ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1405.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1405/2022-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 141/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 19 Co 296/2021-633, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 59 375 Kč s příslušenstvím (poté co ohledně částky 625 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto) jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o vydání nového cestovního pasu. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 10. 4. 2007 podáním žádosti o vydání nového cestovního pasu a ukončeno dne 18. 5. 2009, kdy došlo k faktickému převzetí nového pasu, trvalo tedy 2 roky a 1 měsíc. Žalobce se dále domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv žalobce, zejména jeho práva na svobodu pobytu a pohybu zaručeného čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 7 C 141/2012-548, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. 7 C 141/2012-580, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 59 375 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 166 672,50 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky 31 546 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II tak, že zamítl žalobu co do částky 70 000 Kč s příslušenstvím a konstatoval, že v řízení o vydání cestovního pasu Úřadu městské části Praha 16 zahájeném dne 10. 4. 2007 pod sp. zn. R 8362/07OOS/CD-7/9401 došlo v důsledku nesprávného úředního postupu k zásahu do práva člověka na svobodu pohybu a pobytu dle článku 14 Listiny, a v zamítavém výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 160 990,50 Kč (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku II, a to pouze pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba co do částky 70 000 Kč s příslušenstvím, a pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to (pouze) ohledně částky 30 000 Kč s příslušenství, včasným dovoláním. Předmětem dovolacího přezkumu učinil žalobce tedy nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka, konkrétně jeho svobody pohybu a pobytu, a to do částky 100 000 Kč (z žalované částky 140 000 Kč).
5. Nejvyšší soud dovolání žalobce, podané včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle §241 odst. 1 o. s. ř., podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
6. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit otázky stanovení závažnosti (intenzity) nemajetkové újmy vzniklé žalobci, ani otázky stanovení formy zadostiučinění a její případné výše podle závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k nemajetkové újmě došlo, neboť dovolatel zde uplatňuje svůj vlastní závěr o skutkovém stavu, ohledně toho, jak byl omezen v možnostech cestování a pracovního uplatnění v důsledku pozdního vydání cestovního pasu, který je odlišný od skutkových závěrů, ke kterým dospěl odvolací soud, a to poté, co žalobce postupem podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. marně vyzval k doplnění skutkových tvrzení, jaká újma mu v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla s ohledem na jeho pracovní činnost.
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Platí tedy, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázek, v nichž žalobce konstruuje své od odvolacího soudu odlišné právní posouzení na jiných skutkových závěrech, než jaké učinil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 290/2020).
10. Dále Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně nebyla. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria (samozřejmě ke konkrétním námitkám dovolatele), jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
11. Svým závěrem (o nízké intenzitě nemajetkové újmy a stanovení formy přiměřeného zadostiučinění) se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil ani od dovolatelem označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1000/2004, kde žalobce nemohl po dobu 19 měsíců vůbec opustit republiku, zatímco žalobce mohl podle závěrů odvolacího soudu i bez cestovního pasu nadále pobývat ve Velké Británii, cestovat minimálně po Evropské unii a navštěvovat své děti v České republice, a pokud tak nečinil, nebylo to podle odvolacího soudu v důsledku nevydání cestovního pasu.
12. Přiléhavý není ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/95 (dovolatelem mylně označený jako I. ÚS 15/99) ze dne 24. 10. 1995, v němž je uvedeno, že „pokud se stěžovatel dovolává čl. 14 Listiny, nelze jeho argumentaci uznat. Svá práva podle čl. 14 Listiny může stěžovatel uplatňovat pouze vůči České republice. K omezení svobody pobytu a pohybu však nedošlo na území České republiky, ani při jeho opouštění, ani při vstupu na toto území, ale na území podléhajícím jurisdikci cizího státu“.
13. Jestliže v této souvislosti dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neodpovídá za podmínky stanovené jednotlivými státy mimo Evropskou unii, které podmiňují vstup do země cestovním pasem či vízem, nemohl být tento závěr odvolacího soudu podroben dovolacímu přezkumu už jenom proto, že dovolatel v této souvislosti neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tedy kterou z tam označených variant.
14. K tomu dovolací soud dodává, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. K ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka „rovnosti v právech a srovnatelného odškodnění ve srovnatelných případech, jejichž podstatné znaky se shodují“, neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně dovolatelem uvedeného rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud s ohledem na nízkou intenzitu nemajetkové újmy žalobce shledal jako adekvátní formu zadostiučinění konstatování porušení práva. Ostatně i v označeném rozsudku R 67/2016, který se primárně týká odškodňování nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, se uvádí: „V rámci nového projednání věci soud v prvé řadě posoudí, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla. Poté ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk zváží i přiměřenou formu zadostiučinění. Dojde-li k závěru, že samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, posoudí i výši peněžitého zadostiučinění. Přitom bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují“.
16. Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka odpovědnosti za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí nebo z důvodu nesprávného úředního postupu anebo výjimečně z obou důvodů, neboť na vyřešení takové otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, pakliže odvolací soud vyšel z toho, že újma byla žalobci způsobena pouze nepřiměřenou délkou řízení, a existenci nezákonného rozhodnutí odvolací soud neshledal. Jestliže v této souvislosti dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neshledal nezákonnost rozhodnutí o odepření vydání cestovního dokladu, navzdory jeho vykonatelnosti bez ohledu na právní moc, pak ani v souvislosti s touto otázkou neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., čímž pro vady svého podání vylučuje řešení této otázky z dovolacího přezkumu.
17. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
18. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu