ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.892.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 892/2022-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání, které podal obviněný V. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2022, č. j. 55 To 62/2022-147, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 160/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 12. 2021, č. j. 2 T 160/2021-117 , byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Uvedeného přečinu se obviněný dopustil tím, že
dne 12. 5. 2021 v době kolem 16:45 hodin, na pozemních komunikacích v XY, řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW 730 D, r. z. XY, stříbrné barvy, na nábřeží XY ve směru od XY, při jízdě byl pronásledován motorizovanou hlídkou Policie České republiky Obvodního oddělení Přerov II, svou jízdu ukončil až na ulici XY, z vozidla a místa před policisty utekl, vozidlo řídil i přesto, že mu byl příkazem Magistrátu města Přerova, odborem evidenčních a správních služeb a obecního živnostenského úřadu, oddělení dopravně správních agend, ze dne 26.11.2019, č.j. MMPr/272508/2019/OF, který nabyl právní moci dne 11.12.2019, uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců počínaje dnem nabytí právní moci tohoto příkazu, jenž mu byl doručen do vlastních rukou dne 2. 12. 2019 a byl si tedy tohoto zákazu vědom.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání . O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 55 To 62/2022-147, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti vysloveném dle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný své dovolání zaměřil jednak proti výroku o vině, jednak proti výroku o trestu.
5. Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí nižších soudů trpí vadou opomenutých důkazů a že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
6. Svědecké výpovědí policistů považuje obviněný za procesně nepoužitelné důkazy. V této souvislosti cituje judikaturu Nejvyššího správního soudu (7 As 83/2010-63, 1 As 97/2011-52). Dle obviněného mohou mít policisté zájem na jeho obvinění a výkonu trestu odnětí svobody. Jejich výpovědi nejsou objektivní. Policisté přiznali, že obviněného znají z jiných případů.
7. V rámci svého odvolání obviněný navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu k ověření, zda mohli policisté rozpoznat v projíždějícím automobilu, kdo jej řídí. Odvolací soud však tento důkaz neprovedl.
8. Obviněný poukazuje na to, že policisté jej poté, co údajně řídil vozidlo, ztotožnili na ulici, měli tedy dostatek času si obviněného prohlédnout a následně jej soudu detailně popsat. Výpověď zasahujících policistů by měla být hodnocena více rezervovaně. S přihlédnutím k názoru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 4 As 19/2007 lze svědectví příslušníků PČR považovat za objektivní v případě, pokud nemají osobní zájem na řízení a jeho výsledku, například pokud se nepodíleli na úkonech v řízení. Obviněný neshledává důvod, proč by uvedený rozsudek nebylo možné aplikovat i v trestním řízení. Pokud odvolací soud označil rozsudek za nepřiléhavý, učinil tak bez patřičného odůvodnění. Obviněný dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, z něhož má vyplývat, že svědectví zasahujících policistů lze použít jako důkaz v řízení před soudem, jen pokud by vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z obsahu trestního spisu.
9. Svědecké výpovědi policistů jsou podle obviněného jediným usvědčujícím důkazem. Soudy uvěřily výpovědím policistů, výpovědi ostatních svědků takto pozitivně hodnoceny nebyly, ač bez hlubšího odůvodnění, proč tomu tak je. Soudy zmiňovaný bližší vztah svědků a obviněného existuje i mezi ním a policisty (byť jde o vztah negativní) a není proto důvodu, aby na výpovědi policistů bylo nahlíženo jiným měřítkem než na výpovědi ostatních svědků. Obviněný tvrdí, že výpověďmi svědkyně P. N., J. K., H. Z. a částečně i F. P. byl vyvracen skutkový děj popisovaný policisty, tedy že by obviněný mohl být v inkriminované době řidičem vozidla BMW.
10. V projednávané věci se podle obviněného měla uplatnit zásada in dubio pro reo . Obviněný předkládá Nejvyššímu soudu printscreeny z webové stránky Mapy.cz, z nichž má vyplývat, že trasu, kterou měl obviněný podle výpovědi policistů urazit pěšky, není možné zdolat za 10-15 minut. Pokud by obviněný běžel, policisté by jistě uvedli, že obviněný byl např. zpocený, červený v obličeji nebo byl politý, neboť při běhu s kelímkem plným piva lze předpokládat vylití obsahu kelímku.
11. Uložený trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců považuje obviněný za nepřiměřeně příkrý. Soudy podle obviněného dostatečně nezohlednily rodinné poměry obviněného, který má dobré vztahy se svou nezletilou dcerou. Soudy v tomto směru mohly vyslechnout matku nezletilé.
12. Obviněný nesouhlasí s tím, že soud jako přitěžující okolnost vzal tvrzení policistů, že řidič BMW jim v zastavěné oblasti ujížděl značnou rychlostí. Toto tvrzení není ničím podložené a při měření rychlosti nebylo použité ověřené a kalibrované měřidlo podle §8 a násl. zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii. Absence takového měřidla musí být podle názoru obžalovaného vykládána v jeho prospěch za užití zásady in dubio pro reo. Obviněný považuje za zarážející, že policisté nepředložili videozáznam ze svého služebního vozidla, který by podle informací obžalovaného měl být běžnou součástí hlídkových vozidel PČR. Ani s touto námitkou se odvolací soud nevypořádal. Obviněný je přesvědčen, že na něj lze působit alternativními tresty.
13. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně shrnula dovolací argumentaci obviněného, uvedla, v čem spočívá uplatněný dovolací důvod, a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupkyně uvádí, že obviněný z valné části opakuje obhajobu uplatňovanou v předchozích fázích trestního řízení. S námitkou procesní nepoužitelnosti výpovědí zasahujících policistů se podle státní zástupkyně vypořádal již nalézací soud v bodě 18. odůvodnění rozsudku. Výpovědi jsou souladné s dalšími provedenými důkazy (kamerový záznam, výpověď svědka N., předchozí odsouzení obviněného za tutéž trestnou činnost). Obviněný svou argumentaci opírá o diametrálně odlišné právní závěry soudů, které skutkově neodpovídají nyní projednávané věci. Státní zástupkyně s odkazem na judikaturu uvádí, že vypovídající policisté byli v nyní projednávané trestní věci přímými svědky jednání obviněného; popsali, co vnímali svými smysly. Přímá svědecká výpověď umožňuje učinit přímý poznatek o dokazované skutečnosti, tedy bez jakéhokoli zprostředkování potvrzuje nebo vyvrací, že se určitá právně relevantní okolnost stala nebo že existuje, anebo že se nestala nebo neexistuje.
16. Státní zástupkyně uvedla, že uplatněním zásady in dubio pro reo se nalézací soud zabýval v bodě 16. odůvodnění rozsudku. Námitky proti neuplatnění zásady in dubio pro reo nemohou založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Námitky proti trestu lze uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud v minulosti výjimečně zasáhl jen v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých. Státní zástupkyně uvádí, že taková situace v projednávané věci nenastala. Nalézací soud přesvědčivě aplikoval kritéria podle §38 a 39 tr. ř. a pečlivě zdůvodnil, proč uložení trestu nebrání péče obviněného o nezletilou dceru. Trest lze navíc vzhledem k osobě pachatele považovat za relativně mírný.
18. Státní zástupkyně shrnuje, že dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá [Nejvyšší soud pro pořádek podotýká, že obviněný výslovně uplatnil toliko jeden dovolací důvod], zčásti je zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) souhlasí, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
19. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou . Uvedl, že argumentaci opakuje proto, že se s ní dosud soudy dostatečně nevypořádaly. Je přesvědčen, že státní zástupkyně se vyjadřuje spíše k obsahu odvolání než dovolání. Následně obviněný zopakoval a parafrázoval argumentaci, kterou uvedl již ve svém dovolání. Nově odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Skutkový stav je při dovolacím přezkumu hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
27. Do skutkových zjištění, k nimž na základě provedeného dokazování došel nalézací a případně odvolací soud, může Nejvyšší soud výjimečně zasáhnout právě a pouze v případech, které jsou vyjmenovány v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že argumentace obviněného v rámci uplatněných dovolacích důvodů směřuje jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu . Pokud jde o výrok o vině, obviněný brojí proti tomuto výroku námitkami, že dovoláním napadená rozhodnutí a v nich učiněné skutkové a právní závěry jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech (výpovědi policistů) , respektive že trpí vadou opomenutých důkazů (vyšetřovací pokus) . Obviněný rovněž polemizuje s provedeným hodnocením důkazů a namítá, že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo . Uložený trest pak považuje obviněný za nepřiměřený , a to zejména proto, že odporuje zájmům jeho nezletilé dcery.
31. K této jakkoliv stručné rekapitulaci dovolacích námitek obviněného Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že obviněný ve svém dovolání převážně opakuje námitky, které již uplatňoval v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by soudy na jeho námitky adekvátně nereagovaly, jak bude podrobněji rozebráno níže. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
32. Pokud jde o námitky obviněného směřující proti výroku o vině, jedná se z větší části o námitky skutkové a procesní povahy . Nejvyšší soud na tomto místě uvádí, že námitkami skutkové a procesní povahy jsou ty námitky, kterými obviněný (z hlediska výroku o vině) ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy pokud rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů však jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, pak se zpravidla jedná o argumentaci, kterou není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
33. Je v minulosti opakovaně připuštěnou skutečností vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je jeho zásah do skutkových zjištění nižších soudů možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
34. S ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 je možné shora popsané vady dokazování projednat v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše v tomto rozhodnutí konstatováno, tento nově formulovaný dovolací důvod je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
35. Je však třeba současně zdůraznit, že uvedená novela ničeho nezměnila na podstatě a východiscích dovolacího řízení, tedy že dovolací řízení na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je určeno k nápravě nejzávažnějších vad dokazování a dovolání nemůže spočívat pouze na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nadále platí, že skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.
36. Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že rozhodnutí o jeho vině je založeno na procesně nepoužitelných důkazech (výslechy zasahujících policistů) a současně, že je řízení stiženo vadou opomenutých důkazů (vyšetřovací pokus), pak Nejvyšší soud nemohl těmto jeho námitkám přisvědčit.
37. Pokud jde o otázku přípustnosti důkazního prostředku spočívajícího ve svědeckých výpovědích policistů, jedná se o otázkou, kterou se v minulosti opakovaně zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud. S určitou mírou zjednodušení lze uvést, že výslech policistů byl shledán nepřípustným v případech, kdy tito v hlavním líčení reprodukovali obsah úředních záznamů, které by jinak byly v daném řízení procesně nepoužitelné, čímž docházelo k obcházení zákonných ustanovení o podmínkách užití úředních záznamů o podaném vysvětlení v trestním řízení (k tomu např. obviněným citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, II. ÚS 2014/07).
38. Naproti tomu vypovídá-li policista o skutečnostech, o nichž se nedozvěděl z vysvětlení osoby podaného podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. ř. nebo podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tedy typicky o skutečnostech, které bezprostředně vnímal svými smysly během své služby, např. při zásahu na místě činu , je jeho výpověď přípustná a jako důkaz plně použitelná (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011). I toto rozhodnutí ostatně obviněný v dovolání cituje, avšak mylně jej interpretuje ve svůj prospěch.
39. V projednávané věci zasahující policisté v hlavním líčení popsali, že proti nim jelo vozidlo, které znali ze své předchozí činnosti, v němž poznali obviněného, jehož také znali, a o němž věděli, že má uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Popsali pronásledování vozidla, rychlou jízdu tohoto vozidla, to, že se jim vozidlo následně ztratilo, a popsali následné dopadení obviněného na ulici. Policisté tedy vypovídali o skutečnostech, které vnímali svými smysly, nevypovídali o skutečnostech, které jim sdělil obviněný nebo jiná osoba v rámci podání vysvětlení či svědecké výpovědi. Jejich výpovědi jsou tedy v kontextu shora citované judikatury, ale i další platné judikatury, použitelným důkazem.
40. Pro úplnost pak lze konstatovat, že soudy se zabývaly také věrohodností jejich svědeckých výpovědí, a to jak věrohodností obecnou, tak i specifickou. Z hlediska této specifické věrohodnosti je také nutno zdůraznit, že soudy nevycházely toliko ze svědeckých výpovědí těchto policistů, ale konfrontovaly jejich výpověď nejen s obhajobou obviněného, ale také dalšími důkazy (kamerový záznam, úřední záznam o události, mapka s trasou jízdy), tak i skutečností, že obviněný zákaz řízení porušil již v minulosti. Nejvyšší soud také pro úplnost podotýká, že obviněným prezentovanou verzi, že auto v předmětné době zapůjčil svědkovi N., tento svědek vyvrátil, a jinou rozumnou alternativní skutkovou verzi obviněný neprezentoval.
41. Na závěr pak Nejvyšší soud doplňuje, že souhlasí jak s odvolacím soudem, tak s vyjádřením státního zástupce, v tom směru, že odkazy obviněného na judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou nepřiléhavé. Nejvyšší soud je přesvědčen, že není na místě analogická aplikace obviněným citovaných rozhodnutí (vycházejících ze značně odlišného skutkového stavu a z poměrů jiného právního odvětví), jestliže otázka přípustnosti důkazu v podobě výpovědí zasahujících policistů je dostatečným způsobem vyřešena v poměrech práva trestního.
42. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitka obviněného směřující proti důkazu ve formě svědeckých výpovědí zasahujících policistů je sice formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
43. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že soudy neprovedly jím navrhovaný vyšetřovací pokus k ověření, zda mohli policisté během krátké doby, kdy se míjeli s vozidlem BMW, zpozorovat obviněného včetně popsaných markantů.
44. K uvedené námitce obviněného uvádí Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině, že o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, jestliže soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
45. Pokud obviněný v rámci svého odvolání navrhl provedení předmětného vyšetřovacího pokusu, pak se odvolací soud jeho návrhem zabýval a v bodě 12. odůvodnění rozsudku také vysvětlil, že jeho provedení považuje za nadbytečné. Jakkoliv je odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu poměrně strohé, Nejvyšší soud se s ním věcně ztotožňuje. Je tomu tak proto, že ostatní ve věci shromážděné důkazy i podle Nejvyššího soudu poskytují dostatečný podklad pro skutkový závěr soudů, že vozidlo řídil právě obviněný, to mimo jiné i při vědomí toho, že oba policisté obviněného ze své předchozí činnosti znali, respektive, že svědek N., který měl podle obviněného vozidlo v předmětné době řídit, se od obviněného vzezřením značně liší a především řízení vozidla obviněného předmětného dne popřel.
46. I tuto námitku, jakkoliv formálně podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
47. Pro úplnost pak lze pouze doplnit, že obviněný nenamítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud jej v projednávané věci ani neshledává. Je tomu tak již proto, že v obhajobě obviněného zejména absentuje rozumná alternativní verze, když obviněný nedokázal vysvětlit, kdo tedy jeho vozidlo v předmětné době řídil, a proč se našlo odstavené nedaleko místa, kde byl následně zadržen policisty.
48. Nejvyšší soud tak může uzavřít, že dokazování bylo v projednávané věci provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily zjištěný skutkový stav věci v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a současně se dostatečně a srozumitelně vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu nevyplývá, že by soudy rozhodly na podkladě jakýchkoliv důkazně nepodložených domněnek. Naopak je zřejmé, na základě jakých úvah podložených provedenými důkazy soudy učinily rozhodná skutková zjištění a současně vyvrátily skutkovou verzi obviněného.
49. Jestliže obviněný v rámci svého dovolání namítá porušení zásady in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud s odkazem na vlastní judikaturu a judikaturu Ústavního soudu připomíná, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.)
50. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zásada in dubio pro reo neznamená, že stojí-li proti sobě odlišné výpovědi, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Tato zásada je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Pouhé odlišné hodnocení důkazů, které předkládá obviněný, však nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
51. V projednávané věci přitom nalézací soud zjevně po provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, neměl (mj. již ani nepovažoval za nutné doplnit dokazování navrhovaným vyšetřovacím pokusem). Za takové situace tedy nalézací soud postupoval správně, jestliže zásadu in dubio pro reo neaplikoval. V této části proto dovolání obviněného neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
52. Veškeré zbývající námitky obviněného proti výroku o vině pak představují polemiku se zjištěným skutkovým stavem, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů (argumentace, že obviněný nemohl stihnout doběhnout a objednat si pivo; absence certifikovaného měřidla rychlosti; otázka, proč policisté nepředložili videonahrávku ze služebního vozidla a přepis hlášení operačnímu důstojníkovi atd.)
53. Obviněný v dovolání brojí také proti uloženému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který považuje za nepřiměřený a nedostatečně zohledňující zájmy jeho nezletilé dcery.
54. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pouze v případě, že byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu, či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, pro který byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 trestního zákona (účinného do 31.12.2009), a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
55. Takováto situace (uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu) obviněným namítaná není a ani není Nejvyšším soudem zjišťovaná. Zásah Nejvyššího soudu by tak přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tato situace v této trestní věci nepochybně nenastala, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců za situace, kdy mu podle §337 odst. 1 tr. zákoníku mohl soud uložit trest odnětí svobody až na dvě léta.
56. Pouze nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud se zabýval jak zákonností uloženého trestu odnětí svobody, tak i jeho přiměřeností z hlediska osobních poměrů obviněného (body 21. - 22. rozsudku). Na stejném místě se nalézací soud vypořádal také s argumentací obviněného, že uložení trestu odnětí svobody brání jeho péče o nezletilou dceru. Nejvyšší soud se s odůvodněním nalézacího soudu ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Zcela mimořádné okolnosti, pro které by nejlepší zájem nezletilé dcery obviněného převážil nad zájmem společnosti na potrestání obviněného, v projednávané věci zjevně nejsou dány (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, resp. ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2).
57. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolací argumentace obviněného se zčásti míjí s dovolacími důvody. Námitky, které bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
58. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
59. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu