ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.808.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 808/2022-1324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. H., nar. XY v XY, trvale bytem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 4 To 182/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 62 T 84/2019, byl obviněný L. H. uznán vinným jednak přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 psím. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v postavení společníka a jednatele společnosti N. P., IČ: XY, se sídlem XY, s dispozičním oprávněním k bankovním účtům č. XY a č. XY vedených u bankovního institutu GE Money Bank v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, dne 25. 11. 2013 učinil v XY v ul. XY na pobočce Fio Bank, a.s. z bankovního účtu č. XY výběr hotovosti ve výši 79 000 Kč a dne 26. 11. 2013 v XY v ul. XY v 11:26 hodin z účtu č. XY učinil výběr hotovosti ve výši 286 000 Kč, přičemž téhož dne ve 14:00 hodin v XY v ul. XY z pozice bývalého jednatele předal majetek společnosti N. P., novému jednateli a společníku S. S., nar. XY, byt. XY, Ukrajina, bez těchto hotovostně vybraných peněžních prostředků v celkovém rozsahu 365 000 Kč, tyto peněžní prostředky si bez právního důvodu ke škodě poškozené N. P. ponechal ve své dispozici a využil ke svým účelům, a navíc takto jednal, ačkoliv si byl vědom toho, že ke dni 26. 11. 2013 má společnost N. P. splatné závazky vůči svým dodavatelům společnosti S., IČ XY 324, ve výši 588 905 Kč, a společnosti E., IČ: XY, ve výši 83 178 Kč, a s ohledem na jeho postavení ve společnosti a znalost její ekonomické situace, mu bylo zřejmé, že odčerpání finančních prostředků ze společnosti v takové výši ohrozí nejméně částečně úhradu těchto závazků.
Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců za současného uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti S., IČ XY, se sídlem XY, XY a E., IČ XY, se sídlem XY, odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 62 T 84/2019, podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Odvolání podala i poškozená společnost S., a to do výroku o náhradě škody, kterým byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 4 To 182/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v postavení společníka a jednatele společnosti N. P., IČ: XY, se sídlem v XY, s dispozičním oprávněním k bankovním účtům č. XY vedeného u Fio banky, a.s., XY, a č. XY vedeného u MONETA Money Bank, a.s., XY, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, učinil dne 25. 11. 2013 v XY, XY na pobočce Fio banky, a.s. z bankovního účtu XY výběr hotovosti v částce 79 000 Kč a dne 26. 11. 2013 v XY, XY v 11:26 hodin z účtu č. XY na pobočce MONETA Money Bank, a.s. výběr hotovosti v částce 286 000 Kč, přičemž téhož dne ve 14:00 hodin v XY, XY z pozice bývalého jednatele předal majetek společnosti N. P. novému společníku a jednateli S. S., narozenému XY, bytem Ukrajina, XY bez těchto hotovostně vybraných peněžních prostředků v celkové částce 365 000 Kč, které si bez právního důvodu ke škodě N. P. ponechal ve své dispozici a využil je ke svým účelům.
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců za současného uložení povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené společnosti S., IČ XY, se sídlem XY a E., IČ XY, se sídlem XY, odkázány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 4 To 182/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 1309-1310), v němž označil dovolací důvod zákonným ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a slovním popisem, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zjištěný skutek byl podle něj nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, ač o tento trestný čin ve skutečnosti nejde.
Namítl, že byl se 75% podílem na základním kapitálu majoritním společníkem společnosti, což však soudy obou stupňů při hodnocení zcela pominuly. Rovněž byl jediným jednatelem, a tak mu náleželo obchodní vedení společnosti. Rozsah jednatelského oprávnění je ze zákona vůči třetím osobám neomezitelný. Svým jednáním tedy ze zákona formoval vůli společnosti N. P. a pouze on formuloval účel výběrů ve dnech 25. 11. 2013 a 26. 11. 2013 v celkové částce 365.000 Kč. Pokud jím formovaným účelem byla způsobena škoda, tak by přicházel v úvahu toliko soukromoprávní následek v případě odpovědnosti za škodu nárokovaný společností N. P. a nikoliv trestný čin zpronevěry. Uvedená společnost se však ničeho takového nedomáhala a dokonce se ani nepřipojila s nárokem na náhradu škody do trestního řízení.
Dále namítl, že napadený rozsudek neobsahuje závěr, jakým způsobem a k jakému účelu mu byly svěřeny prostředky, jež měl zpronevěřit. Odvolací soud se omezil pouze na obecné konstatování, že prostředky využil ke svým účelům. V projednávaném případě však došlo k tomu, že plnil závazek společnosti vrátit společníkovi peníze, které do společnosti zapůjčil za účelem financování nákupu zboží. Je běžnou praxí malých podnikatelů, že si vrátí peníze, které v průběhu existence společnosti zapůjčili společnosti. Půjčky společnosti od jeho osoby byly potvrzeny i svědky – účetní společnosti paní K. i druhým společníkem společnosti N. P. Tento skutkový závěr však soudy obou stupňů nepřijaly s tím, že je příliš obecný, ale nijak jej nevyvrátily. Obviněný zdůraznil, že je úkolem soudu prokazovat vinu a nikoliv to, aby se obviněný sám vyvinil. Je zřejmé, že účetnictví společnosti nebylo vedeno řádně, ale tato skutečnost nemá za následek spáchání trestného činu zpronevěry.
Dovolatel zároveň zdůraznil, že uhradil dluh společnosti N. P. vůči společnosti GE Money Bank, a. s. I když k tomuto dluhu sám přistoupil, tak plnil dluh poškozené společnosti N. P. Bylo tedy na místě zodpovědět otázky, zda předmětné prostředky byly užity k soukromým účelům či k uhrazení závazku společnosti, a v jakém rozsahu. Tyto otázky klíčové pro právní posouzení jeho jednání však zodpovězeny nebyly.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu v souladu s §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 4 To 182/2020-1299, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 62 T 84/2019 – 1263, a sám podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný Ladislav Horejš zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 13. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 546/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, podotknul, že obviněný podal mimořádný opravný prostředek, kde explicitně uvedl dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V době podání však již byla účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., jež modifikovala pořadí dovolacích důvodů. Tuto změnu však dovolatel nereflektoval a použil dovolací důvod dopadající na situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. I přes nepřiléhavost uplatněného dovolacího důvodu však lze podle státního zástupce s jistou mírou tolerance přistoupit na to, že obviněný ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V dílčím okruhu námitek, v němž vytýkal soudu některá skutková zjištění lze uvažovat o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v současném znění.
K námitce obviněného týkající se nenaplnění objektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jejíž obsahem je tvrzení, že předmětné finanční prostředky nebyly ve vztahu k němu věcí cizí, neboť nakládal s vlastním majetkem jako jednatel a majoritní společník, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku neopodstatněnou. Zdůraznil přitom, že majetek obchodní společnosti je potřebné odlišovat od majetku společníků, a to i v případě, že právnická osoba má pouze jediného společníka. Majetky společníka a „jeho“ obchodní společností jsou si vzájemně cizí, a proto není automaticky vyloučeno spáchání zpronevěry. Obchodní podíl představuje totiž míru účasti společníka ve společnosti, ale nevyplývá z něj vlastnické právo k majetku společnosti či jejím prostředkům. Je-li spáchán trestný čin proti majetku právnické osoby, je poškozenou jen tato právnická osoby, k čemuž státní zástupce odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr. Jakýkoliv vztah obviněného k předmětným finančním částkám neplynul ani z jeho postavení jednatele. Jako statutární orgán pověřený obchodním vedením společnosti byl oprávněn s těmito penězi disponovat, avšak mohl tak činit výlučně ve prospěch obchodní společnosti ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku, nyní §159 občanského zákoníku ve spojení s §51 zákona o obchodních korporacích. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný byl jako jednatel oprávněn vybrat peněžní prostředky z účtu společnosti, čímž mu byly svěřeny. S těmito prostředky však naložil v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze zákona a účelem, pro který mu byly svěřeny, nevložil je totiž zpět do majetku společnosti, ale vložil je na svůj účet, jako by to byly jeho vlastní prostředky. Zneužil posledních momentů, kdy ještě mohl jako jednatel nakládat s finančními prostředky na účtu společnosti, tyto vybral, novému nástupci je nepředal a dispoziční oprávnění k bankovním účtům na nového jednatele a vlastníka obchodního podílu převedl až s časovým odstupem několika týdnů. Obviněný tedy zjevně naplnil i rozporované znaky objektivní stránky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K ostatním námitkám obviněného, kterými poukazoval na rozhodnutí vrátit si finanční prostředky zapůjčené společnosti v průběhu její existence, plnění na dluh poškozené společnosti GE Money Bank, a. s., a kterými se snažil poukazovat na další nevyřešené otázky, státní zástupce uvedl, že těmito námitkami se snažil dovolatel vyvolat polemiku s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení provedeným soudy nižších stupňů a rozporovat jejich skutkové závěry vedoucí k právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zdůraznil, že ani nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzovaném věci shledávány. Zdůraznil, že předložená argumentace obviněného zde nepřekračovala rámec běžné polemiky s dosud provedeným dokazováním v tematických okruzích, které se staly předmětem pozornosti již v předcházejících fázích trestního řízení. V dané věci není také možné shledat případ tzv. extrémního nesouladu, který by Nejvyššímu soudu umožnil zasáhnout do skutkových zjištění. Soudy nižších stupňů totiž hodnotily důkazy v souladu s jejich skutečným obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. ] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné. Zároveň s tím vyslovil státní zástupce souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné nežli navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 4 To 182/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný dovolání podal dne 5. 4. 2022 , aniž by v něm reflektoval změny, k nimž došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. V rámci dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení provedených důkazů . Uvedený dovolací důvod však došel citovanou novelou trestního řádu změny, kdy byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), a současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jak již zmíněno výše, byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, byť část jeho námitek je možno pod tento dovolací důvod podřadit, zejména pokud výslovně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů o půjčkách, které měl do společnosti N. P. poskytnout, kdy poukazuje na výpověď účetní společnosti svědkyně K., či jeho námitky, že hradil z vybraných peněz závazek společnosti vůči GE Money Bank, a. s., ( v současnosti společnost Moneta Money Bank, a. s.). Uvedené námitky by bylo možno podřadit pod námitku tzv. extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy. Takováto námitka pak odpovídá nově vymezenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů .
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů je však třeba shledat v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, jehož obsah shrnul v bodech 6. – 16. odůvodnění rozsudku, a v bodech 17. – 19., 21-22 shrnul skutkové závěry, které z provedených důkazů dovodil. Klíčovými důkazy ve věci byly především důkazy listinné (zejména výpisy z účtů společnosti N. P. a informace k nim, výpis z obchodního rejstříku společnosti N. P., informace o bankovním úvěru poskytnutím společností GE Money Bank, sdělení GE Money Bank, výpisy z osobního účtu obviněného, přílohy k účetní uzávěrce, rozvahy a výkaz zisků a ztráty) i výpovědi svědků S. H., otce obviněného a bývalého společníka společnosti N. P., a S. S., kterému byla společnost N. P. prodána. Provedeným dokazováním bylo postaveno na jisto, že obviněný byl v době výběru předmětné finanční hotovosti společníkem a jednatelem společnosti N. P. Byl osobou oprávněnou k výběrům hotovosti z účtů společnosti, ze kterých učinil dne 25. 11. 2013 výběr hotovosti ve výši 79.000 Kč a dne 26. 11. 2013 v 11:26 hodin výběr hotovosti ve výši 286.000 Kč (body 18., 21. odůvodnění), které použil ve svůj prospěch tím, že je vložil na svůj osobní účet (bod 22. odůvodnění). Dlužno dodat, že nalézací soud a zejména soud odvolací se zabývaly argumentem obviněného, že pouze vracel peníze zapůjčené do společnosti, přičemž dospěly k závěru, že toto jeho tvrzení není v souladu s výsledky provedeného dokazování. Soudy zdůraznily, že tvrzení obviněného se nezakládá na pravdě, kdy nalézací soud poukázal zejména na rozpor ve výpovědi svědka S. H. a obviněného stran toho, kým byly půjčky společností poskytovány, v jaké výši či jaký byl původ těchto peněz (bod 21. odůvodnění). Velmi podrobně se k této námitce vyjádřil v bodě 11. svého rozhodnutí odvolací soud, kdy poukázal na to, že výpovědi obviněného, svědka S. H. i svědkyně M. K. nemají velké výpovědní hodnoty, neboť jsou naprosto nekonkrétní, neschopny identifikovat konkrétní půjčky společnosti, jejich konkrétní důvod, přesnou částku nebo konkrétní termín poskytnutí půjčky. Všechny výpovědi se omezily toliko na obecná konstatování. Dále odvolací soud zdůraznil absenci jakékoliv obvyklé smluvní dokumentace či dokladů obvyklých v takových situacích a prokazující existenci půjček, přinejmenším výpis z účtu či potvrzení o vložení hotovosti do podklady. Sám obviněný nebyl schopen ani tvrdit konkrétní částky poskytnuté společnosti či jakoukoliv evidenci, ať už formální či neformální. K tomu přistupují jeho nejednoznačná tvrzení o tom, zda si vůbec nějaké tvrzené půjčky v průběhu působení ve společnosti umořil či zda existovaly smlouvy o půjčce v písemné podobě. S výpovědí poškozeného je pak v přímém rozporu výpověď druhého společníka a otce obviněného – svědka S. H., který uvedl, že to byl on, který poskytoval půjčky společnosti na úhradu jejího provozu, a to ze zdrojů společné domácnosti jeho a jeho manželky. Odvolací soud pak ve vztahu k uplatněné námitce dospěl k závěru, že „ žádná tvrzená půjčka společnosti N. P. jím poskytnuta nebyla. Důkazy, které takovou obhajobu obžalovaného vyvracejí, byť jsou nepřímé, ve svém souhrnu a ve vzájemných souvislostech, včetně časových, vedou k jednoznačnému závěru, že žádná peněžní půjčka, nota bene zrovna ve výši 365 000 Kč, nebo dokonce vyšší, nebyla obžalovaným společnosti N. P. poskytnuta a té tak žádný závazek vůči obžalovanému, který by byla povinna uhradit, nevznikl. “ S tímto závěrem soudů obou stupňům logickým způsobem dovozeným z provedeného dokazováním se Nejvyšší soud nemůže než ztotožnit a v konkrétnostech odkazuje na podrobnou argumentaci odvolacího soudu v bodě 11. napadeného rozsudku.
Další námitkou, se kterou se taktéž oba dva soudy řádně vypořádaly, bylo tvrzení obviněného, že uvedené peníze použil pro uhrazení úvěru společnosti N. P. vedeného u GE Money Bank, kdy shodně jako v případě předchozí námitky soudy obou stupňů této námitce nepřisvědčily. Neodpovídá totiž výsledkům provedeného dokazování a především časové souslednosti kroků obviněného. Obviněný peníze vybral z účtu společnosti N. P. dne 25. 11. 2013 ve výši 79.000 Kč a dne 26. 11. 2013 v 11:26 hodin ve výši 286.000 Kč. Společnost N. P. poté převedl dne 26. 11. 2013 v 14:00 hodin na nového vlastníka, a to svědka S. S., státního příslušníka Ukrajiny. Na svůj osobní účet vedený u České spořitelny vložil dne 19. 1. 2014 celkově částku 275.000 Kč. Úvěr u GE Money Bank vůči společnosti N. P., k němuž převzal obviněný dne 25. 1. 2013 směnečné rukojemství (body 21. a 22 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), byl zesplatněn dne 31. 1. 2014 a z velké části uhrazen z osobního účtu obviněného dne 3. 2. 2014 (bod 15. odůvodnění). Z jeho jednání v době spáchání činu i po něm je zřejmé, že v době vybrání hotovosti z bankovních účtů společnosti N. P. neměl v úmyslu tyto prostředky použít pro společnost. Pokud by bylo jeho úmyslem hradit z těchto prostředků úvěr u GE Money Bank, učinil by tak buďto převodem přímo z účtu společnosti N. P. nebo bezprostředně vkladem hotovosti po jejím vybrání ve prospěch úvěrového účtů GE Money Bank, „ nikoli až s odstupem téměř tří měsíců, kdy tak učinil, přičemž na úhradu zbytku úvěru si sám musel vypůjčit. “ Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že k předmětnému úvěru společnosti N. P. dobrovolně přistoupil dne 1. 1. 2013 jakožto fyzická osoba. Směnečným rukojmím se stal dokonce již dne 30. 11. 2011. Jak přiléhavě podotkl odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku, obviněný tak plnil jako spoludlužník sám za sebe proto, aby po něm nemohla banka půjčené prostředky vymáhat. Jeho námitce proto nalézací ani odvolací soud z výše stručně nastíněných důvodů nepřisvědčil. Nejvyšší soud nemá závěrům soudů nižších stupňů čeho vytknout, kdy zejména s ohledem na časové souvislosti nelze námitce obviněného přisvědčit. V podrobnostech je možné odkázat zejména na bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se s touto námitkou odvolací soud pečlivě a podrobně vypořádal.
Je možno konstatovat, že nalézací soud provedl zhodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi a verzi skutkového stavu jím uváděné. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který od počátku trestního řízení setrvával na svém tvrzení, že si pouze vracel peníze poskytnuté společnosti formou půjček, že uhradil závazek za společnost N. P. z peněz společnosti, kdy se snažil zbavit své trestní odpovědnosti s odkazem na jiný skutkový stav, než ke kterému dospěly soudy, kdy jeho obhajoba byla na podkladě provedeného dokazování vyvrácena. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem nalézacím i uplatněnou právní kvalifikací zcela ztotožnil, přičemž v bodě 9. rozsudku rozvedl své závěry stran bezvadnosti skutkových závěrů nalézacího soudu i právních závěrů stran posouzení jednání obviněného jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Důvodem jeho kasačního zásahu nebyl skutkový stav věci, ale toliko právní kvalifikace jednání obviněného též jako přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v době zahájení trestního stíhání již byla trestní odpovědnost za tento trestný čin promlčena.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] lze podřadit námitku obviněného, ve které brojil proti kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zpronevěry, kdy uváděl, že vzhledem k tomu, že byl jednatelem a 75% vlastníkem společnosti de facto při výběru hotovosti pouze disponoval svým majetkem.
Obviněným výslovně neuvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
K námitce obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné především uvést, že trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem větší škodu.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnot. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota , která byla pachateli svěřena.
Za věc v právním smyslu se považuje ve smyslu §134 tr. zákoníku ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla. toho lze dovodit obecné znaky věci v právním smyslu, jimiž jsou její ovladatelnost (zásadní, objektivní a obecná) a její využitelnost (posuzovaná objektivně) pro potřeby lidí. Oba požadavky musí být splněny objektivně a zároveň. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu §134 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Z hlediska odlišení od trestného činu krádeže a trestného činu podvodu je u trestného činu zpronevěry podstatné, že musí jít o cizí peněžní prostředky na účtu svěřené pachateli.
Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem.
Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.
Právní názor obviněného spočívající v tom, že pouze vykonával svá oprávnění jakožto většinový vlastník a jednatel společnosti, kdy realizoval svá práva, je však v rozporu se soudní judikaturou, která se sjednotila na nutnosti oddělovat majetek obchodních společností od majetku jejich společníků. Obviněný prosazuje výklad, který není akceptován právní naukou ani soudní praxí. Základním charakteristickým znakem právnických osob, tedy také společnosti s ručením omezením N. P., je právě jejich majetková samostatnost. V době spáchání činu ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2012 (dále „obchodní zákoník“), v současnosti podle §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů,(dále „zákon o obchodních korporacích“), byla a je právnická osoba naukou i praxí považována za samostatný subjekt práv i povinností, a to i pokud má, na rozdíl od projednávané věci jediného společníka (tedy de iure jediného vlastníka) ve smyslu §132 odst. 1 obchodního zákoníku (nově podle §11 a násl. zákona o obchodních korporacích). V důsledku přísného oddělení majetku společníka a společnosti tedy nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby na straně
druhé, nota bene v projednávaném případě, kdy obviněný nebyl společníkem jediným, ale pouze společníkem, jehož obchodní podíl představoval 75% účast na společnosti. Majetková práva společníků kapitálových obchodních společností (kam spadá i společnost s ručeným omezením) spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku, případně v hodnotě obchodního podílu obchodní společnosti při jejím převodu. Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem ke škodě obchodní společnosti , v níž je např. i jediným společníkem. Za závazky společnosti s ručením omezeným společníci neručí, nebo ručí jen omezeně, nemohou tak být přímo poškozenými osobami v případě trestné činnosti páchané na majetku společnosti. Jinými slovy, pokud je způsobena škoda na majetku právnické osoby, není takovým činem současně poškozen majetek fyzické osoby, která je společníkem nebo akcionářem poškozené společnosti (srov. především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr., dále rovněž rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 Sb. rozh. tr.)
Není proto pochyb o tom, že finanční prostředky na účtu obchodní společnosti N. P. byly pro obviněného jako jednoho ze dvou jejích společníků v rozhodné době, věcí cizí. Rovněž je zřejmý vztah „svěření“ této části majetku obchodní společnosti obviněnému nejen jako společníkovi, ale též jednateli. Obviněnému jako jednateli společnosti s ručeným omezením náleželo ve smyslu §134 obchodního zákoníku (v současnosti §195 zákona o obchodních korporacích) obchodní vedení společnosti. Jednatelské oprávnění však není neomezené, jak se snaží tvrdit obviněný, ale je limitováno účelem, pro který jsou prostředky a obchodní vedení společnosti jako takové jednateli svěřeny. A to sice povinností činit tak výlučně ve prospěch obchodní společnosti ve smyslu §133 a násl. obchodního zákoníku a především ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění účinném v době páchání trestné činnosti, a nikoliv ve prospěch sebe samého jako fyzické osoby . Jako statutární orgán této společnosti měl obviněný právo disponovat s prostředky společnosti, tedy tyto i z účtu vybrat, čímž mu peněžité prostředky byly svěřeny. Jak přiléhavě podotkl nalézací soud, pokud by tyto prostředky užil na provoz společnosti, tedy v jejím zájmu, bylo by jeho jednání zcela po právu (bod 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný porušil své povinnosti tím, že jemu svěřené finanční prostředky z majetku obchodní společnosti si ponechal, použil je výhradně ve svůj prospěch, tj. zacházel s nimi jako s vlastní věcí, a způsobil tím škodu v odpovídající výši na úkor skutečného vlastníka těchto peněz, tj. obchodní společnosti N. P., kteroužto společnost převedl bezprostředně poté (za dvě a půl hodiny od druhého výběru hotovosti) na nového vlastníka, kterému formálně předal majetek společnosti N. P., ovšem již bez vybrané hotovosti v celkové částce 365.000 Kč. Obviněný totiž s cizím majetkem nakládal v rozporu s účelem, pro jaký mu byl svěřen, tj. spravovat jej s péčí řádného hospodáře. Ke stejnému závěru při posuzování jednání obviněného dospěl jak nalézací soud v bodě 21. odůvodnění jeho rozsudku, tak odvolací soud v bodech 11. - 13. odůvodnění napadeného rozsudku, kdy jejich závěrům s ohledem na výše uvedenou argumentaci není čeho vytknout a námitky obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání je tak nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného L. H. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu