ECLI:CZ:NS:2022:29.NSCR.25.2022.1
KSBR 30 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 25/2022-A-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka WOLF STEEL s. r. o. , se sídlem v Morávce č. p. 103, PSČ 739 04, identifikační číslo osoby 06 13 89 51, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele P. F. , narozeného XY, bytem XY, o dovolání insolvenčního navrhovatele, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, PSČ 591 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2021, č. j. KSBR 30 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2021, č. j. KSBR 30 INS XY, 4 VSOL XY, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 30. září 2020, č. j. KSBR 30 INS XY, zamítl insolvenční návrh (podaný věřitelem P. F. ̶ dále jen „věřitel“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Přitom šlo o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když v pořadí první (zamítavé) usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. září 2019, č. j. KSBR 30 INS XY, zrušil k odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. února 2020, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 22. července 2019 se věřitel domáhal zjištění úpadku dlužníka (WOLF STEEL s. r. o.) a řešení jeho úpadku konkursem. Přitom uvedl, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 43.256,- Kč (z titulu neuhrazené mzdy za měsíce prosinec 2018 a leden 2019 a odstupného z důvodu ukončení pracovního poměru k 31. lednu 2019 – dále též jen „rozhodná pohledávka“) a označil i další věřitele s neuhrazenými pohledávkami za dlužníkem.
2) K insolvenčnímu návrhu následně přistoupily věřitelky H. R., J. N., H. S., J. G. a K. M., s tím, že mají za dlužníkem splatné pohledávky z titulu neuhrazeného odstupného při ukončení pracovního poměru. Podáním došlým insolvenčnímu soudu 3. dubna 2020 „prohlásily“ přistoupivší věřitelky, že neevidují za dlužníkem žádné pohledávky, a vzaly zpět návrh na zahájení insolvenčního řízení; usnesením ze dne 9. dubna 2020, č. j. KSBR 30 INS XY, insolvenční soud zastavil insolvenční řízení o jejich návrhu.
3) Podáním ze dne 24. srpna 2020 vzal zpět přihlášku pohledávky (i) další věřitel (TP Insolvence, v. o. s., jako insolvenční správce dlužnice K. F.), když dlužník pohledávku uhradil dne 19. srpna 2020.
4) Exekutorský úřad Brno-město podáním ze dne 24. srpna 2020 potvrdil, že přijal od dlužníka platbu ve výši 54.572,- Kč, poukázanou na účet soudního exekutora na základě exekučního příkazu [vydaného pod č. j. 56 EX 5954/10-94, v exekuční věci oprávněného Eiskon spol. s r. o. proti povinnému (P. F.) k vymožení částky 1.150.000,- Kč s příslušenstvím] přikázáním jiné pohledávky (rozuměj rozhodné pohledávky).
5) Podáním ze dne 21. září 2020 věřitel rozporoval úhradu pohledávky dlužníkem ve výši 54.572,- Kč, když „exekutorský úřad“ nebyl oprávněn vydat exekuční příkaz přikázáním pohledávky z titulu dlužné mzdy a odstupného.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, §103 odst. 2, §105 odst. 1, §131 odst. 1 a §143 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že dlužník uhradil pohledávku věřitele „příslušnému exekutorskému úřadu“, v důsledku čehož tato zanikla. Domníval-li se věřitel
– pokračoval insolvenční soud – že jeho pohledávka nepodléhala výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §322 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), měl tuto skutečnost uplatnit v exekučním řízení; jinými slovy, námitka věřitele „o nezákonnosti předmětného exekučního příkazu“ neměla vliv na zánik závazku dlužníka splněním.
Konečně insolvenční soud doplnil, že v insolvenčním řízení nevyšla najevo ani existence jiné splatné pohledávky za dlužníkem, když původně přistoupivší insolvenční navrhovatelky výslovně prohlásily, že za dlužníkem žádnou pohledávku nemají, a věřitel TP Insolvence, v. o. s. vzal přihlášku pohledávky zpět.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele usnesením ze dne 17. února 2021, č. j. KSBR 30 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poté, kdy u jednání dne 17. února 2021 doplnil dokazování, vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 11. listopadu 2015, č. j. KSBR 33 INS XY, zjistil úpadek věřitele a na jeho majetek prohlásil konkurs; usnesením ze dne 25. června 2020, č. j. KSBR 33 INS XY, zrušil konkurs na majetek věřitele, neboť jeho majetek je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů.
2) Insolvenční soud usnesením ze dne 8. října 2020, č. j. KSBR 38 INS XY, zjistil úpadek věřitele a povolil řešení jeho úpadku oddlužením.
Po takto doplněném dokazování odvolací soud – cituje ustanovení §105 odst. 1 věty první, §229 odst. 3 písm. c) a e), §245 odst. 1 a §246 odst. 1 insolvenčního zákona – zdůraznil, že účinky prohlášení konkursu na majetek věřitele nastaly 11. listopadu 2015 a tímto dnem také přešlo právo nakládat s majetkem podstaty na insolvenčního správce, jehož dispoziční oprávnění v tomto směru zaniklo až „zrušením konkursu, tj. dnem 9. července 2020“. Jelikož v poměrech dané věci podal věřitel insolvenční návrh 22. července 2019, tj. v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkursu na jeho majetek, nebyl k jeho podání věcně legitimován. Na výše uvedeném nemohla nic změnit ani skutečnost, že k datu vydání usnesení insolvenčního soudu a odvolacího soudu věřitel již byl osobou s dispozičními oprávněními, když nedostatek věcné legitimace věřitele, který zde byl k datu podání insolvenčního návrhu, nelze zhojit.
Potud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2374/2011, jakož i na judikaturu Vrchního soudu v Praze představovanou usneseními ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. KSUL 71 INS XY, 3 VSPH XY, a ze dne 11. března 2014, sp. zn. KSPH 35 INS XY, 3 VSPH XY.
Proto odvolací soud (byť z jiných důvodů) potvrdil usnesení insolvenčního soudu jakožto věcně správné, aniž se zabýval existencí pohledávky věřitele či existencí dalších závazků dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky aktivní věcné legitimace k podání insolvenčního návrhu, kterou odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) odchylně od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v souvislosti s průběhem řízení v jeho insolvenční věci (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 33 INS XY) pominul právně významné skutečnosti vztahující se k (ne)existenci jeho práva uplatnit rozhodnou pohledávku za dlužníkem (ve smyslu podat věřitelský insolvenční návrh odůvodněný existencí této pohledávky), konkrétně to, zda rozhodná pohledávka byla insolvenčním správcem pojata do soupisu majetkové podstaty a v jaké fázi se nacházelo řízení v jeho insolvenční věci.
Jelikož insolvenční správce nezahrnul rozhodnou pohledávku do majetkové podstaty, zůstalo dovolateli zachováno dispoziční právo k této pohledávce, jakož i právo pohledávku vymáhat, a to „prostřednictvím insolvenčního návrhu na majetek dlužníka“.
Navíc dovolatel podal insolvenční návrh na majetek dlužníka v době, kdy se řízení v jeho insolvenční věci nacházelo ve fázi „fakticky ukončeného konkursu“, když insolvenční správce podal dne „17. prosince 2018“ konečnou zprávu a požádal jeho zaměstnavatele, aby počínaje lednem 2019 ukončil srážky ze mzdy ve prospěch majetkové podstaty.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se aktivní věcné legitimace věřitele k podání insolvenčního návrhu, když v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje ustálenou (níže konkretizovanou) judikaturu Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §105 odst. 1 věty před středníkem insolvenčního zákona, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.
Podle ustanovení §229 insolvenčního zákona zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich (odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení (odstavec 3). Ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem (odstavec 4).
Podle ustanovení §245 insolvenčního zákona účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Prohlášení konkursu nemá vliv na dlužníkovu způsobilost k právním úkonům ani na jeho procesní způsobilost (odstavec 3).
Podle ustanovení §246 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností (odstavec 1). Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; §235 odst. 2 se nepoužije (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li ten, kdo byl označen jako žalovaný, účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby (srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně platí, že dlužník prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou dlužníkem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2012“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4624/2008, jejichž závěry v tomto směru, ač přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se uplatní i v insolvenčních poměrech.].
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, a ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2016, pod číslem 50 a č. 9, ročník 2018, pod číslem 119).
Při řešení otázky dispozičních oprávnění insolvenčního správce, respektive dlužníka je i v insolvenčních poměrech uplatnitelný závěr, podle něhož u pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, u kterých nebyl doložen jejich soupis do majetkové podstaty, bez dalšího neplyne, že by nebyl insolvenční správce již na základě účinků prohlášení konkursu (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) oprávněn s nimi nakládat [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 508/2013, včetně tam označené judikatury Nejvyššího soudu v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019].
Jakkoli aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek svědčí (zásadně) insolvenčnímu správci, tento závěr neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li totiž insolvenční správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka. Obdobně to platí, jestliže insolvenční správce (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Potud se prosadí i pro insolvenční poměry závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání v bodu XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněném pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech insolvenčního zákona viz opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 508/2013 a sp. zn. 29 Cdo 419/2019.
V poměrech projednávané věci se výše uvedené závěry prosadí následovně.
Za stavu, kdy insolvenční soud zjistil úpadek věřitele a prohlásil na jeho majetek konkurs usnesením ze dne 11. listopadu 2015 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), přešlo tímto dnem na insolvenčního správce (mimo jiné) i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka, a to včetně rozhodné pohledávky, které vznikla až v průběhu konkursu. Nelze však přehlédnout, že toto pravidlo neplatí bezvýjimečně; kdyby totiž insolvenční správce nehodlal rozhodnou pohledávku vymáhat a vyloučil ji z majetkové podstaty nebo by z téhož důvodu rozhodnou pohledávku do majetkové podstaty nesepsal, ač mu byla její existence známa (a dal najevo, že soupis neprovede), přešlo by oprávnění nakládat s rozhodnou pohledávkou zpět na věřitele.
Jelikož odvolací soud při řešení otázky (ne)existence aktivní věcné legitimace věřitele výše uvedené nezkoumal, zůstalo jeho právní posouzení věci v tomto směru neúplné a tudíž i nesprávné.
Konečně neobstojí ani právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodující, zda věřitel měl aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu ke dni zahájení insolvenčního řízení (22. červenec 2019), včetně toho, že případný nedostatek této legitimace nelze zhojit. Opačný právní závěr totiž zjevně plyne z R 18/2012 a (pro insolvenční řízení) z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017, a ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 106/2016; naopak poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2374/2011 je nepřípadný, když v něm není uvedený právní názor obsažen.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu