti a výše, pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 966 000 Kč není po právu co do pravosti a výše a pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč, není po právu co do pravosti, výše a pořadí (bod I. výroku), uložil žalobci a vedlejšímu účastníku (dlužníkovi) uhradit náhradu nákladů řízení zálohovaných státem ve výši 5 600 Kč (bod II. výroku) a uložil žalobci a vedlejšímu účastníku uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 42 776 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Rámcovou kupní smlouvou ze dne 23. listopadu 2006 uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a společností INNA, WEST CZ s. r. o. (dále jen „společnost I“) jako kupující upravily strany své obchodní vztahy v souvislosti s prodejem a nákupem pohonných hmot (dále jen „kupní smlouva“). Dohodnut byl způsob úhrady kupní ceny, fakturace a platební podmínky. Dále se strany smlouvy dohodly, že společnost I vystaví na řad žalovaného vlastní blankosměnky s doložkou bez protestu, v nichž nebude uvedena směnečná suma ani datum splatnosti. Tyto směnky byl žalovaný oprávněn doplnit kdykoliv poté, co se podle smlouvy stane dluh splatným, kdy jako směnečnou sumu měl žalovaný uvést celou výši dluhu a jako datum splatnosti kterékoliv datum následující po dni, kdy mu vzniklo oprávnění směnky doplnit. První směnka měla být avalována dlužníkem a druhá J. S. (dále jen „J. C.“).
[2] V dohodě o vyplnění blankosměnky ze dne 23. listopadu 2006 žalovaný a společnost I konstatovali, že společnost I vystavila vlastní blankosměnku na řad žalovaného bez uvedení sumy a údaje splatnosti (dále jen „dohoda o vyplňovacím právu“). Strany se dohodly, že nebude-li společnost I plnit své peněžité závazky vyplývající z kupní smlouvy řádně a včas, je žalovaný oprávněn kdykoliv v průběhu trvání závazkového vztahu vzniklého z kupní smlouvy doplnit datum splatnosti a směnečnou sumu, která bude odpovídat výši splatných pohledávek žalovaného za společností I včetně příslušenství z kupní smlouvy a využít směnku k vymáhání dlužné částky. Strany si rovněž upravily podmínky uplatnění směnky při odstoupení žalovaného od kupní smlouvy či pro případ plnění z neplatného právního úkonu. Dále se dohodly, že směnka bude avalována dlužníkem.
[3] Směnkou vlastní ze dne 23. listopadu 2006 vystavenou na řad žalovaného se společnost I zavázala zaplatit částku ve výši 20 690 325 Kč, splatnou 3. května 2011. Směnku za společnost I podepsal dlužník a J. C. a byla avalována dlužníkem.
[4] Dne 7. října 2009 uzavřeli WPB Capital, spořitelní družstvo (dále jen „společnost W“) jako věřitel a 1/ společnost I, 2/ Benz - Oil, s. r. o., (dále jen „společnost B“), 3/ dlužník a 4/ J. C. jako dlužníci smlouvu o úvěru č. 2210-21361, na jejímž základě měli dlužníci čerpat úvěr ve výši 14 miliónů Kč s úrokem ve výši 13,9 % (dále jen „smlouva o úvěru“). Poskytnutý úvěr měli dlužnici hradit ve splátkách uvedených v příloze smlouvy o úvěru s tím, že při prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru se stávají splatné veškeré splátky. Ve smlouvě se dlužníci zavázali uzavřít s věřitelem dohodu ve formě notářského zápisu o závazku dlužníků jako osob povinných splnit pohledávku ze smlouvy o úvěru vůči věřiteli jako osobě oprávněné, a to se svolením k vykonatelnosti. Přílohou smlouvy byl rozpis splátek úvěru, kdy mělo jít o 180 měsíčních splátek po 192 840 Kč splatných v době od 31. října 2009 do 30. září 2024 a o jednu splátku ve výši 190 023,39 Kč splatnou 31. října 2024. Jedna splátka sestávala z jistiny, úroků a poplatků; poplatek činil 8 400 Kč měsíčně.
[5] Dne 30. prosince 2009 byla společnost B zrušena bez likvidace fúzí sloučením s nástupnickou společností CARS BAD s. r. o. (dále jen „společnost C“).
[6] Dne 21. ledna 2010 sepsala notářka JUDr. Šárka Novotná notářský zápis se společností W jako oprávněným a věřitelem a společností I, společností C, dlužníkem a J. C. jako povinnými a dlužníky, jehož předmětem byla dohoda o závazku osob povinných splnit pohledávku vůči osobě oprávněné se svolením k vykonatelnosti ve smyslu §274 písm. e/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dlužníci tímto zápisem potvrdili čerpání částky 14 mil. Kč, sjednaný úrok ve výši 13,9 % a rovněž skutečnost, že úvěr byl do 21. ledna 2010 splácen řádně.
[7] Dne 4. dubna 2011 uzavřely společnost W a společnost TROWMART Limited (dále jen „společnost T“) smlouvu o postoupení pohledávek a převodu práv a povinností ze smlouvy o úvěru. Za společnost T podepsal smlouvu advokát Mgr. Karel Volf (dále jen „K. V.“) na základě plné moci udělené Tomaszem Czyzewskym (dále jen „T. C.“).
[8] T. C. byl dle výpisu z britského obchodního rejstříku od 21. června 2010 do 16. června 2014 oprávněn jednat jménem společnosti T.
[9] Dopisem ze dne 5. dubna 2011 adresovaným dlužníkovi na adresu uvedenou ve smlouvě o úvěru oznámila společnost W postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na společnost T. Dopis převzala paní V., která byla u dlužníka zaměstnána jako účetní.
[10] Na základě dopisu ze dne 15. dubna 2011, respektive 9. května 2011, adresovaného dlužníku se pohledávka ze smlouvy o úvěru stala splatnou.
[11] T. C. v nedatovaném prohlášení schválil veškeré právní úkony, které se týkají postoupení pohledávek za společností I, společností C, dlužníkem a J. S. se společností W, a výslovně schválil přiloženou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 4. dubna 2011. Zároveň schválil vyhotovení a odeslání oznámení o ztrátě výhody splátek s žádostí o zaplacení celé pohledávky ve výši 31 580 223,39 Kč.
[12] Dne 19. července 2011 uzavřeli společnost T jako postupitelka (zastoupená K. V.) a žalovaný jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek a převodu práv a povinností, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru. Úplata za postoupení pohledávek měla být předmětem samostatného ujednání. Účinnost smlouvy byla vázána na zaplacení úplaty za postoupení pohledávek.
[13] Podle cenového ujednání ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 19. července 2011 měla být úplata za postoupení pohledávek složena na účet advokátky Mgr. Michaly Zlevské.
[14] Do advokátní úschovy Mgr. Zlevské byla dne 26. července 2011 složena částka 7 miliónů Kč a dne 31. srpna 2011 částka 7,7 miliónů Kč.
[15] V rámci návrhu na vstup žalovaného do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti I na místo společnosti T, společnost T sdělila, že úplata za postoupení pohledávky byla uhrazena dne 31. srpna 2011.
[16] Dne 23. dubna 2013 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh žalovaného, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka.
[17] Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu společně s insolvenčním návrhem (P1-1), doplněnou podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 22. září 2014 (P1-2), uplatnil žalovaný v insolvenčním řízení dlužníka tři pohledávky. Jako dílčí pohledávku č. 1 označil vykonatelnou nezajištěnou pohledávku plynoucí ze smlouvy o úvěru v celkové výši 30 614 223,39 Kč, a to jistinu ve výši 13 572 405,86 Kč a smluvní úrok z prodlení ve výši 17 041 817,53 Kč. Jako dílčí pohledávku č. 2 označil vykonatelnou nezajištěnou pohledávku plynoucí ze smlouvy o úvěru, a to poplatek za vedení úvěrového účtu ve výši 966 000 Kč. Jako dílčí pohledávku č. 3 označil zajištěnou nevykonatelnou pohledávku z vyplněné blankosměnky v celkové výši 24 752 242,30 Kč, a to jistinu ve výši 20 690 325 Kč, úrok z prodlení ve výši 3 992 949,30 Kč a směnečnou odměnu ve výši 68 968 Kč.
[18] Usnesením ze dne 21. července 2014, č. j. KSPL 20 INS XY, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil insolvenčního správce.
[19] Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 17. září 2014 (P21-1), doplněnou podáními doručenými insolvenčnímu soudu dne 8. října 2015 (P21-2) a 15. června 2018 (P21-3), uplatnil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka pohledávky v celkové výši 24 923 479,20 Kč.
[20] Při přezkumném jednání konaném dne 23. října 2014 (B-8) žalobce popřel pohledávky žalovaného, a to dílčí pohledávky č. 1 a 2 co do pravosti a výše a dílčí pohledávku č. 3 co do pravosti, výše a pořadí. K dílčí pohledávce č. 3 v popření uvedl, že podpis na směnce není podpisem dlužníka a že pohledávka není zajištěna zástavním právem. Dále uvedl, že směnka ztratila svou kauzu, neboť žalovaný neměl ke dni splatnosti směnky žádnou pohledávku, že směnka nebyla vyplněna v souladu s kupní smlouvou a dohodou o vyplňovacím právu, neboť směnečná suma je mnohem vyšší než pohledávka uplatněná žalovaným v insolvenčním řízení výstavce směnky, a navíc že směnka byla vyplněna záměrně opožděně ve zlé víře proto, aby se výstavci a avalovi zmařila možnost vznést námitku promlčení.
3. Insolvenční soud dovodil, že byla uzavřena platná smlouva o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na jejím základě dlužníci čerpali částku ve výši 14 miliónů Kč a tuto měli následně splácet v měsíčních splátkách. Součástí splátky byl i poplatek ve výši 8 400 Kč. Pohledávka byla následně postoupena na společnost T jednající K. V., která vyvolala splatnost pohledávky.
4. Co do oprávnění advokáta K. V. jednat za společnost T insolvenční soud uvedl, že z prohlášení jednatele společnosti T plyne, že schválil smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou se společností W, jakož i oznámení o ztrátě výhody splátek, což vyvrací pochybnosti o nedostatku pověření K. V. jednat za společnost T.
5. Společnost T zastoupená opět K. V. následně platně postoupila pohledávku na žalovaného. Účinnost smlouvy o postoupení pohledávky nastala dne 31. srpna 2011, kdy byla zcela uhrazena úplata za postoupení pohledávky. Dílčí pohledávka č. 1 je tak po právu.
6. K dílčí pohledávce č. 2 insolvenční soud uvedl, že při prodlení se zaplacením kterékoliv splátky se stal splatným celý úvěr, včetně poplatku za vedení úvěrového účtu ve výši 8 400 Kč (měsíčně). Dlužníci přitom uhradili pouze 15 poplatků a k zaplacení jich zbývalo 166, čemuž odpovídá částka 1 394 400 Kč. Uplatňuje-li žalovaný přihláškou pouze částku 966 000 Kč, je jeho pohledávka po právu a není podstatné, jak dlouho společnost W skutečně vedla úvěrový účet pro dlužníky.
7. Ke směnečné pohledávce (dílčí pohledávka č. 3) insolvenční soud konstatoval, že podpis dlužníka na směnce je pravý, směnka nebyla vystavena v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu a pohledávka ze směnky rovněž není promlčena. Směnka zajišťuje závazky z kupní smlouvy, které byly zajištěny zástavním právem, proto i směnečná pohledávka je zajištěna zástavním právem. Nedostatek doložky „bez protestu“, ač ji dle kupní smlouvy měla směnka obsahovat, nemá vliv na platnost směnky a protestace pro případ úpadku dlužníka není nutná k výkonu práva postihu podle §44 odst. 6 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“).
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem:
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč (první věta prvního výroku). Dále tento rozsudek změnil tak, že žalovaný nemá za dlužníkem (Z. Š.) část dílčí pohledávky 1 ve výši 17 041 817,53 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč (druhá věta prvního výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[3] Potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu (třetí výrok).
[4] Uložil žalobci a vedlejšímu účastníku (dlužníku) zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu znalečného ve výši 4 800 Kč (čtvrtý výrok).
9. Odvolací soud vyšel dále z toho, že:
[1] Žalovaný v příloze č. 1 přihlášky pohledávky, v bodě 26 (způsob výpočtu úroků z prodlení vyčísleného ve výši 17 041 817,53 Kč) uvedl, že povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 13,9 % p. a. z nesplacené částky čerpané jistiny úvěru vyplývá ze smlouvy o úvěru, která tvoří přílohu č. 5 notářského zápisu NZ 30/2010, N 37/2010 sepsaného dne 21. ledna 2010 JUDr. Šárkou Novotnou.
[2] Při jednání odvolacího soudu žalovaný uvedl, že příslušenství (dílčí pohledávka č. 1) představuje úrok z prodlení, jehož bližší výpočet nemá k dispozici a jehož výše byla stanovena v čl. VI. odst. 2 smlouvy o úvěru.
[3] Podle čl. VI odst. 2 smlouvy o úvěru je věřitel při porušení smlouvy o úvěru oprávněn zvýšit úrokovou sazbu stanovenou v Základních podmínkách, respektive určenou věřitelem, v souladu s touto smlouvou až na její dvojnásobek.
[4] Žalovaný následně uvedl, že výše úroku z prodlení byla stanovena v notářském zápisu s tím, že přihláškou pohledávky neuplatňuje úrok z prodlení, nýbrž úrok z úvěru.
10. Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu ohledně pohledávky ze smlouvy o úvěru. Uvedl, že byla prokázána existence společnosti T, za níž jednal T. C., a tuto skutečnost podtrhuje i apostila vystavená Ministerstvem zahraničí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z 1. srpna 2011 založená v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti I k připojené plné moci udělené K. V. jednatelem společnosti T panem T. C. ze dne 29. července 2011 k jednání za společnost T, kterou tento zmocněnec přijal dne 4. srpna 2011. Datace plné moci až po postoupení pohledávek nevyvrací uzavření mandátního vztahu mezi společnosti T a zmocněncem již před podpisem plné moci, nehledě na dodatečné prohlášení jednatele společnosti T, jímž schválil veškeré právní úkony učiněné zmocněncem jménem společnosti T.
11. Závěry insolvenčního soudu ohledně jistiny dílčí pohledávky č. 1 a dílčí pohledávky č. 2 tak považoval za správné.
12. Odvolací soud však nesdílel názor insolvenčního soudu ohledně příslušenství dílčí pohledávky č. 1 a dílčí pohledávky č. 3.
13. Přihláškou dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,59 Kč uplatnil žalovaný pohledávku z úroku z prodlení, nikoliv úrok (tedy tzv. cenu peněz); úrok z prodlení nebyl v notářském zápisu uveden, ani vyčíslen a neobsahuje ho ani splátkový kalendář. Změna důvodu přihlášeného příslušenství učiněná žalovaným až v průběhu odvolacího řízení není přípustná, proto k takové změně nelze přihlížet.
14. Co do dílčí pohledávky č. 3 předloženou směnku sice podepsal dlužník (jako aval), neodpovídá však dohodě o vyplňovacím právu, ani kupní smlouvě, neboť původní blankosměnka měla být vystavena s doložkou „bez protestu“ (což se nestalo). Předložená směnka nebyla řádně uplatněna a nelze ji „honorovat“ jako směnku doplněnou v souladu s ujednáním mezi směnečným věřitelem (žalovaným) a směnečným dlužníkem (společností I), za jejíž zaplacení se dlužník (jako aval) zaručil.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaný.
16. Žalobce napadl rozsudek v části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, „která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. Námitky žalobce míří zejména proti smlouvě o postoupení pohledávky a plné moci vystavené společností T zmocněnci K. V. Smlouvu o postoupení pohledávky považuje za neplatnou pro nedostatek formy, maje za to, že podpisy na smlouvě měly být ověřeny. Nesouhlasí dále s tím, že byla splněna odkládací podmínka obsažená v oné smlouvě spočívající v zaplacení úplaty za postoupení pohledávky; nebylo (totiž) prokázáno, jaká cena za postoupení pohledávky byla sjednána a následně zaplacena. Za nesprávné má žalobce též posouzení plné moci, namítaje absenci ověřeného podpisu zmocnitele.
18. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné právní posouzení dílčí pohledávky č. 2, která podle něj neexistuje. Tato pohledávka měla vzniknout společnosti W až v budoucnu (po zjištění úpadku) a měla představovat odměnu za vedení bankovního účtu do roku 2024, ačkoliv od roku 2011 žádný bankovní účet veden nebyl, ani nemohl být veden, neboť společnost W ztratila oprávnění České národní banky k vedení účtu a postupníci tato oprávnění navíc mít ani nemohli. Navíc ze smlouvy o postoupení pohledávky plyne, že pohledávka nebyla předmětem postoupení.
19. Žalovaný napadl rozsudek (podle obsahu) v části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Přípustnost dovolání žalovaný spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud změnil první výrok napadeného rozsudku v dané části tak, že potvrdí bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu.
20. Žalovaný polemizuje s tím, jak odvolací soud posoudil část dílčí pohledávky č. 1, jestliže uzavřel, že do insolvenčního řízení byla přihlášena pohledávka z úroku z prodlení, nikoliv úrok z čerpané částky. V tom spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, usnesením ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, a s rozsudkem ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, podle níž stěžejním požadavkem §174 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není právní hodnocení nároku, které věřitel učiní v přihlášce pohledávky, nýbrž posouzení, zda věřitelem uvedené skutečnosti umožňují jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem) této pohledávky. I přes chybnou kvalifikaci právního důvodu příslušenství bylo ze skutkového vymezení patrné, že daná dílčí pohledávka má právní důvod nikoliv v úroku z prodlení, nýbrž v úroku z „ceny peněz“, což plyne z přílohy č. 1, jakož i ze smlouvy o úvěru a z notářského zápisu.
21. Dále žalovaný nesouhlasí s právním posouzením dílčí pohledávky č. 3. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 731/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tvrdí, že absence doložky „bez protestu“ na směnce (v rozporu s vyplňovacím právem) nemůže mít vliv na zhoršení postavení žalobce. Uvedená doložka totiž vylučuje protestní povinnost žalovaného jakožto remitenta vůči žalobci jako směnečnému dlužníkovi při odepření přijetí či placení směnky. Absence doložky tak zhoršuje pouze postavení žalovaného, jenž by byl povinen směnku protestovat, a žalobce není nijak krácen na svých právech. V konečném důsledku s neexistencí doložky „bez protestu“ v předložené směnce nelze vůbec hovořit o zhoršení postavení žalobce či žalovaného. Ačkoliv totiž směnečný zákon ukládá protestní povinnost majitele směnky jak vůči přímým směnečným dlužníkům, tak vůči nepřímým, poruší-li majitel směnky tuto povinnost vůči dlužníkům přímým (mezi něž patří dlužník), jeho postižních práv vůči těmto přímým dlužníkům se to nijak nedotkne (potud žalovaný odkazuje na čl. I §32 odst. 1, §53 odst. 1 a §78 odst. 1 směnečného zákona).
22. Odvolací soud rovněž neposuzoval, zda námitka žalobce ohledně vyplnění směnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu byla dostatečně odůvodněná ve vztahu k absenci doložky „bez protestu“. Jak přitom plyne z ustálené praxe dovolacího soudu, musí být v námitkách proti směnce uvedeno, která ujednání dohody o vyplňovacím právu nebyla dodržena; při nesplnění těchto kritérií nelze prověřit správnost přihlášené pohledávky. V tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1978/2008. Žalovaný (správně žalobce) v popěrném úkonu opakovaně namítal nesprávnou výši směnečné sumy, respektive předložení padělaných směnek, jeho námitky však nikdy nesměřovaly proti nedodržení dohody o vyplňovacím právu ve spojitosti s chybějící doložkou „bez protestu“. Žalobce nemohl naplnit požadavek na náležité odůvodnění námitky ve vztahu k absenci zmíněné doložky a odvolací soud nebyl oprávněn se touto doložkou zabývat.
23. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
24. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalovaného.
25. Dovolání žalovaného není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč.
26. Je tomu tak proto, že podle konstantní judikatury úrok na straně jedné a úrok z prodlení na straně druhé jsou rozdílnými druhy příslušenství a tam, kde je žalobou uplatněn jiný (nesprávný) druh příslušenství, lze nápravu zjednat jen změnou žaloby (nikoli jiným právním posouzením věci). Srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech insolvenčního řízení představuje změna žaloby, kdy místo uplatněného úroku z prodlení požaduje věřitel nově úrok (z poskytnutých peněžních prostředků) u pohledávek, jež se uplatňují přihláškou, změnu důvodu vzniku přihlašované pohledávky. Přitom ve vztahu ke změně přihlášky pohledávky Nejvyšší soud dovodil, že ve smyslu §192 odst. 4 insolvenčního zákona je kvalitativní změna skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá (změna důvodu vzniku přihlašované pohledávky), nebo změna pořadí přihlašované pohledávky (uplatněním výhodnějšího pořadí, než bylo přihlášeno), možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. Po této lhůtě je možná jen změna výše pohledávky, a to do skončení přezkumného jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017).
27. V situaci, kdy žalovaný v přihlášce dílčí pohledávky č. 1 výslovně uvedl, že jako příslušenství pohledávky uplatňuje „smluvní úrok z prodlení“, je závěr odvolacího soudu, že žalovaný uplatnil přihláškou pohledávky úrok z prodlení (nikoliv úrok) a ke změně důvodu přihlášené pohledávky až v průběhu odvolacího řízení se nepřihlíží, plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v té části, v níž směřuje proti části věty druhé prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení dlužníka část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč, podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
29. Dovolání žalovaného je však přípustné ve zbylém rozsahu pro řešení otázky, jaký vliv na platnost blankosměnky má její vyplnění, které neodpovídá dohodě o vyplňovacím právu proto, že směnečný věřitel nedoplnil na blankosměnce doložku „bez protestu“, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla beze zbytku vyřešena.
30. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
31. Podle čl. I. §77 směnečného zákona, pokud to neodporuje povaze vlastní směnky, platí pro ni ustanovení daná pro cizí směnku o indosamentu (§§11 až 20), splatnosti (§§33 až 37), placení (§§38 až 42), postihu pro neplacení (§§43 až 50, 52 až 54), placení pro čest (§§55, 59 až 63), opisech (§§67 a 68), změnách (§69), promlčení (§§70 a 71), dnech pracovního klidu, počítání lhůt a zákazu, dní odkladu (§§72 až 74)[odstavec 1]. Pro vlastní směnku platí dále ustanovení o cizích směnkách splatných u osoby třetí nebo v jiném místě, než je bydliště směnečníka (§§4 a 27), o úrokové doložce (§5), o nesrovnalostech v údajích směnečné sumy (§6), o následcích podpisu směnky za podmínek §7, o následcích podepsání osobou, která jednala bez oprávnění zastupovat nebo která překročila taková oprávnění (§8), a o blankosměnce (§10)[odstavec 2]. Pro vlastní směnku platí rovněž ustanovení o směnečném rukojemství (§§30 až 32); v případě §31 odst. 4 platí, že se směnečné rukojemství, není-li udáno, pro koho se přejímá, přejímá za výstavce vlastní směnky [odstavec 3].
Podle čl. I. §78 odst. 1 směnečného zákona výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.
Podle čl. I. §30 odst. 1 směnečného zákona zaplacení směnky může být pro celý směnečný peníz nebo pro jeho část zaručeno směnečným rukojemstvím.
Podle čl. I. §32 odst. 1 směnečného zákona směnečný rukojmí je zavázán jako ten, za koho se zaručil.
Podle čl. I. §43 odst. 1 směnečného zákona, nebyla-li směnka zaplacena, může majitel při splatnosti směnky vykonat postih proti indosantům, výstavci a jiným osobám směnečně zavázaným.
Podle čl. I. §46 odst. 1 směnečného zákona výstavce, indosant nebo směnečný rukojmí může doložkou „bez útrat“, „bez protestu“ nebo jinou doložkou stejného významu na směnku napsanou a podepsanou zprostit majitele povinnosti, aby k zachování postihových práv dal učinit protest pro nepřijetí nebo pro neplacení.
Podle čl. I. §53 směnečného zákona zmeškáním lhůt stanovených k předložení směnky na viděnou nebo na určitý čas po viděné, k protestaci pro nepřijetí nebo pro neplacení, k předložení směnky k placení při doložce „bez útrat“ ztrácí majitel svá práva proti indosantům, výstavci a všem ostatním osobám směnečně zavázaným vyjma příjemce (odstavec 1). Nebyla-li směnka předložena k přijetí ve lhůtě určené výstavcem, ztrácí majitel jak práva postihu pro neplacení, tak práva postihu pro nepřijetí, nevyplývá-li ze znění doložky, že výstavce chce vyloučit jen odpovědnost za přijetí (odstavec 2). Je-li lhůta k předložení obsažena v indosamentu, může se toho dovolávat jen indosant (odstavec 3).
32. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se blankosměnky a uplatňování směnky vůči přímému směnečnému dlužníku je následující:
[1] Práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky (jímž je rovněž směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní) jsou právy přímými, jež nejsou podmíněna žádnými dalšími úkony ani skutečnostmi. Právo na zaplacení směnky lze proto vůči přímému dlužníku úspěšně uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla předložena k placení. Nedostatek takového předložení způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají do prodlení se zaplacením směnečné částky. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod číslem 37, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007.
[2] Směnečný rukojmí – bez ohledu na to, za koho se na směnce zaručil – není přímo prezentátem směnky (tedy osobou, jíž je nezbytné pro zachování práv vůči postižním dlužníkům předložit směnku k placení podle čl. I. §38 směnečného zákona). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010, uveřejněného pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Jakkoli nemá nepředložení směnky směnečnému rukojmímu k placení žádný vliv na jeho povinnost směnku zaplatit, nelze pominout, že předložení směnky (coby upomínacího cenného papíru) představuje – i ve vztahu ke směnečnému rukojmímu – též kvalifikovanou „výzvu k plnění“. Smyslem a účelem takového upomínacího úkonu je zejména to, aby i směnečný rukojmí měl vůbec možnost zjistit, kdo je ze směnky legitimován a případně mohl též ověřit, zda jde o směnku jím skutečně podepsanou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/2016.
[4] K prezentaci směnky postačí, bude-li směnka směnečnému rukojmímu předložena až po uplynutí lhůty určené čl. I. §38 směnečného zákona, popřípadě až v samotném průběhu sporu o zaplacení směnky. Do okamžiku předložení směnky směnečný rukojmí není (nemůže být) v prodlení s úhradou svého směnečného závazku, přičemž zaplatí-li směnku bezprostředně po předložení, nevznikne mu ani povinnost hradit nároky vypočtené v čl. I. §48 odst. 1 směnečného zákona (úroky, útraty a směnečnou odměnu). Nezaplatí-li však směnečný rukojmí směnku ani poté, co mu byla (byť opožděně) předložena k placení, bude naopak majitel oprávněn požadovat kromě směnečného peníze rovněž všechny výše uvedené nároky. Jejich vznik je totiž podmíněn právě tím, že dlužník směnku nezaplatí (srov. čl. I. §28 odst. 2 směnečného zákona); rozsah těchto nároků je pak dán přímo ustanovením čl. I. §48 odst. 1 směnečného zákona (6% úrok ode dne splatnosti směnky, útraty a směnečná odměna). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4087/2016.
[5] Vyplňovací právo (jež opravňuje majitele listiny doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem listiny). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněného pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] Je-li na blankosměnce podepsán (vedle výstavce směnky, popř. jiných směnečných dlužníků) také směnečný rukojmí, je nezbytné (má-li být směnečný rukojmí vázán později doplněným textem směnky, viz čl. I. §69 směnečného zákona), aby i s ním sjednal majitel listiny vyplňovací právo (srov. shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 4204/2010). Ani pro takovou dohodu není zákonem stanovena písemná forma (postačující proto bude i zde smlouva uzavřená ústně či jen konkludentně), přičemž na její existenci lze v situaci, kdy směnečný rukojmí podepíše smlouvu o vyplňovacím právu (uzavřenou mezi remitentem a výstavcem) jako statutární orgán výstavce, usuzovat zásadně již z okolností, za nichž byla blankosměnka vydána (jinak řečeno, nedošlo-li v takovém případě mezi remitentem a směnečným rukojmím při vydání blankosměnky k jiné dohodě, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blankosměnky sjednaná výstavcem směnky se budou vztahovat i na směnečného rukojmího). K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněného pod číslem 39/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1591/2014.
[7] Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. Byla-li blankosměnka vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být zásadně již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 1245/2014, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněného pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[8] Případné vyplnění blankosměnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu není bez dalšího důvodem neplatnosti směnky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007, a ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněné pod čísly 38/2010 a 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008).
33. Z takto ustaveného právního rámce plyne, že dlužník jako směnečný rukojmí (aval) je přímým směnečným dlužníkem, jenž má povinnost zaplatit směnku bez ohledu na to, zda mu byla předložena k placení. Směnečný rukojmí pak rovněž není osobou, jíž je nutné směnku předložit k zachování práv vůči postižním dlužníkům. (Ne)vyznačení doložky bez protestu tak vůči dlužníku (v postavení avala) nemá žádný význam a jde k tíži směnečného věřitele (ve vztahu k nepřímým dlužníkům). Jestliže tedy žalovaný na blankosměnce v rozporu s vyplňovacím prohlášením nevyznačil doložku „bez protestu“, postavení avala (dlužníka) se tímto opomenutím nijak nezměnilo a nebylo na újmu jeho práv.
34. Závěr odvolacího soudu, který nepovažoval směnečnou pohledávku (dílčí pohledávku č. 3) přihlášenou žalovaným v insolvenčním řízení dlužníka za uplatněnou po právu proto, že směnka nebyla uplatněna řádně a nebyla vyplněna v souladu s vyplňovacím prohlášením, je tudíž nesprávný.
35. Žalovanému lze přisvědčit i v tom, že žalobce námitku vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím prohlášením z důvodu, že nebyla vyznačena doložka „bez protestu“, neuplatnil řádně při popření pohledávky.
36. Podle §200 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době od 31. března 2011 do 30. června 2017 (pro věc rozhodném s ohledem na datum konání přezkumného jednání), platilo, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; §43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží.
37. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
[1] Ustanovení §200 odst. 1 insolvenčního zákona odkazuje co do dalších náležitostí popěrného úkonu přímo na ustanovení občanského soudního řádu o náležitostech žaloby, tedy především na §79 odst. 1 o. s. ř, jež k obsahovým náležitostem žaloby řadí též vylíčení rozhodujících skutečností. Řečené se promítá prostřednictvím zmocňovacího ustanovení obsaženého v §431 písm. a/ insolvenčního zákona též v požadavku §22a odst. 1 písm. e/ vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, aby popěrný úkon obsahoval vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do její pravosti.
[2] Popěrný úkon obsahuje řádné vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do její pravosti, obsahuje-li dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností.
[3] Judikatura Nejvyššího soudu při výkladu obsahových náležitostí žaloby dle §79 odst. 1 o. s. ř. dlouhodobě vycházejí z toho, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Jinak řečeno, skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci žalobou uplatněného nároku, musí být v žalobě vylíčeny tak, aby v žalobě popsaný skutek (skutkový děj) umožňoval jednoznačnou individualizaci žalobcova nároku, to jest nemožnost jeho záměny s jiným skutkem. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V literatuře srov. k tomu dále shodně např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 505.
[4] Pro poměry náležitostí popěrného úkonu věřitele ve smyslu §200 insolvenčního zákona se vylíčením rozhodujících skutečností rozumí právě vylíčení (vymezení) těch rozhodujících skutečností (těch důvodů), které (v případě, že by byly prokázány) vedou k závěru, že popíraná pohledávka není pohledávkou pravou.
Srov. k bodům [1] až [4] také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 96/2015.
[5] Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména §200 insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i §51 odst. 3, §161 odst. 2, §201 odst. 1, §202 odst. 3 až 6 a §336 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[6] Při výkladu §200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.
[7] V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona, která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek.
Srov. k bodům [5] až [7] usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněné pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
38. Z výše citované judikatury tak plyne, že insolvenční soud se ve sporu o popření pravosti pohledávky věřitele jiným insolvenčním věřitelem může zabývat pouze těmi rozhodujícími skutečnostmi (těmi důvody popření), které byly uvedeny již v žalobě (v učiněném popření). K později uplatněným důvodům popření přihlížet nemůže, neboť po uplynutí lhůty určené k popření pohledávky již nelze měnit uplatněný důvod popření.
39. V projednávané věci žalobce popřel pohledávku žalovaného i proto, že směnka byla vyplněna v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu. Tento důvod popření (a rozhodné skutečnosti) však konkretizoval tak, že byla do směnky uvedena vyšší směnečná suma a dále, že směnka byla záměrně vyplněna opožděně, aby žalovaný zamezil výstavci a avalovi vznést námitku promlčení. Námitku nesprávného (neúplného) vyplnění směnky spočívajícího v tom, že směnka v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením neobsahuje doložku „bez protestu“, vznesl žalobce až v průběhu incidenčního sporu, tedy opožděně, a v incidenčním sporu tak k této námitce nelze přihlížet.
40. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v části věty druhé prvního výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem v insolvenčním řízení dlužníka dílčí pohledávku č. 3, a v závislých výrocích (druhém, třetím a čtvrtém výroku) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř., a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
41. Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
42. Z obsahu insolvenčního spisu plyne, že v reakci na napadené rozhodnutí insolvenční soud usnesením ze dne 3. února 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, v souladu s §178 insolvenčního zákona rozhodl, že k dílčí pohledávce č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávce č. 3 ve výši 1 564 528,69 Kč se nepřihlíží s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele v insolvenčním řízení v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 a č. 3. Toto rozhodnutí změnil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 3 VSPH XY, tak, že odmítl přihlášku pohledávky P1 v rozsahu dílčí pohledávky č. 1 a č. 3 s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast žalovaného v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a č. 3 v insolvenčním řízení končí. Usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, insolvenční soud odmítl přihlášku P1 v rozsahu dílčí pohledávky č. 2 s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí účast žalovaného v rozsahu dílčí pohledávky č. 2 končí. K odvolání žalovaného bylo usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2020, potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 16. prosince 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, a následné dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 27/2021.
43. Žalovaný dovoláním napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalovaný nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky ve výši 17 041 817,53 Kč. Žalobce dovoláním napadl první výrok v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč. Pohledávky č. 1 a 2 přitom insolvenční soud považoval pro účely aplikace §178 insolvenčního zákona za jednu pohledávku. Jestliže pak Nejvyšší soud (viz bod 15. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 27/2021) neshledal dovolání žalovaného přípustným v části týkající se části dílčí pohledávky č. 1, jež činí 53,96 % ze součtu celé dílčí pohledávky č. 1 a 2, řešení právních otázek předložených žalobcem v dovolání (týkajících se zbytku téže pohledávky, jež činí 46,04 %) by mělo pouze akademický význam. I kdyby totiž žalobce byl se svým dovoláním úspěšný, k dílčí pohledávce č. 1 a 2 by se v insolvenčním řízení (stejně) nepřihlíželo (neboť pohledávka byla zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 %) a žalovaný by se s těmito pohledávkami insolvenčního řízení neúčastnil.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
46. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že tímto rozhodnutím dochází k obnovení účasti žalovaného v insolvenčním řízení, pokud jde o dílčí pohledávku č. 3.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu