ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2348.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2348/2021-1115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) K. F. , narozeného XY, bytem XY, b) B. F., narozené XY, bytem XY, c) J. F. , narozeného XY, bytem XY, d) K. F. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 67/2018, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 54 Co 350/2020-1069, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, č. j. 54 Co 350/2020-1069, se zrušuje ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 C 67/2018-693, ve výroku II a v nákladovém výroku VI a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce a) [dále též „dovolatel“] se spolu s ostatními žalobci domáhal každý zadostiučinění 1 500 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení.
2. Dovolací řízení vycházející ze společně podaného dovolání ve vztahu ke zbývajícím žalobcům b), c), d) bylo již pravomocně zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 23 C 67/2018-1089, pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 C 67/2018-693, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 36 750 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 1 463 250 Kč (výrok II), výroky III až VIII rozhodl ve věci žalobců b), c) d), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok IX).
4. Soud prvního stupně posoudil předmětnou věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť se žalobci po žalované domáhali zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného jak JUDr. Petrem Kociánem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno - venkov, pod sp. zn. 137 EX 3796/08, tak Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 9714/2008, proti žalobcům jako povinným k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti Matco, s. r. o. ve výši 207 716 296,54 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 000 000 Kč, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 9. 9. 2008 a bylo skončeno dne 15. 11. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy trvalo 9 let a 2 měsíce, což (s ohledem na v odůvodnění rozsudku uvedená skutková zjištění) považoval za dobu delší než je doba přiměřená. Přihlédl ke skutečnosti, že řízení bylo vedeno pro významnou částku vyšší než 200 000 000 Kč, ohledně níž (s dopadem do délky řízení) byla řešena zásadní otázka promlčení, jež bylo shledáno důvodným. Namístě tak bylo nahradit presumovanou újmu peněžním zadostiučiněním. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění soud prvního stupně vyšel, s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), z částky 15 000 Kč za rok řízení, tj. určil celkovou základní částku zadostiučinění 122 500 Kč. Měl dále za důvodné ponížit základní částku zadostiučinění o 30 % z důvodu skutkové a právní složitosti věci [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Exekuční řízení bylo skutkově složité, když povinní uzpůsobovali své životy tak, aby exekuci nebylo možné vést a k uspokojení pohledávky oprávněné nedošlo, neboť odmítali dobrovolně plnit, ač k tomu byli soudem zavázáni. Nebyla vymožena ani částka, ohledně níž mohla být exekuce důvodně vedena, a exekuční řízení skončilo dohodou účastníků. Věc byla současně extrémně právně složitou, jak co do řešení námitky promlčení žalobců, neboť bylo nezbytné řešit, zda věc posuzovat podle občanského či obchodního práva, tak i ohledně plynutí promlčecí doby i jejího přerušování, vlivu účinků prohlášení konkurzu na běh promlčecí doby a splatnost pohledávek. K řadě právních otázek se vyjadřoval Nejvyšší soud, jehož rozhodnutím byly některé postaveny na jisto. Soud prvního stupně dále snížil základní výši zadostiučinění o 40 % pro extrémní procesní složitost řízení. Ohledně kritéria jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] soud prvního stupně neshledal důvody k modifikaci základní částky zadostiučinění. Povinný žalobce a) sice zahrnoval exekuční soud enormním množstvím podání, sdělení, námitek, listin a nejrůznějších návrhů, se kterými bylo nutné se nejen seznámit, ale bylo i obtížné je interpretovat a procesně se s nimi vypořádat, ale jeho aktivita nebyla hodnocena jako vysloveně obstrukční jednání. Řízení ve věci probíhalo na všech stupních soudní soustavy a ve věci rozhodoval též Ústavní soud.
6. Též při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce a) [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] jím bylo řízení shledáno jako standardní, bez nutnosti modifikovat základní částku zadostiučinění. S odkazy na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uzavřel, že nešlo o jeden z typových sporů (trestních, opatrovnických, pracovně právních, o věci osobního stavu, sociálního zabezpečení, případně věci týkající se zdraví nebo života). Nepřehlédl dále, že nemajetková újma byla mezi členy rodiny sdílena. V daném případě byli žalobci vázáni příbuzenstvím a vznikající újmu tak pociťovaly společně (stejně) právě z důvodu příbuzenské provázanosti. Současně však nepřehlédl, že žalobce c) ani d) toho příliš o průběhu exekuce nevěděli, když vše řešil jejich otec [žalobce a)], který byl osobou v řízení nejaktivnější. Současně soud prvního stupně neměl za to, že by se zdravotní stav žalobce a) zhoršil právě jen v důsledku exekuce, neboť z lékařské zprávy vyplynulo, že exekuce nebyla jediným důvodem zhoršování zdravotního stavu. Otázky spojené s bytem žalobce a) a žalobkyně b) (privatizace či odstěhování) pak nebyly s délkou exekučního řízení v příčinné souvislosti.
7. Pro výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je pro každého z žalobců částka 36 750 Kč, tedy 30 % základní částky zadostiučinění.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech žalobců a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o věci samé I, III, V a VII (výrok I), ve výroku o věci samé II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 74 625 Kč, jinak jej v tomto výroku, tj. ohledně částky 1 388 625 Kč potvrdil (výrok II), následujícími výroky III, IV, V rozhodl ve věci zbývajících odvolatelů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI).
9. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění (detailně uvedená v písemném vyhotovení rozsudku na str. 4 až 28) a v podrobnostech na ně pro stručnost odkázal.
10. Odvolací soud považoval za správný jeho závěr, že v exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, kterou však shledal o měsíc delší, tj. 9 let a 3 měsíce (počítáno ode dne 25. 8. 2008 do dne 15. 11. 2017, kterým nastala právní moc usnesení, č. j. 137 Ex 3796/08-858, vydaného soudním exekutorem dne 26. 10. 2017, jímž byla nařízená exekuce zastavena). Dovodil též, že nebyl dán žádný důvod, aby v rámci délky přezkoumávaného řízení (více než 9 let) byla řešena otázka promlčení po dobu delší 8 let [námitka promlčení byla vznesena žalobcem a) dne 15. 9. 2008 a posouzena co do částky 207 028 839,54 Kč jako důvodná usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č. j. 17 Co 155/2014-970]. Souhlasil také se soudem prvního stupně v tom, že v posuzovaném případě shledaný standardní význam předmětu řízení by měl zásadně vést k peněžitému zadostiučinění. Základní částku zadostiučinění však určil ve výši 123 750 Kč s přihlédnutím ke svému závěru o délce posuzovaného řízení.
11. Odvolací soud se dále zabýval jednotlivými kritérii pro úpravu základní částky ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Konstatoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, že jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Po hmotněprávní stránce se jednalo o běžnou věc agendy daného soudu, kdy zásadní pro vyřízení věci bylo posouzení námitky promlčení vznesené v návrhu na zastavení exekuce. Ohledně hmotněprávní ani skutkové složitosti posuzovaného řízení ve vazbě na nutnost vyřešení zmíněné základní otázky (důvodnost námitky promlčení) nebyly odvolacím soudem zjištěny žádné okolnosti, které by měly vliv na délku řízení, odvolací soud tak neshledal oproti soudu prvního stupně důvod pro snížení základní částky o 30 %. Důvod pro snížení základní částky pak odvolací soud shledal toliko v důsledku procesní složitosti věci, kdy zachoval soudem prvního stupně provedené snížení o 40 %. Také okolnost, že věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy, měla na délku řízení negativní dopad, přičemž nelze souhlasit s tvrzením žalobců, že by tomu tak bylo toliko pro nesprávné posouzení otázky promlčení, když jen Nejvyšší soud rozhodoval v posuzovaném řízení dvakrát vinou žalobce a) zcela nadbytečně, nejprve dne 1. 9. 2011 usnesením č. j. 20 Cdo 2572/2015-223 (správně má být 20 Cdo 2572/2011-223; pozn. dovolacího soudu) o zastavení dovolacího řízení pro zpětvzetí dovolání a posléze dne 29. 8. 2017 usnesením č. j. 20 Cdo 3982/2017-1036 o odmítnutí dovolání pro nesplnění obligatorních náležitostí. Při posuzování procesní složitosti odvolací soud neodhlédl ani od mnohosti povinných, neboť vedení exekučního řízení proti čtyřem osobám se, byť ne výrazně, promítlo do jeho délky. Ohledně kritéria jednání poškozeného odvolací soud rovněž nehodnotil žalobcem a) produkovaná podání jako obstrukční jednání. Chování ostatních účastníků také příčinu pro snížení základní částky nezavdalo.
12. Při posuzování kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení dospěl odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení tamější prvostupňový soud přispěl k celkové délce řízení tím, že se navzdory opakovaným upozorněním nadřízeného soudu prvně zabýval návrhem žalobce a) ze dne 15. 9. 2008 na zastavení exekuce z důvodu vznesené námitky promlčení až v usnesení ze dne 7. 8. 2012, tedy bez jednoho měsíce po čtyřech letech. Ani procesní aktivita žalobce a), či návrhy, jež je třeba řešit přednostně v zákonem stanovených lhůtách (zde návrh na odklad exekuce), takovouto prodlevu v postupu soudu neospravedlňují. Při posouzení tohoto kritéria tak odvolací soud shledal předpoklad pro navýšení základní částky o 20 %.
13. Ohledně kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud poukázal na skutečnost, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná, přičemž je třeba přihlížet též k věku a zdravotnímu stavu poškozeného. Žalobci zvýšený význam posuzovaného řízení tvrdili, avšak odvolací soud jej shledal důvodným toliko u žalobce a) a u žalobkyně b), u zbývajících žalobců c) a d), jakož i ohledně jiných nežli zdravotních důvodů a důvodů péče žalobce a) o žalobkyni b) v době zhoršení jejího zdravotního stavu (vinou specifických stresorů) odkázal na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně včetně odůvodnění k otázce výše vymáhané pohledávky s odkazem na důvodnost vedení exekuce. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu souladnou s názorem ESLP, dle které by soudy i jiné orgány veřejné moci při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku. Obdobně přistoupil odvolací soud k otázce zdravotního stavu žalobce a), který sice neshledal srovnatelně vážným se zdravotním stavem žalobkyně b), nicméně považoval za nezbytné přihlédnout k tomu, že každé zhoršení zdravotního stavu žalobkyně b) vlivem probíhajícího exekučního řízení na něj mělo jako na osobu o žalobkyni b) pečující (včetně jeho psychiky) významný dopad. U žalobce a) a u žalobkyně b) tak odvolací soud shledal důvod pro navýšení základní částky o 10 %.
14. Odvolací soud k otázce sdílené újmy uvedl, že oproti soudu prvního stupně ji neshledal, neboť každý z účastníků se řízení účastnil s jinou aktivitou, na jednotlivé účastníky měla újma i různé dopady, dle toho, zda u nich byl zjištěn postižitelný majetek či nikoliv.
15. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že žalobcům náleží základní částka zadostiučinění ve výši 123 750 Kč snížená u žalobce a) a u žalobkyně b) v součtu procentního ohodnocení kritérií o 10 % na částku 111 375 Kč pro každého z nich a u žalobců c) a d) o 20 % na částku 99 000 Kč pro každého z nich.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části jeho výroku II potvrzující zamítnutí části žalobcova nároku, napadl advokátem zastoupený žalobce a) včasným dovoláním.
17. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud chybně aplikoval kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť v něm nezohlednil „průtahy v řízení pro tak astronomickou částku navíc ve fázi exekuce“. Měl tedy za otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou, zda může mít v jeho věci exekuce vedená pro vymožení „astronomické“ částky vyšší jak 200 000 000 Kč zásadní význam. Odkázal přitom i na judikaturu ESLP ve věci DOMIRA, spol. s.r.o. proti České republice a Meluzínová proti České republice ze dne 7. 3. 2017 (stížnosti č. 60702/11 a č. 59633/12), kde šlo o průtahy v nalézacím řízení o zaplacení částky 35 708 Kč, přičemž ESLP zkoumal, zda může mít výše předmětná částka zásadní význam pro stěžovatele, a též na rozhodnutí Kudlička proti České republice ze dne 3. 3. 2015 (stížnost č. 21588/12), kde ELSP zkoumal výši předmětné částky (6 173 Kč) z pohledu významu pro stěžovatele. Dovolatel dále uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012), že odvolací soud zcela rezignoval na jakoukoli úvahu významu řízení pro poškozeného s ohledem na výši předmětné částky (neoprávněné vymáhání částky ve výši 207 028 839,54 Kč) a na skutečnost, že se jednalo o řízení exekuční s přímým dopadem do majetkové a osobnostní sféry žalobců, což v řízení tvrdil a prokazoval. Dovolatel (spolu s ostatními žalobci) byl dle vlastních slov „po dobu 9 let udržován ve stavu nejistoty a byl nadále vystaven exekuci na jeho majetek pro částku 207 milionů korun českých, přestože vymáhaná pohledávka byla promlčena, což namítal bezprostředně poté, co se dozvěděl o nařízené exekuci“.
18. Dovolatel měl dále za to, že odvolací soud nepřiměřeným způsobem aplikoval kritérium procesní složitosti (ve spojení s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení), a v tomto směru se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, dle kterého platí, že kritérium „počet soudních instancí“ nelze klást k tíži účastníka, nešlo-li z jeho strany o bezdůvodné podávání opravných prostředků, což dovolatel vztahoval k projednávání jeho námitky promlčení uplatněné v původním řízení. Přičemž současně namítal, že ani skutečnost, že některá podání žalobců i k Nejvyššímu soudu nebyla úspěšná, by nemělo mít vliv na snížení základní částky. Odkázal přitom na rozhodnutí ESLP Zouhar proti České republice ze dne 11. 10. 2005 (stížnost č. 7242/02; správně má být stížnost č. 8768/03; pozn. dovolacího soudu), kde dle dovolatele ESLP uznal, že je možné stěžovateli přičíst jistou míru odpovědnosti za určité zdržení, avšak celková délka řízení, byla-li v dominantní míře zapříčiněna postupem vnitrostátních orgánů, by měla být přičítána k tíži státu.
19. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit dovolateli 1 388 625 Kč.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
26. Ve vztahu k posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] dovolatel neformuluje žádnou právní otázku (dovolací důvod) ani nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), uvedené vady dovolání tak brání tomu, aby se dovolací soud mohl ve vztahu k posouzení uvedeného kritéria odvolacím soudem věcí vůbec zabývat.
27. Ve vztahu k posouzení zbývajících kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk) dovolací soud předesílá, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
28. Přípustnost dovolání tak nemůže založit nesouhlas dovolatele se snížením základní částky o 40 % na základě kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Odvolací soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko, část IV., též dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud nekladl k tíži žalobce a), neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 529/2019).
29. Dovolání je však podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
32. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
33. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
34. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit všemi kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
35. Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, že určité skupiny případů lze kvalifikovat jako mající zvýšený význam pro poškozeného, a v těchto typových věcech proto není třeba vést dokazování k otázce významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Neznamená to však, že všechna ostatní řízení mají pro účastníky význam nižší než standardní. Vždy je třeba zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce, tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012).
36. Ve Stanovisku dále Nejvyšší soud uvedl, že k typovým aspektům může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 proto Nejvyšší soud dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce.
37. Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění. Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).
38. Ve vztahu k otázce významu exekučního řízení pro povinného Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, dovodil, že není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3490/2019).
39. Dovolací tak uzavírá, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud rozsahem exekucí postiženého majetku nezabýval, o to více jeho závěr nemůže obstát ale ani z hlediska částky [byť je toto hledisko zásadně (tj. až na výjimky) nepodstatné], pro kterou byla exekuce vedena, neboť je obecnou zkušeností (v okolnostech přezkoumávaného řízení nezpochybněnou), že exekuce pro částku i nižší než 200 000 000 Kč je (by byla) pro většinovou populaci v České republice, co do rozsahu exekucí postiženého majetku, likvidační. Odvolací soud přitom nezohlednil konkrétní okolnosti případu, jestliže při hodnocení významu řízení dostatečně neposoudil tvrzení samotného žalobce, že posuzované řízení mělo pro něj a další žalobce „fatální“ (míněno existenční) význam. Dostatečným posouzením ze strany odvolacího soudu přitom není „odkázání na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně včetně odůvodnění k otázce výše vymáhané pohledávky s odkazem na důvodnost vedení exekuce“, a to zejména za situace, kdy odvolací soud převzal závěr o důvodnosti žalobcovy námitky promlčení co do téměř celé vymáhané částky.
40. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neúplné, a tudíž nesprávné, a tím pádem je nesprávné posouzení celého nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalobci a) zrušil a věc mu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž tak v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí učinil ve vztahu k celému žalobnímu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, v němž dovolací soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř.]. Současně dovolací soud zrušil napadený rozsudek v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž jej zrušil v celém rozsahu, tj. i ve vztahu k žalobcům b), c) a d), o jejichž dovolání bylo řízení již dříve pravomocně zastaveno, neboť odvolací soud zrušovaným výrokem uložil žalované zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů všem žalobcům jako oprávněným společně.
41. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí naplnění kritéria významu předmětu řízení, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
42. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení mezi žalobci b), c), d) a žalovanou rozhodne odvolací soud bez prodlení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu