ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3420.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3420/2021-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Uherském Brodě, Hradišťská 213, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 615 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 9 C 78/2020, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 8. 2021, č. j. 60 Co 162/2021-165, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 8. 2021, č. j. 60 Co 162/2021-165, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 5. 2021, č. j. 9 C 78/2020-146, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 615 000 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že po právní moci usnesení bude „uplatněný nárok ze dne 10. 3. 2021 spolu s jeho přílohami“ postoupen Ministerstvu spravedlnosti k jeho předběžnému projednání (výrok II). Závěrečným výrokem tohoto usnesení soud prvního stupně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
2. Své rozhodnutí soud prvního stupně založil na aplikaci §104 odst. 2 občanského soudního řádu, když dospěl k závěru, že je v posuzovaném případě dán nedostatek podmínek řízení, který se i přes opatření, jež prvostupňový soud přijal, nepodařilo odstranit. Žalobce totiž ani na opakovanou výzvu soudu nedoložil, že by ve shodě s požadavkem plynoucím z §14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), svůj nárok odpovídající finančnímu zadostiučinění ve výši 615 000 Kč za nemajetkovou újmu, kterou měl utrpět v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 82/2018, předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Nárok, který žalobce u zmíněného ministerstva předběžně uplatnil žádostí ze dne 17. 2. 2020, byl totiž vzhledem ke svému skutkovému vymezení i požadované částce odlišný od toho, který je předmětem nyní vedeného soudního řízení. Soud prvního stupně proto řízení zastavil s tím, že uplatněný nárok bude po právní moci jeho rozhodnutí zmíněnému ministerstvu postoupen, aby mohl být předběžně projednán.
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje.
4. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že případná absence předběžného projednání nároku, který je předmětem tohoto řízení, zakládá v souladu s §14 odst. 3 OdpŠk a §104 odst. 2 občanského soudního řádu, jakož i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal, odstranitelný nedostatek podmínek řízení, který, není-li odstraněn, vede k zastavení řízení. Vzhledem k tomu, že se nejedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 občanského soudního řádu, jak by tomu bylo v případě nedostatku soudní pravomoci či v případě, kdy soudnímu řízení má předcházet jiné řízení, však soud nemá v této procesní situaci za povinnost věc příslušnému orgánu postoupit. Splněním předmětné podmínky řízení se však soud může dle odvolacího soudu zabývat až tehdy, vyhovuje-li podaná žaloba obsahovým náležitostem vztahujícím se k vylíčení rozhodujících skutečností a k vymezení, čeho se žalobce v řízení domáhá. Tento předpoklad však dle odvolacího soudu nebyl v posuzovaném případě splněn. Žaloba, na základě níž je řízení vedeno, je totiž vadná. Žalobce, jehož povinností je v žalobě uvést, v čem spočívá újma, které byl v důsledku výkonu veřejné moci vystaven, totiž v této žalobě vyčíslil požadovanou náhradu nemajetkové újmy v jedné souhrnné výši, byť tak patrně činí z několika různých nároků vycházejících ze samostatných skutkových základů. V této souvislosti odvolací soud vyslovil přesvědčení, že žaloba může zahrnovat celkem až tři samostatné nároky představované nárokem na náhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání, dále nárokem na náhradu obdobné újmy za ublížení na zdraví, k němuž u žalobce došlo v důsledku trestního stíhání a jež vedlo ke ztížení jeho společenského uplatnění, a konečně nárokem na náhradu nemajetkové újmy za ublížení na zdraví „způsobené žalobci vedením trestního stíhání s následkem v podobě psychických útrap“. Vyloučit však nelze ani to, že žalobce vznáší pouze nárok jediný, přičemž další jím uváděné skutečnosti mají pouze zvyšovat intenzitu újmy, jež byla primárně způsobena skutečností jinou. Za popsané situace tedy bylo na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 občanského soudního řádu vedl žalobce k odstranění uvedených nejasností, což však tento soud neučinil.
5. Závěrem odvolací soud dodal, že z výše uvedeného požadavku na předběžné projednání nároku existují dle judikatury Nejvyššího soudu dvě výjimky. První výjimka dopadá na situaci, kdy žalobcem požadovaný nárok svou výší přesahuje nárok, který byl předběžně uplatněn, přičemž žalovaná již dala jasně najevo, že tento nárok uspokojit nehodlá, a druhou výjimkou je stav, kdy soud nesplnění předmětné podmínky včas nerozpoznal, načež uplynula šestiměsíční lhůta upravená v §15 odst. 2 OdpŠk a příslušný úřad v řízení taktéž projevil, že vznesený požadavek neuspokojí. S možností, zda je v posuzovaném případě některá z uvedených výjimek dána, se však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevypořádal. Odvolací soud nicméně vyslovil názor, že za situace, pokud žalobce výše specifikované vady žaloby v budoucnu odstraní a následně uplyne šestiměsíční lhůta, v níž jeho nárok nebude ze strany žalované uspokojen, budou vzhledem k dosavadním odmítavým postojům žalované k žalobcovým požadavkům podmínky pro výjimečné upuštění od předběžného projednání vzneseného nároku naplněny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V něm předně zpochybnila správnost právního závěru tohoto soudu o nutnosti postupu upraveného v §43 občanského soudního řádu za situace, kdy žaloba (ve znění doplňujícího podání ze dne 22. 1. 2021 a upřesnění předneseného při jednání soudu prvního stupně konaném dne 29. 1. 2021) všechny obligatorní náležitosti obsahuje, neboť je z ní mimo jiné též patrno, co žalobce v řízení požaduje. V daném případě totiž žalobce předmětem řízení učinil jediný nárok představovaný odškodněním nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku jeho trestního stíhání, s tím, že vzhledem k tvrzenému zásahu do své osobnostní sféry, jejíž intenzitu zvýšily psychické útrapy, kterým byl vystaven, a ke ztížení společenského uplatnění, k němuž v důsledku tohoto trestního stíhání u žalobce došlo, žalobce požadované odškodnění stanovil na částku 1 000 Kč za každý den tohoto stíhání. Při řešení této procesněprávní otázky se přitom odvolací soud dle názoru žalované odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované jeho usnesením ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014.
7. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a rovněž právně pochybně pak odvolací soud dle přesvědčení žalované posoudil i otázku, zda lze výjimečně upustit od požadavku na předběžné projednání vzneseného nároku ve smyslu §14 odst. 3 OdpŠk i v případě, kdy žalobce v průběhu řízení se souhlasem soudu zcela změnil svá skutková tvrzení o vzniku nemajetkové újmy, jejím charakteru i způsobu stanovení výše požadovaného zadostiučinění. Nárok, který žalobce u žalované předběžně uplatnil a který žalovaná uspokojit odmítla, přitom korespondoval s požadavkem vtěleným do původního znění žaloby, zatímco nárok, který se stal předmětem řízení až v jeho průběhu, předběžně projednán nebyl. Odmítavý postoj žalované se přitom paušálně netýkal jakéhokoliv žalobcova nároku, který by případně vznesl, nýbrž dopadal pouze na požadavek obsažený v původním znění žaloby, v níž žalobce vznik jakékoliv nemajetkové újmy netvrdil ani neprokazoval. V této souvislosti dovolatelka konkrétně odkázala na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 532/2013, a dále v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010, a ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007. Podmínky pro zastavení řízení tedy dle přesvědčení žalované naplněny byly (byť nikoliv za současného postoupení věci Ministerstvu spravedlnosti k předběžnému projednání, neboť takovýto postup již oporu v zákoně nenachází).
8. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdí, přičemž ve výroku II toto rozhodnutí zruší.
9. Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání žalované, které obsáhle cituje, vyslovil pro jeho zamítnutí, neboť obě otázky, které žalovaná v dovolání zformulovala, řeší napadené rozhodnutí správně. V návaznosti na to žalobce zdůraznil, že svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním, u žalované předběžně uplatnil, přičemž žalovaná jeho požadavky odmítla (což opakovaně uvedla i v průběhu soudního řízení), a zdůraznil, že v případě, kdy stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, musí být této osobě poskytnuto odškodnění, jehož výše musí odpovídat tomuto zásahu.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky plynoucí z §241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka, zda lze v daném případě výjimečně upustit od požadavku na předběžné projednání vzneseného nároku dle §14 odst. 3 OdpŠk, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud totiž na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Připustil sice, že by se v daném případě dalo o zmíněném výjimečném postupu uvažovat (přičemž soudu prvního stupně v této souvislosti vytkl, že se touto možností nezabýval), předmětnou otázku však prozatím ponechal otevřenou, když je dle jeho názoru nejprve nezbytné přikročit k odstranění přetrvávajících vad žaloby a následně vyčkat na uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty, v níž bude mít žalovaná možnost zaujmout k doplněné žalobě své stanovisko.
15. Ve vztahu k otázce týkající se způsobilosti podané žaloby k věcnému projednání z hlediska jejích obsahových náležitostí však dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Obsahové náležitosti návrhu na zahájení řízení vymezuje §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) musí obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
18. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
19. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. V usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, Nejvyšší soud dodal, že z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014).
20. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
21. V posuzované věci je z podané žaloby po její (prvostupňovým soudem připuštěné) změně a doplnění, jež žalobce učinil podáními ze dne 22. 1. 2021 (viz č. l. 99 a násl. spisu) a ze dne 10. 3. 2021 (viz č. l. 121 a násl. spisu), zřejmé, že se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 615 000 Kč odpovídající náhradě nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 82/2018. Tvrdí přitom, že tuto újmu u něj vyvolávaly obavy z hrozby možného trestu odnětí svobody v délce mezi jedním až pěti lety, jakož i strach z toho, že v případě svého případného odsouzení nebude moci nadále ovlivňovat chod společnosti, v níž byl jednatelem, což mu způsobí citelnou majetkovou újmu, stejně jako případná ztráta zbrojního průkazu a práva myslivosti. Poukazuje rovněž na vliv trestního stíhání na jeho čest a pověst (včetně profesní), na situaci v jeho rodině i na dopad, jaký toto trestní stíhání mělo na jeho do té doby bezproblémové vztahy s dalšími obyvateli malé obce, v níž žalobce žije. Intenzitu tvrzené újmy dle jeho tvrzení dokládá též skutečnost, že zmíněné obavy u něj přerostly až ve zdravotní, zejména pak psychické problémy, neboť trpěl depresemi, úzkostí i pocitem nejistoty, což se na jeho zdraví trvale projevilo až ztížením jeho společenského uplatnění v míře, jež má být patrná ze soudu předloženého odborného vyjádření soudní znalkyně. Žalobce přitom opakovaně uvedl, že částka, na níž zmíněná znalkyně uvedenou újmu na jeho zdraví vyčíslila, není předmětem tohoto řízení a náhradu této částky nežádá. Konečně žalobce do vyčíslení vzneseného požadavku promítl i zvýšení způsobené újmy spojené s délkou předmětného trestního stíhání. Ostatně právě proto se rozhodl svůj nárok vyčíslit částkou, kterou považuje vzhledem k tvrzeným útrapám za přiměřenou ve vztahu ke každému jednotlivému dni trvání trestního stíhání (částka 1 000 Kč) a kterou následně vynásobil počtem dnů, po něž byl žalobce tomuto stíhání vystaven (615 dnů). Stejná tvrzení pak žalobce znovu zopakoval i ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (viz č. l. 157 a násl. spisu).
22. Byť lze ve shodě s názorem odvolacího soudu v obecné rovině připustit, že žalobcova zmínka o utrpěné újmě na zdraví odkazující na znalecké vyčíslení jeho ztížení společenského uplatnění by mohla vyvolat dojem, že do svého žalobního požadavku zahrnul více nároků se samostatným skutkovým základem, v posuzovaném případě tomu tak není. Podle okolností, jež žalobce dle své volby v žalobě uvádí a na něž poukazuje, se totiž domáhá pouze jediného a dále nedělitelného nároku představovaného zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nezákonného trestního stíhání. Faktory vztahujícími se k jeho psychickému zdraví přitom argumentuje v souvislosti s vylíčením intenzity této újmy s tím, aby k nim soud přihlédl jako k hledisku významnému při stanovení formy a výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk, které (i s přihlédnutím k nim) žalobce vyčíslil právě na částku 1 000 Kč za každý den jeho stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010). Tato interpretace obsahu žaloby ostatně koresponduje i se skutečností, že žalobcem předložené odborné vyjádření znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové ze dne 7. 3. 2021, které obsahuje výpočet žalobcova „ztížení společenského uplatnění“ (viz č. l. 124 až 125 spisu), vycházelo dle údajů uvedených v úvodu tohoto vyjádření (kromě zprávy žalobcova praktického lékaře o tom, jaké léky žalobce užíval na snížení krevního tlaku a zklidnění psychiky) jen ze žalobcova písemného čestného prohlášení ze dne 10. 2. 2021 (č. l. 126 až 128 spisu), přičemž žádné psychiatrické ani psychologické vyšetření, z něhož by vyplynul závěr o trvalých následcích postihujících žalobcovo zdraví, jeho zpracování nepředcházelo. Úvaha o možném nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění však musí být vždy podmíněna právě tím, že se tak odškodňují tvrzené trvalé nepříznivé následky na zdraví pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, o jehož využitelnosti i v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, uveřejněném pod číslem 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žádné tvrzení o takovýchto trvalých následcích, z nichž by byl následně odvozován požadavek na jejich (byť i jen částečné) odškodnění, však součástí žaloby není.
23. Lze tedy uzavřít, že z obsahu podané žaloby v jejím aktuálním znění jsou v potřebné míře zjistitelná nejen taková tvrzení, kterými žalobce po skutkové stránce vymezil předmět řízení dostačujícím způsobem (tj. tak, že nehrozí jeho záměna s jiným skutkem), ale i to, že tento předmět řízení je v souladu se žalobními tvrzeními představován částkou 615 000 Kč, jež připadá na jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy, který se dále nedělí na samostatné dílčí nároky. Chybějící vyčíslení položek, z nichž tato částka sestává, tudíž vadu této žaloby založit nemůže.
24. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní kvalifikace nároku učiněná žalobcem vyjádřením jeho přesvědčení, že by se mělo jednat o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu, není náležitostí žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004; obdobně Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830).
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno zčásti přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i existencí zmatečnostních vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však v posuzovaném případě neshledal.
26. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru o nezbytnosti postupu upraveného v §43 odst. 1 o. s. ř., jenž by měl vést k odstranění domnělých vad žaloby, nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
27. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto usnesení vysloven. Na odvolacím soudu tedy nyní bude zaměřit se na zodpovězení otázky, zda za okolností, jež provázejí dosavadní řízení o žalobcově nároku, brání jeho dalšímu vedení nedostatek podmínky řízení představovaný nevyhověním požadavku plynoucímu z §14 odst. 3 OdpŠk či nikoliv. Zohlední přitom i to, do jaké fáze již dospělo řízení o aktuálním žalobcově požadavku zformulovaném po změně žaloby, připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2021 (viz č. l. 143 spisu), k jehož akceptování žalovaná dosud zjevně nepřistoupila, jakož i to, po jak dlouhou dobu již řízení o tomto požadavku probíhá, a to vše z pohledu závěrů vyjádřených v judikatuře Nejvyššího soudu představované zejména rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, nebo usnesením ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu