ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.948.2021.1
3 Tdo 948/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovoláních, která podali obvinění P. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněná právnická osoba A. R. E. (dříve A. R.), IČO: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T., odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby A. R. E., odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 47 T 1/2019, byl obviněný P. T., uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle soudu prvního stupně dopustil tím, že
v součinnosti s již odsouzenými J. Š., nar. XY a J. K., nar. XY, který jako ředitel XY Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (dále jen „MPO“) s ním vedl za MPO ve dnech 24. 10. 2005 a 3. 11. 2005
jednání jako s osobou jednající za C., IČ XY, XY (dále jen „C.“) ve vztahu k uspokojení dvou pohledávek C. vůči Pragofrukt Praha, státní podnik v likvidaci, IČ 000 21 172, Dlážděná 2, Praha 1 (dále jen „Pragofrukt“) v celkové výši 30.606.662 Kč bez příslušenství, které vůči MPO dne 29. 12. 2005 obžalovaný P. T., uplatnil jako jednatel C., s výsledným příslibem odsouzeného K., že pohledávky budou uspokojeny, aby dne 14. 4. 2006 odsouzený K. instruoval písemně odsouzeného Š. jako likvidátora státního podniku Potraviny středočeský kraj, státní podnik v likvidaci, IČ 000 20 893, Dlážděná 2, Praha 1 (dále jen „Potraviny“), jmenovaného ke dni 1. 3. 2006, k tomu, aby se společností C. vyřešil v rámci státního podniku Potraviny jejich pohledávky vůči původně Pragofrukt, následně dne 5. 6. 2006 odsouzený K. za MPO jako zřizovatele udělil písemně souhlas s tím, aby státní podnik Potraviny uzavřel smlouvu o převzetí dluhu se společností C., na základě toho dne 8. 6. 2006 v Praze uzavřel odsouzený Š. za státní podnik Potraviny se společností C., zastoupenou obžalovaným P. T., smlouvu nazvanou smlouva o převzetí dluhu státu, na jejímž základě státní podnik Potraviny převzal údajný dluh státu ve výši 51.951.223,79 Kč vůči společnosti C., vzniklý na základě dvou pohledávek za již zaniklým státním podnikem Pragofrukt, jejichž skutečná hodnota však byla nulová, neboť výmazem z obchodního rejstříku ke dni 25. 11. 2005 po ukončení likvidace státní podnik Pragofrukt i jeho dluhy zanikly a staly se nevymahatelnými, následně odsouzený Š. na základě této smlouvy vyplatil společnosti C. dne 12. 6. 2006 částku v celkové výši 39.273.141,30 Kč, obžalovaný tak činil, přestože věděl, že pohledávky za státním podnikem Pragofrukt, ke dni 25. 11. 2005 zaniklým, jsou soudně nevymahatelné a žádný dluh státu vůči společnosti C. neexistuje, čímž způsobil společně s již odsouzenými J. Š., nar. XY a J. K., nar. XY České republice na majetku, s nímž měl právo hospodařit státní podnik Potraviny, škodu v celkové výši 39.273.141,30 Kč .
2. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl současně obviněný V. K. a obviněná právnická osoba A. R. E. (dříve A. R., dále také jen „A.“), uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž v případě jmenované právnické osoby tak bylo učiněno za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“). Těchto trestných činů se podle soudu prvního stupně dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný P. T., odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstvech na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), pak byl tento obviněný společně a nerozdílně s již odsouzenými J. Š. a J. K. zavázán k náhradě škody poškozenému Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky (dále jen „MPO“) ve výši 39 273 141,30 Kč.
4. Obviněnému V. K. pak byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné právnické osobě A. pak byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 ZTOPO uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 000 Kč, celkem tedy ve výši 30 000 000 Kč.
5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí Městského soudu v Praze v této trestní věci, když napoprvé bylo o trestné činnosti kladené obžalobou za vinu obviněnému P. T., V. K., obviněné právnické osobě A. a obviněným J. Š., J. K. a M. A. rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 47 T 1/2019, který byl následně částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020, a to mj. v části týkající se obviněného P. T., a V. K. a obviněného právnické osoby A., a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v příslušném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl. O dovolání obviněných J. Š., J. K. a nejvyššího státního zástupce proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1224/2020, tak, že všechna dovolání odmítl.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 47 T 1/2019, podali odvolání jak všichni obvinění, tedy obvinění P. T., a V. K. a obviněná právnická osoba A., tak syn obviněného V. K. M. K., tak i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného P. T., proti výroku o trestu a v neprospěch obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. proti výroku o vině i trestu.
7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020 , tak, že z podnětu odvolání obviněného V. K., obviněné právnické osoby A., syna obviněného V. K. a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. K. a obviněnou právnickou osobu A. uznal vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž v případě jmenované právnické osoby tak bylo učiněno za použití §7 a §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) ZTOPO. Této trestné činnosti se oba jmenovaní obvinění dopustili tím, že
obžalovaný V. K., jednající jako jediný člen představenstva obžalované společnosti A. R. XY, IČ XY, (dále jen „A.“) v zájmu a v rámci činnosti této společnosti, se záměrem obohatit přinejmenším tuto společnost na úkor státního podniku Transgas, respektive České republiky, s jejímiž finančními prostředky tento státní podnik hospodařil, když obžalovaná A. byla jediným akcionářem společnosti N. S., IČ XY, XY (dále jen „N.“), v průběhu roku 2013 vedl jednání s Š. a A. jako se zástupci podniku Transgas na straně kupujícího za účelem realizace prodeje 100% akcií společnosti N. státnímu podniku Transgas, přičemž obžalovaná společnost A., ovládaná obžalovaným V. K., jako jediný akcionář společnosti N., provedla do základního jmění společnosti N. nepeněžité vklady osmi nemovitostních souborů nacházejících se v Ústí nad Labem a Liberci, konkrétně na adrese XY v Ústí nad Labem, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, přičemž již za průběhu jednání s kupujícím podnikem Transgas převedl obžalovaný V. K. 100% akcií společnosti N. na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 26. 8. 2013 na společnost M. I. (dále jen „M. “), za kterou tuto smlouvu uzavřel její jednatel P. T., a poté bez vědomí P. T., dne 4. 9. 2013 v Praze uzavřel obžalovaný V. K. mezi obžalovanou společností A. a společností N., za kterou rovněž jednal on sám jako jediný člen jejího představenstva, čtyři kupní smlouvy, na jejichž základě obžalovaná společnost A. prodala společnosti N. další čtyři nemovitosti, a to:
a) jiné nebytové prostory č. XY a XY v domě č. p. XY na parcele p. č. XY v ul. XY v Liberci včetně odpovídajících spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku za kupní cenu ve výši 17 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 15 000 000 Kč,
b) dům č. p. XY na parcele p. č. XY a parcelu p. č. XY v ul. XY v Liberci za kupní cenu ve výši 20 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 14 000 000 Kč,
c) parcely p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v Ústí nad Labem za kupní cenu ve výši 21 000 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 7 370 000 Kč,
d) dům č. p. XY na parcele p. č. XY a parcelu p. č. XY v ul. XY v Ústí nad Labem za kupní cenu ve výši 32 500 000 Kč, ačkoli jejich tržní hodnota byla 35 000 000 Kč,
tedy nemovitosti ve sjednané kupní ceně celkem za 90 500 000 Kč, ačkoli jejich souhrnná tržní hodnota činila 71 370 000 Kč, přičemž podle všech kupních smluv měla být kupní cena uhrazena až ve lhůtě jednoho roku od jejich uzavření, a to přesto, že v době uzavření těchto kupních smluv již byla jediným akcionářem společnosti N. společnost M. a zároveň probíhala jednání o úplatném převodu 100% akcií společnosti N. státnímu podniku Transgas, zastoupenému Š. jako jeho ředitelem, kterých se obžalovaný V. K. zúčastnil, přičemž cena za převod 100% akcií již byla stanovena na základě dříve dohodnuté tržní ceny osmi nemovitostních souborů ve vlastnictví společnosti N., mezi něž však původně nebyly čtyři výše uvedené nemovité věci zahrnuty, přičemž obžalovaný V. K. o uzavření výše uvedených čtyř kupních smluv a o závazcích společnosti N. vůči obžalované společnosti A., které z nich vyplývaly, neinformoval ani P. T., jednajícího za společnost M. jako tehdejšího jediného akcionáře společnosti N., ani Š. a A. jednající za státní podnik Transgas jako budujícího kupujícího 100% akcií N., se kterým již byla dohodnuta kupní cena ve výši 351 000 000 Kč za tyto akcie, takže takto obžalovaný V. K. vytvořil závazky společnosti N. ve prospěch obžalované společnosti A., splatné v době, kdy akcie společnosti N. již měla vlastnit Česká republika a právo hospodařit s nimi měl mít státní podnik Transgas, přičemž následně dne 10. 12. 2013 v Praze uzavřel Š. za státní podnik Transgas jako nabyvatele se společností M. , zastoupenou P. T., jako převodcem, smlouvu o úplatném převodu 43 kusů akcií společnosti N., představujících 100% podíl na jejím základním kapitálu, za kupní cenu v celkové výši 351 000 000 Kč, čímž obžalovaný V. K. zamlčel jak P. T., tak i Š. jako řediteli státního podniku Transgas, že kromě původně odsouhlaseného převodu osmi nemovitostních souborů vlastněných společností N. je současně s realizovanou koupí 100% akcií převáděna na kupujícího i povinnost k platbě další kupní ceny ve prospěch obžalované A. ve výši 90 500 00 Kč za čtyři nemovitosti shora specifikované, čímž se ho pokusil uvést v omyl ohledně výše povinnosti k provedení plateb s souvislostí s koupí 100% akcií společnosti N., zahrnující i následnou povinnost k úhradě kupní ceny za společností N. nově koupené čtyři nemovitosti, čímž obžalovaní chtěli České republice, která byla budoucím nabyvatelem 100% akcií společnosti N., způsobit škodu ve výši nejméně 19 130 000 Kč, odpovídající rozdílu mezi tržní cenou vložených čtyř shora specifikovaných nemovitostí ve výši 71 370 000 Kč, a povinností podniku Transgas k úhradě nově vzniklého závazku spočívajícího v úhradě kupní ceny za další čtyři nemovitosti ve vlastnictví N. ve výši 90 500 000 Kč, o čemž však kupující nevěděl, přičemž poté, co po uzavření smlouvy o převodu akcií N. ze dne 10. 12. 2013 zjistil Š. existenci dříve mu neznámých závazků a podnikl kroky vedoucí k zániku závazků podniku Transgas z uvedených kupních smluv, nebyla celková kupní cena společností Transgas obžalované společnosti A. uhrazena .
8. Za to uložil vrchní soud obviněnému V. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 50 000 Kč, celkem tedy ve výši 5 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl jmenovanému obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Obviněné právnické osobě A. pak odvolací soud uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 ZTOPO peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 100 000 Kč, celkem tedy ve výši 10 000 000 Kč.
9. Podle §256 tr. ř. pak Vrchní soud v Praze odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. T., i odvolání obviněného P. T., zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění P. T., a V. K. a obviněná právnická osoba A.
11. Obviněný P. T., své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Má za to, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem, že soudy učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s ním naopak v extrémním rozporu a že soudy odmítly provedení jím navrženého důkazu, aniž by pro to byly splněny důvody. Nesprávným je podle něj i výrok o náhradě škody, a to jednak proto, že poškozený nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně neuplatnil podle §43 odst. 3 tr. ř., a dále z toho důvodu, že škoda na straně MPO nemohla vzniknout, neboť se v případě zaplacení uplatněných pohledávek jednalo o plnění naturální obligace.
12. K trestnosti svého jednání obviněný nejprve uvedl, že dohoda o společném záměru nebyla soudy nikdy zjištěna a její popis chybí i ve skutkové větě. Dále má za to, že nebylo jeho povinností při uzavření smlouvy o převzetí dluhu přezkoumávat, zda osoby jednající za dlužníka činí kroky v mezích svých jednatelských oprávnění a zda plní veškeré povinnosti vůči dlužníkovi. Obviněný žádné povinnosti vůči státu neměl. Neexistuje žádná právní povinnost, která by věřiteli zapovídala možnost jednat s dlužníkem o uspokojení jeho pohledávek, případně mu zapovídala přijmout plnění z dluhu. Možnost jednat s dlužníkem není nijak právně zapovězena ani budoucímu věřiteli, tj. osobě, která pohledávky teprve zamýšlí pořídit do svého vlastnictví, a to i kdyby je v budoucnu nenabyla. To, že odkup pohledávek od původních věřitelů teprve dojednává, obviněný nijak nezastíral a uvedeného si v době jednání o jejich uspokojení byli vědomi i zástupci MPO. Neexistuje ani žádná právní povinnost, která by věřiteli zapovídala obrátit se na dlužníka s požadavkem na uspokojení pohledávek, i kdyby byly pohledávky sporné a věřitel o tom věděl. Neexistuje žádná právní norma, na základě které by bylo možné trestat věřitele za to, že se pohledávka, kterou u dlužníka uplatnil, ukáže jako neexistující nebo nevymahatelná. Je naprosto běžné, že občanskoprávní soudy nevyhovují žalobám na finanční plnění. Uplatnění takových pohledávek není trestným činem. Není ani povinností věřitele trvat na tom, aby jím uplatňovaná pohledávka prošla revizí soudu v občanském soudním řízení, jenom proto, aby měl jistotu, že nemůže být trestně stíhán pro porušení povinností zástupců dlužníka, který je ochoten plnit dobrovolně. Není povinností věřitele přezkoumávat, zda osoby jednající za dlužníka splnily všechny své povinnosti vyplývající jim z jejich postavení směrem ke dlužníkovi. Věřitel nenese odpovědnost za jejich jednání, a to ani odpovědnost soukromoprávní. Odpovědnost i podle soukromého práva končí u osob s přímým právním vztahem k dlužníkovi. Proto i v situaci, kdy věřitel ví o možné spornosti pohledávky, mu nic nebrání pohledávku uplatnit, a takový postup je v právní praxi naprosto běžný. Pokud odvolací soud uvedl, že dobrovolné převzetí a následné plnění nevymahatelného dluhu je „sice formálně možné, fakticky je však naprosto nelogické“, pak má obviněný za to, že takový postup je volbou dlužníka a že za situace, kdy nebyla dokazováním zjištěna žádná nekalá dohoda mezi osobami za dlužníka jednajícími a obviněným, pak nelze tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného, neboť za jednání dlužníka nemůže být nijak odpovědný. Obviněný má proto za to, že pokud jeho jednání obstojí z hlediska práva soukromého (obchodního práva), pak nelze dospět k závěru, že se obviněný stejným jednáním dopustil trestného činu. I kdyby se však ze strany věřitele jednalo např. o bezdůvodné obohacení, pamatuje na takovou situaci civilní právo. Pokud je dlužníkem dobrovolně splněn dluh, který z různých důvodů již existuje pouze jako naturální obligace, pak nevzniká na straně věřitele bezdůvodné obohacení a dlužník se nemůže domáhat vrácení tohoto plnění. Nemá-li plnění takového dluhu žádné následky ani podle občanského práva, respektive je výslovně jako souladné s právním pořádkem aprobováno, tím spíše nemůže být takové plnění postiženo pořadem práva trestního.
13. Pokud jde o skutková zjištění soudů, obviněný uvádí, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, že si byl vědom toho, že se pohledávky výmazem státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku stávají nevymahatelnými; rovněž nebyla zjištěna žádná dohoda K. anebo Š. s obviněným o tom, že by jejich cílem mělo být způsobení škody MPO. Při řešení této otázky postupoval v souladu s doporučeními advokátní kanceláře. Vědomost o úmyslu dalších účastníků směřujícího k údajnému spáchání konkrétního trestného činu zpronevěry a úmysl obviněného P. T., jednat tak, aby údajnému spáchání tohoto trestného činu napomohl, z ničeho nevyplývá. Obhajoba obviněného, že jednal v zájmu společnosti C. jako její statutární orgán a nikoliv v zájmu údajných pachatelů K. a Š., nebyla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Nebylo ani zjištěno, že by si obviněný byl vědom významu, který výmaz státního podniku Pragofrukt měl pro předmětné pohledávky. Obviněný poukázal i na to, že v záznamu z jednání se společností C. ze dne 3. 11. 2005 je explicitně uvedeno, že společnost C. uplatňuje vůči státnímu podniku Pragofrukt pohledávky, jejichž převod vlastnictví připravuje s původními věřiteli; rovněž v záznamu z jednání k problematice pohledávky uplatněné vůči státnímu podniku Pragofrukt ze dne 24. 10. 2005 se uvádí, že pohledávky byly uplatněny novým vlastníkem v době právní existence státního podniku. To je dále potvrzeno i dopisem K. adresovaném Š. ze dne 14. 4. 2006. Obviněný má s ohledem na vše výše uvedené za to, že skutková zjištění soudů (a zejména pak skutkové okolnosti, z nichž soud vyvodil své závěry o jeho zavinění) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Úvahy soudů nemají ve svých závěrech reálnou důkazní oporu a nelze je tedy považovat za zjištěný skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný dále upozornil na to, že nalézací soud po vydání zprošťujícího rozsudku a následném vrácení věci odvolacím soudem dospěl ze stejných důkazů, a aniž by je provedl znovu, k úplně opačnému hodnocení, a v podstatě výlučně na pokyn odvolacího soudu změnil hodnocení důkazů. Nalézací soud přitom v prvním rozsudku žádné důkazy nepřehlédl, ale pouze vycházel z jiného skutkového hodnocení věci. Odvolací soud extenzivně předestíral nalézacímu soudu své skutkové hodnotící úvahy, a to ani neprovedl žádné důkazy. Nalézací soud pak fakticky revidoval svá skutková zjištění a z názoru odvolacího soudu zcela vyšel, byť nebyl právní, ale skutkový. Vhledem k tomu, že se dokazování po původním zprošťujícím rozsudku již nevedlo, nebylo možné vést účinnou obhajobu u nalézacího soudu.
14. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu, tento se měl týkat vědomí obviněného P. T., o existenci pohledávek a celkově hodnocení situace v období od pořízení pohledávek až po jejich uspokojení. Tímto důkazem měl být výslech právního zástupce společnosti C. J. P. Jednalo se tedy o návrh přímého důkazu, který má nepochybně vyšší vypovídací hodnotu, než ostatní toliko nepřímé a svou povahou maximálně dokreslující důkazy, ze kterých nalézací soud vycházel. Soudy však i přesto tento důkazní návrh odmítly jako nadbytečný. Obviněný před nákupem pohledávek konzultoval tento postup s advokátní kanceláří, kdy mu ze strany advokáta – profesionála v oboru práva – bylo doporučeno pohledávky nakoupit a nedošlo-li by k jejich dobrovolnému uspokojení, pak i pořadem práva uplatňovat. Obviněný tak jako právní laik jednal v této odborné otázce podle advokátem doporučeného postupu s vědomím, že tak činí zcela po právu. Obviněný neměl žádný důvod nespolehnout se na radu profesionála, když neměl (právní) znalosti dostatečné k ověření správnosti navrženého postupu. Obviněný na závěr uvádí, že pokud mu nebylo v řízeních před obecnými soudy umožněno dokázat, že daný trestný čin nespáchal, protože nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování a nebylo dostatečně odůvodněno, proč v předmětné věci není třeba zjišťovat skutečnosti, bez jejichž spolehlivého prokázání není možno hovořit o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, pak došlo i k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
15. K otázce uplatnění nároku na náhradu škody ze strany MPO obviněný připomněl, že nalézací soud ve svém prvním rozsudku uvedl, že poškozený neuplatnil nárok na náhradu škody řádně, neboť z jeho strany nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení výše vzneseného nároku, jelikož poškozený přesně nevyčíslil výši škody, jejíž náhradu žádal. S tímto závěrem se obviněný ztotožňuje a poukazuje na to, že MPO ve sdělení ze dne 12. 10. 2015 toliko uvedlo, že se k trestnímu řízení s náhradou škody s nárokovanou částkou ve výši uhrazených pohledávek. Z návrhu tak není přímo patrné, jakou výši škody poškozený uplatňuje a tuto výši (a současně ani důvod uplatnění) ani nijak nedoložil. I z návrhu je zřejmé, že MPO může být osobou dotčenou toliko (hypoteticky) pouze nepřímo, nikoliv poškozeným ve smyslu trestního řádu. Obviněný má za to, že nejenže se poškozený nepřipojil řádně se svým návrhem do řízení, a tedy o něm ani nemělo být rozhodnuto, ale především žádná škoda na straně MPO, resp. státu, nevznikla. Obě pohledávky byly řádně přihlášeny a zjištěny v průběhu konkurzu, na základě kterého došlo k částečnému uspokojení uvedených pohledávek (a to poměrně do výše 3,49 %). Tyto pohledávky tak nepochybně existovaly a na základě obou smluv o postoupení pohledávky došlo k jejich postoupení na společnost C.. Dobrovolným plněním na tyto platné pohledávky (ač se po výmazu státního podniku Pragofrukt staly nevymahatelnými) nemohla v žádném případě vzniknout škoda na straně MPO, resp. státu, neboť na dluh plnil státní podnik Potraviny (tedy jiná entita); navíc přijetím plnění z naturální obligace nevzniká na straně věřitele bezdůvodné obohacení.
16. Z těchto důvodů obviněný P. T., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a sám obviněného zprostil obžaloby, neboť projednávaný skutek není trestným činem.
17. Obviněný V. K. ve svém mimořádném opravném prostředku podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
18. Absenci obhájce ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovozuje tento obviněný ze skutečnosti, že mu bylo upřeno se řádně hájit, protože postup jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího je překvapivý. Soud prvního stupně ve svém rozsudku formuloval skutek podle jiných trestně právně relevantních skutečností, než jak byly popsány v obžalobě, přičemž tomuto nepředcházela odpovídající reakce obžaloby ani poučovací povinnost soudu. Odvolací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 4. 2020 vyslovil, že pokud přistoupí k vyslovení viny, musí podstatně změnit skutek. Tato možnost byla alternativní, odvolací soud nemohl nařídit, že k tomu dojít musí. K podstatné změně skutku lze podle obviněného přistoupit až poté, co je umožněna reakce obhajoby, a poté, co je známo, které rozhodující okolnosti nově budou soudem zohledněny. Soud odvolací pak obviněnému upřel možnost se hájit v dvojinstančním řízení, protože překvapivě zcela popřel svůj původní náhled na věc a opět nově přeformuloval skutek, kdy se naopak vrátil k původní koncepci pojetí škody odvozené nikoli od ceny akcií, ale cen nemovitostí. Oproti obžalobě se tak ve dvou po sobě jdoucích rozhodnutích měnil skutek a zejména náhled na rozhodující trestně právně relevantní skutečnosti. Obviněný sice měl obhájce přítomného u jednotlivých hlavních líčení a veřejných zasedání, ovšem fakticky mu byla upřena možnost se hájit, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
19. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, obviněný uvedl, že poté, co byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem již v říjnu 2013 zapsán do katastru nemovitostí, bylo od té doby každému zjevné, jaké nemovitosti společnost N. S. vlastní. Nepovažuje tedy za správný právní názor, že při uveřejnění zápisu v katastru nemovitostí a při situaci, kdy dochází k nabytí majetku v řádech stovek milionů, měl něco zamlčet. Přitom zamlčení informace o tom, že společnost N. S. nemovitosti dne 4. 9. 2013 nabyla, je vedle škody stěžejní pro závěr, zda je posuzovaný skutek trestným činem. Krom toho byla tato skutečnost zjistitelná z katastru nemovitostí a zejména z účetnictví, kde tento závazek, ze kterého vyplývaly výnosy z nájmu těchto dalších nemovitostí, figuroval. Pokud nabyvatel neprověřil stav v katastru nemovitostí ani účetnictví, nelze to obviněnému klást k tíži. Nepřiléhavý je v tomto ohledu odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Je naopak nutno aplikovat závěry judikatury týkající se obezřetnosti profesionální protistrany (např. ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 nebo 3 Tdo 1473/2018), podle kterých v případech, kdy si osoba disponující dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků ke snadnému ověření rozhodných skutečností tyto skutečnosti přesto neověří, bylo by v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Obviněný poukazuje na to, že ve spise vedeném v nyní projednávané věci je naopak důkaz o tom, že nájemcům nově nabytých nemovitostí byl převod oznámen. Podle obviněného je obvyklé a obezřetné, aby nabyvatel ověřil právní stav nemovitostí v katastru nemovitostí. Tato povinnost navíc vyplývá i z povinnosti péče řádného hospodáře. Obviněný rovněž poukázal na to, že nemohl něco zamlčet při jednání, kterého se neúčastnil; opačné závěry jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Partnerem pro Š. byla společnost M. I., kterou ovládal obviněný T. a na kterou obviněný převedl akcie společnosti N. S. z toho důvodu, že neměl kapacitu věnovat se jednáním o prodeji akcií této společnosti státnímu podniku Transgas.
20. Obviněný namítl i nesprávnou konstrukci škody při transakci s akciemi. Odvolací soud podle obviněného přehlédl, že závazek na zaplacení kupní ceny za čtyři nemovitosti ve výši 90,5 mil. Kč neměl platit státní podnik Transgas, ale společnost N. S. Státní podnik měl zaplatit vždy jen cenu za převod akcií, tj. 351 mil. Kč. Odvolací soud nesprávně určil škodu tak, že porovnal znalecky určenou hodnotu čtyř nemovitostí a závazek odpovídající ceně, kterou za ně měla zaplatit společnost N. S. Skutečnost, že cenu za čtyři nemovitosti měla hradit společnost N. S. (a nikoliv státní podnik Transgas) sice podle obviněného neznamená, že by existence závazku 90,5 mil. Kč nebyla pro posuzování celé transakce podstatná, závazek společnosti N. S. tuto cenu zaplatit se ale logicky promítal do hodnoty akcií této společnosti, které státní podnik Transgas následně koupil. Jak ale bylo prokázáno posudkem České znalecké, hodnota těchto akcií činila ke dni uzavření smlouvy o převodu akcií i po zohlednění tohoto závazku minimálně 355,674 mil. Kč. Jelikož státní podnik Transgas tyto akcie nabyl za cenu 351 mil. Kč, nebyl transakcí poškozen, ale realizoval zisk 4,674 mil. Kč. Obviněný poukázal rovněž na to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku vrátil k původní koncepci a škodu odvodil od ceny nemovitostí, což původně kritizoval. Tím se odchýlil nejen od svého původního názoru, ale také od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 407/2016. Ani v nyní posuzovaném případě nelze výši škody odvíjet izolovaně od ceny některých nemovitostí. Obviněný polemizuje i se závěry odvolacího soudu stran významu aktiv společnosti N. S., přičemž uvádí, že hodnota akcií není totéž, co cena nemovitostí, neboť nemovitosti generují další zisk. V případě čtyř nemovitostí se jednalo o komerční nemovitosti, ze kterých plynul výnos v podobě nájmů za dobu, kdy již byly vlastnictvím společnosti N. S., přestože za ně ještě rok nemusela zaplatit kupní cenu. Mezi aktiva společnosti N. S. dále patřily nejen odvolacím soudem posuzované nemovitosti, ale také další aktiva, a to v hodnotě minimálně cca 14,8 mil. Kč, které však odvolací soud v napadeném rozsudku při určení škody vůbec nezohlednil. Důsledkem uvedeného nesprávného porovnání hodnoty a sjednané ceny čtyř nemovitostí je také to, že se závěr o škodě vymyká jednoznačným závěrům odborné literatury, podle které žádná škoda nevznikne, obdržela-li oklamaná osoba ekvivalent svého plnění a věc může sloužit bez problému svému účelu. Zde ovšem státní podnik Transgas za kupované akcie obdržel dokonce více než ekvivalent, neboť za cenu 351 mil. Kč získal akcie v prokázané hodnotě přinejmenším 355,674 mil. Kč. Postup odvolacího soudu při určování škody se také vymyká teorii příčinné souvislosti. Nebýt smlouvy o převodu akcií, státní podnik Transgas by nenabyl akcie společnosti N. S. s hodnotou 355,674 mil. Kč za částku 351 mil. Kč. Byl by tedy o 4,674 mil. Kč „chudší“. V žádném případě by ovšem v důsledku neuzavření smlouvy o převodu akcií nebyl „bohatší“ o 19,130 mil. Kč. Majetková dispozice státního podniku Transgas tedy vůbec není se škodou konstruovanou v napadeném rozsudku v relevantním příčinném vztahu. Tyto skutečnosti tedy nemohou vést k závěru o spáchání trestného činu. Pokud se navíc odvolací soud ke svému již dříve zavrženému přístupu vrátil až při vyhlášení napadeného rozsudku, je jeho rozsudek překvapivý.
21. S poukazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný K. považuje za neúplný výrok odvolacího soudu, který nejprve v prvním zrušujícím rozhodnutí uvedl, že podstatnou pro zjištění výše škody bude celková výše tržní ceny akcií společnosti N. S. a její porovnání se skutečnou kupní cenou, načež v nyní napadeném rozsudku odvolací soud tuto okolnost nejen nezmínil ve výroku, ale ani se sní nevypořádal v odůvodnění. V tom spatřuje obviněný neplnost výroku rozsudku vrchního soudu.
22. Obviněný dále uvádí, že soud přehlédl posudek zpracovaný BDO Znalex, který jako jediný určoval hodnotu dotčených nemovitostí nejpřiléhavějším způsobem. Rovněž poukázal na to, že smlouva o převodu akcií obsahovala ustanovení, které představovalo kompenzační mechanismus pro případ, že hodnota akcií společnosti N. S. poklesne v období od provedení due dilligence do podpisu smlouvy.
23. Další výhrady obviněného se týkají naplnění subjektivní stránky. Skutková věta podle obviněného neobsahuje žádné skutečnosti, které by vyjadřovaly úmyslné zavinění, a toto je pouze předpokládáno. Poukazuje rovněž na to, že ke dni 4. 9. 2013 probíhalo teprve jednání a due dilligence a neexistovala závazná smlouva nebo dohoda, že státní podnik akcie koupí a kdy se tak stane. Tohoto jednání se navíc obviněný neúčastnil. O tom, že závazek se stane splatným v době, kdy bude akcie vlastnit státní podnik, obviněný nemohl vědět.
24. Obviněný konečně rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že k zániku trestnosti na straně obviněného nedošlo z důvodu absence dobrovolnosti.
25. Z těchto důvodů obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby jej zprostil obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
26. Obviněný V. K. podal proti napadenému rozsudku dovolání i prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Hartmanna, a to spolu s obviněnou právnickou osobou A. V rámci tohoto dovolání uplatnili oba jmenovaní obvinění dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
27. Obvinění i v tomto dovolání nesouhlasí se způsobem stanovení škody, kdy akcentují cenu akcií společnosti N. S., která přesahovala jejich tržní hodnotu. Soudy podle jejich názoru nesprávně vycházely z tržní ceny nemovitostí. I v této souvislosti poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 487/2019-II. Z těchto rozhodnutí obvinění dovozují, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze výši škody odvíjet izolovaně od ceny některých nemovitostí a rozhodující musí být cena akcií, které byly předmětem transakce. Poukazují i na překvapivost závěrů vrchního soudu v nyní napadeném rozsudku, na to, že státní podnik Transgas ve skutečnosti při nabytí akcií společnosti N. S. realizoval zisk, jakož i na to, že cenu za nemovitosti neměl platit státní podnik, nýbrž společnosti N. S. Závazek vyplývající z pořízení předmětných nemovitostí za 90,5 mil. Kč byl podle obviněných navíc zohledněn při stanovení hodnoty akcií společnosti N. S., neboť byl součástí pasiv, které byly v posudku České znalecké odečteny od hodnoty majetku této společnosti. Přístup, kdy při posuzování škody byla zohledněna pouze hodnota několika málo nemovitostí, ignoruje podle obviněných veškerá další aktiva společnosti N. S. a jejich zjištěné přírůstky. Poukazují i na občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou při uzavření kupní smlouvy a na to, že zjištěná škoda je pouze hypotetická, neboť obviněný K. dobrovolně dne 19. 12. 2013 koupil Nemovitosti zpět do společnosti A. Rovněž i v tomto dovolání obvinění namítají nesprávné vyhodnocení zániku trestnosti odvolacím soudem. Trestní represe nemůže podle obviněných být uplatňována tehdy, jestliže k porušení soukromoprávních vztahů a k možnému uplatnění soukromoprávní odpovědnosti vůbec nedošlo, protože jeho účastníci případné sporné nároky vypořádali dohodou, a kde škoda s ohledem na smluvní kompenzační mechanismus ani teoreticky Nemohla vzniknout, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
28. V další části dovolání obvinění rozporují i závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Uvádějí, že odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků zpracovaných až ex post po prodeji předmětných nemovitostí společnosti N. S. Nebyl přitom proveden žádný důkaz k tomu, zda obviněný K. o skutečné hodnotě těchto nemovitostí věděl. Z důkazů naopak vyplývá, že obviněný K. byl přesvědčen, že hodnota nemovitostí požadované kupní ceně odpovídá. Po zrušení celé transakce byly tyto nemovitosti prodány za 102 mil. Kč, tedy za cenu o 11,5 mil. Kč vyšší, než byla cela, za kterou byly prodány společnosti N. S. a která byla podle nižších soudů nadhodnocená. V této souvislosti obviněný poukazoval na nabídku prodeje nemovitostí, kterou v září 2012 učinila společnost Real-Treuhand Reality a která podle tohoto posouzení činila 91,1 mil. Kč až 93,1 mil. Kč. Tento a související důkazy soud odmítl provést s tím, že obviněný K. jako zkušený realitní podnikatel věděl, že kupující by si bonitu a reálnou tržní cenu nemovitostí musel ověřit vypracováním vlastního znaleckého ocenění, které by vedlo ke snížení ceny, čímž podle obviněného presumoval, že obviněný K. musel vědět, že předmětné nemovitosti tuto hodnotu ve skutečnosti nemají. Takový postup však obviněný považuje za nepřípustný. Z provedených důkazů vyplývá, že obviněný K. důvodně dovodil cenu ve výši 91,1 mil. Kč z relevantních a jediných existujících odborných podkladů v dané době. Tyto nemovitosti navíc v generovaly zisky představované výnosy z jejich nájmů, které byly příjmy společnosti N. S. Obviněný se přitom jednání o převodu akcií neúčastnil a tuto záležitost přenechal zcela v dispozici obviněného T. O změně vlastnického práva navíc společnost A. informovala všechny nájemce a dodavatele energií předmětných nemovitostí. Obviněný T. vypověděl, že si nebyl jist, zda transakce se státním podnikem Transgas bude nakonec realizována.
29. Z těchto důvodů obviněný V. K. i obviněná právnická osoba A. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu aby je sám zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., popř. aby odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
30. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve v podání ze dne 23. 8. 2021 k dovolání obviněného P. T. , kdy vyjádřil přesvědčení, že nyní uplatňované námitky již byly vypořádány ze strany soudů obou stupňů, jakož i že skutková zjištění soudů týkající se jeho zavinění nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
31. Městský soud v Praze se podle státního zástupce ve svém rozsudku, s nímž se, co se týče skutkových zjištění, identifikoval i soud odvolací, zcela pregnantně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných (co se týče případu vyvedení prostředků likvidátorem státního podniku Potraviny). Správnost tohoto vyhodnocení dále podpořil i odvolací soud. Obviněný věc hodnotí, aniž by alespoň nějak zohlednil předchozí průběh jednání se spoluobviněným J. K., aniž by připustil znalost existence negativního stanoviska, které k žádosti K. řízeného odboru vypracovala advokátka JUDr. Chvalová, aniž by zohlednil svou vědomost o chystaném a bezprostředně následujícím výmazu státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku, o jehož důsledcích na existenci pohledávek a možnost jejich platného převodu musel být dobře obeznámen a vzhledem ke svým zkušenostem z podnikatelského prostředí s nimi i srozuměn, a jakkoli připustil, že nebyl jakýkoli důvod v otázce vyřízení dluhu zaniklého subjektu oslovovat likvidátora zcela jiného právního subjektu, jehož posláním a úkolem při likvidaci vůbec není jakkoli řešit dluhy jiných dlužníků s jejich věřiteli či s kýmkoli jiným. Ostatně likvidátor z podstaty své funkce a účelu své činnosti nebyl ani povolán k tomu, aby oslovoval za tímto účelem osobu poskytující právní služby, a to co se týče dluhů, které jím likvidovaný podnik nezatěžují. Obdobně to lze vztáhnout i na potřebu právní rady poskytované potencionálnímu budoucímu věřiteli.
32. Obviněný P. T., například opomněl zmínit, že byl při jednáních s K. konfrontován s negativním stanoviskem zřizovatele k možnosti plnění uplatněné pohledávky, byť k tomuto stanovisku vyjádřil vůči K. nesouhlas, když argumentoval svým právním stanoviskem, podle kterého byly pohledávky stále vymahatelné. Z negativního stanoviska JUDr. Chvalové, jež bylo vypracováno na žádost odboru MPO řízeného právě odsouzeným K. ze dne 30. 9. 2005, je zcela zřejmé, že okamžikem výmazu společnosti dochází k zániku dlužníka a v návaznosti na to i k vyloučení vymahatelnosti veškerých jeho závazků. Nutno zdůraznit, že k výmazu po zrušení státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku došlo po usnesení soudu o zrušení konkursu na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení. Za takového stavu si obviněný musel uvědomovat, že pokud se mu podaří přesvědčit již odsouzené Š. a návodce K. k tomu, aby došlo k vyplacení požadované velmi rozsáhlé částky údajných pohledávek, zcela neodpovídající jejich pořizovací ceně, od zcela jiného právního subjektu než byl původní dlužník, stane se tak pouze v rozporu s povinnostmi likvidátora likvidovaného podniku nakládat s prostředky tohoto podniku způsobem odpovídajícím účelu likvidace, tedy v rozporu s účelem svěření majetkových hodnot tomuto hlavnímu pachateli.
33. Námitku obviněného, že on nebyl na rozdíl od spoluobviněných K. a Š. osobou, jež by měla porušit nějakou svou povinnost vyplývající z postavení odpovědných osob jednajících za dlužníka, neměl žádné povinnosti vůči státu a státnímu podniku Potraviny, ani nebyl povinen přezkoumávat, zda tyto osoby jednají v mezích svých oprávnění, je nutno odmítnout s tím, že role obviněného byla vyhodnocena jako účastenství ve formě pomoci, přičemž současně pachatelem, a již vůbec ne účastníkem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nemusí nutně být osoba, jež by vykazovala nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo byla v určitém specifickém postavení ve smyslu ustanovení §114 odst. 3 tr. zákoníku.
34. K výhradě obviněného o neexistenci právní normy postihující věřitele za uplatnění neexistující nebo nevymahatelné pohledávky státní zástupce uvádí, že obviněným použitá formulace v podstatě kopíruje znění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což samo o sobě vylučuje s obviněným v jeho názoru souhlasit.
35. Taktéž co se týče údajného neprokázání předchozí dohody obviněného s dalšími pachateli trestného činu zpronevěry (hlavním pachatelem a návodcem), státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl uznán vinným z účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry. Účastník na trestném činu se sám trestného činu nedopouští, tedy nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty. Ovšem bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k jejich naplnění hlavním pachatelem trestného činu. Pomocník musí jednat výlučně úmyslně a s vědomím všech podstatných souvislostí. Není nezbytné, aby měl zcela přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele. Postačí, pokud si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v hlavních rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu trestného činu. Ten, jemuž je pomoc poskytována, tedy hlavní pachatel, si přitom nemusí být poskytované pomoci ani vědom. Obviněný nebyl odsouzen za spolupachatelství, které je charakterizováno úmyslným společným jednáním a sledováním společného cíle, což vyžaduje vždy jistou formu dohody alespoň v podobě dohody konkludentní. Z uvedeného tak vyplývá, že k postihu za účastenství na trestném činu není nějaká předchozí dohoda s hlavním pachatelem vyžadována. Tudíž postrádá-li její bližší specifikaci obviněný v popisu skutku výroku o vině, nejde o vadu rozsudku, neboť se nejedná o vyjádření obligatorního znaku skutkové podstaty účastenství ve formě pomoci na trestném činu zpronevěry.
36. Byla-li ovšem v posuzovaném případě soudy jistá předchozí domluva mezi pachateli (účastníky) dovozena, stalo se tak zcela logicky z důvodů, jež soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně určitě vysvětlily. O tom, že byla ze strany obviněného s návodcem K. jednání vedena, a to ještě v době, kdy obviněný jako jednatel obchodní společnosti ani žádnou pohledávkou nedisponoval, není žádného sporu. Ostatně ani obviněný se tím ve svém mimořádném opravném prostředku netají. Vzhledem k dalším okolnostem případu, jež rovněž soudy neponechaly stranou svých úvah, je zjevné i to, že v rámci těchto jednání muselo minimálně mezi těmito dvěma osobami dojít k dohodě, na jejímž základě měl obviněný poskytnout svou součinnost k defraudačnímu jednání hlavního pachatele Š., nutno podotknout, že zcela ze zištných důvodů. Tyto důvody pak rozhodně nelze slučovat s účelem podnikání obchodní společnosti, jímž je dosažení zisku, které se ovšem musí dít v zákonných mezích. V těch se obviněný nepohyboval. Nemůže tudíž ani uspět odkaz obviněného na to, že by se ochrana majetkových vztahů měla dít v prvé řadě uplatňováním prostředků občanského a obchodního práva. V předmětném případě taková soukromoprávní ochrana nemohla být vůbec realizována (již vůbec nelze hovořit o dostatečnosti takové ochrany), jelikož obviněný se účastnil na majetkové trestné činnosti, která byla z jeho strany vědomě páchána za účasti právě těch osob, které měly o ochranu svěřených majetkových hodnot dbát.
37. Za procesní je podle státního zástupce třeba označit námitku obviněného týkající se nevyhovění jeho návrhu na provedení výslechu svědka, právního zástupce společnosti C. S obviněným lze sice souhlasit s výčtem situací, za nichž soudy nemusí vyhovět návrhům účastníků řízení na doplnění dokazování, nikoli již však s jeho názorem, že soudy tato pravidla nerespektovaly. Důkaz výslechem svědka vyhodnotily jako nadbytečný, tedy jako takový, který již nemohl vnést více světla ani do posouzení subjektivní stránky trestného činu. Lze s nimi souznít v tom, že i názor o jednání obviněného jako osoby pohybující se dlouhodobě v podnikatelském prostředí a znalého problematiky obchodněprávních závazkových vztahů a problematiky korporátní minimálně v nepřímém úmyslu si soudy mohly utvořit již na podkladě důkazů, jež byly ve věci provedeny, a skutečností z nich vyplynuvších, aniž by bylo nezbytné zvát k výslechu J. P. V tomto smyslu rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí soudy argumentovaly. O opomenutý důkaz se podle názoru obviněného nejedná. Výslech navrhovaného svědka navíc nemohl mít ve vztahu k možným závěrům o naplnění příslušné formy zavinění povahu přímého důkazu, neboť úmysl pachatele v případech, kdy ho pachatel sám nedoznává (což by jedině bylo možno považovat za přímý důkaz), lze zjišťovat jen na základě důkazů nepřímých.
38. Obviněný taktéž svůj nesouhlas s výrokem o povinnosti k náhradě škody založil primárně na procesní námitce, která podle státního zástupce nepodléhá dosahu jím uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu. Podle něj ze strany poškozeného ministerstva nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení vzneseného nároku na náhradu škody, a to i s přihlédnutím k další (více jak roční) existenci státního podniku v likvidaci a možného vlivu na výši likvidačního zůstatku odváděného MPO. K této výhradě státní zástupce odkázal na závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1224/2020, v němž se totožnou námitkou vznesenou již odsouzenými J. K. a J. Š. dovolací soud vypořádal. Poškozený se proto v této trestní věci připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení včas a řádně (ve výši 39 273 141,30 Kč). Výši nárokované částky sice neuvedl (konkrétním) číselným údajem, ale dostatečně ji v návaznosti na uvedení (vyčíslení) této částky v usnesení o zahájení trestního stíhání určil poukazem ve výši uhrazených pohledávek státním podnikem Potraviny. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí vypořádal i s možným dopadem vedené likvidace na výši uplatněného nároku na náhradu škody s tím, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody a při určení její výše bylo nutno vycházet z výše škody, která vznikla v době dokonání trestného činu, přičemž nedošlo ani k žádné částečné náhradě takto vzniklé škody. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitce, že se nemohlo jednat o škodu, protože obviněný disponoval existujícími pohledávkami, byť ve formě naturálních obligací. Obviněný v okamžiku, kdy se rozhodl účastnit na úmyslné trestné činnosti hlavního pachatele, který disponoval se svěřenými prostředky státního podniku Potraviny a hodlal s nimi za přispění obviněného naložit způsobem očividně odporujícím účelu svěření, žádnou naturální obligací nedisponoval. Vyjednávání o jejím pořízení a její vlastní získání bylo součástí zločinného záměru, v podstatě šlo o přípravné jednání k vlastní účasti v podobě pomoci k trestnému činu hlavního pachatele. Jestliže pak součástí tohoto dopředu dojednaného jednání bylo i převzetí dluhu státním podnikem Potraviny, k němuž nebyl žádný opodstatněný důvod (krom toho v rozporu s trestním právem) a vůbec k němu nemělo dojít, nelze hovořit o oprávněné pohledávce vůči dlužníku státnímu podniku Potraviny. Vůči tomuto dlužníku žádný právní titul neexistoval. Není tedy ani podklad pro to, aby se dalo hovořit o tom, že ke vzniku škody nedošlo.
39. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněného P. T., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
40. K dovolání obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. se státní zástupce vyjádřil v podání ze dne 3. 9. 2021.
41. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný K. uplatnil v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod nemůže být rozhodně naplněn v těch případech, kdy obviněný je v řízení zastoupen obhájcem, popř. dokonce více obhájci, obhajoba zosobňovaná právně erudovanými obhájci je na trestním řízení a jeho jednotlivých úkonech účastna a tato účast je ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů nižších instancí, plně umožněna, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, když sám obviněný tuto přítomnost obhajoby na hlavních líčeních a veřejných zasedáních o odvolání potvrzuje. Situace obviněného je podle státního zástupce v tomto ohledu opakem toho, na co je důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zacílen.
42. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ani v mezích tohoto dovolacího důvodu obviněný své dovolací námitky neuplatnil. Fakticky se totiž domáhá změny, nikoli doplnění výroku z důvodu jeho neúplnosti s tím, že výrok o vině ve své skutkové větě měl obsahovat určité jiné skutečnosti, jež se týkaly výše způsobené škody, a to na podkladě tvrzení, že tato škoda měla být určena odlišně, než jak ji stanovil odvolací soud. Obviněný tím vlastně nenamítá neúplnost, nýbrž vadnost, nadto vadnost jen určité pasáže části výroku o vině (jeho skutkové věty). Obviněný se úspěšně nemůže domáhat neúplnosti výroku o vině z napadeného rozsudku odvolací soudu s výhradou, že skutková věta měla být v otázce výše škody jinak koncipována.
43. K námitce týkající se zamlčení podstatného údaje státní zástupce uvedl, že takto formulovaná námitka je do jisté míry zavádějící, protože obviněný rozhodně při podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí primárně nepostupoval v zájmu nějakého uveřejnění nabytí nemovitostí společností N. S. ve veřejném seznamu. Podání písemného návrhu z jeho strany zahajovalo řízení o vkladu vlastnického práva k nemovitostem a bylo tedy podmínkou toho, aby k převodu nemovitostí mezi společností A. a společností N. S. vůbec došlo, neboť, jak je známo, právní účinky vkladu vznikají až na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Možnost přístupu každého, tedy i zástupců státního podniku Transgas, vyplývala ze zákonem zakotvené veřejnosti katastru nemovitostí, který skutečně slouží mj. k ochraně práv k nemovitostem. S uvedenou námitkou se navíc vypořádal odvolací soud. Státní zástupce připomněl, že vyjednávání o uzavření smlouvy mezi dotčenými osobami od svého počátku zohledňovalo vlastnictví společnosti N. S. pouze k oněm osmi původně nabytým nemovitostem, přičemž o nějakých dalších nemovitostech, jejich hodnotě a již vůbec ne povinnosti k úhradě kupní ceny v budoucnu při jednáních nepadla ani zmínka. Budoucí nabyvatel při běžné opatrnosti, kterou by od něj při nabytí práv k nemovitostem (třeba i prostřednictvím odkoupení akcií společnosti, jejímž v podstatě jediným hodnotným majetkem bylo vlastnictví nemovitého majetku) bylo možno rozumně očekávat, postupoval by jistě tak, že by si na příslušném pracovišti katastrálního úřadu nahlížením do katastru ověřil vlastnictví těch nemovitostí, o nichž byla vedena jednání. Jen stěží by jej pak mohlo napadnout, že by mohl být obelhán právě za pomoci zamlčení transakce, při níž společnost, koupě, jejichž akcií byla uvažována, nějaký majetek neočekávaně a navzdory vedeným jednáním naopak nabyla, ovšem se závazkem k úhradě vyšší ceny, jejíž splatnost byla záměrně odložena zjevně až na dobu, kdy již akcie společnosti budou odkoupeny za původně vyjednaných podmínek. V daném případě by jistě zástupci státního podniku Transgas či P. T., coby akcionář společnosti N. S., z listů vlastnictví, na nichž bylo evidováno již oněch osm nemovitostí, zjistili, že na těchto listech vlastnictví pro dané katastrální území přibylo ve vztahu ke společnosti N. S. vlastnické právo k dalším nemovitostem. Nutno ale zdůraznit, že by se tak mohlo stát pouze za podmínky, kdy by se nově nabyté nemovitosti nacházely ve shodném katastrálním území, přičemž je namístě také zmínit, že jenom pro obec Liberec (stejně tak obec Ústí nad Labem) jsou v katastru nemovitostí vedeny údaje k více jak pětadvaceti katastrálním územím. I nahlédnutím do příslušného listu vlastnictví by tudíž osoby, jimž obviněný zatajil podstatné údaje, neeliminovaly riziko, že společnost N. S. popřípadě za nadhodnocenou cenu, splatnou až dodatečně, nenabyla nemovitý majetek kdekoli jinde v České republice. To by bylo možné zjistit pouze z přehledu vlastnictví z území České republiky, což ovšem nebylo možné formou nahlížení. Přehled vlastnictví z území České republiky bylo navíc možno, pokud nešlo o dálkový přístup poskytnut pouze osobě, která prokáže svoji totožnost a uvede účel, pro který jsou údaje požadovány. Ani takové zjištění však nemohlo postačovat k tomu, aby dotčené osoby, jimž obviněný rozhodné skutečnosti zcela vědomě a záměrně zatajil, mohly odhalit hrozící škodu. K tomu by totiž bylo zapotřebí nahlédnout do sbírky listin, v níž se nacházely předmětné kupní smlouvy. I odtud by bylo ovšem získat informace složitější, neboť údaje ze sbírky listin mohl katastrální úřad poskytnout pouze osobě, která po prokázání své totožnosti a uvedla účel, pro který jsou údaje požadovány, což by jistě nebylo v případě zástupce státního podniku Transgas nic snadného.
44. Podle státního zástupce nemůže plně obstát ani námitka ohledně dostupnosti údajů v účetnictví. Jelikož uhrazení kupní ceny za nabyté nemovitosti bylo v celé její výši odloženo na pozdější dobu, v účetnictví nemohl být veden údaj o vynaloženém výdaji. Vzhledem k období, kdy ke skutku došlo, nemohly být změny v majetkové struktuře patrny ani z účetních výkazů, když řádná účetní závěrka za období roku 2013 ještě sestavena být nemohla. Zůstává tedy otázkou, kdy byly údaje ohledně nabytí čtyř nemovitostí a vzniku závazku k úhradě kupní ceny v budoucnu a podklady k tomu do účetnictví společnosti N. S. vloženy, když pouhá fyzická dispozice s takovými podklady na straně jednatele není to samé. Stejně tak je pochybné, v jakém stavu vedeného účetnictví, včetně jeho přehlednosti, a k jakému okamžiku se měl zástupce budoucího nabyvatele akcií společnosti s tímto účetnictvím seznámit, když byl jistě seznámen s tím stavem účetnictví, které existovalo v době vyjednávání o uzavření smlouvy ještě před tím, než bylo přistoupeno v rámci schvalovacího procesu na straně nabyvatele akcií k vyžadování potřebných souhlasů. Obviněnému přitom muselo být nepochybně zřejmé, že tento schvalovací proces, v době závadného jednání obviněného již probíhající, by byl při vědomí existence dalších nemovitosti v majetku společnosti a toto vlastnictví provázeného závazku k úhradě téměř 100 mil. Kč ovlivněn a jeho výsledek mohl dopadnout zcela jinak než schválením odkupu akcií.
45. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky příslušného majetkového trestného činu, je podle státního zástupce sice nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc, přičemž o ochranu svých majetkových zájmů musí dbát především samotní účastníci soukromoprávní vztahu. Ti by měli postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti. Posuzovaný případ však nebyl vzhledem ke shora uvedenému a se zohledněním ne zcela tradičního způsobu provedení činu takového charakteru, kdy by bylo možno poškozenému přičítat flagrantní neopatrnost, lehkovážnost, stejně jako tvrdit, že by pro něj bylo zcela snadné odhalit podvodné jednání dosažitelnými prostředky (byť s jistým úsilím nakonec dostupnými v rámci přístupu k údajům v katastru nemovitostí). Naopak za správné lze podle něj považovat to posouzení, jímž se s danou námitkou vypořádal odvolací soud, pokud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. V souladu s ustálenou judikaturou jde o podvodné jednání i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele podáním nepravdivých informací nebo zamlčením podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, anebo tak neučiní včas. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry (viz složitá a i souhlasy dalších subjektů podmíněná jednání vedená v souvislosti s uzavřením smlouvy, kdy se její podstata neměnila, stejně jako prvotní zájem, který směřoval k pořízení nemovitého majetku), kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. Ani případná snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených nemá vliv na trestnost jednání pachatele.
46. K námitce týkající se stanovení výše škody státní zástupce nejprve zmínil, že soudy nakonec vycházely ve svých závěrech z hodnot určených v posudku společnosti Česká znalecká. Znalecký posudek znaleckého ústavu A-Consult plus č. 18/2020 ze dne 14. 7. 2020 předložený obhajobou soudy odmítly provést pro nadbytečnost. V tomto posudku přitom dospěl ústav A-Consult k jiným závěrům (co se týče hodnoty nemovitostí i akcií společnosti N. S.) než znalec České znalecké, tudíž podle státního zástupce nebyl důvod, aby soudy posudek předložený obžalobou odmítly provést jakožto nadbytečný. V případě zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání by podle státního zástupce tuto procesní problematiku bylo nutno znovu otevřít. K samotné otázce stanovení výše škody státní zástupce uvedl, že za rozhodné je nutno označit to zjištění soudu, podle něhož podstatou posuzovaného zločinu, resp. pokusu o něj, bylo klamavé (zamlčující) jednání obviněného, které se přímo netýkalo prodeje původní majetkové podstaty společnosti N. S., jejíž aktiva zahrnovala soubor osmi nemovitostí, přičemž co do tohoto rozsahu obchodu se obě smluvní strany již dnem 28. 8. 2013 dohodly na předmětu obchodu, jeho rozsahu a rovněž smluvní kupní ceně 351 mil. Kč. Znaky podvodného jednání vykazovalo až ono následné jednání obviněného, které spočívalo v utajeném navýšení aktiv společnosti N. S. včleněním dalších čtyř nemovitostí do jeho portfolia, ovšem současně s vložením vysokého budoucího závazku k platbě další kupní ceny, přičemž tento závazek svou nominální výší přesahoval tržní hodnotu dalších začleněných nemovitostí.
47. Ohledně výše případné škody a způsobu jejího určení je podle státního zástupce vzhledem k podstatě skutku zcela důvodné trvat na názoru, že škodu způsobenou jednáním obviněného je nutno počítat právě v úzké návaznosti na charakter tohoto jednání. Jednání obviněného spočívalo v tom, že v době, kdy již byl dojednán převod akcií společnosti N. S. na státní podnik Transgas, bylo především dohodnuto, co je předmětem koupě (sice formálně akcie společnosti N. S., ovšem primárně šlo o nabytí dispozice k osmi nemovitostem, jež tvořily majetkovou podstatu společnosti N. S.) a jaká bude za v době vyjednávání známého stavu společnosti kupní cena za akcie (čekalo se pouze na schválení prodeje v rámci struktur MPO), obviněný převedl do majetku společnosti N. S. další nemovitosti za nadsazenou cenu, čímž nepochybně snížil hodnotu jmění společnosti N. S., tuto společnost a potažmo i nabyvatele akcií této společnosti bezdůvodně zatížil. V tomto případě by z pohledu trestněprávního ve smyslu naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně způsobení škody, resp. hrozbě takové škody v příčinné souvislosti se zamlčením podstatné skutečnosti, nemělo být významné, jaká byla výsledná hodnota akcií N. S., ale to, o kolik by se cena akcií N. S., jak již byla dojednána smluvními stranami a připravena ve smlouvě k podpisu, v důsledku jednání obviněného zvýšila či snížila, jakých změn by reálně doznala. Ve výši odpovídající obohacení, které obviněný sledoval, hrozila státnímu podniku Transgas v příčinné souvislosti se zamlčením shora rozvedené podstatné skutečnosti i škoda. Pokud obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se zjištění výše škody z hodnoty akcií (rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 407/2016 a 5 Tdo 487/2019), tato podle státního zástupce na posuzovaný případ přímo nedopadají, protože se přece jen týkala jiného skutkového základu a případů, kdy bylo rozhodující ocenění právě akcií podle jejich obvyklé ceny.
48. K otázce naplnění subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že i v tomto ohledu se jedná o námitky, kterými se oba nižší soudy zabývaly. Jestliže obviněný zdůraznil, že byl přesvědčen o výhodnosti a velkém potencionálu převedených čtyř nemovitostí za cenu stanovenou na výši 90,5 mil. Kč, je s podivem, že o takto výhodném obchodu neinformoval zástupce státního podniku Transgas a dokonce ani obviněného P. T., jednatele společnosti M. I. Zatajení takové podstatné skutečnosti při výhodnosti transakce nedává logický smysl. Lichá je rovněž výtka, že soudy nesprávně vyšly z předpokladu o uvědomění si té skutečnosti obviněným, že převod akcií bude realizován. Je nutno oponovat, protože pokud by obviněný s uzavřením smlouvy, na jejímž podkladě by měl státní podnik Transgas akcie nabýt, vůbec či jenom spíše nepočítal, zřejmě by vůbec žádná jednání o převodu akcií společnosti N. S., kterými z pozice jediného člena představenstva společnosti A. disponoval, neinicioval a následně do nich ani nijak nezasahoval. Úplná nejistota v otázce, zda k uzavření smlouvy nakonec dojde, neznamená, že osoba, která na straně jednoho z budoucích účastníků smlouvy vstoupí do vyjednávání podmínek takové smlouvy, o uzavření smlouvy neuvažuje, uzavřít smlouvu nechce či s takovým uzavřením smlouvy není srozuměna. Skutečnost, že se taková osoba věnuje i dalším obchodním případům v oboru činnosti, kterým se ve svém profesním životě běžně zabývá, nemůže nikterak vylučovat jeho vůli k uzavření smlouvy, a to již jen proto, že sjednání předmětného obchodního případu, jehož podmínky byly domlouvány, a především ze strany nabyvatele schvalovány po určitý časový úsek (několika měsíců), nemohlo ani zdaleka zabrat veškerý dostupný čas s tím, že by jiné aktivity byly z důvodu zaneprázdněnosti vyloučeny. Posouzení otázky formy zavinění jednání směřujícího k obohacení a způsobení škody nemůže výrazně ovlivnit ani konkrétní znění ustanovení smlouvy o úplatném převodu akcií, která umožňovala smluvním stranám řešit dodatečně zjištěné vady plnění, resp. to, zda ze strany účastníků smlouvy byla taková ustanovení využita či nikoli, a to přitom z toho důvodu, že tyto strany zvolily postup k nápravě vad poněkud jiný.
49. Konečně pak k otázce zániku trestnosti státní zástupce konstatoval, že není důvod popírat závěr soudů o tom, že pokud obviněný až po zjištění vady plnění ze strany nabyvatele státního podniku Transgas začal vyvíjet iniciativu k nápravě, nepostupoval výlučně jen z vlastní iniciativy, a tedy zcela dobrovolně v zájmu odstranění hrozícího následku (ať již v rámci posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu či podmínek zániku trestnosti pokusu trestného činu), když reagoval až na prvotní kroky zástupce státního podniku Transgas. V tomto směru není směrodatné, zda reakce obviněného přišla pár dní či až několik měsíců po úkonech nabyvatele, který si zamlčené skutečnosti všiml a začal jednat. Vždy šlo až o dodatečně zvolený postup obviněného reagující na nově nastalou situaci po zjištění vady poškozeným.
50. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby i dovolání obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Státní zástupce současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
51. Na vyjádření státního zástupce ze dne 23. 8. 2021 reagoval obviněný P. T., replikou učiněnou prostřednictvím svého obhájce. Uvedl, že s vyjádřením státního zástupce nesouhlasí, neboť tento ve svém vyjádření pouze převzal argumentaci soudů nižších stupňů, aniž by se důkladněji zabýval podstatou dovolacích námitek. Zdůraznil, že při jednáních s K. nebyl konfrontován s negativním stanoviskem zřizovatele k možnosti plnění uplatněné pohledávky. I pokud by s tímto stanoviskem seznámen byl, nebyl by jím nijak vázán. Spoléhal naopak na stanoviska právních zástupců společnosti C. Nebylo povinností obviněného kontrolovat postup zvolený zaměstnanci MPO. Jeho postavení zástupce věřitele navíc není možno zlehčovat, neboť jej tíží řada povinností, především povinnost péče řádného hospodáře. Za nedodržení zákonnosti postupu protistrany jej nelze činit odpovědným. Zopakoval svoji argumentaci týkající se plnění naturální obligace a vzniku škody. Upozornil i na to, že nalézací soud své původní závěry přehodnotil výlučně na pokyn soudu odvolacího. Uzavřel, že skutek kladený mu za vinu není trestným činem. Závěrem zopakoval svoji argumentaci týkající se potřebnosti výslechu svědka P., naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu a výroku o náhradě škody. Pokud jde o dovolací návrh, obviněný setrval na požadavku na zrušení osobou soudních rozhodnutí a zproštění obžaloby.
52. Repliku k vyjádření státního zástupce ze dne 3. 9. 2021 uplatnil i obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše. Nesouhlasí s názorem státního zástupce, že jeho argumentace týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nespadá pod rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Stejné platí, i pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nesouhlasí ani se závěry státního zástupce stran zamlčení nabytí předmětných nemovitostí společností N. S., kdy opět připomíná veřejnou povahu katastru nemovitostí a nezbytnost prověření nabývané společnosti ze strany státního podniku Transgas. Připomněl také, že nebyla sjednána žádná dohoda o zákazu nabytí dalšího majetku společností N. S. Zabýval se rovněž otázkou, zda mohly být změny v majetkové struktuře patrné z účetních výkazů, přičemž dospěl ke kladnému závěru. Polemizuje i se stanoviskem státního zástupce týkajícím se stanovení výše škody, přičemž trvá na tom, že v důsledku nabytí předmětných nemovitostí se majetek společnosti N. S., resp. státního podniku Transgas, naopak navýšil. Poukázal rovněž na to, že do 10. 12. 2013 nebyla sjednána žádná pevná cena za převod akcií společnosti N. S., i na ustanovení smlouvy o převodu akcií obsahující ujednání umožňující řešit dodatečně zjištěné vady plnění. Závěrem své repliky obviněný setrval na podaném dovolání.
53. Obviněný V. K. uplatnil k vyjádření státního zástupce repliku i prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Hartmanna, a to spolu s obviněnou právnickou osobou A. Tito obvinění se v této replice znovu zabývají konstrukcí škody způsobené trestným činem, přičemž zopakovali vývoj v přístupu odvolacího soudu k této otázce a zdůraznili, že v případě transakcí spočívajících v převodu akcií nelze trestněprávně relevantní škodu určovat na základě ocenění dílčích aktiv a pasiv daného majetku, nýbrž je nutno vycházet ze srovnání reálné hodnoty akcií v době převodu a sjednané ceny. Důsledkem toho podle obviněných je, že na straně státního podniku Trasgas žádná škoda nevznikla. Z vyjádření státního zástupce podle obviněných plyne i to, že k zamlčení rozhodujících skutečností nedošlo. Pokud by státní podnik před uzavřením smlouvy o převodu akcií společnosti N. S. ověřoval, zda tato společnost vlastní osm původních nemovitostí, musel přímo z listu vlastnictví zjistit, že uvedená společnost vlastní také další nemovitosti. Tuto skutečnost přitom mohl zjistit i z účetnictví. Z těchto důvodů se podle obviněných neuplatní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Opakují rovněž, že obviněný K. se zástupci státního podniku vůbec nejednal. Obvinění nesouhlasí ani se závěrem o úmyslném zavinění na straně obviněného K., přičemž znovu poukazují na znalecký posudek společnosti Real-Treuhand Reality, který stanovil cenu nemovitostí na 91 až 94 mil. Kč. Úmysl obviněného K. je soudy pouze presumován s poukazem na jeho zkušenosti. Dále obvinění zopakovali přístup obviněného K. poté, co jej státní podnik upozornil, že o předmětné nemovitosti nemá zájem. V důsledku toho podle obviněných došlo k zániku trestnosti. S tím se však státní zástupce nijak nevypořádal. Z těchto důvodů obvinění uzavřeli, že na podaném dovolání setrvávají.
III.
Přípustnost dovolání
54. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
55. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
56. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
57. Obviněný P. T., a obviněná právnická osoba A. v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněný V. K. vedle tohoto dovolacího důvodu uplatnil i důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
58. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
59. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
60. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, je pak naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
61. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
62. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
Dovolání obviněného P. T.,
63. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním, které proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, jímž bylo mj. zamítnuto jeho odvolání, podal obviněný P. T.
64. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný P. T., na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, brojí proti výroku o vině , tedy pokud byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tak i proti výroku o náhradě škody (obviněný byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně s již odsouzenými J. Š. a J. K. poškozenému MPO částku 39 273 141,30 Kč. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že proti výroku o trestu obviněný námitky neuplatňuje.
65. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022.
66. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je totiž naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
67. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněným uplatněný dovolací důvod se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, a že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, měl obviněný napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však k této vadě dovolání obviněného nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [k výslovně neuplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. viz dále v tomto rozhodnutí], ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
68. S určitou mírou zjednodušení lze dovolací argumentaci obviněného shrnout tak, že obviněný spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že jeho jednání popsané pod bodem 1) výrokové části rozsudku nalézacího soudu není trestným činem (neboť nebyla prokázána dohoda obviněného o společném zločinném záměru s K. a Š. a společný záměr poškodit Českou republiku, obviněný neporušil žádnou svou povinnost, neboť jednal z pozice jednatele věřitele C. v souladu s péčí řádného hospodáře, respektive, že pokud byl dluh, jakkoliv v podobě naturální obligace, dlužníkem dobrovolně splněn, nevzniká na straně věřitele bezdůvodné obohacení). Dále namítá, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že je proto dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, respektive, že nalézací i odvolací soud odmítly provedení důkazu navrženého obhajobou, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady ( námitka opomenutého důkazu ). Naposledy pak obviněný zpochybnil výrok o povinnosti nahradit škodu poškozenému (s argumentací, že poškozený nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně neuplatnil podle §43 odst. 3 tr. ř., respektive, že škoda na straně MPO nemohla vzniknout, neboť se v případě zaplacení uplatněných pohledávek jednalo o plnění naturální obligace).
69. Z obsahu dovolání tedy vyplývá, že obviněný uplatňuje jak námitky právní povahy, tak i námitky skutkové a procesní povahy. Podstatou jeho dovolací argumentace založené na všech těchto jeho námitkách je jeho postoj založený na tom, že soudy zjišťované jednání obviněného není trestným činem.
70. Tento závěr je přitom platný i pro obhajobu, kterou obviněný uplatňoval i v předchozích stádiích trestního řízení. K tomuto jeho postoji včetně jeho odůvodnění popsaného výše v tomto usnesení pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud je dovolání obviněného založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
71. Pokud obviněný uplatňuje všechny tyto námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, pak k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky skutkové a procesní povahy by nebylo možno podřadit pod tento obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť tento dovolací důvod se týká výlučně právního posouzení skutku respektive jiného nesprávného hmotně právního posouzení , nikoliv tedy otázek čistě skutkových a procesních.
72. Pokud jde o uplatněné námitky skutkové a procesní povahy , jsou jimi pak ty námitky, kterými obviněný (z hlediska výroku o vině) ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy pokud rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou však čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
73. Je v minulosti opakovaně připuštěnou skutečností vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je jeho zásah do skutkových zjištění nižších soudů možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
74. S ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 pak bylo možné obviněným uplatněné námitky skutkové a procesní povahy projednat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento nově formulovaný dovolací důvod, který obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání nemohl uplatnit, je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
75. Je však třeba zdůraznit, že uvedená novela ničeho nezměnila na podstatě a východiscích dovolacího řízení, tedy že dovolací řízení na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) je určeno k nápravě nejzávažnějších vad dokazování a dovolání nemůže spočívat pouze na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Nadále platí, že skutkový stav lze při rozhodování o odvolání hodnotit zásadně pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souladu s ustanoveními hmotného práva. Přitom je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a vyjádřeného ve výroku rozsudku.
76. Obviněný v této trestní věci předmětem své dovolací argumentace explicitně učinil jak námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy, tak i námitku tzv. opomenutých důkazů .
77. Pokud obviněný uplatnil v rámci dovolání námitku tzv. opomenutých důkazů, pak lze této námitce poznamenat, že soudy důkazní návrhy obviněného (v případě posuzovaného skutku jde o návrh na výslech svědka J. P. - právního zástupce společnosti C.) nepřehlédly, ale naopak se s tímto důkazním návrhem náležitým způsobem vypořádaly a řádně vysvětlily, proč mu není nutné vyhovět. To vyplývá jak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pod bodem 29., tak i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 15. Pokud nebyl tento důkazní návrh akceptován, stalo se tak z důvodu naprosto legitimního, totiž nadbytečnosti dalšího dokazování, což soudy také v tomto směru tímto způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud se pak v tomto ohledu ztotožňuje se závěry soudů (ohledně zavinění obviněného) v tom směru, že s ohledem na osobu obviněného jako osoby pohybující se dlouhodobě podnikatelském prostředí a jeho znalosti obchodněprávních závazkových vztahů a problematiky obchodních společností si bylo možné závěr o jeho jednání minimálně ve formě nepřímého úmyslu učinit na základě ostatních ve věci provedených důkazů a výslech uvedeného svědka by v tomto ohledu nemohl přinést nic nového.
78. Z hlediska povahy a důležitosti uvedeného důkazního návrhu, kdy obviněný prezentuje tento důkaz jako důkaz přímý a tedy pro posouzení otázky jeho zavinění obviněného zásadní, lze s ohledem na okolnosti a povahu posuzované trestné činnosti pro úplnost poznamenat, že pokud obviněný trestnou činnost z hlediska subjektivní stránky nedoznává, pak bylo nutno jeho zavinění prokazovat souhrnem dalších, a to nepřímých důkazů, což je také případ této trestní věci. I z tohoto důvodu je uvedený důkaz nadbytečný.
79. Za daných okolností tak odmítnutím uvedeného návrhu na doplnění dokazování nemohlo být porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
80. Nejvyšší soud pak nemohl přisvědčit ani námitce obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy.
81. V tomto ohledu je nejprve nutno, jakkoliv v obecné rovině, konstatovat, že dokazování provedené nalézacím soudem bylo v této trestní věci provedeno nejen v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., jak již bylo konstatováno v předchozích odstavcích, ale že také následně nalézací soud podle §2 odst. 6 tr. ř. zjištěný skutkový stav věci hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. To zřetelně vyplývá zejména z bodů 31. až 33. rozsudku nalézacího soudu, pokud jde o skutkovou stránku věci, respektive z bodu 34. tohoto rozsudku, pokud jde o právní stránku věci. Rozsudek nalézacího soudu je tak v tomto ohledu v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí k odvolání obviněného napadený rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, což vyplývá zejména z bodů 14. až 16. rozsudku odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu se tak soudy dostatečně a srozumitelně vypořádaly se všemi podstatnými argumenty obviněného, přičemž z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, že by soudy rozhodly na podkladě jakýchkoliv důkazně nepodložených domněnek. Naopak je zřejmé, na základě jakých úvah podložených provedenými důkazy učinily rozhodná skutková zjištění a současně vyvrátily skutkovou verzi obviněného.
82. Naproti tomu je dovolací argumentace obviněného P. T., dílem založena na selektivním hodnocení jednotlivých provedených důkazů s jejich interpretací tak, aby tyto důkazy a skutečnosti z nich vyplývající vyznívaly ve prospěch obviněného, dílem je jeho dovolací argumentace ignorováním dalších skutečností vyplývajících z dokazování. Takovýto přístup obviněného k hodnocení důkazní situace je však zcela v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve svém souhrnu.
83. Není pochyb o tom, a odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou toho důkazem, že oba nižší soudy formulovaly své skutkové a na ně navazující právní závěry (na rozdíl od obviněného) při zohlednění a komplexním zhodnocením celého jednání, které v letech 2005 až 2006 obviněný T. vedl nejprve s obviněným K. a poté s obviněným Š. ve vztahu k uspokojení dvou pohledávek společnosti C. vůči státnímu podniku Pragofrukt v celkové výši 30 606 662 Kč. Oba soudy, při vědomí zjišťovaných časových a věcných aspektů tohoto jednání (na rozdíl od obviněného) zohlednily znalost obviněného o existenci negativního stanoviska, které k žádosti obviněného K. řízeného odboru MPO vypracovala advokátka JUDr. Chvalová. Zohlednily také vědomost obviněného T. o chystaném a bezprostředně následujícím výmazu státního podniku Pragofrukt z obchodního rejstříku, kdy o důsledcích takového výmazu na existenci pohledávek a možnost jejich platného převodu musel být obviněný, a to opět s ohledem na své zkušenosti z podnikatelského prostředí, obeznámen a být s nimi i srozuměn.
84. Obdobně lze nahlížet na jeho vědomost, opět vyplývající z jeho zkušeností z podnikatelského prostředí, o tom, že nebyl jakýkoli důvod v otázce vyřízení dluhu zaniklého subjektu oslovovat likvidátora zcela jiného právního subjektu, jehož posláním a úkolem při likvidaci vůbec není jakýmkoliv způsobem řešit dluhy jiných dlužníků s jejich věřiteli či s kýmkoli jiným, a který z podstaty své funkce a účelu své činnosti není povolán k tomu, aby oslovoval za tímto účelem osobu poskytující právní služby, a to co se týče dluhů, které jím likvidovaný podnik nezatěžují, což platí i na otázku poskytování právních rad potencionálnímu budoucímu věřiteli.
85. Obviněný P. T., v rámci své obhajoby také opomíjí, že při jednáních s obviněným K. byl informován o negativním stanovisku ze dne 30. 9. 2005 vypracovaném na žádost odboru MPO řízeného obviněným K. Ch. k nemožnosti plnění uplatněné pohledávky, při vědomí toho, že obviněný s tímto stanoviskem nesouhlasil (obviněný v rámci jednání s obviněným K. argumentoval svým právním stanoviskem, podle kterého byly pohledávky stále vymahatelné).
86. Obviněný se tedy minimálně z uvedeného stanoviska dozvěděl, že okamžikem výmazu společnosti z obchodního rejstříku dochází k zániku dlužníka a v návaznosti na to i k vyloučení vymahatelnosti veškerých jeho závazků, a tedy o náhledu MPO na tuto otázku. Pokud k tomuto jeho vědomí přistoupí zjištění, že k výmazu z obchodního rejstříku došlo po usnesení soudu o zrušení konkursu na majetek úpadce po splnění rozvrhového usnesení, pak je zřejmé, že si obviněný za této situace musel uvědomovat, že pokud mu za součinnosti obviněných Š. a K. budou vyplaceny jím požadované pohledávky v řádech několika desítek miliónů korun (v konfrontaci s tím, jaká byla pořizovací cena těchto pohledávek, tedy v řádech stovek tisíc korun) od zcela jiného právního subjektu, než byl původní dlužník, stane se tak pouze v rozporu s povinnostmi likvidátora likvidovaného podniku nakládat prostředky tohoto podniku způsobem odpovídajícím účelu likvidace, tedy v rozporu s účelem svěření majetkových hodnot.
87. Nejvyšší soud se takto ztotožňuje se zjištěnými skutkovými závěry obou nižších soudů v tom směru, že tyto se mohly stát úplným a správným podkladem pro jeho právní závěry a současně nezjišťuje, že by jakákoliv z námitek obviněného odůvodňovala existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V této části proto dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, kdy současně lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nový dovolací důvod podle citovaného ustanovení „úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení“ a změna je jen v tom, že nyní jsou tato pochybení přímým obsahem dovolacího důvodu a není zapotřebí je dovozovat extenzívním výkladem.
88. Nejvyšší soud se pak na základě soudy úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci ztotožňuje s odůvodněním obou nižších soudů i co do právních závěrů . Jejich správnost pak nemohla být dotčena ani zbývající částí námitek obviněného, které bylo možné s určitou mírou tolerance, neboť jsou do určité míry založeny na zpochybnění některých skutkových zjištěních, podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání takto i označil. Jakkoliv se však jedná o argumentaci právně relevantní, nebylo jí možno přiznat opodstatněnost.
89. V prvé řadě je nutno připomenout, že obviněný byl v této věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, to však ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na tuto formu trestné součinnosti, kdy u spoluobviněného K. byl učiněn (právní) závěr o tom, že tento jednal jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž pachatelství podle §22 odst. 1 tr. zákoníku bylo shledáno toliko u spoluobviněného Š., jsou pak neopodstatněné námitky obviněného T., že nebyl na rozdíl od uvedených spoluobviněných v takovém postavení, ve které mohl porušit nějakou povinnost vyplývající z postavení odpovědných osob jednajících za dlužníka, že neměl žádné povinnosti vůči státu a státnímu podniku Potraviny, a že nebyl povinen přezkoumávat, zda tyto osoby jednají v mezích svých oprávnění.
90. U posuzovaného trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku především platí, a platí to jak pro pachatele, tak o to více pro pomocníka či návodce k trestnému činu, že tyto osoby nemusí vykazovat nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost, či mít nějaké specifické postavení ve smyslu ustanovení §114 odst. 3 tr. zákoníku.
91. Obdobným způsobem pak lze přistoupit i k další námitce obviněného, když namítal (jakkoliv opět ve značné míře ve skutkové rovině), že mu nebyla prokázána předchozí dohoda s dalšími pachateli trestného činu zpronevěry, tedy hlavním pachatelem obviněným Š. a návodcem obviněným K. K této jeho námitce lze poznamenat, že pokud byl obviněný uznán vinným z účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry, pak se účastník na trestném činu sám trestného činu nedopouští, tedy nenaplňuje znaky jeho skutkové podstaty, avšak bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k jejich naplnění hlavním pachatelem takovéhoto trestného činu. Pomocník musí jednat výlučně úmyslně a s vědomím všech podstatných souvislostí. Není ale nezbytné, aby měl zcela přesnou vědomost o trestném činu hlavního pachatele. Postačí, pokud si představuje skutek zamýšlený hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou skutkovou podstatu trestného činu. Ten, jemuž je pomoc poskytována, tedy hlavní pachatel, si přitom nemusí být poskytované pomoci ani vědom. Obviněný nebyl v této trestní věci stíhán a odsouzen ani za spolupachatelství , které je charakterizováno úmyslným společným jednáním a sledováním společného cíle, což vyžaduje vždy jistou formu dohody alespoň v podobě dohody konkludentní.
92. Z uvedeného tak vyplývá, že k postihu za účastenství na trestném činu není nějaká předchozí dohoda s hlavním pachatelem vyžadována. Pak ale nelze napadený rozsudek ve výroku o vině v jeho skutkové větě označit za vadný s odůvodněním, že tato dohoda není ve skutku blíže specifikována, jak to činí obviněný, neboť se nejedná o obligatorní znak skutkové podstaty účastenství ve formě pomoci na trestném činu (zde zpronevěry).
93. Na straně druhé však existence určité dohody mezi spoluobviněným prokázána a zjištěna byla, což oba soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly a hodnotily. Takto hodnotily jak v zásadě nesporné zjištění, že mezi obviněným T. a spoluobviněným K. byla vedena jednání, a to dokonce ještě v době, kdy obviněný T. jako jednatel obchodní společnosti ještě žádnou pohledávkou nedisponoval, tak hodnotily i to, že v rámci těchto jednání muselo minimálně mezi těmito dvěma obviněnými dojít k takové dohodě, na jejímž základě měl a musel obviněný T. poskytnout svou součinnost k defraudačnímu jednání hlavního pachatele Š., které by jinak nemohlo proběhnout.
94. S ohledem na takovouto součinnost obviněných s cílem dosáhnou úhrady pohledávek způsobem zjištěným soudy a popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je nutno odmítnout další námitku obviněného, že při uplatnění a vymáhání svých pohledávek postupoval jednak v souladu s účelem podnikání obchodní společnosti, a to za účelem dosažení zisku, jednak v souladu se zákonem. Současně je v tomto duchu zcela bezpředmětný poukaz obviněného na to, že by se ochrana majetkových vztahů měla v prvé řadě uskutečňovat uplatňováním prostředků občanského a obchodního práva. V předmětném případě taková soukromoprávní ochrana nemohla být vůbec realizována, jelikož obviněný se účastnil na majetkové trestné činnosti, která byla z jeho strany vědomě páchána za účasti právě těch osob, které měly o ochranu svěřených majetkových hodnot dbát.
95. Poslední námitkou, která byla předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu, byly námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě škody z rozsudku nalézacího soudu, který obviněnému uložil, aby společně a nerozdílně se spoluobviněnými J. Š. a J. K. podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatil na náhradě škody poškozenému MPO částku 39 273 141,30 Kč. Ve vztahu k tomuto výroku pak obviněný uplatňuje jednak procesní námitky, jednak námitky právní, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit možné bylo.
96. Za procesní námitku, která ve své podstatě nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je nutno považovat výhradu obviněného, že ze strany poškozeného nedošlo k nezaměnitelnému způsobu vyčíslení vzneseného nároku na náhradu škody. Jakkoliv je již z formulace této námitky zjevné, že tato námitka není námitkou proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud touto námitkou z pohledu možného porušení práva obviněného T. na spravedlivý proces, tedy zabýval se touto námitkou ve stejném duchu, v jakém přistoupil k přezkumu stejné námitky v trestní věci obviněných K. a Š., o jejichž dovoláních rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1224/2020.
97. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí, na které na tomto místě odkazuje, pod body 90. až 106. podrobně rozvedl a odůvodnil svůj názor, že to byl Vrchní soud v Praze, který správně vyhodnotil, že se poškozený s nárokem na náhradu škody připojil plně v souladu s §43 odst. 3 tr. ř., respektive, že nalézací soud naopak pochybil, když nepřipustil poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do trestního řízení, v důsledku čehož tím porušil právo poškozeného na soudní ochranu.
98. Ve shodě s uvedenou argumentací lze i nyní konstatovat, že jakkoliv poškozený výši požadované částky (před zahájením dokazování) neuvedl konkrétním číselným údajem, specifikoval svůj požadavek na náhradu škody dostatečným způsobem, a to v návaznosti na uvedení (vyčíslení) této částky v usnesení o zahájení trestního stíhání v podobě poukazu na výši uhrazených pohledávek státním podnikem Potraviny. Poškozený se tedy v této trestní věci připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení včas a řádně (ve výši 39 273 141,30 Kč).
99. Kromě uvedené procesní námitky se Nejvyšší soud ve svém shora uvedeném rozhodnutí zabýval (body 107. až 108.) i otázkou dopadu vedené likvidace na výši uplatněného nároku na náhradu škody. Nedůvodnost a ve své podstatě bezpředmětnost uvedené námitky obviněného T. vychází z toho, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody bylo nutno (při určení její výše) vycházet z výše škody, která vznikla v době dokonání trestného činu, přičemž nedošlo ani k žádné částečné náhradě takto vzniklé škody. Navíc je dovolací argumentace obviněného založena na hypotetických úvahách o skutečnostech, které se ve výši způsobené škody nikterak neprojevily, a to při odhlédnutí od toho, že pokud došlo k nějaké úhradě běžných výdajů likvidovaného státního podniku a nákladů likvidace, prostředky získané trestnou činností obviněných nebyly a ani nemohly být tímto směrem použity.
100. Přisvědčit pak nelze ani námitce, že obviněný svým jednáním nemohl způsobit škodu, neboť disponoval existujícími pohledávkami, byť ve formě naturálních obligací. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s názorem státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání obviněného T. (bod 32. tohoto vyjádření), že obviněný v okamžiku, kdy se rozhodl účastnit na úmyslné trestné činnosti hlavního pachatele obviněného Š., který ze své pozice likvidátora disponoval se svěřenými prostředky státního podniku Potraviny a hodlal s nimi za přispění obviněného T. naložit způsobem odporujícím účelu svěření, žádnou naturální obligací nedisponoval. Vyjednávání o jejím pořízení a její vlastní získání bylo součástí zločinného záměru a v podstatě šlo o přípravné jednání k vlastní účasti v podobě pomoci k trestnému činu hlavního pachatele. Jestliže pak součástí tohoto dopředu dojednaného jednání bylo i převzetí dluhu státním podnikem Potraviny, k němuž nebyl žádný opodstatněný důvod a vůbec k němu nemělo dojít, nelze hovořit o oprávněné pohledávce vůči dlužníku státnímu podniku Potraviny. Vůči tomuto dlužníku žádný právní titul neexistoval. Není tedy ani podklad pro to, aby se dalo hovořit o tom, že ke vzniku škody nedošlo.
101. Nejvyšší soud tak mohl uzavřít, že se ve vztahu k obviněnému P. T. ztotožňuje s napadenými rozhodnutími jak co do skutkových závěrů, tak i co do jejich právního posouzení, a to jak z hlediska dovoláním napadeného výroku o vině, tak i výroku o náhradě škody. Současně pak mohl uzavřít, že pokud tento obviněný neuplatnil žádné opodstatněné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pak nemohl být relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci měl obviněný jako dovolatel namítat vady odpovídající dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A.
102. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. směřujícím proti té části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 9 To 70/2020, jímž bylo po zrušení původního odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze v celé části týkající se těchto obviněných znovu rozhodnuto o vině těchto obviněných zvlášť závažným zločinem podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo shora uvedeno, dovolání podal jak sám obviněný K. prostřednictvím obhájce JUDr. Prokopa Beneše, tak spolu s obviněnou právnickou osobou A. prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jiřího Hartmanna.
103. Obviněný V. K. a obviněná právnická osoba A. namítají jednak nesprávnost způsobu stanovení výše škody, kdy soudy podle jejich názoru nesprávně vycházely z ceny nemovitostí, ačkoliv rozhodující je podle jejich názoru cena akcií, které byly předmětem transakce; v této otázce navíc považují napadený rozsudek za překvapivý. Poukazují také na to, že vlastnické právo společnosti N. S. k předmětným nemovitostem bylo ještě před podpisem smlouvy zjistitelné z katastru nemovitostí, takže státnímu podniku Transgas nemohly být zamlčeny podstatné skutečnosti, a rozporují rovněž závěry o podvodném úmyslu, přičemž poukazují i na to, že se státním podnikem Transgas jednal obviněný T. (v tomto spatřují extrémní rozpor s provedeným dokazováním). Námitky uplatnili i proti závěru soudů o tom, že trestnost jejich jednání nezanikla. Obviněný K. nadto namítl i neúplnost výroku rozsudku odvolacího soudu. Obvinění rovněž poukázali na neprovedené důkazy.
104. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, kterou tento obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Dospěl však k závěru, že uvedená argumentace pod rozsah citovaného dovolacího důvodu nespadá. O něj se totiž jedná pouze tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto se též porušení práva na obhajobu považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním – srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. §365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157-3158.
105. Sám obviněný K. v podaném dovolání připouští, že obhájce po celou dobu řízení měl, porušení svého práva na obhajobu však spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém rozsudku formuloval skutek podle jiných trestně právně relevantních skutečností, než jak byly popsány v obžalobě, přičemž tomuto nepředcházelo poučení ze strany soudu, čímž měla být fakticky zN.žněna jeho obhajoba. Ona překvapivost mělo podle obviněného spočívat v popření původního náhledu odvolacího soudu na způsob stanovení výše škody způsobené trestným činem a v návratu k původní koncepci pojetí škody odvozené nikoli od ceny akcií, ale cen nemovitostí.
106. K tomu však Nejvyšší soud uvádí, že tímto způsobem není možno citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pojímat, neboť tento se týká, jak shora uvedeno, výlučně otázky, zda obviněný měl obhájce v případech nutné obhajoby. Obviněným předestřená pochybení odvolacího soudu by tak bylo v dovolacím řízení možno projednat pouze z hlediska možného porušení práva na obhajobu coby součásti práva na spravedlivý proces. Existenci takové závažné vady řízení, která by ospravedlňovala kasační zásah dovolacího soudu mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, však Nejvyšší soudu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí neshledal.
107. Je zjevné, že nespokojenost obviněného s postupem odvolacího soudu má původ ve způsobu stanovení výše škody způsobené trestným činem. Příklon odvolacího soudu ke způsobu založeném na rozdílu mezi obvyklou cenou předmětných nemovitostí a cenou, kterou se za ně zavázala zaplatit společnost N. S. (smlouvou uzavřenou předtím, než došlo k převodu jejích akcií na státní podnik Transgas, kdy splatnost ceny byla rovněž odložena na dobu po této transakci), považuje obviněný za překvapivý.
108. K otázce možné překvapivosti rozhodnutí soudu v trestním řízení však Nejvyšší soud konstatuje, že trestní řád neupravuje žádnou poučovací povinnost soudu v případě, kdy odvolací soud hodlá určitou, z hlediska viny relevantní otázku hodnotit jinak, než jak to činí soud nalézací. Jediné poučení, kterého se obviněnému musí dostat, je upozornění na možnost odchylného právního posouzení skutku (srov. §190 odst. 2, §225 odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud však nemůže sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně [§259 odst. 5 písm. b) tr. ř.]. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v některých případech je s ohledem na principy spravedlivého procesu nezbytné poučit obviněného o změně právní kvalifikace i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03). Na druhou stranu ani poučovací povinnost soudů v trestním řízení překračující rámec §190 odst. 2 tr. ř., popř. §225 odst. 2 tr. ř., není bezbřehá. Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017).
109. Z právě uvedeného vyplývá, že na odlišné posouzení určité, byť významné okolnosti ze strany soudu odvolacího se poučovací povinnost spočívající v upozornění na změnu právní kvalifikace nevztahuje. Z hlediska práva na obhajobu je nutné, aby obviněnému byl zřejmý okruh skutečností, která jsou pro rozhodnutí soudu relevantní, tedy aby věděl, které konkrétní znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž by mohl být uznán vinným, jsou předmětem dokazování. Jde tedy o to, aby obviněný věděl, jaká právní kvalifikace projednávaného skutku je soudem zvažována. Pokud se však jedná o stále stejný trestný čin, přičemž relevantní znaky skutkové podstaty se nemění, není nutné obviněného ještě před vydáním rozhodnutí upozorňovat na to, že odvolací soud se v některé otázce (zde ohledně způsobu stanovení výše škody) se soudem nalézacím neztotožňuje a že na tuto otázku bude nahlížet z jiného úhlu pohledu.
110. V nyní projednávané věci odvolací soud, jak již shora uvedeno, dospěl k závěru, že škodu je nutno stanovit jako rozdíl obvyklé ceny předmětných čtyř nemovitostí a výše kupní ceny, kterou se za ně společnost N. S. zavázala zaplatit. Nalézací soud oproti tomu ve svém druhém rozsudku ze dne 2. 9. 2020 vycházel z rozdílu mezi sjednanou cenou za převod akcií a jejich cenou obvyklou, přičemž současně zohlednil i výši uvedeného závazku na zaplacení kupní ceny za předmětné čtyři nemovitosti. V této souvislosti je nutno vedle obecných východisek upozornit i na skutečnost, že uvedený způsob stanovení výše škody nebyl ze strany odvolacího soudu ničím novým, neboť stejným způsobem přistoupil ke stanovení výše škody již Městský soud v Praze ve svém prvním rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 47 T 1/2019, který byl následně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020. Je rovněž nutno pamatovat na to, že v důsledku uvedené změny v náhledu odvolacího soudu došlo ke snížení výše škody z původních 85 826 000 Kč na konečných 19 130 000 Kč a že se tedy jednalo o změnu ve prospěch obviněných. V případě změny v náhledu odvolacího soudu na způsob stanovení výše škody, kdy se tento nakonec přiklonil k původnímu pojetí nalézacího soudu, šlo navíc čistě o právní posouzení předmětné otázky, které nevyžadovalo provedení dalšího dokazování, neboť skutkový stav této trestní věci byl již v době druhého rozhodování odvolacího soudu stabilizovaný. Možnost dalšího znaleckého zkoumání výše obvyklé ceny předmětných čtyř nemovitostí navíc odvolací soud nepřipustil. Nelze tedy hovořit o tom, že by obviněný K. byl nějakým způsoben krácen ve svém právu na obhajobu. Nejvyšší soud proto porušení práva tohoto obviněného na spravedlivý proces v postupu odvolacího soudu neshledal.
111. Pokud obviněný K. v souvislosti s pojednaným postupem soudu druhého stupně naznačil, že došlo ke změně skutku, pak ani tato námitka není důvodná, neboť ačkoliv došlo ze strany odvolacího soudu k přeformulování skutkové věty, jedná se bezpochyby stále o stejný skutek, neboť jednání i právně relevantní následek tímto jednáním způsobený se vždy alespoň zčásti překrývají (k totožnosti skutku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 361/2006). Změna se tak týkala pouze popisu skutku.
112. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou neúplného výroku, kterou obviněný K. uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , byť s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání obviněný citoval jeho původní označení, tedy ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dospěl však k závěru, že obviněným předložená argumentace tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Neúplnost výroku ve smyslu citovaného dovolacího důvodu totiž může spočívat pouze v absenci některé z podstatných náležitostí výroku stanovených zákonem – např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu, nebo není-li v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody rozhodnuto o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. §365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173-3174).
113. Samotné nezohlednění výše tržní ceny akcií společnosti N. S. a absence jejího porovnání se skutečnou kupní cenou, kterou podle námitek obviněného K. odvolací soud nezmínil ve výroku ani se s ní nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, není takovou podstatnou a zákonem stanovenou náležitostí výroku, kterou předpokládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve skutečnosti jde o výhradu hmotněprávního charakteru, neboť podstatou této argumentace je, že obviněný nesouhlasí se způsobem stanovení škody způsobené trestným činem. Námitky proti způsobu meritorního rozhodnutí, ve kterém obviněnému chybí vypořádání se s některou okolností rozhodných z hlediska viny, popř. vůči vypřádání určitých okolností v odůvodnění rozhodnutí, však nelze uplatňovat s poukazem na neúplný výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedenou argumentací se však Nejvyšší soud zabýval níže v pasáži týkající se způsobu stanovení výše škody způsobené trestným činem.
114. Ještě předtím však Nejvyšší soud věnoval pozornost námitkám skutkové a procesní povahy, které byly ze strany jmenovaných obviněných rovněž uplatněny. Jde zejména o vytýkaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a opomenuté důkazy. K této argumentaci lze nejprve uvést, že ji nebylo možno podřadit pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť se netýká právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž, jak uvedeno, otázek čistě skutkových a procesních. Otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou však čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) i odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obvinění snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nacházejí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
115. Obviněnými uplatněné námitky skutkové a procesní povahy však bylo, stejně jako v případě některých námitek obviněného P. T., (viz výše), možné s ohledem na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. účinnou od 1. 1. 2022 projednat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak již bylo shora uvedeno, tento nový dovolací důvod, který obviněný s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání nemohl uplatnit, je totiž naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . O uvedený zjevný (extrémní) rozpor se jedná např. tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný i proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
116. Pod první z uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, by bylo možno podřadit námitku extrémního rozporu, v rámci níž obviněný K. uvádí, že smlouvu se státním podnikem Transgas o převodu akcií společnosti N. S. neuzavřel on, nýbrž obviněný T. K této námitce však Nejvyšší soudu uvádí, že o tom, že akcie společnosti N. S. držela v době jejich převodu na státní podnik Transgas společnost M. I. obviněného P. T., není sporu. Z tohoto zjištění vycházely při závěrech o vině obviněného K. oba soudy nižších stupňů a toto je vyjádřeno ve skutkové větě. Obviněnému K. však není kladeno za vinu, že by osobně převedl akcie společnosti N. S. státnímu podniku Transgas, nýbrž to, že, stručně vyjádřeno, jako osoba, která s tímto státním podnikem vedla jednání o převodu akcií společnosti N. S., za účelem obohacení své společnosti A. státnímu podniku zamlčel, že společnost N. S. krátce před uzavřením smlouvy o převodu akcií nabyla ještě další čtyři nemovitosti s odloženou splatností kupní ceny, která navíc byla oproti obvyklé ceně těchto nemovitostí nadhodnocena. Skutečnost, že za společnost M. I., která akcie společnosti N. S. státnímu podniku Transgas nakonec převedla, jednal obviněný P. T., který navíc, jak vyplynulo z dokazování, ani nevěděl, že společnost N. S. na poslední chvíli nabyla za uvedených okolností další čtyři Nemovitosti, na závěru o vině obviněného K. ani obviněné právnické osoby A. ničeho nemění. Pachatelem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku totiž nemusí být pouze osoba, která právně jedná s poškozeným, ale i jakákoliv jiná osoba, která sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Jakkoliv tedy obviněný tuto námitku opřel o extrémní rozpor s provedeným dokazováním, tato jeho námitka je z uvedených důvodů bezpředmětná.
117. Relevantně byla naopak z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu uplatněna námitka opomenutého důkazu, která odpovídá jeho třetí alternativě. Nejedná se však o výhradu opodstatněnou, neboť není pravdou, že soudy znalecký posudek znalecké kanceláře BDO Znalex přehlédly. Naopak se k němu vyjádřil již vrchní soud v původním zrušujícím rozhodnutí ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 9 To 1/2020, a to v bodě 60. odůvodnění tohoto rozhodnutí, a následně soud prvního stupně v bodě 27. odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 9. 2020, ve kterém uvedl, že tento znalecký posudek ani tehdy předložený dodatek k posudku České znalecké nepřinášejí nic nového, natolik zásadního, aby soud doplňoval stav zcela jasně prokázaný kmenovým znaleckým posudkem České znalecké. Nelze tedy hovořit o tom, že by se jednalo o důkaz opomenutý.
118. Pokud jde o zbývající část námitek, týkajících se zejména naplnění znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“, způsobu stanovení výše škody způsobené trestným činem, zániku trestnosti a otázky zavinění, tyto bylo možno podřadit pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [který odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obvinění s ohledem na dobu sepsání a podání dovolání takto i označili]. Jakkoliv se však jedná o argumentaci právně relevantní, nebylo jí možno přiznat opodstatněnost.
119. Obviněný K. nesouhlasí s tím, že státnímu podniku Transgas při transakci spočívající v nabytí akcií společnosti N. S. zamlčel skutečnost, že společnost N. S. v mezidobí nabyla další nemovitosti s odloženou splatností kupní ceny. Poukazuje na to, že tuto skutečnost si státní podnik mohl zjistit z veřejně dostupného katastru nemovitostí, popř. z účetnictví, ve kterém byly evidovány příjmy z pronájmu těchto nemovitostí.
120. K takto stručně nastíněné a výše podrobně rozvedené dovolací argumentaci týkající se naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívajícího v zamlčení podstatné skutečnosti Nejvyšší soud předně poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle které platí, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, 1/2004, č. T 648). Ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených tedy nemá vliv na trestnost takového jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 309/2018). Pro závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se tak nevyžaduje, aby podvedená osoba po skutečnostech, které jí byly zamlčeny, ohledně kterých byla uvedena v omyl či bylo využito jejího omylu, nějakým způsobem pátrala či si je ověřovala. Postačí, pokud pachatel vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
121. Pokud právě uvedená východiska promítneme do poměrů nyní projednávané věci, nelze než dospět k závěru, že byť lze připustit, že si státní podnik Transgas při nabytí akcií společnosti N. S. počínal do jisté míry neobezřetně, když si nezjistil kompletní majetkovou strukturu této společnosti, resp. nezjistil a tím ani nezohlednil, že tato společnost v mezidobí nabyla ještě nějaké jiné nemovitosti a že kupní cena těchto nemovitostí se stane splatnou až v době po nabytí předmětných akcií, není tím trestní odpovědnost obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. v žádném případě dotčena. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu je totiž rozhodující zjištění, že účelem jednání o nabytí akcií společnosti N. S. bylo od samého počátku nabytí toliko osmi nemovitostí v Ústí nad Labem a Liberci, a to konkrétně na adrese XY v Ústí nad Labem, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Liberci, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem, XY v Ústí nad Labem. Společnost N. S. přitom měla sloužit pouze jako platforma pro převod vlastnického práva k nim. Pokud za takové situace, kdy bylo všem zúčastněným známo, že zájem státního podniku Transgas se omezuje pouze na tyto uvedené nemovitosti, byly do společnosti N. S. krátce před uzavřením smlouvy o převodu akcií vloženy ještě další nemovité věci s tím, že splatnost jejich kupní ceny byla stanovena na dobu jednoho roku po uzavření kupní smlouvy, tedy na dobu, kdy akcie společnosti N. S. již měla vlastnit Česká republika a právo hospodařit s nimi měl mít státní podnik Transgas, aniž o tom byl nabyvatel akcií informován, je takové jednání nutno bez jakýchkoliv pochybností považovat za zamlčení podstatných skutečností, a to bez ohledu na diskutabilní míru obezřetnosti, kterou státní podnik Transgas při nabytí akcií společnosti N. S. vynaložil. Nelze rovněž přehlížet poměrně specifické okolnosti nyní projednávané věci, kdy podvodné jednání obviněného spočívalo v tom, že na státní podnik Transgas převedl více, než kolik bylo ujednáno (ovšem za přemrštěnou cenu). Tím se tato věc odlišuje od ostatních obvyklých případů podvodného jednání, kdy je poškozený naopak zkrácen, ať už v kvalitě, nebo kvantitě nabývané věci. Právě z toho důvodu nelze v nyní projednávané věci po poškozeném požadovat, aby zjišťoval, zda jím nabývaná společnost nevlastní více nemovitostí, než kolik bylo původně sjednáno, když jeho zájem se naopak pochopitelně zaměřoval spíše na to, zda společnost N. S. vlastní ty nemovitosti, které hodlal nabýt.
122. V této souvislosti lze vyjádřit souhlas s úvahami vrchního soudu, který v bodě 24. odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že při běžném způsobu nahlížení do katastru nemovitostí by jistě kupující postupoval tak, že by po zadání konkrétních identifikačních údajů ke kupovaným nemovitostem ověřoval, zda je společnost N. S. skutečně jejich vlastníkem, a neměl by důvod zjišťovat, zda případně tato společnost vlastní ještě další nemovitosti, neboť obecně lze konstatovat, že kupující může stěží důvodně předpokládat, že by mu prodávající hodlal prodat při shodě na předběžné kupní ceně bez jejího navýšení ještě další nemovitosti, o nichž dosud nejednali a neměl ani vědomost o jejich existenci a konkrétní identifikaci. Nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud dodává, že ani samotné zjištění existence vlastnického práva k dalším nemovitostem, byť by se jednalo o okolnost samu o sobě podezřelou, by na straně státního podniku Transgas nemuselo nutně vést k seznámení s platebními ujednáními týkajícími se těchto nemovitostí, tím spíše ke zjištění, že kupní cena za tyto Nemovitosti nebyla dosud uhrazena z důvodu odložení její splatnosti. Trestní odpovědnost za podvod totiž nelze podmiňovat požadavkem, že podvedená osoba si např. obstará kopii vkladové listiny (zde kupní smlouvy) ze sbírky listin, tak aby mohla ověřit všechny v úvahu přicházející eventuality týkající se platebních podmínek u nemovitostí, které jsou ve vlastnictví právnické osoby, jejíž podíl hodlá nabýt, tím spíš, pokud podvedená osoba ani nevěděla, že tato společnost předmětné nemovitosti vlastní. Možnost zjištění majetkové struktury společnosti N. S. z katastru nemovitostí tedy neznamená, že s ohledem na obsah předchozího jednání všech účastníků dané transakce, z něhož vyplýval zájem o nabytí toliko výše uvedených osmi nemovitostí, nedošlo ze strany obviněných k zamlčení podstatné skutečnosti ve smyslu §209 tr. zákoníku.
123. Obdobně i k námitce, že vlastnictví čtyř dalších nemovitostí vyplývalo z účetnictví společnosti N. S., lze uvést, že ani tato případná okolnost závěr o podvodném zamlčení podstatných skutečností nevylučuje. Ani z účetnictví by navíc nebylo možno zjistit, že splatnost kupní ceny za tyto nemovitosti byla odložena na dobu po nabytí společnosti státním podnikem Transgas, resp. že společnost N. S. nabyla tyto nemovitosti za cenu neodpovídající ceně obvyklé.
124. Pokud jde o otázku stanovení výše škody způsobené trestným činem, obvinění svoji argumentaci opírají především o judikaturu, podle které se musí skutečná kupní cena akcií odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti a výši škody způsobené trestným činem tak nelze dovozovat pouze z hodnoty aktiv společnosti – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 407/2016, publikované pod č. 16/2017 Sb. rozh. tr. Nesouhlasí tedy s tím, že soudy nižších stupňů v této trestní věci za škodu považovaly rozdíl mezi obvyklou cenou vložených čtyř shora specifikovaných nemovitostí (ve výši 71 370 000 Kč) a výší kupní ceny za tyto nemovitosti (ve výši 90 500 000 Kč), tedy částku ve výši 19 130 000 Kč. Jakkoliv však jde o námitku právně relevantní a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejedná se o argumentaci opodstatněnou.
125. Obvinění totiž pomíjí zcela zásadní odlišnosti v okolnostech nyní posuzovaného jednání od skutku, který byl předmětem trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 407/2016. V citované věci šlo o to, že tehdy obviněný uměle navyšoval majetek společnosti, o jejímž převodu se jednalo, čímž uvedl jejího nabyvatele v omyl ohledně její skutečné hodnoty, kdy nabyvatel v důsledku tohoto jednání zaplatil vyšší cenu za převod akcí, než jaká byla jejich skutečná hodnota. Umělé navýšení majetku společnosti se přitom uskutečnilo postoupením pohledávek, které byly převážně promlčené a nedobytné s nulovou tržní hodnotou, avšak nabyvateli akcí předmětné společnosti se jevily jako pohledávky ve většině případů do splatnosti. Nejvyšší soud v citované věci dospěl k závěru, že skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti .
126. Je zjevné, že v nyní projednávané věci vykazují skutkové okolnosti převodu akcií společnosti N. S. nikoliv zanedbatelné odlišnosti. Tou nejzásadnější je skutečnost, že oproti věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 407/2016 nešlo v nyní řešené věci o umělé a skutečnosti neodpovídající deklarované zvýšení aktiv převáděné společnosti, ale o umělé, avšak stále vymahatelné zvýšení jejích pasiv. Právě skutečnost, že na straně společnost N. S. existovala právně vymahatelná povinnost uhradit závazky, o kterých představitelé státního podniku Transgas před nabytím akcií této společnosti nevěděli a jejichž výše neodpovídala skutečné hodnotě nemovitostí, o které ani neměli zájem, činí nyní projednávanou věc odlišnou.
127. Trestněprávně relevantním následkem tak v nyní vedené věci bylo, že společnost N. S. by musela po jejím ovládnutí státním podnikem Transgas uhradit závazky, se kterými nabyvatel jejích akcií nepočítal a o jejichž výši se zcela mimo rámec dojednané kupní ceny a až po uskutečnění celé transakce aktiva převáděné společnosti snížila. Pokud by o těchto závazcích nabývající subjekt věděl (a pokud by se za takové situace transakce vůbec uskutečnila), došlo by k odpovídajícímu snížení ceny za převod akcií, a to o částku, o kterou výše závazku přesahovala skutečnou hodnotu předmětných čtyř nemovitostí, tedy o částku představující výši škody způsobenou trestným činem. Takto stanovená škoda je tedy v příčinné souvislosti s jednáním, které je předmětem tohoto trestního řízení. Obviněnými nastíněný způsob konstrukce škody vycházející z hodnoty akcií by se naopak uplatnil za situace, kdy by okruh nemovitostí ve vlastnictví společnosti N. S. byl znám oběma stranám a obě strany by měly v úmyslu uskutečnit transakci v této podobě, přičemž obviněným by bylo vytýkáno pouze to, že jimi deklarované ocenění těchto nemovitostí neodpovídá skutečnému stavu. Za takové situace by škodu tvořil nikoliv rozdíl mezi skutečnou a obviněnými deklarovanou hodnotou předmětných nemovitostí, nýbrž by v souladu s výše citovaným rozhodnutím ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 407/2016 bylo nutno vycházet z celkové ekonomické situace převáděné společnosti, tedy z rozdílu mezi cenou, kterou poškození za převod akcií společnosti uhradili a skutečnou hodnotou těchto akcií. Tento způsob konstrukce výše škody se však v nyní projednávané věci z důvodu výše rozvedených odlišností neuplatní a soudy správně vycházely pouze z hodnoty nemovitostí, o které byla podvodně navýšena aktiva převáděné společnosti, a z ceny, kterou by za tyto nemovitosti musela společnost N. S., fakticky však státní podnik Transgas, následně zaplatit.
128. Z toho důvodu je bezpředmětný i obviněnými poukazovaný smluvní kompenzační mechanismus, neboť i tento je navázaný pouze na hodnotu akcií společnosti N. S. Pokud obviněný K. v této souvislosti zmínil, že transakci s uvedeným kompenzačním mechanismem není společensky nebezpečná, tak jednak pomíjí, že je mu kladeno za vinu podvodné jednání (zamlčení informace o transferu dalších nemovitostí do společnosti N. S. za přemrštěnou cenu s odloženou splatností kupní ceny), nikoliv to, že uvedená transakce byla uskutečněna, a jednak pomíjí, že společenská nebezpečnost není znakem trestného činu. O společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku pak nemůže být s ohledem na způsob spáchání trestného činu a výši hrozící škody jakýchkoliv pochybností, když obviněný navíc ani žádnou relevantní argumentaci k této otázce nenabídl.
129. Rovněž nelze s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci uvažovat o zániku trestnosti v důsledku následného jednání obviněných, neboť, jak správně uzavřel vrchní soud, v tomto jednání absentuje podmínka dobrovolnosti. Nejvyšší soud z důvodu úplnosti, správnosti a přesvědčivosti jeho argumentace odkazuje v této otázce na bod 24. odůvodnění napadeného rozsudku.
130. Stejně tak nelze s ohledem na způsob spáchání projednávaného trestného činu pochybovat o úmyslném zavinění na straně obviněných. Je totiž zjevné, že obviněný K. od samého počátku jednal v úmyslu obohatit sebe, resp. svoji společnost A. tím, že státnímu podniku Transgas zamlčí, že společnost N. S. krátce před uzavřením smlouvy o převodu jejích akcií nabyla soubor dalších nemovitostí, o kterých se jednání nevedla a o které státní podnik zájem neměl, navíc za cenu, která poměrně znatelně přesahovala cenu obvyklou. Závěr o existenci podvodného úmyslu tedy podporuje jak doba, kdy k převodu nemovitostí došlo, a zatajení této skutečnosti nabývajícímu státnímu podniku i statutárnímu orgánu společnosti N. S., tak zjištění o přemrštěné kupní ceně, jejíž splatnost navíc byla odložena na pozdější dobu tak, aby se o převodu nemovitostí další osoby nedozvěděly a státní podnik jej zjistil až v době, kdy bude vlastníkem akcí společnosti N. S. Tyto okolnosti jsou přitom vyjádřeny i ve skutkové větě, takže obviněným nelze dát za pravdu ani tedy, jestliže namítají absenci vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku. Ten navíc nemůže obsahovat právní pojmy týkající se zavinění a může zahrnovat pouze skutkové okolnosti, ze kterých je na soudem dovozenou formu zavinění možno usuzovat.
131. Pokud obviněný v souvislosti s podvodným úmyslem poukazuje na ocenění předmětných čtyř nemovitostí společností Real-Treuhand reality, které podle něj v zásadě odpovídalo kupní ceně, kterou se za uvedené čtyři nemovitosti zavázala zaplatit společnost N. S., Nejvyšší soud souhlasí se soudem odvolacím, že ani existence takového ocenění nemůže obviněného vyvinit. Je totiž skutečností, že šlo jednak o ocenění provedené pouze realitní kanceláří, jehož výsledkem bylo stanovení toliko nabídkové ceny, nikoliv o znalecké ocenění (které při stanovení ceny obvyklé dospělo k částce výrazně nižší), a jednak muselo být, jak správně uvedl vrchní soud, obviněnému zřejmé, že státní podnik Transgas, ani pokud by pojal záměr tyto nemovitostí nabýt, by nemohl bez dalšího akceptovat nabízenou (a přemrštěnou) kupní cenu, ale musel by odborně analyzovat skutečnou hodnotu daných nemovitostí, a to zejména vypracováním znaleckého posudku za účelem stanovení ceny obvyklé. Obviněný K. navíc jako zkušený podnikatel v oblasti realit bezpochyby o rozdílu mezi cenou obvyklou a nabídkovou cenou stanovenou společností Real-Treuhand reality věděl, stejně jako o odlišnosti v použitých metodách takového ocenění. Tomu odpovídá i pokoutný způsob, kterým se snažil tyto nemovitosti „zpeněžit“ na úkor státního podniku Transgas tím, že tomuto předmětné nemovitosti vlastně potajmu vnutil. V této souvislosti neobstojí ani tvrzení obviněného, že si nemohl být jistý, zda k uzavření smlouvy nakonec dojde. Obviněný totiž uskutečnění této transakce mohl alespoň předpokládat, čemuž opět odpovídá i skutečnost, že se rozhodl převést předmětné čtyři nemovitosti do vlastnictví společnosti N. S., o které bylo všem zúčastněným stranám známo, že bude s největší pravděpodobností sloužit jako platforma pro převod zbývajících osmi nemovitostí do vlastnictví státního podniku Transgas a že tedy není žádoucí do ní vkládat jiné nemovitosti, než o které měl zájem státní podnik.
132. Jelikož ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného V. K. a obviněné právnické osoby A. neopodstatněnými, nebylo možno vyhovět ani dovoláním těchto obviněných.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
133. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných P. T., a V. K. a obviněného právnické osoby A. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
134. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
135. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 6. 2022
|
JUDr. Aleš Kolář
|
|
předseda senátu
|