ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2877.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2877/2021-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Wander in a.s. , identifikační číslo osoby 46347429, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 17/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 91 Co 39/2021-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 28 C 17/2020-48, zamítl žalobu o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 101/2015.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyní předložená otázka, od kterého data počíná běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení, a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu pohledu na řízení jako na jeden celek však §32 odst. 3 OdpŠk ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/2012).
Již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, pak Nejvyšší soud přijal závěr, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je jasným ustanovením zákona, vyložitelným za použití metody jazykového výkladu a nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu v něm zakotvené právní normy. Odlišnost úpravy náhrady nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. od jiných náhrad byla, a to včetně krátké promlčecí lhůty, záměrná (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněného pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Citované ustanovení představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). Jeho ústavní konformitu opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12 , ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12 , ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16 , ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 903/12, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11 , ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 ).
K námitce žalobce, že počátek běhu promlčecí doby je třeba odvíjet až ode dne, kdy mu byl doručen rozsudek s doložkou právní moci, lze uvést následující. Samotná doložka právní moci není právní skutečností, která by měla vliv na právní vztahy účastníků řízení. Takovýto vliv má pouze právní moc rozhodnutí jako taková, která nastane – nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení – v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky, tedy kdy je rozsudek řádně doručen a kdy jej již nelze napadnout odvoláním. Žalobce měl v poměrech projednávané věci k dispozici konečné rozhodnutí soudu a nic mu nebránilo nárok včas uplatnit, absentující vyznačení doložky právní moci tomu přitom nebylo na překážku.
Ani otázka, zda odvolací soud měl námitku promlčení posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15 ), přičemž žalobkyni nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnila včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 ). Nejedná se přitom o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatelky, která marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani dovolatelkou zdůrazňované pozdní doručení písemného vyhotovení rozhodnutí s doložkou právní moci na uvedené posouzení nemohlo mít žádný vliv, neboť jí bylo doručeno dva a půl měsíce před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty. Důvodem pozdního podání žaloby tak zcela zjevně nebylo jednání žalované, nýbrž liknavost žalobkyně při uplatňování jí tvrzeného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť žádné významné okolnosti, které dovolatelce zabránily nárok uplatnit včas, přitom ani netvrdila.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu