ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.506.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 506/2022-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné právnické osoby – společnosti S. p. , se sídlem XY, XY, IČ XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 84/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, ve výroku o trestu obviněné právnické osobě S. p., a v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině a výrok o uložené povinnosti k náhradě škody ve vztahu k obviněné právnické osobě S. p., a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, ve výroku o vině, trestu a uložené povinnosti náhrady škody ve vztahu k obviněné právnické osobě S. p.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015 , byla obviněná právnická osoba S. p. (dále jen „S. p.“) uznána vinnou, spolu se spoluobviněným B. M., nar. XY, přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 20. 12. 2012 v XY, okr. Děčín, ul. XY, obžalovaný M., jako osoba vykonávající řídící činnosti ve společnosti S. p. na základě plné moci po předchozí domluvě společně v autobazaru Autocentrum XY při uzavírání úvěrové smlouvy č. 33598509 se společností GE Money Auto s.r.o. se sídlem Vyskočilova 1422, Praha, IČ 60112743, na financování zakoupení vozidla tov. zn. Fiat Dobló, rz XY, ve výši 299.250,- Kč uvedl, že společnost kupuje vozidlo od M. Č., nar. XY, za částku 399.000,- Kč, kdy kupní cena zaplacená prostřednictvím úvěru měla činit 299.250,- Kč, ačkoliv společnost vozidlo vlastnila již od 29. 8. 2012 a následně poskytnuté finanční prostředky nepoužil na nákup vozidla, ale pro jiné účely, přičemž ze stanovených 72 splátek ve výši 7.159,- Kč měsíčně uhradil jménem společnosti S. p. v plném rozsahu jen 10 a po odstoupení od úvěrové smlouvy dne 4. 2. 2014 vozidlo přes opakované výzvy společnosti GE Money Auto s.r.o. nevrátil, ač na tuto bylo převedeno vlastnické právo k předmětu financování úvěrové smlouvy, čímž poškozené společnosti MONETA Auto, s.r.o. (dříve GE Money Auto s.r.o.) způsobili škodu ve výši 267.774,25 Kč odpovídající výši nesplacené jistiny úvěru.
Za to byla obviněná právnická osoba S. p. odsouzena podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále též „t. o. p. o.“), k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 100.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné právnické osobě uložena povinnost zaplatit se spoluobviněným B. M. společně a nerozdílně společnosti MONETA Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, IČ 60112743, na náhradě nemajetkové škody částku ve výši 196.184 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost MONETA Auto, s.r.o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného B. M.
Dále bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby J. K., nar. XY, a to pro skutek v němž byl spatřován přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, podali obviněná právnická osoba S. p. a spoluobviněný B. M. odvolání.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu obviněné právnické osoby i spoluobviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou právnickou osobu S. p. odsoudil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1 t. o. p. o. a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 (dvacet) denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Zároveň v případě spoluobviněného B. M. rozhodl podle §44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, podal nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněné právnické osoby S. p. (č. l. 652-655), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. maje za to že, v napadeném rozhodnutí rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněné právnické osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Nevyšší státní zástupce rekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Připomněl, že nalézací soud dospěl k tomu, že skutek byl spáchán v rámci činnosti obviněné právnické osoby jakožto právnické osoby, přičemž tak jednala osoba ve vedoucím postavení obviněné právnické osoby, tedy osoba uvedena v §8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. Odvolací soud závěry nalézacího soudu aproboval a pouze částečně korigoval v tom smyslu, že spoluobviněný B. M. jednal rovněž v zájmu obviněné právnické osoby ve vedoucím postavení s oprávněním jejím jménem jednat ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Odvolací soud moderoval peněžitý trest uložený nalézacím soudem z uložených 100.000 Kč na 20.000 Kč s tím, že trest uložený nalézacím soudem je s ohledem na chybějící ekonomickou aktivitu obviněné právnické osoby nepřiměřeně přísný. Podotkl ale, že obviněná disponuje splaceným základním kapitálem ve výši 200.000 Kč, a tudíž může uložený peněžitý trest uhradit. S uvedeným závěry soudů nižších stupňů se však nejvyšší státní zástupce nemůže ztotožnit s ohledem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
V daném případě popis skutku nalézacím soudem nepředstavuje zachycení zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu spáchaného právnickou osobou, neboť v něm není vyjádřeno, že se obviněné právnické osobě přičítá jednání spoluobviněného B. M. jako fyzické osoby fakticky řídící obviněnou právnickou osobu. Chybí popis jednání, kterého se měla obviněná jako právnická osoba dopustit a jež by ve vztahu k ní odůvodňovalo použitou právní kvalifikaci. Důsledkem postupu nalézacího soudu je tak porušení práv obviněné právnické osoby na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Trestné činy právnické osoby a fyzické osoby, jejíž jednání se právnické osobě přičítá, jsou ve smyslu §9 odst. 3 t. o. p. o. samostatné a souběžné, jejichž souvztažnost je dána právě jen přičtením. Zdůraznil, že každý z těchto subjektů odpovídá za trestný čin samostatně v celém rozsahu a nejde o spolupachatelství. V žádném případě se podle nejvyššího státního zástupce nelze přiklonit k názoru, že by pro popis jednání právnické osoby postačovalo popsání jednání fyzické osoby uvedené v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. bez nutnosti vymezit samostatně skutek právnické osoby. V tomto kontextu nejvyšší státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019, ve kterém bylo jednoznačně konstatováno, že má-li být právnická osoba uznána vinnou, musejí být základní skutkové okolnosti zakládající přičitatelnost takového činu fyzické osoby náležitě popsány též ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. V projednávaném případě odvolací soud akcentoval na rozdíl od soudu nalézacího, že spoluobviněný B. M. jednal nejen v rámci činnosti obviněné právnické osoby, ale i v jejím zájmu. Tento závěr však nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je s provedenými důkazy ve zjevném rozporu. Tento rozpor by však sám o sobě nebránil závěru o trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby s ohledem na vymezení jejích předpokladů v §8 odst. 1 t. o. p. o. Orgány činné v trestním řízení se však nezabývaly otázkou, zda čin spoluobviněného B. M. nebyl spáchán na úkor obviněné právnické osoby, což by vylučovalo přičitatelnost jednání spoluobviněného obviněné právnické osobě. Na základě provedených důkazů podle nejvyššího státního zástupce nelze možnost, že byl trestný čin spáchán na úkor obviněné právnické osoby, vyloučit, resp. skutková zjištění stran této otázky nejsou zcela jednoznačná. Nejprve spoluobviněný do majetku společnosti vložil osobní automobil, o kterém bylo zjištěno, že byl odcizen v roce 2011 ve Spolkové republice Německo. Prostřednictvím tohoto automobilu pro obviněnou na základě nepravdivých informací vylákal úvěr, kdy ze skutkové věty vyplývá, že prostředky z něj užil nezjištěným způsobem. Nebylo tedy vyloučeno, že právnická osoba byla zneužita k ryze soukromým, subjektivním zájmům spoluobviněného B. M., a jednání tedy bylo činěno na její úkor. Pokud k takovému závěru soudy nedospěly, tak bylo jejich povinností tím spíše věnovat náležitou pozornost popisu základních skutkových okolností zakládající přičitatelnost trestného činu právnické osobě.
Nejvyšší státní zástupce se v rámci podaného dovolání vymezil i proti peněžitému trestu uloženému obviněné právnické osobě S. p. s tím, že uložený peněžitý trest považuje za nedobytný, resp. uložený v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku, kdy svou námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265 b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zdůraznil, že bylo postaveno na jisto, že obviněná je nefunkčním subjektem bez jednatele, nevykonávající žádnou faktickou činnost, kdy nebyl opatřen jediný důkaz, který by odůvodňoval závěr, že je schopna hradit peněžitý trest. Za takové situace brání uložení peněžitého trestu právě ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce nelze za správný považovat závěr odvolacího soudu, že existence základního kapitálu umožňuje uložení peněžitého trestu. Formální existence základního kapitálu je nezbytností při založení obchodních společností, ale neodůvodňuje dobytnost, a tedy reálnou vykonatelnost peněžitého trestu v situaci, kdy nebyl zjištěn žádný reálný majetek obviněné právnické osoby, která žádnou činnost nevykonávala.
Z výše uvedeného podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že nalézací soud zatížil své rozhodnutí vadami nesprávného právního posouzení skutku a uložení trestu, který zákon nepřipouští, a odvolací soud navíc i vadou zjevného rozporu části skutkových zjištění určujících pro naplnění trestného činu s obsahem provedených důkazů. Těmito nedostatky pak byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., v důsledku čehož rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Děčíně nemohou obstát, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, v části, v níž bylo rozhodnuto o odvolání obviněné právnické osoby S. p. a byl jí nově uložen trest, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, a to v části týkající se obviněné právnické osoby S. p. a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná právnická osoba S. p. prostřednictvím ustanovené opatrovnice Mgr. Anny Gottliebové, advokátky se sídlem Thomayerova ul. 25/3, Děčín IV, tak, že se s podaným dovoláním zcela ztotožňuje a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 7 To 47/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněné právnické osoby zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání, které může podat ve prospěch i neprospěch obviněného pro nesprávnost kteréhokoliv výrok rozhodnutí soudu, přičemž v právě projednávané věci bylo podáno dovolání ve prospěch obviněné právnické osoby. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšší státním zástupcem vznesené námitky jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Naproti tomu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci tohoto dovolacího důvodu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1. písm. g), h) tr. ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují, což je i případ dovolání nejvyššího státního zástupce, který v rámci dovolání poukazuje na špatné právní posouzení, kdy pro skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů stran viny právnické osoby absentuje důkazní opora.
S ohledem na projednávanou věc a námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. , podle kterého výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Přesné označení trestného činu , jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu [srov. §177 písm. c) tr. ř.], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. §2 odst. 8 tr. ř., §220 odst. 1tr. ř.), zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Naproti tomu do výroku rozsudku (jeho skutkové věty) nepatří okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. např. R 41/2002-I.).
Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). V každém případě však musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění.
Výše zmíněné ustanovení se plně uplatní i v trestním řízení proti právnické osobě (srov. §1 odst. 2 t. o. p. o.), neboť v tomto směru zvláštní zákony neobsahují speciální ustanovení ( Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 164 - 167)
V obecné rovině pak lze připomenout, že trestní odpovědnost právnických osob se řídí již zmíněným zákonem č. 418/2011 Sb., který stanovuje podmínky, za kterých lze ze spáchání trestného činu vinit právnickou osobu. Spáchání trestného činu právnickou osobou vyžaduje kumulativní splnění následujících předpokladů: 1. jde o čin protiprávní, 2. protiprávní čin je spáchán jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3. protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) a 4. musí být přičitatelný právnické osobě podle §8 odst. 2 (popř. 3, 4, což však není v daných souvislostech významné).
Podle §8 odst. 1 t. o. p. o. trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti , jednal-li tak
a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,
b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písmenu a),
c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, nebo
d) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), jestliže jí ho lze přičítat podle odstavce 2.
Podle §8 odst. 2 t. o. p. o. právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu uvedeného v §7 t. o. p. o., jestliže byl spáchán
a) jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) , nebo
b) zaměstnancem uvedeným v odstavci 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v odstavci 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.
Podle §31 odst. 1 t. o. p. o. proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě se koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů. Jsou-li pachateli nejtěžšího trestného činu nebo nejtěžších trestných činů obviněná právnická osoba i fyzická osoba, koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti obviněné fyzické osobě.
Podle §31 odst. 2 t. o. p. o. ve společném řízení vedeném proti právnické a fyzické osobě se trestní odpovědnost právnické a fyzické osoby posuzuje samostatně.
Do výše zmíněného ustanovení je promítnuta hmotněprávní zásada o individuální trestní odpovědnosti. Je tím zdůrazněno, že i v případě společného řízení obviněné právnické osoby a obviněné fyzické osoby, jejíž protiprávní jednání se přičítá právnické osobě, je třeba posoudit trestní odpovědnost obviněné fyzické osoby a trestní odpovědnost obviněné právnické osoby samostatně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 574-581).
Podle §9 odst. 1 t. o. p. o. je pachatelem trestného činu právnická osoba, které lze přičítat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v tomto zákoně.
Podle §9 odst. 3 t. o. p. o. trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Definice pachatelství u právnické osoby odkazuje v zásadě na přičitatelnost některého trestného činu vymezeného v §7 t. o. p. o. právnické osobě, která musí být samozřejmě trestně odpovědná, resp. její trestní odpovědnost nesmí být vyloučena ustanovením §6, a dále musejí být splněny již výše zmiňované podmínky §8 t. o. p. o.
Vztah trestní odpovědnosti právnické osoby k trestní odpovědnosti fyzické osoby je vymezen v tomto ustanovení jako souběžný samostatný a nezávislý odpovědnostní vztah , což zákon vyjádřil slovy, že „ trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 t. o. p. o. a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby “. Je proto třeba v každém konkrétním případě zkoumat podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby i fyzické osoby nezávisle na sobě, a to rovněž u totožného skutku a trestného činu.
Právnická osoba totiž trestně odpovídá jako zcela samostatný subjekt za podmínek stanovených v §8 t. o. p. o. V případě trestní odpovědnosti jak právnické osoby, tak i některé z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. se uplatní samostatná souběžná trestní odpovědnost obou těchto subjektů, kdy každý odpovídá za celý způsobený následek. Zde nejde o spolupachatelství s ohledem na povahu přičitatelnosti vymezené v §8 odst. 2 t. o. p. o., neboť zde nejde o úmyslné společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť právě jednání některé z osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až d) t. o. p. o. se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015 a Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 190, 191 s. 253 – 273).
Skutková věta odsuzujícího rozsudku tedy musí výše zmíněné požadavky reflektovat, kdy je samozřejmě procesně možné nerozdělit popis skutku právnické a fyzické osoby (byť se jedná o řešení z hlediska přehlednosti vhodné), ale i pokud je popis skutku pro fyzickou a právnickou společný, stále musí být koncipován tak, aby bylo zřejmé, že se uvedeného jednání dopustily dva samostatné subjekty (v projednávaném případě fyzická osoba B. M. a právnická osoba S. p.), a z popisu skutku by mělo vyplývat naplnění veškerých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu (což se však v případě rozsudku Okresního soudu v Děčíně aprobovaného stran právní kvalifikace rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem nestalo).
Z popisu skutku vyjádřeného v rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, jaké jednání se obviněné právnické osobě přičítá, což je imanentní podmínka trestní odpovědnosti právnické osoby, na které je potřeba trvat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019), zda je činěno v rámci činnosti obviněné právnické osoby či v jejím zájmu, kdy je jím vyjádřeno toliko samostatné jednání obviněného B. M. Jinými slovy není vyjádřeno jednání obviněné právnické osoby naplňující specifické znaky trestného činu spáchaného právnickou osobou (zejména tedy §8 odst. 1, 2 t. o. p. o.). Důsledkem takového postupu je porušení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a práva obviněné právnické osoby na spravedlivý proces garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny.
Již uvedené pochybení by postačovalo ke kasaci napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ztotožnil i s další námitkou nejvyššího státního zástupce, a to námitkou, že závěry odvolacího soudu, že jednání spoluobviněného B. M. bylo jednáním v zájmu obviněné právnické osoby, zcela postrádají důkazní podklad. Úvaha, zda nebylo jednání na úkor obviněné právnické osobě, pak absentuje zcela jak v rozsudku nalézacího, tak v rozsudku odvolacího soudu. Bez jednoznačného vyloučení možnosti, že fyzická osoba, jejíž jednání by mohlo být přičteno právnické osobě, jednala na úkor právnické osoby, nelze dospět k jednoznačnému závěru, že se trestně relevantní jednání fyzické osoby přičte obviněné právnické osobě.
V návětí §8 odst. 1 t. o. p. o. jsou stanoveny základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v §7 t. o. p. o. právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Jde v podstatě o korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z alternativně uvedených osob. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 190, 191; shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 29/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 819/2013, nebo ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1199/2015).
Jak již bylo řečeno výše, z popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit, zda bylo jednání spoluobviněného B. M. jakožto osoby vykonávající řídící činnost ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. b) t. o. p. o. považováno nalézacím soudem za jednání v rámci činnosti nebo v zájmu právnické osoby. Z odůvodnění pak lze seznat, byť by tato skutečnost měla být zcela jistě vyjádřena pregnantněji, že nalézací soud dospěl k závěru, že bylo jednáno v rámci činnosti právnické osoby, když uvedl: „ Trestní odpovědnost právnické osoby S. p., je dovozována z výsledků provedeného dokazování, přičemž dle ustanovení §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 418 / 2011 Sb., dle něhož trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v rámci její činnosti osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která u této společnosti vykonává řídící činnost, přičemž právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl spáchán jednáním takovéto osoby [§8 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 418 / 2011 Sb. ]. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že ve společnosti fakticky vykonával veškerou řídící činnost obžalovaný M., který jednal na základě plné moci. Obžalovaný M. byl tedy, ve vztahu k právnické osobě, v postavení řídící osoby ve smyslu §8 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 418 / 2011 Sb.“ (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) .
Jak již bylo řečeno výše, soudy nižších stupňů se otázkou, zda čin spoluobviněného B. M. byl spáchán na úkor obviněné právnické osoby S. p., nezabývaly. Ze skutkových zjištěných učiněných na podkladě provedeného dokazování nelze na tuto otázku zcela jednoznačně a jasně odpovědět, byť je nutné přisvědčit názoru státního zástupce, že takový závěr do značné míry odůvodňují. Vyplývá z nich, že B. M. jako osoba fakticky řídící obviněnou právnickou osobu S. p. nejprve do majetku uvedené společnosti vložil automobil, který pocházel z trestné činnosti, neboť byl v roce 2011 odcizen ve Spolkové republice Německo. Prostřednictvím tohoto vozidla a úvěrové smlouvy poté na základě nepravdivých údajů pro obviněnou právnickou osobu S. p. získal úvěr, přičemž ačkoli se právě tato právnická osoba zavázala úvěr splácet, ze skutkové věty vyplývá, že peněžní prostředky v hotovosti vybral právě spoluobviněný B. M. a užil je blíže nezjištěným způsobem. Za takto postavené důkazní situace nešlo vyloučit, že peníze užil výlučně ke svým soukromým subjektivním zájmům. Obviněnou společnost tak postavil do situace, kdy jí byly odňaty prostředky na to, aby dostála svému závazku a v rámci zajišťovacího převodu práva přišla o předmětný automobil. Je tak na místě se vypořádat s otázkou, zdali takové jednání obviněného je přičitatelné obviněné právnické osobě a má z něj vůči ní být vyvozována trestněprávní odpovědnost, neboť nebylo vyloučeno, že jednání spoluobviněného bylo spácháno na úkor obviněné právnické osoby. Jak již bylo zmíněno výše, za situace, kdy jednající osoba spáchá protiprávní čin sice fakticky jménem právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor, není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost fyzické osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 23/2016). Nelze proto bez dalšího akceptovat závěr nalézacího soudu, potvrzený soudem odvolacím, o vyvození trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby S. p.
Nejvyšší soud dal za pravdu i námitce nejvyššího státního zástupce kritizující skutkový závěr odvolacího soudu, že trestný čin byl spáchán nejen v rámci činnosti obviněné právnické osoby, ale dokonce i v její prospěch.
Nejvyšší soud připomíná, že protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoli imaterální prospěch, či získá-li jakoukoli výhodu. Takovou výhodou může být i lepší postavení na trhu výrobků nebo služeb či na jiném trhu, popř. získání důležitých informací nebo znalostí apod. Prospěchem je i peněžní či jiný hmotný zisk. V zájmu právnické osoby je i takové jednání, které zlepšuje postavení společníků či jiných osob ve společnosti, a to včetně jejích zaměstnanců. Čin je spáchán v zájmu právnické osoby, jestliže zlepšuje nebo alespoň oproti jiným zachovává stávající postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2018, s. 194-196).
K závěru, že předmětná trestná činnost byla spáchána ve prospěch obviněné právnické osoby, dospěl odvolací soud v bodě 11. a 13. odůvodnění svého usnesení, kdy ale neuvedl, z čeho tuto skutečnost dovozuje. Dokazování nijak nedoplnil a podle názoru Nejvyššího soudu i s ohledem na výše zmíněné skutečnosti z obsahu provedeného dokazování nelze dovodit, že by trestná činnost byla spáchána v zájmu obviněné právnické osoby. Uvedený závěr je tak ve zcela zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování a nelze jej v žádném případě akceptovat. Pouhá domněnka ničím nepodložená totiž nemůže sama o sobě postačovat k závěru odůvodňující trestněprávní kvalifikaci.
Jak bylo uvedeno výše, prostředky na splacení úvěru byly v hotovosti vyzvednuty spoluobviněným a obviněná právnická osoba tak neměla z čeho splácet předmětný úvěr a v rámci zajišťovacího předmětu práva přišla i o věc – automobil. Ten měl být důvodem pro poskytnutí půjčky poté, co úvěrující společnost odstoupila od úvěrové smlouvy. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze z uvedené situace dovodit, že by bylo zlepšeno nebo zachováno postavení obviněné právnické osoby S. p., kdy její postavení bylo bezpochyby činy spoluobviněného B. M. zhoršeno.
Nejvyšší soud shrnuje, že přisvědčil námitkám nejvyššího státního zástupce, kdy shledal, že na podkladě provedeného dokazování byl nesprávně vymezen výrok, který ve vztahu k obviněné právnické osobě nenaplňoval požadavky dané §120 odst. 3 tr. ř. a že s ohledem na obsah provedeného dokazování je vyvození trestní odpovědnosti vůči obviněné právnické osobě přinejmenším předčasné, neboť nebyla vyloučena varianta, že se jednalo o čin spáchaný spoluobviněným B. M. na její úkor.
Součástí podaného dovolání učinil nejvyšší státní zástupce i námitku směřující proti uložení peněžitého trestu. Podle jeho názoru byl obviněné právnické osobě uložen peněžitý trest v rozporu s ustanovením §68 odst. 6 tr. zákoníku, tedy trest nedobytný, přičemž tuto námitku správně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.
Podle §18 odst. 1 t. o. p. o. soud může uložit právnické osobě peněžitý trest, odsuzuje-li ji za úmyslný trestný čin nebo trestný čin spáchaný z nedbalosti. Uložení peněžitého trestu nesmí být na újmu práv poškozeného.
Podle §18 odst. 2 t. o. p. o. denní sazba činí nejméně 1.000 Kč a nejvíce 2.000.000 Kč. Při určení výše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby.
Pokud jde o konkrétní výši jedné denní sazby, stanoví ji soud v rozpětí vymezeném podle §18 odst. 2 t. o. p. o. se zřetelem k majetkovým poměrům právnické osoby. Jde rovněž o kritéria, k nimž soud povinně přihlíží podle §14 odst. 1 t. o. p. o. při rozhodování o druhu a výši jakéhokoli trestu. V případě trestně odpovědné právnické osoby zákon zdůrazňuje povinnost soudu, aby při určení výše denní sazby peněžitého trestu zohlednil majetkové poměry právnické osoby, protože od nich závisí její schopnost zaplatit peněžitý trest v určité výši a taktéž jeho reálný dopad na právnickou osobu tak, aby peněžitý trest na jedné straně neměl pro ni likvidační následky, ale na druhé straně aby ji postihl dostatečně citelně. Výše jedné denní sazby má tedy odpovídat odlišným možnostem a schopnostem různě majetkově situovaných právnických osob a případně korigovat celkovou výši peněžitého trestu danou i počtem denních sazeb v tom smyslu, aby peněžitý trest nebyl důvodně pociťován ani jako příliš mírný, ani jako příliš přísný či dokonce nedobytný ( Šámal, P. a kol . Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 416-418).
Vzhledem k tomu, že podle §68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda je v této části dovolání nejvyššího státního zástupce opodstatněné.
Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí v případě právnické osoby opírat o zjištění zejména majetkových poměrů, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu. Je předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Při zkoumání této podmínky je nutné zjišťovat i dluhy trestně odpovědné právnické osoby. Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. např. rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pouze uvedl, že ukládá peněžitý trest „ ve výměře 100 denních sazeb po 1.000, - Kč, tedy celkem 100.000, - Kč. Jedná se o částku rovnající se ½ polovině základního kapitálu. S ohledem na zprávy o společnosti je zřejmé, že uložení jiného trestu (viz. §16 a 17) není na místě “ (bod 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud poté uložený peněžitý trest moderoval svým rozsudkem tak, že jej uložil v symbolické výši 20.000 Kč s tím, že peněžitý trest „ uložený společnosti S. p. ve výši 100 000 Kč se vzhledem k tomu, že nelze zjistit, zda-li je momentálně ekonomicky aktivní, jeví jako nepřiměřeně přísný. “ Samotné uložení peněžitého trestu pak opřel o skutečnost, že společnost disponuje splaceným základním kapitálem (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Uvedeným závěrům soudů nižších stupňů však nelze přisvědčit, splacený základní kapitál totiž nevypovídá ničeho o aktuálních majetkových poměrech kapitálové společnosti.
Podle §30 zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), je základní kapitál obchodní korporace souhrn všech jejích vkladů.
Základní kapitál je souhrnný údaj, který odpovídá peněžnímu vyjádření hodnoty veškerých předmětů vkladů (do základního kapitálu). Základní kapitál je údajem statickým (nikoliv průběhovým) a poskytuje informaci o stavu v daném okamžiku , tj. informaci o souhrnu všech vkladů po odečtení hodnoty, o kterou byl vklad, respektive základní kapitál, případně snížen nebo zvýšen.
Základní kapitál se v účetnictví vykazuje na straně pasiv (účet 411) a je součástí vlastního kapitálu obchodní korporace.
Co se týče garanční funkce základního kapitálu, která je relevantní v projednávané věci, tak tato podle názoru odborné literatury nemůže být naplněna (jakkoliv musí být však respektována), protože obchodní korporace nemá povinnost udržovat hodnotu svého majetku ve výši základního kapitálu. Výše pohledávek věřitelů může být vyšší než nejen základní kapitál, ale i než hodnota majetku obchodní korporace, a věřitelé tak nemohou v základním kapitálu spatřovat garanci úhrady svých pohledávek. Empiricky nebyla potvrzena souvislost mezi výší základního kapitálu a mírou uspokojení pohledávek insolventních obchodních korporací (srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 75-76.).
Jak plyne z výše uvedeného, údaj o základním kapitálu zapsaný v obchodním rejstříku, o nějž opírají soudy nižších stupňů možnost uložení peněžitého trestu, pouze osvědčuje, že v jistém konkrétním okamžiku měla kapitálová společnost k dispozici základní kapitál. Rozhodně nic nevypovídá o aktuální ekonomické činnosti či kondici společnosti nebo dokonce aktuálním stavu jí dostupných financí. Není tak možné z tohoto údaje cokoliv vyvozovat ve vztahu k úvaze o výši peněžitého trestu nebo možnosti jeho uložení z hlediska jeho dobytnosti. Úvaze soudů nižších stupňů tak není možno přisvědčit. S ohledem na absenci dokazování ohledně aktuálních finančních možností obviněné právnické osoby, kdy z provedeného dokazování není možné seznat, zdali má prostředky k úhradě peněžitého trestu a zdali tedy jeho uložení nebrání ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, je nutno považovat uložený peněžitý trest za uložený v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud tedy ve vztahu k uloženému peněžitému trestu dospěl k závěru, že jak soud nalézací, tak soud odvolací se při ukládání peněžitého trestu dostatečně nezabývaly jeho dobytností ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na absenci skutkových zjištění svědčících o jakékoli ekonomické či dokonce jiné činnosti vykonávané obviněnou právnickou osobou. Uložený peněžitý trest je pak nutno považovat za trest uložený bez splnění podmínek daných pro takový trest trestním zákoníkem, a tedy za trest, jehož uložení zákon nepřipouští.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch obviněné právnické osoby S. p. je důvodné, a proto ze shora rozvedených důvodů z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 1. 3. 2020, sp. zn. 7 To 47/2022, v části v níž zůstal nedotčen výrok o vině a výrok o náhradě škody vůči obviněné právnické osobě S. p. a jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2020, sp. zn. 24 T 84/2015, ve výroku o vině a trestu týkající se obviněné právnické osoby S. p. a výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněné právnické osobě S. p. Okresnímu soudu v Děčíně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), případně doplnit dokazování ke zjištění, zda byl čin spoluobviněného B. M. spáchán na úkor obviněné právnické osobě či nikoliv, a ve vztahu k možnosti uložení peněžitého trestu zhodnotit majetkovou situaci společnosti S. p. Bude však vázán zásadou reformatio in peius .
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu